10. ŘÍJEN 1905.

10. ŘÍJEN 1905.
Vidím vás, táhnete v sevřených řadách, jako když v pochod dal by se les, míza jak v krev by se změnila v kládách, trčících na místě včera jak dnes. Rostli jste, obrové svalnatých snětí, o píď jste nemohli s místa se hnout – množily zástupy vašich se dětí, každé však s kletbou se rodilo pout. Deště vás šlehaly, vichry vás rvaly, za bouří hrom bil do vašich čel – ve výhni slunce jste žíznivi stáli, za mrazu kryli se pod sněhu běl. Nemohli hnout jste se, vůle kam chtěla, v zakletí každý jste do půdy vrost – na konec ocel vám vnikala v těla, ach, vždyť jste byli jen neživý hvozd! – Teď náhle po věcích lesy se hnuly, na pochod daly se ku branám měst – zástupy, vlastní svou vedeny vůlí, zabraly délku všech silnic a cest. Plna jich náměstí, ulice plny, v hrozivém mlčení berou se vpřed, 43 valí se černé jich, nesčetné vlny – kde jejich počátek, konec a střed? Zděšeně shlížejí pánové na ně – pluky jim s puškami vyslati vstříc? Neznámo, kam mohou stříleti zbraně, může být k zástupům o zástup víc... V příšerném mlčení valí se davy, zaťaté pěstě, semknutý ret, k jednomu cíli vše směřují hlavy, po něm jen pátrá jich ponurý hled. Přísná jest mluva těch mlčících retů, proniká tak jako mráz až v kost: – Konec jde učinit vašemu světu pod rudým praporem budoucnost! 10. X. 1905.
44