DÁL!
DÁL!
(Dr. Edvard Beneš.)
Kvapí se schodů a přes dvůr na ulici –
s jedné strany Seina, s druhé Saint Germain.
Ještě ohlédl se, stín mu přelét líci,
v ústech náhle hořkost, jakou chová rmen;
ale za okamžik setřel chmuru dlaní,
hořkost rychle spolkl, v tváři jak by vzplál,
oko zahořelo, ústa v pousmání
za pokynu ruky povelela: Dál!
A již vůz jak vítr letí po Paříži –
ale duch se vznáší do minula zpět:
v dobu uplynulou vzpomínkou se hříží,
kdy svrh pouta rabská, aby dal se v svět.
Ještě zjev mu vyvstal zlatovlasé ženy,
který beze slova prosit se jej zdál,
ještě cítil v duši pohled zarosený –
on však pěst jen zaťal a šel v temnu dál.
Zmizel otrokářům, na svobodné zemi
vypověděl válku vrahům svobody;
v horku dne i parnu, sněhu závějemi
vodil svoje druhy v nové pochody,
neúnavný za dne, v noci bez oddechu
vždy byl v prvních řadách, nikdy opodál,
nikdy nezaváhal, v chvatu jen a spěchu
za svým cílem mířil přes překážky dál.
167
Neměl jiné zbraně nežli pravdy ocel,
kterou vůlí pevnou zkoval v mlat a meč –
s pevnou vírou však a minulosti pocel
maje na čele se v práci dal a v seč.
Stínal hlavy lži a v bašty její bušil,
za nimiž se netvor českou krví hřál –
časem obraz ženy, jejíž hoře tušil,
kmitl se mu... on však útok vedl dál.
Kámen za kamenem drolí se a řítí,
ve zdech pevnosti již zejí trhliny,
jimi do zajetí národů je zříti,
lež kde se svými se kryje zločiny.
Světu odhalena hněvem jeho hyne...
v zříceninách žalář – skutkem, čeho ždál.
On však neodpočal, dílo chopil jiné:
bořil dřív, teď stavět! Plnou silou dál!
Stavěl, kámen svážel za dne, za večera,
by měl dům lid jeho jako praotci –
úsilím byl život jeho dnes jak včera,
pochybnosti neznal, znal jen pevné: chci!
Stojí dům; vnitř teplo, ruce neozebou –
na cimbuří prapor, jako v dávnu vlál.
Tam si odpočine... Prudce pohnul sebou,
oko blesklo, ruku vztáh a volá: Dál!
Dále jako dosud k předu, bez oddechu,
domů sic, však ne tam složit rukou v klín,
mech by z pohodlí nám nezarostl střechu,
168
dole u zdi by se neusadil blín!
Dále jako děd, jenž pilně pravdy hledal,
oči odvrátiti od pluhu se bál,
stále k předu mířil, zdržeti se nedal –
tak i teď a příště bez oddechu dál!
24.–27. IX. 1919.
169