CAŘIHRAD.

CAŘIHRAD.
Kde stála pyšná, zářná Byzancie, vstal ještě krašší Konstantinopol; hrd stavěl patu na otrocké šíje a šířil pyšnou slávu kol a kol. Moudrosti boží chrám zde vybudoval, vzor jehož v modré nebes báni zříš, umění velké poklady v něm schoval a na báň jasný symbol vztyčil – kříž. Kříž zářil nadpozemsky se své výše – a vůkol prostopášnost, klam a lež, hřích v pýše chodil, vesel prázdnil číše a časem otroky hnal v bojů řež... A přišli dnové soudu, hrůzy tíže, s hordami svými přitrh Mohamed – v zem klesl s chrámu jasný symbol kříže a po věky se z prachu nepozved. S východní slávou, pohádkovým leskem teď Stambul hrdě tady vznesl líc – a místo kříže, jenž se zřítil s třeskem, na božím chrámě vzplanul půlměsíc. A hrůza odtud vyjížděla v dálku, vnikala v život hradů, chat a cel, 84 přes Balkán, za Dunaj až nesla válku – a za Evropu Slovan krvácel... A v posled míra hrůzy naplněna, vstal, jenž byl bídnou rájou věků pět, na Stambul pyšný táhne – jaká změna! – a nikdo v prach ho nestrhne již zpět. Sen vyplní se cara Simeona po věcích bídy, otroctví a ztrát – kde poražený Stambul v prachu skoná, tam v nové záři vstane Cařihrad. A na chrámě tvé Moudrosti, ó Pane, až s díkem Slovan vítěz vkročí ven, ať na vše časy nový symbol vstane: planoucí, velká, jasná pochodeň!... 30. XI. 1912.
85