NOVÁ DOBA.

NOVÁ DOBA.
Čas trhnul oponou – jak řekl Neruda by – a děje ohromné se za ní objevily: kdo pro svět dosud byl jen ponížen a slabý, vstal náhle junákem, tak plným mladé síly, že rázem strhl zdi, jež volnost braly mu, a ze tmy vězení vstal k slunci božímu. Kdo cizí vůlí jen své dosud řídil kroky, pro pekla jablko, jež nepřítel mu hodil, kdo k bratru vykopal důl hněvu přehluboký – sám ze své vůle vstal a sáhl pro svůj podíl, a propast překlenul, dlaň přes ni k bratru vztáh a volně oddechli po dlouhých trampotách. Vždy šlapán do prachu a nikým nemilován, vždy uchvatitelům jen cílem k pohlcení – když nejmíň čekal svět, vstal na Balkáně Slovan a vlastní silou svou a vlastní vůlí mění svůj osud neblahý, jejž mnohý věk mu splet, a k cíli velkému se směle dává v let. Zas velký dějin dech z těch činů světem vane a šíří lidstva hruď, že dýchá ze hluboka, že slza usychá, jež poníženým kane, a místo ní svit naděje že zas plá z oka, když na Balkáně zří ty děje přerodu, když zří, že vychází už světlo z východu! 106 A Slovan nejvíce tam v zanícení patří, když vidí, veliké to světlo, jež tam hoří, že rázem vznítili tam pošlapaní bratří, ty děje veliké že Slované tam tvoří – ta ráje ubohá, jíž vrazi pili krev, že jasné svobody tam zatkla korouhev! A divné myšlenky se rodí v jeho hlavě, když vidí vstávati tam carství Lazarovo a Simeona říš jak vstává v staré slávě, vše jako v pohádce jen na kouzelné slovo, že náhle splňují se dávné žádosti, když bratry spojilo v boj heslo svornosti. Ten požár východní zří Polska ponížená a o svobodě sny jí zase hlavou letí, skráň tyčí spanilou i v poutech hrdá žena a okem planoucím již počítá své děti, zří bděle od Tater až v dálná pomezí a ruce spoutané již řinčí řetězy... A čím se v době té as česká duše chvěje, ta duše zlekaná a vyvrácená z kořen, když zří, že Slované tam tvoří velké děje, jak v dávné době Čech, když válčil nepokořen, ač válčil proti všem za svého Mistra skon a jeho za pravdu a boží za zákon?... Jde těžký Času krok, že Evropa se třese, a všichni tušíme, Čas mocných na ramenou 107 snad mnohá tajemství že velká ještě nese. Kdo bude povznesen, kdo skácen jeho změnou? Zda slovo kouzelné, by zahnal příšeru, dovede vyslovit i Slovan severu? Čas trhnul oponou – kdož ví, co ještě za ní, až zcela rozhrne ji mocná jeho ruka! Snad heslo letí tam již po severní pláni, jímž nyní na jihu pradávné pouto puká, snad ruce našly se i srdce nad nimi a tvoří budoucnost tam volní s volnými! 19.–20. I. 1913.
108