LÁSKA DUŠÍ.
Koberce snoubenců nám na cestu se nestrou
a družky na nás nečekají s lampičkami –
já bratr duše Tvé, Tys ducha mého sestrou,
a možná, celý život půjdem cestou sami.
A možná, celý život budem k sobě toužit
a v dálce budem obraz druha vyhlédati,
stesk neukojený nám prsa bude oužit,
stín bude s námi, jiným zář kde cestu zlatí.
Kdož ví... Však duše naše nic tu nerozdělí,
a nevyroste mezi námi zapomnění...
Vždyť liljí jsem-li, Ty jsi její čistou bělí,
a jsem-li strunou, dřímající v ní Tys chvění.
Tys květu, jenž mi z duše roste, sladkou vůní,
Tys písmem, které knize mojí smysl dalo,
Tys obraz boží oblohy v mé duše tůni,
v níž tušení Tvé bytosti vždy na dně spalo.
My spojeni jsme byli dřív než cesty naše,
dřív nežli oka Tvého paprsek mne vzrušil,
já bez poklidu v středu žen vždy hledal plaše
Tvůj obraz, jejž jsem z mládí časů temně tušil.
S ním půjdu, ať můj život zbloudí pustinami,
koberce snoubenců ať v cestu nám se nestrou,
47
ať nečekají na nás družky s lampičkami –
jsemť bratr duše Tvé, Tys ducha mého sestrou!
24.–25. IV. 1899.
48