POZDNÍ PÍSEŇ.
Luční bílá kopretina, tichý oka svit – teplý paprsk z něho padl v mojí duše skryt. Snad ten zásvit v pusté sady jaro přiláká?... Ach, jak sluncem na západě hoří oblaka! 6. VI. 1898.
11

NEČTĚTE MÝCH VERŠŮ...
Nečtěte mých veršů, moje drahá duše, nečtěte jich nikdo, koho těší svět – slyšte, jakým těžkým chodem verš můj kluše, jaký divný plamen vydává můj vznět. Jako věčné lampy plamínek se kmitá, sotva na píď stačí proniknouti tmou – ticho kolem, třeba hruď se bouří zmítá, ač se vlny pod ní rozpěněné dmou. Ticho kolem jako v starobylém chrámě, plíseň kde jen ze stěn do všech prostor čpí, divný pocit chladu kde vždy ochvívá mě – kdož ví, pod kameny co zde navždy spí! Když mé verše čtete, jejich těžké kroky slyšíte, jak duní na těch kamenech? Tušíte, jak dole táhnou zašlé roky? Slyšela jste hrudí zpráchnivělých vzdech? Oleje jste vlila v lampu toho šera, a teď, duše drahá – zase k žití zpět! Venku den je mladý, zde – co bylo včera... Nečtěte těch veršů – jste tak mladý květ! Z 24. na 25. VII. 1898.
12

SNÍH.
Ty díš, že jaro zadýchlo v sady, s ním že sem slunný zaletěl jih? Dítě mé drahé, bílé ty vnady nejsou, než studený, bílý sníh, ach, bílý sníh. Nejsou to lilje, co kvete bíle na polích, v lukách, u cest a lích – co se tu bělá v daleké míle, není, než studený, bílý sníh, ach, bílý sníh. Co jak svět luny stříbrný leží v korunách stromů, na pláních, není květ jara mladý a svěží – není, než studený, bílý sníh, ach, bílý sníh. Nechoď v mé sady, duše má drahá, lilje ni růže nekvetou v nich – květ, po němž útlá ruka tvá sahá, není, než studený, bílý sníh, ach, bílý sníh... 21. VII. 1898.
13

MODLETE SE ZA MNE!
Vše opouští mě, nechtějí mne znáti, kdož byli srdci mému nejbližší, stín prodloužil se, den se valem krátí – kdo moji úzkost, kdo ji utiší? Vše, več jsem kdysi věřil, bylo klamné – má sestro bílá, modlete se za mne! Kde chtěl jsem růže míti – vzrostlo hloží, já vína nalil – hořklo v poháru; mě za vše soudit budou lidé boží – hle, soudce jde již v přísném taláru! Vše, več jsem kdysi věřil, bylo klamné – má sestro bílá, modlete se za mne! Vše zničeno, co pěstoval jsem v duši od první svého jitra hodiny, i poslední mé květy osud kruší – váš karafiát zbyl mně jediný! Vše, več jsem kdysi věřil, bylo klamné – má sestro bílá, modlete se za mne... 21. VIII. 1898.
14

MOŘSKÉ OKO.
Vlhkostí prosáklý vzduch, že všichni se do pláště halí, les zůstal v úvalech dole, sem jen se vyšplhá kleč; všude kol skalnaté štíty, mlha se po hřbetech valí – všecko zde zakleto v kámen, na rtech zde tuhne i řeč. V dáli se vodopád řítí, zdá se však, mrazem že ztrnul, do vrásek skalistých strání napadal bělostný sníh – marně zde stará se člověk, s čela by zádumu shrnul, zde, v tomto údolí ticha nikdy snad nezazněl smích. Jaké to jezero smutné leží zde v skalnatém klíně! Bez dna jsou černé ty vody, mlčící sama jak smrt – bez řeči převozník horal pohání pramici líně, Bůh ví, že zdá se být duchem, i jeho vyzáblý chrt. Dívám se za prámem s břehu, lidí, jež nese, zřím ruchy, marně však snažím se sluchem z úst jejich zachytit hlas – hrůza mne pojímá: snad to Charon zde převáží duchy, snad jsou to lidé, jimž včera plamínek života zhas. 15 Mlhy, jež nade mnou táhnou, snad jsou jen stínové lidí, kteří zde po tomto světě před věky chodili kdys – ztratili pamět svých losů, vítr jen pohyb jich řídí – – A tam ty nad vodou skály – toť je snad věčnosti mys!... V dumách se za prámem dívám. Kdosi tam šátkem mně kyne – Bože, ty drahé mně rysy, ve větru vlající vlas! Volám Tvé jméno, však běda! Němé jest jezero siné, němé jsou mlhy i skály, v hrdle mně umírá hlas... 27 VII. 1898.
16

MELODIE.
Tak často v mládí snech mně tichý nápěv zněl, můj rozvlňoval cit a plnil duši mou – když však mne zbudil den, já nápěv zapomněl. Kams v dálku odletěl, znik v propast bezednou. Ó, chtěl jsem za ním v dál až na kraj země jít, kde za stráněmi hor a za moři se skryl, já souzvuk jeho chtěl a rytmus zachytit, by navždy do srdce a do duše se vryl. Však marně jsem se ptal, kam nápěv zaletěl, mně žádný nedoved ho zazpívati ret – jen touha zbyla mně, bych vždy jej slyšet chtěl, jen snivé nálady mně v duši zůstal sled... Tě ujav za ruku jsem odmlčel se v ráz. Kdos duši moji zval, by opustila hruď a za ním kráčela – zda v poušť, zda v skalní sráz? Či v slunce skvoucí třpyt, či v tmavé noci rmuť? Já nevím. Duše šla, já pozbyl vědomí, že živá bytost jsem, že tisknu Tvoji dlaň – – A náhle, jako kdos když kouzlo rozlomí, se zase vrátila pod rozpálenou skráň. To nápěv, v mládí snech tak často jenž mi zněl, v té chvíli mlčení mou nade hlavou táh, 17 a jako v mládí dnech cit můj se při něm chvěl. Zda vítr jej to hrál, jenž vanul v korunách? Pln ještě údivu jsem k Tobě, drahá, vzhléd, Tys okem zářícím se na mne dívala – a věděl jsem již, zkad ten nápěv ke mně slét: to bílá duše Tvá jej tiše zpívala!... 3. IX. 1898.
18

ZA ŠTĚSTÍM.
Vyšlo Štěstí, vyšlo v lesy, zpívalo si zlaté písně – tajemné ty oko v dáli, nedívej se na mne přísně! Půjdu stezkou prostřed lesů, kde si Štěstí písně zpívá – proč se stále temné oko z hlubin dálek na mne dívá? Najdu Štěstí, s jeho písní zlatou vzletím nad oblaky – zapomenu, že tam z dálky dívají se přísné zraky... 26. VlII. 1899.
19

KRAJINA Z POHÁDKY.
Zde je ta krajina, o níž jsem sníval, dětský když se mnou byl věk, pohádky květ když mně do snění kýval, neznám když duši mé dravý byl příval života zpěněných řek. Ano, zde chodil jsem, přivřené oči, v náručí lehounkých mdlob – nesnil jsem, noha má zas že sem vkročí! Vysokou travou sem stezka se točí z dětinných, růžových dob. Daleko za lesy ve městě zůstal střízlivý, skutečný svět – zde, jako ve snění dítěte vzrůstal, nežli jsem v iluse věřiti ustal, blankytný rozvíjí květ. Nad tůní koruna jeho se kloní jednou vždy za tisíc jar, opojnou vůní až do nebes voní, jen komu souzena, sáhnout smí po ní, jinému vane z ní zmar. Všecko zde vítá mne úsměvem míru, na všem je sluneční jas; motýl zde vzlétá a pták krouží v šíru – 20 myslím, že najdu zde ztracenou víru, rozžehnu plamen, jenž zhas. Ano, toť krajina, o níž jsem sníval, dětský když se mnou byl věk, pohádky květ když mně do snění kýval, neznám když duši mé dravý byl příval života zpěněných řek. V září 1898.
21

LESNÍ JEZERO.
Ty vody mlčící jak zapomnění, ty vody zamlklé jak minulost! Ó, v dálce kdesi života jest vření a daleko se vlny jeho pění – zde jenom lesní zvěř a pták je host. Sem v údol se strání jen sestoupily staleté kmeny jedlí, borovic – a s prstem na rtech jako přelud bílý zde Mlčení se nad hladinu chýlí, v níž obráží se jeho tichá líc. Jak zaklet by zde byl kus mládí země, než člověk počal rušit její klid, než rány seker zaduněly temně, než divá touha, planoucí též ve mně, jej naučila se vším zápolit... Já usedl, kde kámen z vod se zvedá, kam chodí pít jen unavená laň, a zřel, jak hladina se leskne hnědá. V tom náhle tuším, kdosi ke mně sedá a na mou hlavu klade hebkou dlaň. Tak měkce hladila můj vlas a čelo, že rozplynul se na něm smutku mrak – co dříve v stínu, vše se bíle skvělo, 22 a tichým štěstím vše se ve mně chvělo, jak zářil by mně, duše má, Tvůj zrak... 18. VIII. 1898.
23

PROČ JSI ZASLZELA?
Les kol dýše vůní chvoje, tůň se v slunci bělá – díval jsem se v oči Tvoje: proč jsi zaslzela? Proč se zachvěl ret Tvůj v křeči, ruka v mojí dlani? Zatanul Ti obraz něčí pod Tvou bílou skrání? Té snad, nad níž se již ztmělo tajemství všech věků, po níž máš své čisté čelo, oči tichých vděků? Čis mé duše zděsila se v zřítelnici skryté, ztajené v mém chvějném hlase, v brázdě, v čelo vryté? Ovanul snad smutek její Tvoji duši jemnou, zaleskl se ve krůpěji pod Tvou brvou temnou?... Les kol dýše vůní chvoje, tůň se v slunci bělá – 24 díval jsem se v oči Tvoje: proč jsi zaslzela? – V noci na 19. VlII. 1898.
25

TYS NETUŠILA...
Nás poutal rybník mlčelivý s odrazem borovic a sosen, Tys chtěla jen, by leknín snivý se na něm houpal, perlou zrosen. Že, co tak děla tvoje ústa, již z našich srdcí leknín vzrůstá – mé duše sestro, moje růže bílá, Tys netušila. A chtěla jsi zde loďku míti a chtěla jsi zde míti vesla, by mezi vysněné to kvítí nás oba po hladině nesla. Že zatím loď již plula s námi, a za ní břeh že mizel známý – mé duše sestro, moje růže bílá, Tys netušila. Že před námi se vody kalné v dál rozlévaly nekonečnou, že tůně vzrostla v moře valné a cesta naše v cestu věčnou, zpět k břehu, kde jsme stáli v snění, že nikdy návratu již není – mé duše sestro, moje růže bílá, Tys netušila... 19. VIII. 1898.
26

SVÍCE.
Co to zřím ve Tvých očích, milá, plamenem tichým zářící? Je to Tvá duše, svíce bílá – otevru knížky modlicí. Ach, jak to dávno, drahé dítě, co jsem se modlit zapomněl! Příval mně veslo vzal i sítě, celý můj obzor potemněl. Oblaky vpřed se valí stěží, zrak se k nim v bázni upírá – na poplach zvony bijí s věží, nebe se v blescích otvírá... Proti těm těžkým mračnům, milá, postavím spasnou hromnici: je to tvá duše, svíce bílá – otevru knížky modlicí... 23. VIII. 1898.
27

A KVETOU LILIE BÍLÉ.
A kvetou lilie bílé a narcisy bílé kvetou – v ty tiché, daleké míle, ó, vezmi mou duši kletou! Kde světlo měsíce svítí, kraj omdlévá sladkou vůní, kde bílé leknínů kvítí se k zamlklé chýlí tůni; kde všecko hluboce mlčí, jak v tajemství skryto stínu – kde stopy neuzříš vlčí, kde nezkvete kalich blínu; kam duše bělostné chodí v své neznámé, tajné touze – ó, v kraj ten budiž mou lodí, žít chtěl bych tam s Tebou dlouze! Svou léčit duši tam kletou, jít v daleké s Tebou míle, kde bílé narcisy kvetou a lilie kvetou bílé... 20. XII. 1898.
28

MÉMU SLUNCI.
Jak plný úsměvu byl hvozd a voněl pryskyřicí, když plál mu s nebe slunce skvost, jak mně jas Tvojich lící! Pak slunce v dáli zapadlo, vše zhaslo, co se skvělo, co hořelo, vše vychladlo – a všecko zesmutnělo. Ta cesta lesem, kde zněl smích, teď v smutných stínech mizí, noc na sosnách a na keřích se chytá černou přízí... Ó neodcházej, Slunce mé, mne děsí černé sosny – my spolu v záři půjdeme, já bojím se své o sny...! 5. VIII. 1899.
29

VÍDAL JSEM TĚ VE SNÁCH...
Vídal jsem Tě ve snách tichou holubicí, dávno než mně svitlo Tvoje oko snící. V hájích tušení jsem potkával Tě laní, dávno než Tvá ruka spočala v mé dlani. Z pohádky jsi na mne dívala se vílou, dávno než jsem splynul s Tvojí duší bílou... 10. VIII. 1899.
30

SESTRA LÁSKA.
Chřadla jsi jak lilije v stínu, zahleděna Bůh ví kam, ruce uloženy v klínu, v oku slzy drahokam. U Tebe vždy šeřila se smutná žena, sama stesk, z vosku kvítí v šedém vlase, v zracích horečnatý lesk. S ní šlas kol mne zamyšlena, žal v mé duši hlavu zved: s Tebou proč ta smutná žena, proč Tvůj kalich v stínu zkvet? – – Chudé pole své jsem osil, vzešlo slunce květnové – a já sestru Lásku prosil, by šla se mnou k duši Tvé. Ruku její v Tvou jsem vložil, setkaly se vaše rty – život rozléval se do žil, keře vzplály poupaty. Slzu, jíž Tvé vlhly řasy, vypil slunce jitřní jas – 31 smutná žena povzdychla si, v štěstí když se usmálas. A když jsi se blahem chvěla v sestry Lásky objetí – smutná žena odcházela jako zima v podletí! 19. VII. 1899.
32

VEČER.
Jako když míru v duši mou nalije! Co mne v ní bolelo, pláčem teď nekvílí, jen jako z dálky hlavou zní arie ze staré opery... Klid – aspoň na chvíli... Tělo mé v jizbě s tichými knihami, tvoje kdes daleko, daleko za lesy – ale dvé duší se svými tužbami, duše má s duší Tvou, v objetí padne si. Jako dvě sestry vyjdou v mír večera, duše dvě zamlklé vyjdeme do plání, k rákosným břehům ztichlého jezera v tlumených citů svých lehounkém zavlání. Tělesný ret můj úst Tvojich nezlíbá – vůní Tvé duše jen duch můj se opíjí: zřím, jak se nad tůň tajemství nahýbá k bělostným kalichům jezerních lilií... 2. II. 1899.
35

PODZIMNÍ MLHY.
Tam v bílé mlze Petřín kdesi mizí a hebký závoj na věže se chytá... Tak je mi pohled s mého okna cizí – stesk po dálce mám, jež je mlhou skryta. Stesk po dálce, již skryla časů mlha, stesk po jaře, kdy zeleň bují svěží, kdy ve přívalu citů oko zvlhá, když na krajině dívčí kouzlo leží. Stesk po úpalu letním za poledne, kdy pryskyřicí voní tiché lesy, roj much se k tanci horkým vzduchem zvedne a motýl letí na růžové vřesy. Stesk po západech v roztaveném kovu, kdy v zamyšlení byly dálné míle, kdy cit se v prsou náhle hlásil k slovu a ruka sáhla po Tvé ruce bílé... Teď mléčná mlha před okny se chvěje, a cítím, jak i do duše se vtírá, mých na oknech se sráží ve krůpěje – i v duších houstne... Někdo slzy stírá... 13. X. 1898.
36

LILIE.
Trhal jsem lilie na louce žití, jako Tvé čelo jsou čisty, plamenem bílým se na stvolu nítí kalichů sněhové listy. Sotva však po květu sáhl jsem rukou, skrylo jej trnité hloží, každý květ bělostný dobyt jest mukou, každý mé bolesti množí. Chudičkou kytku jsem natrhal pouze, slza mně zrosila brvy: každý ten květ, po němž sáhl jsem v touze, každý mou potřísněn krví... 8. X. 1898.
37

NAŠE LÁSKA.
Tak jak to jaro letošní je naše láska smutná; strom ve květu sic k nebi ční, však o paprscích marně sní – obloha pláče rmutná. Pták písně, schoulen v haluzích, tich ve snění se ztrácí – sní jiné země o luzích, kde v slunci plane květů sníh a v písních hýří ptáci. Déšť v mladých listech šelestí a chladná zem jej vpíjí – jen pohlížíme s bolestí, jak padá květ snů o štěstí a máj den za dnem míjí... 9. V. 1899.
38

ODŘÍKÁNÍ.
Tvé oko vidím zvlhlé v stínu řas a nakloněný květ Tvých bílých skrání, když z hloubi žalu dutě zněl náš hlas a trhali jsme kvítí odříkání. Jak smutný květ! Až slzou vlhne zrak a hořkost lítosti se k hrdlu zdvíhá, v hruď srdce bije, poplašený pták – a z rukou padá nedopsaná kniha. Jak smutné kvítí! Šedé kalichy se na zlomených stoncích k zemi chýlí, z nich hořká vůně kane na líchy – a v srdci pro ně lítost pláčem kvílí... Nám těmi květy osili náš sad, kde mohly státi stromy v bílém květu, kde mohly bílé růže s keřů plát, kde mohla zahrada být našich vznětů... Tvé oko vidím, skryté v stínu řas, a nakloněný květ Tvých bílých skrání, když vplétala jsi ve Svůj tmavý vlas a připínala mně – květ odříkání... 18. VIII. 1899.
39

SOUMRAK.
Nad pokosenými poli soumrak v noc se stmívá – naše láska za horami smutnou píseň zpívá. Ptáci v hnízdech spočinuli denní od únavy – jenom naše láska nemá kam skloniti hlavy... 11. VIII. 1899.
40

ČTVEROLÍSTEK.
V knize básní čtverolístek, ruka Tvá jej trhala – kdy nás najde štěstí naše, v něž jsi při trhání plaše doufala? Hořkost žití vystoupila po kraj mého kalicha – v dálce touží zrak Tvůj čistý, čtverolístek mezi listy usychá... 25. VI. 1899.
41

KVÍTÍ PROTI HOŘI.
Půjdeme za hory, poplujem za moře – budeme hledati květinu od hoře. Najdem ji, vytrhnem, duší svých rozletem v sad náš ji přenesem – není-li za světem... 18. VIII. 1899.
42

AŽ PŮJDEŠ NA HROB MATIČKY...
Až půjdeš na hrob matičky, modli se za naše štěstí – ta Tvoje čistá modlitba bude jí od Tebe zvěstí. Duše se vrátí z věčných cest, oživne srdce zlaté, za naše štěstí pod drnem ruce se zachvějí spjaté... 7. VIII. 1899.
43

VŠEDNOST.
Nad námi bdí Všednost mnohomluvná, rojem včel k nám letí její řeči – cítíš, drahá, v jejím hlučném smíchu jak se srdce moje svírá v křeči? Cítíš, vím – ó, zrak Tvůj mně to praví, vysílá mně paprsk duše bílý, by stín smutku zahnal s mého čela, v srdce týrané by nalil síly. Dí, jak v duchu ruce útlé lomíš, jak by zvolat chtěly rty Tvé němé: Bože, kdy se skončí naše muka, kdy svá pouta, drahý, rozbijeme! 28. VIII. 1899.
44

Ó, VIĎ, TY DUŠI MOU MÁŠ RÁDA...
Ó, viď, ne podobu, Ty duši mou máš ráda a jejích ze vláken Tvé srdce sny si spřádá. Co v chvílích nejčistších z mé duše hlubin zkvete, to útlá ruka Tvá v Tvých vlasů proudy vplete. A když ty květy mé přec potřísní prach země, ty dechem duše své jej odechvěješ jemně. Ó, pod Tvým paprskem má pouta padat budou, míň budu člověkem a méně sloučen s hrudou. A smrt když tělo mé a kosti v popel zruší, ó, mléčnou drahou, viď, Ty půjdeš za mou duší. Ty ujmeš za ruku tu poustevnici chudou, Tvé oči hvězdami jí za hrob svítit budou... 22. VIII. 1899.
45

JÁ BOJÍM SE DRAVÝCH OBJETÍ VÁŠNÍ...
Já bojím se dravých objetí vášní a polibků žhoucích, smysly jež dusí – to podlitých zraků tygři jsou strašní, krev pijí a srdce trhají v kusy! Mně nad vše jsou drahé tušení chvíle, jež nejlepší city ke snění vzruší, kdy ze srdcí rostou lilie bílé a v pohledech hoří polibky duší... 21. VIII. 1899.
46

LÁSKA DUŠÍ.
Koberce snoubenců nám na cestu se nestrou a družky na nás nečekají s lampičkami – já bratr duše Tvé, Tys ducha mého sestrou, a možná, celý život půjdem cestou sami. A možná, celý život budem k sobě toužit a v dálce budem obraz druha vyhlédati, stesk neukojený nám prsa bude oužit, stín bude s námi, jiným zář kde cestu zlatí. Kdož ví... Však duše naše nic tu nerozdělí, a nevyroste mezi námi zapomnění... Vždyť liljí jsem-li, Ty jsi její čistou bělí, a jsem-li strunou, dřímající v ní Tys chvění. Tys květu, jenž mi z duše roste, sladkou vůní, Tys písmem, které knize mojí smysl dalo, Tys obraz boží oblohy v mé duše tůni, v níž tušení Tvé bytosti vždy na dně spalo. My spojeni jsme byli dřív než cesty naše, dřív nežli oka Tvého paprsek mne vzrušil, já bez poklidu v středu žen vždy hledal plaše Tvůj obraz, jejž jsem z mládí časů temně tušil. S ním půjdu, ať můj život zbloudí pustinami, koberce snoubenců ať v cestu nám se nestrou, 47 ať nečekají na nás družky s lampičkami – jsemť bratr duše Tvé, Tys ducha mého sestrou! 24.–25. IV. 1899.
48

SNAD SE VÍC JIŽ NEUZŘÍME...
Snad se víc již neuzříme, prchnou léta, prchnou časy, nebudeš, co bývala jsi, snad i stříbrem zkvete vlas, oba dva se proměníme – ale co nám v srdcích dříme, bude kvésti zas a zas. Dny nám budou míjet dlouze pod oblohou, plnou stínů, jako bývá v chladném říjnu, jako v smutný listopad – pusto bude, v duších pouze květ náš bude kvésti v touze, ač kde jaký kalich zvad... Smrt pak jednou řekne: „Dosti“, žití mé svůj prapor svine, zamknou se Tvé oči stinné, že jsme byli, řekne svět, pohřbí Tvé i moje kosti, budem patřit minulosti – ne však duší našich květ. Jako nyní vzpomínkami přeletíme širá pole, pouta naše v zemi dole – a my volných duší dvé 49 lidské bídy nad horami v objetí si padnem sami, každý bílé kvítí své. Zanesem je v jiné světy, kam ni oblak nevzlét němý, vsadíme je v jinou zemi, nežli v které zbyl náš prach – než kde zbyl náš osud kletý, jenž nám slzou zhášel vzněty, našich snů a tužeb vrah... 12. II. 1899.
50

VŠECKY SMUTKY POMINOU...
Všecky smutky pominou, všecky dozní žaly za poslední hodinou v nekonečné dáli. Bude tam jen ticho hvězd kráčet mléčnou drahou – zkvete, co nemohlo zkvést, věčnou nocí vlahou. Co zde v prachu haslo snad, věčným ohněm vzplane – souhvězdími budou plát oči milované... 9. VIII. 1899.
51

SETKÁNÍ.
Tak setkaly se znenadání přec ještě naše dráhy – v Tvou jizbu padal zábřesk ranní, Ty vítalas mě v usmívání a v očích plno vláhy. Jak byl bych vkročil do zahrady, kde všecko kvete v běli – já, zvyklý jenom na západy, zřel zjev Tvůj, plný jitřní vnady a ranním sluncem skvělý. A bylo mi, jak v jitřní rose sny mládí měl bych snouti, jak paprsky by zhasly kosé a slunce mé by vrátilo se zas k počátku své pouti!... 24. III. 1899.
55

ŠTĚSTÍ.
Alej černých, holých snětí, dlouhé zimy smutný podíl – ani lístku neviděti. Já v ní se svým Štěstím chodil. Hlava stranou nachýlena pod bohatým, temným vlasem – všude kolem jaká změna, Štěstí, čarovným Tvým hlasem! Myslil jsem, že sníh to bílý s oblak šedých k zemi padal – zatím křídla na motýlí bílý pel se tiše skládal. A byl jarní den tu smavý, honili se běláskové – kolem drahé Tvojí hlavy oblétali moji snové. A byl den, jichž v květnu málo, místo sněhu – s ratolestí bílé kvítí spadávalo do Tvých vlasů, moje Štěstí... 25. III. 1899.
56

VEZMI MĚ, MÁ DOBRÁ VÍLO...
Vezmi mě, má dobrá vílo, do Svých zahrad na východě, kde je od chudobek bílo, leknín kde se chýlí k vodě – květy, jež mám rád. Vezmi mě v ty kraje slunce, kde se ještě rosa ranní třpytí květů ve korunce, kde je všecko v usmívání – chci být znova mlád! Chci zas dýchat vůni jitra, cítit hebký dotyk mládí, nemyslit, co bude zítra, času oř že splašen pádí kamsi na západ. Podej mi svou ruku měkkou, veď mě svého oka svitem, odkud žití vody tekou, kde vše září ranním třpytem – chci se v slunci hřát. Jako žití na úsvitě k bílým květům chci se shýbat, a být dobrým jako dítě – 57 a Tvé drahé ruce zlíbat na stotisíckrát... 28. III. 1899.
58

MÁM TĚ RÁD!
Ty ptáš se, zdali půjdu alejí v svých vzpomínkách, kde srdce naše bila, v mých snech zda oči Tvé se zaskvějí, z nichž na mne smála se Tvá duše milá? – Což neřekl Ti zrak můj tisíckrát, že mám Tě rád, že mám Tě k smrti rád?... Zda duše má by k Tobě letěla i přes hory a přes pouště a moře, by polibek Ti vtiskla do čela a v oči pohlédla, kde vstává zoře? – Což neřekl Ti zrak můj tisíckrát, že mám Tě rád, že mám Tě k smrti rád?... A kdybych umřel, a má duše pták by k louce vzlétla, věčným kvítím zkvetlé – zda k hvězdě Zemi pohlížel bych pak a paprsek Tvůj hledal v jejím světle? – Což neřekl Ti zrak můj tisíckrát, že mám Tě rád, že mám Tě k smrti rád!... 21. VIII. 1899.
59

NA PERUTECH LÁSKY.
Na perutech lásky bílou holubicí nad prach se mnou vzletíš, nad stesky a žaly – s námi hrdličkami všechny chvíle snící, jež nás v tvrdé dráze štěstím objímaly. S námi motýli se vznesou našich snění, bude s nimi stoupat vůně našich květů – vylétnem, kde vzniká bílé světlo denní, kam nestačí křídla chudých lidských vznětů. Ode slunce k slunci poletíme v touze v objetí svých duší, v nekonečna moře – dole ve hluboku bílou hvězdou pouze bude svítit země a s ní naše hoře... 27. VIII. 1899.
60

DUŠE ŽENY.
Tvůj list jsem přečet právě, před se hledím v žasu: Tvá duše v něm jest milá – a přec jiná tak! Jak uzrála by náhle v jižních krajin jasu, jak hloubky moří nabyl by Tvůj plachý zrak! Táž duše tichá, bílá, jako lilje čistá, jež zkvetla přede mnou jak velký boží div – teď náhle pevně kráčí, svojí dráhy jista, jak poznání by z věčných natrhala niv! Ty, dítě ještě včera – jsi dnes prorokyní, jak vypila bys nápoj všeho vědění; Ty, slabá dívka dodnes – náhle žena nyní, tvar jejíž duše ani bouře nezmění. Klid, vanoucí jen z lesů, ve Tvých slovech leží, mír široširých lánů, na nichž zraje klas – rci, duše moje drahá, kterém na pobřeží ty vzácné věčných zahrad plody trhalas?... Ó, divná duše ženy, v které jiné zemi jsi zrála, než jsi přišla na náš zemský svět? Tak před mnou stojíš v kráse, údiv jal mne němý – ó, vím, kdes v lepším světě kořen má Tvůj květ!... 29. III. 1899.
61

ACH, ANO...
Ach, ano, mám Tvou bílou duši rád – však, drahá, snad to velkým hříchem není, když dím, že chtěl bych aspoň jednou vzplát Tvém na rtu v dlouhém, vroucím políbení. Že na chvíli jen chtěl bych přiklonit k Tvé drahé svoji rozpálenou hlavu – a vedle snů Tvých bílých svoje snít a na rmut zapomnít a na únavu. Tvé cítit hrudi a Tvých ramen zdvih, dát smutek s čela schvívat si Tvým dechem – a tušit, co se vlní v prsou Tvých, že vše jest citů duše mojí echem. A tušit, jak těl našich objetím si také duše naše v náruč klesly – a radostným svých křídel rozpětím jak naši lásku k tváři slunce vznesly!... 9. V. 1899.
62

SVĚTLO.
Drahé oči, milé oči, jaké světlo vznítily jste mojí dráhy na úbočí! Takové je divně čisté, takové je divně bílé – oči drahé, oči milé, odkud jeho jas? Není jako světlo denní, není jako záře luny – je jak obé v přitlumení: den se usmívá v něm slunný, kouzlo měsíční v něm záře, když kraj dřímá v noční páře, slunce svit kdy zhas. Jenom ve snách bílá města v takové se světlo noří, když nám nocí mléčná cesta k jiným světům přechod tvoří, kde tou září duše planou, které v chvíli oplakanou opustily nás. Drahé oči, milé oči, jaké světlo vznítily jste mojí dráhy na úbočí! 63 Takové je divně čisté, takové je divně bílé – oči drahé, oči milé, odkud jeho jas? 10. V. 1899.
64

BYL SVÁTEK NAŠICH DUŠÍ...
Byl svátek našich duší... Plál na východě slunce štít, a s písní k nebi skřivan vzlít – co bolí a co kruší, vše tiše spalo kdesi v dáli, v mlžné dáli. Vzduch dechem jara vonný, par bílý závoj stoupal z vod – a jak jen bývá v boží hod, tak s věží zněly zvony v kraj, celý zatopený světlem, bílým světlem. A bylo ticho v duších jak ve sváteční, velké dni, kdy klid má chuďas poslední – my po smutcích a vzruších zas ruce jsme si stiskli v štěstí, v tichém štěstí. A v chrám jsme vešli němi, kde dozněly již pašije, a po zdech kvetly lilije, mír s klenby splýval k zemi – s místo svěc Tvé plály oči, drahé oči... 20. V. 1899.
65

ZÁPADY.
Vždy zříti budu žhoucí onen západ, v nějž z okna Tvého jsme se zadívali. Jak jiný byl než ty, jež hořívaly, kdy v teskných žití tmách jsem musil tápat! Vždy zřel jsem v nich jen tiché umírání, jen ohně zář, jež na mohyle svítí, jen symbol pomíjejícnosti žití – a smutek vždy se rodil pod mou skrání... Jak jinak bylo v onen večer, drahá, nad černou krajkou v líce Tvé když plála zář červánků, v nichž mračna sluncem tála, a v očích Tvých se leskla svitem blaha! V tom ohni západu jsem viděl psáno, co nečet jsem v něm nikdy před tím ještě: že po dni smutném, plném slzí deště zas vzejde jasné, čisté, bílé ráno! 20. V. 1899.
66

DUŠE ANDĚLSKÉ.
Jsou duše s andělskými perutěmi, jdou s bílou svící v tichém sklonu hlavy v shon života a jeho peřejemi – a nemůže jich strhnouti proud dravý. Ať kalná vlna hnusnou stříká pěnou – šat jejich skvoucí vždy je stejně bílý a neutrpí žádnou žití změnou, a nepodlehne moci žádné síly. Kam bělostné se jejich křídlo schvělo, kde vztyčily se jejich čisté skráně – byť na mžik schyluje se drzé čelo a klesá paže, pozdvižená k ráně. Ó, šťasten, ke komu se v žití schvěly! Mír hvězdných výšin v jeho srdce vkročí a duše jeho jako lilje zbělí – a vytuší, co já, když zřím v Tvé oči... 22. V. 1899.
67

MOJE MODLITBA.
Tvé při duši se modlím za svých hříchů stíny... Ó, vyznávám, že u mé cesty rostly blíny a lilje dusily, jež na záhon jsem sil – ó, já chtěl dobrým být, však vím, já hříšným byl. Vše v připozdívání již mizelo mně šeru, již duši svou jsem viděl, bílých snění dceru, vln kalných, pěnivých jak zachvátil ji proud – a nikdo z propastí ji nechtěl pozvednout! Již hlubin duchové ji schvátit měli chladní – když ruka Tvoje bílá zazářila nad ní a vysvobodila ji z kalu rmutných vln... a utkvěl v oku Tvém můj pohled díků pln. A do chrámu jsem vešel, duše Tvoje milá v stín lodi s oltáře kde bílé světlo lila... Ten čistých zřídel svit mou duši v hloubi jal, na stupních oltáře já hříchů litoval. A náhle nad hlavou jsem křídel tušil chvění, mém na čele jak vzplanul pocel Odpuštění, jak rety andělské mou duši sestrou zvou – a vše jen pro Tebe, pro bílou duši Tvou!... 25. VIII. 1899.
68

POJĎ, SESTRO BÍLÁ...
Pojď, sestro bílá, půjdem žitím spolu a budem hledat cestu k lepší době – rmut života kde strhl by mne dolů, Tvá ruka bílá pozdvihne mě k sobě. A budu zorávati tvrdé skály, blín vytrhávat, vykopávat trní – a sázet květy, jež mi Tebou vzplály, a z našich polí rozsévati zrní. A budem dobrý souzvuk v žití vření; zlo zdvihne-li v mé duši hlavu hadí a v disonanci čistý akord změní – Tvé duše van ji zase v souzvuk zladí. Tak půjdem zahleděni v lepší příští, jež zrak můj roznícený v dálce tuší, kdy mořem bude, v srdcích co nám prýští, kdy víc než dnes zem bude světem duší!... 25. V. 1899.
69

MÁ JITŘNÍ ZOŘE!...
Mé Polabiny drahé, moje Polabiny! Jak na vás nyní s touhou vzpomínám – vy stejné jste jak vždycky, jenom já tak jiný dnes letím k vašim dálkám – domů k nám... Tak jiný přicházím a přec týž jako kdysi: ač jako slunce zašlo mnoho let, pleť zvětrala a zmramorověly mé rysy – přec roste v duši mé týž sněžný květ. Zas vidím vaše dálky bílém ve šlojíři jak za dob mládí v mlze ranních par, když nad lukami nezrozené písně víří a budoucí se rozněcuje žár. Zřím v údivu, že kalíšky jsou plny rosy, nad bílým světlem duši jímá žas – v můj život večerní přec dosvit padal kosý, a co zřím teď, toť svěží, ranní jas! Jak za dnů mládí vzduchem voní svěží tráva a vstává den jak božstvo z bílých pěn – má jitřní zoře, duše moje, budiž zdráva, Tvůj světlý paprsk budiž pozdraven!... 2. VI. 1899.
70

TVŮJ BÍLÝ KVĚT.
Ty dni se ke mně vrátily, kdy našel jsem Tvůj bílý květ, a já šel s nimi na chvíli té do pohádky zpět. A bloudil jsem zas nad vodou, z níž vyrostl Tvůj bílý květ, a viděl jsem tam duši Tvou se nad ním v touze chvět. A zas mi řeklo Tušení, bych utrhl Tvůj bílý květ – a zase v sebe ztraceni jsme pjali křídla v let. A ptáci pěli do ticha, v mém srdci plál Tvůj bílý květ, a štěstí z jeho kalicha pil žíznivý můj ret... 16. VIII. 1899.
71

SMUTEK.
Proč přišel jsi, ó, bratře, ke mně, když od hlíny mě peruť zdvíhá, když pod nohou mně mizí země a otvírá se nebes kniha! Má sestra v mé se oči dívá, kol rtů zřím její úsměv sladký, pták štěstí v srdci píseň zpívá – ó, bratře, nechci k zemi zpátky! Ó, bratře, nechci v lidská města, kde moje hruď tak těžce dýchá – má v stopách sestry vede cesta, kde Velký Vůz se šine zticha. My usednem v něj vedle sebe, jak prorok ve vůz dávné zkazky – a zaveze nás v brány nebe po bílé cestě naší lásky... 18. VIII. 1899.
72

POLOŽ RUKU NA MÉ ČELO!
Když vůkol mne se všecko nocí stmělo, ó, polož bílou ruku na mé čelo!... Mrak posupný kde předpovídal bouři, tam oblouk duhy nad mou nivou vzplane – kde smutná spáleniště stála v kouři, tam v stínu korun bílá chata stane. Kde písek pouště vítr jenom oral, tam vějíře svých listů vznesou palmy – a radostný se rozezvučí chorál, kde smuteční jen naříkaly žalmy. Stesk oči kde jen zdvíhal pláčem rudé, tam štěstí vejde ve Tvém usmívání – a celou duši moji plnit bude jen vděčnost nesmírná k Tvé bílé dlani!... Když vůkol mne se všecko nocí stmělo, ó, polož bílou ruku na mé čelo!... 19. VIII. 1899.
73

STÍN.
Tak bílé světlo plálo na mé stezce – teď padl přes ni obrovitý stín... Ó, tuším, kdo tu za mnou! Čím mne ztresce za černé kvítí neznámých mně vin? Vždyť já teď trhal jenom bílé květy a duši koupal v zřídlech očisty! Jen k jasným souhvězdím mé byly vzlety, jen dobro psal jsem svoje na listy! Proč náhle stín ten, kdy své rány hojím a života mně svitla naděje? Ó, úzko je mi, ohlédnout se bojím – on moje květy, on je rozvěje!... Mé duše uděšené sestro bílá, zda úzkost má Tě v dálce neděsí? Ó, pojď, jest v lásce duší velká síla, ó, pospěš ke mně z dálky přes lesy! Ó, přileť s větrem, který od vás vane, pojď, duše andělská, mé květy chraň! Když bílý stín Tvůj po mém boku stane, On, hrozný, nezkrvaví moji skráň... 5. VI. 1899.
74

TAK MNOHÉ CHÁPU LÍP...
Tak mnohé chápu líp, co oči Tvé mi září jak světla bílých svěc v tmy mojich bludných cest... Sic pochybností tlum se ještě v duši sváří, však v jejich propasti již padl promyk hvězd... Když cítím, bytost má jak duše Tvé jest plna, mém na všem myšlení žeť její bílý pel, jak nese obraz Tvůj mně každá citu vlna a jak Tvé duše van mé struny rozechvěl: tu chápu, sestro má, že splývání jest duší jak splývání dvou řek – a duch můj pozírá, kam k moři plynou dál, jež v nekonečnu tuší, a chápe splynutí i s duší Vesmíra... 18. VI. 1899.
75

PLAVBA.
Hluboké moře, daleké bez hrází, obloha na vždy jeho choť – ať nad ním slunce vstalo či zachází, pojď, duše drahá, na mou loď! Poplujem spolu nad hloubí bezednou, oko Tvé buď mi kompasem – a když se setmí nad námi pojednou, přistanem za hvězd v jinou zem... 10. VII. 1899.
76

CHVÍLE ŠTĚSTÍ.
Ptáče zpívá s ratolesti, motýl v srdce květu klesá – tichým krokem pokraj lesa přišla ke mně chvíle štěstí. Nebyla to Carmen žhavá s ohněm prudkých políbení – přišla v hlavy nachýlení, oddaná a usměvavá. Já jen cítil blízkost její, hruď jak tichý oddech vlní, vláhou jak se zraky plní, štěstím jak se oči smějí. Já jen tušil, že mně vznítí vůdčí hvězdu na mé pouti – a že přišla odejmouti hořký kalich mého žití... 17. VIII. 1899.
77

VZPOMEŇ SI...
Vzpomeň si té cesty, drahá, až budeme toužit sami – mírem dýchala noc vlahá, my šli spolu pod hvězdami. Hlasy našich druhů zněly – my šli v tichém usmívání, v srdcích se nám rozechvěly všechny struny vzpomínání. Vrátily se všecky chvíle, které vzlétly nad oblaky jako holubice bílé – zase hleděly nám v zraky. První, která nečekaná vložila mou ruku v Tvoji, i ta chvíle požehnaná, jež mi řekla, že jsme svoji. Žes mou duší z dávna časů, pro niž věčný stesk mě chvátil, když v mém poli místo klasů smutný stonek jen se klátil. Že jsi sluncem na mé pouti, na níž nechtěl paprsk prodlít – 78 že mám k Tobě pokleknouti a se k Tvojí duši modlit... Vrátily se, vyprávěly, zněla harfa vzpomínání – ze tmy se Tvé oči skvěly, tiché hvězdy nad mou plání... Mírem dýchala noc vlahá, my šli šťastni pod hvězdami – vzpomeň si té cesty, drahá, až budeme toužit sami... 3. VIII. 1899.
79

VLČÍ MÁK.
Ve vlasech hoří vlčí mák – ale jak smutný je Tvůj zrak! Kam se to díváš, sestro má, kam, duše, směřuješ křídloma? Nemělas plésti v okrasu těžkých snů kvítí do vlasu – hlavičkou zatřes, vzhůru zrak, opadá krvavý vlčí mák! 7. VII. 1899.
80

SMUTEK TĚ POLÍBIL...
Smutek Tě políbil na čelo – proč jen Tvůj poklid mně ruší? Cosi se v srdci mém zachvělo pro tu Tvou bělostnou duši. Podivná záře mě děsila na čele, v očích, kol retů – jako by líc Tvá se zalila odleskem dalekých světů. V oči Tvé hleděl jsem v pohnutí, jak se v nich duše Tvá chvěla, jak by mně duhovou perutí do dálky odletět chtěla... A já Ti nemohl vtisknouti v čelo ni polibek krátký, duši Tvou, jež chtěla vzlétnouti, abych jím zadržel zpátky!... 21. VIII. 1899.
81

I KDYŽ MĚ DÁLKA ODVEDE...
I když mě dálka odvede v síť cest, jež kvetou blínem, já přec Tě budu provázet, byť jen Tvým němým stínem. Když v zamyšlení hlava Tvá se skloní, lilje bílá, to duše moje toužící ji v letu políbila. A když Tvé oči zalije slz křišťálový pramen, to schvátil cit můj nejhlubší Tě v objetí svých ramen... 11. VlIl. 1899.
82

SUCHÉ KVÍTÍ.
Až budeš probírat se suchým kvítím a ve Tvých prstech bude šelestit – já jiskru ve Tvém srdci v plamen vznítím, v něj olejem můj kanout bude cit. Já z dálky své v ty květy, drahé dítě, zas vleju život, vdechnu barvy nach – a v čisté rty zas vůní políbí Tě má láska, ukrytá v těch korunách!... 31. VIII. 1899.
83

POSLEDNÍ MYŠLENKA.
Hlava klesá unavena – ještě zřím Tvé bílé šaty, ještě vidím ve Tvých očích kalich štěstí vrchovatý. Ještě jako akord harfy zní mi ohlas Tvého jména – sen můj ve Tvé srdce klesá, v dlaně hlava unavená... 8. VIII. 1899.
84

JAK STÝSKÁ SE MI!
Jak stýská se mi po Tobě, Ty nevíš – ó, viď, mně tichém ve snění se zjevíš! Jak vodní růže nad tůní se chýlí, tak skloní se k mé duši Tvůj květ bílý. A smutek kde se doteknul mých skrání, Ty všecky vrásky vyhladíš svou dlaní. A budeš k břehům slunečným mou lodí – Tvou pod hvězdou mé spasení se zrodí!... Jak stýská se mi po Tobě, Ty nevíš – ó, viď, mně tichém ve snění se zjevíš!... 8. VIII. 1899.
85

MÍR.
Mír zas mě objal... Ved mě do krajiny, kde s polí dýše vůně v ranní chlad, v par závoj zhalen dálný obzor siný a bílým obláčkem dým stoupá z chat. Kraj tiše oddychá jak v polosnění, jen jako ze sna z dálky hučí jez, a ranní chlad než změní se v žár denní, pták se svou písní letí do nebes. A celý obraz srdci tak je blízký: ty lány polí, žito vlající, ty v zeleni se skrývající vísky a na obzoru lesy mlčící...! A po mém boku Mír... Tvé usmívání mu na rtech, na tváři i v očích tkví, má sněžnou čistotu Tvých bílých skrání a všecek Tvojí dobrotou se skví... 5. VIIl. 1899.
86

PROMĚNA.
Tys byla ještě bezstarostným dítětem, a dívčí sny Tvé uzavřeny v poupatech kdes teprv zrály na záhonech za světem – když bludný poutník poprv stanul v města zdech, kde s Tebou hodiny šly dětských Tvojich dní a matčin pocel ještě planul na Tvých rtech. Šel nocí bez naděje, že se rozední, a mnil, že osud jeho navždycky je klet a že s ním půjde do hodiny poslední... Jak všecko pozměnily vlny krátkých let! V dnech minulých co dřímalo jen v poupěti, to v bílé nádhery se rozvinulo květ – noc za les odešla, kams v dálku zásvětí, den místo ní se bílým jasem rozzářil a v požehnání změnilo se prokletí... A bludný poutník našel ve Tvých očích cíl... 15. VIII. 1899.
87

RÁD MÁM TVŮJ VÝRAZ ZAMYŠLENÝ...
Rád mám Tvůj výraz zamyšlený, rty u mlčení sevřené, květ skrání Tvojich nachýlený a zraky v sebe upřené. V té chvíli ve Tvých očí svitu sny Tvoje tuším v pohnutí – obláčky bílé na blankytu, zjev sněhobílých labutí. V Tvých zřítelnicích tiše září jak v trávě janských mušek shon, jak bílé svíce na oltáři, jak v nočním nebi Orion. Jdu za Tvou duší v také chvíli jak oddaný Tvůj, tichý stín v sad, jarním květem stromů bílý, a v luka, plná kopretin. Z hnízd vznášejí se sněžní ptáci, kde vedou dráhy v jiný svět... Můj duch se ve Tvé duši ztrácí – a dvoje křídla pnou se v let...! 6. VIII. 1899.
88

LEKNÍNY.
Nejde mi z hlavy jezero s květy, jež z vody se noří... Oko dne hasne v západu – Slunce mé vedle mne hoří. Leknínů plná hladina, pokrytá velkými listy – vyrostly písně z duše mé, zvábil je paprsk Tvůj čistý. Vyrostly jako lekníny z hlubin, kde minulost stlívá – nad listem temně zeleným koruna kloní se snivá. Lupeny bílé rozvírá, žíznivě žádoucí světla – vždyť jen tím Světlem nebeským z černé té hlubiny zkvetla!... 9. VIII. 1899.
89

VŘES.
Vidím Tě, duše má, s kyticí vřesu, slunce se v západu chýlilo k lesu – navždy si obraz ten v srdci svém nesu... Na teskné planině chudého žití vyrostlo drobounkých kalíšků kvítí, kryje pláň písčitou, kam lze jen zříti. Černí jen motýli slétali na ně, Záduma hlavu zde klonila v dlaně, vzpomínek teskných sem sbíhaly laně. Až přišla v paprscích duše Tvá milá, z vřesu mé pláně si kytici svila, od smutku život můj vysvobodila! Na květy klesají motýli bílí, k trsům se Tušení Radosti chýlí, Žal kdesi za horou neslyšen kvílí...! Navždy si obraz ten v srdci svém nesu: slunce se v západu chýlilo k lesu, Ty jsi šla, duše má, s kyticí vřesu... 22.–24. VIII. 1899.
90

HRAD ŠTĚSTÍ.
Zavedlas mne ve hrad Štěstí, pode střechu zlatem krytou, pohádkovým leskem síní vodilas mou duši zpitou. Kráčeli jsme po kobercích, tkaných z nejluznějších snění – nad hlavami neviděna hrála hudba Roztoužení. Perlami zde slzy plály jako rosa na výsluní – všecky hořké vzdechy žalu změnily se v sladkou vůni. Po zdech rostly bílé květy, ke stropu se proplétaly, od koruny ke koruně zlatí ptáci polétali. A z té spleti stonků, listů, toužících vzrůst nad oblaky, udiveně dívaly se na nás pohádkové zraky... A já, v ruce číši blaha, druhou kolem Tvého pasu, 91 hlavu vínem štěstí zpitou nakloněnou k Tvému vlasu – zaletěl jsem duchem zpátky, před hradní jsem letěl brány, uzřel jsem tam sebe, z mnohé krvácejícího rány. Zjasněn Tebou jako slunce zřel jsem, jaký chuďas bídný byl jsem, než mne v brány Štěstí zavedl Tvůj pokyn vlídný!... 28. VIII. 1899.
92

KDYŽ HLEDÍM V TVOJE OČI.
Když hledím, duše má, v Tvých očí taj, v ty tiché studánky, z nichž nadšení své piji, jak čet bych lotosové vůně báj, v níž lepší doby lidstva ve zakletí žijí. A cítím, kterak ztrácím tělesnost, par bílých lehkosti mé údy nabývají, jsem čist jak sny Tvé, prachu země prost, a k výši vznáším se jak lidé v zlaté báji. A vidím krajiny kdes za světem, ba kdesi za hranicí lidských pomyšlení – ó, marně smrtelným je líčit rtem, pro jejich krásu v lidské řeči slova není. Ji vypsat mohlo by jen písmo hvězd a vyslovit jen ústa, která zrodil Betlém – v Tvých očí svitu slavím v ně svůj vjezd po luhu nekonečném, liliově zkvetlém... Kam unáší mě křídlo tušení? Zda je to kraj, kde našich žití vody prýští, kde zoře našich dnů se rumění? Či je to tucha krajin dalekého příští?... Jak čet bych lotosové vůně báj, v níž lepší doby lidstva ve zakletí žijí, 93 když hledím, duše má, v Tvých očí taj, v ty tiché studánky, z nichž nadšení své piji... 7. VIII. 1899.
94

AŽ BUDEŠ MOJÍ ŽENOU...
Až osud dá, a budeš mojí ženou, chci ve Tvých stopách tichým stínem jít, zřít hlavu Tvoji k hrudi nachýlenou a motýlem se kol Tvých skrání chvít. Tvé cesty rovnat, palmy klásti na ně a k nohám Tvým lít vonné oleje, a stíhat každou myšlenku Tvé skráně i cit, jenž pod brvou se zaskvěje. Zřít, nad hlavami nám jak rozletěly se tiché holubice, snové Tví – a v duše Tvojí listech sněžné běli číst naší lásky blahé poselství. A při té četbě navždy zapomníti dnů minulosti svojí prokleté – a trhat jenom liliové kvítí, jež z každé Tvojí stopy vykvete!... 12 –13. VIII. 1899.
95

MADONA.
Ó, chápu staré malíře, proč ve své lásky záhony šli trhat bílé lilie, když tvořili své Madony. Tak já zřím matku Ježíše v Tvé hlavy tichém schýlení – vždyť z Tebe, moje Maria, se zrodilo mé Spasení!... 18. VIII. 1899.
96

TVOJE ZAHRADY.
Zabloudil jsem do Tvých zahrad, pustil lebku Hamletovu – jaký svět se plný jasu hlásil u mé duše k slovu! Co v těch květech leží krásy, které tady září v běli – pochybnosti, smutky, žaly jak by byly odumřely! Kalichy jsou jako vínem po kraj naplněny vůní – plody stromů jako v báji zlatem září na výsluní. Jako v jižních hájích z myrtí, tak se mi tu volně dýchá – v alejích a mezi květy svatý mír zde kráčí z ticha. A já s Tebou v jeho stopách, na rtech nevyřčená slova – zlaté slunce nade hlavou – – za zdí lebka Hamletova... 24. III. 1899.
99 Jsou duše Vaše stkány z příze jiných světů...

TŘI ŽENY. (MATKA, SESTRA, ŽENA.)
Tři ženy u mých stojí lích a ke všem třem se modlím – a kdybych jednu zradil z nich, jsem z nejpodlejších podlým. Z nich první vedla v síť mne cest a pro mne zšedivěla – a žádná z nejbělejších hvězd jak ona není skvělá. A druhá rostla z žití vod s mou duší na den bílý – když zrál v mých sadech hořký plod, mně dodávala síly. A třetí bílým motýlem se v květ mé duše schvěla – a stala se mých snění snem a laurem mého čela... 27. III. 1900.
107

MATKA.
Duše volná v nekonečnu ode hvězdy k hvězdě vzlétá, neví, že jdou dni a noci, v nic že plynou zimy, léta... Zapadlo, co za ní bylo, zemské bolesti i vzněty, před ní jenom v nekonečno vykvétají věčné květy. Z hlubin tiše slunce planou, kol nich tiše hvězdy krouží, zpátky k nepatrné Zemi duše nikdy nezatouží, vzpomínka jí nezůstala, ani sen jí nezbyl o ní, nikdy, by ji shlédla dole, nad bezdno se nenakloní. A tu vzletěl povzdech tichý do těch výšin zapomnění, kde ni temna noci není, kde ni záře jitra není.není, v bezpaměti minulosti kde se duším bloudí sladko – přiletěl k té volné duši, zavolal ji jménem: Matko! „Ach, jaké to jméno sladké ke mně z hloubi zaletělo! 108 Vzpomínám, ach vzpomínám si, že mně ve sluch kdysi znělo, když jsem ještě v lidském těle trpěla svůj život krátký na Zemi tam v hloubi dole... Musím, musím, musím zpátky!“ A tu se své cesty věčné ode hvězdy k hvězdě bílé, jménem matky zavolána, podléhajíc jeho síle – snášela se duše v hloubi, do bezedna dolů, dolů, kde jak muška svatojanská třpytila se Země bolů. Vrátila se na Zem lidí, mezi nimiž chodívala, s kterou těžko loučila se ve chvíli, když umírala, ale na niž zapomněla, na lidi i život celý, jako na sny zapomníme, jež se v noci kol nás chvěly. Bílým stínem na hrob slétla, pod nímž její tělo ztlívá, nad nímž v létě drobné ptáče, v zimě vítr o ní zpívá. Jako lilji sněhobílou vidí květ zde lidské krásy: 109 nade skrání zamyšlenou temným vlasem vánek hrá si, oči, plné čisté záře, v slzách na hrob zahleděny, ruce na hrudi jsou spjaty, pod níž dmou se city ženy... „To jsi ty, mé dítě drahé? Ano, jsou to tytéž rysy, s nimiž já jsem na té zemi vycházela v život kdysi; dávno ztlely v prachu země – ale tebou znova žijí, dítě moje nejmilejší, čisté bílou nad liliji!... Kdo smí tvoje bílé čelo, kdo smí tvoje ústa líbat? Kdo směl zvony citů tvojich v píseň lásky rozkolíbat? Ach, co vše bych ptát se chtěla! Ty však nezříš volnou duši; duše tvoje v bílém těle jenom blízkost moji tuší, rty tvé šepcí jméno moje, které zaletělo ke mně, za nímž musila jsem dolů navrátit se k tváři země, abych shlédla tvůj květ bílý, v čelo bych tě políbila, za tvé štěstí na té zemi 110 bych se, dítě, pomodlila, jež se k tobě přidružilo v tiché lásky usmívání, abych k čisté tvojí skráni schýlila se v požehnání – nežli zase vzhůru vzletím v nekonečno zapomnění, kde ni temna noci není, kde ni záře jitra není.“ Schýlila se volná duše nad bílý květ lidské krásy, k bělostnému čelu, nad nímž temným vlasem vánek hrá si, čisté čelo políbila, za štěstí se pomodlila, o němž ve snech liliových duše toho květu snila, které k ní se přidružilo v tiché lásky usmívání, ke skloněné čisté skráni schýlila se v požehnání – a zas nad Zemi se vznesla, nad stesky a nad spěch denní k mlžné cestě mléčné dráhy, v nekonečno zapomnění... 23. VII. 1901.
111

VZPOMÍNKA.
Vše, roviny i říčka, tone v ranní páře, i na pokraji lesa tenké břízy. Jak zbledly po probdělé noci vaše tváře nad jemnou krajkou vaší černé řízy! My s druhy vyšli na kraj parku v citu vření, dva plni smíchu, my tak vážni oba; v sluch ohlas hudby ještě zní nám v roztoužení a v duše chladem sahá ranní doba. Ti, žert a smích, si v altán sedli blízko sebe, my venku zřeli, jak vše tone v běli, jak v bílý závoj zahaleno modré nebe – a v duších neznámou se bázní chvěli. My zřeli do dálky a páry pronikali, a Bůh ví, o čem byly naše řeči – však duše naše, ty si nedůvěřovaly a měřily se, čí jsou síly větší. A vzlétly nad říčku a nad ty páry bílé, nad tichý kraj a mlčelivé lesy, a vzlétly vysoko a létly v dálné míle přes pláně tesklivé a skalní tesy. Pak letem znaveny zas vrátily se v tělo a plamenem nám v očích zahořely – 115 v nás obou mučivou se touhou všecko chvělo, a řeči naše přec tak cize zněly!... Té chvíle vzpomínám, když mlha houstne kolem a žluté listí padá s šedých snětí... A duše míří k výši nad slzavým dolem – snad z dálky jiná duše vstříc jí letí... 17. XI. 1898.
116

SETKÁNÍ.
Jediný jen pohled stačil, jednou ruku stiskla ruka, aby snášela dvě srdce navždy očistcová muka. Cítíme, že zde tou stezkou my dva měli jíti spolu – cítíme, že setkání nás dolů strhlo, dolů, dolů... Kalná voda, černá, rmutná, strašná tůně, bezdná, hrozná – my vždy ke dnu klesat budem, a kdo naši bolest pozná? Budem tonout v šedém hoři bez pomoci, bez ochrany, ruce svázány, ret němý – nad vodou, slyš, zvoní hrany. V srdcích našich oheň vroucí, horká slza tryskla v brvy – kolem nás jen vodních tvorů houfy se studenou krví. V srdce naše budou zříti ustrnulým, rybím okem – 117 a dny naše smutně půjdou za rakví jak volným krokem. Nuže, ještě jeden pohled, ještě dejte mi svou růži – potom odejdu. Kam?... Nevím... A vy, paní, k svému muži... 2. VII. 1898.
118

HORSKÝ KVĚT.
Pouštím již z ruky rozvahy otěž... Přede mnou leží váš růžový list a na něm kytička, stříbrná protěž – – Musím ty řádky vždy zas a zas číst!... Jaká to vůně těch stříbrných květů zdánlivě suchých, jen v herbář je dát – ale co dřímá v nich ukrytých vznětů!... Já mám ty květy tak rád, ach, tak rád! Cítím tu vůni, již ze skály ssály – byla v ní zakleta tisíce let –; tam, kde jen volní větrové váli, vzpučel ten hebounký, stříbrný květ. Paprsky hvězdic jak vaše pleť hebká, vůně, jíž dýše jen, paní, váš vlas – – – Proč mi teď napadl Hamlet a lebka? Proč vidím, s kosou jak kolem jde Čas? Musím, ach, na skálu, protěž tam kývá, byť by to bylo i tisíce stop! S mlhami v dálce kruh obzoru splývá, pod skalou, vím, tam je hrob, tam je hrob... 25. VII. 1898.
119

VE HLUBOKÝCH LESŮ ROZŠUMĚNÍ.
Ve hlubokých lesů rozšumění zabloudil jsem k tůni mlčelivé, nad ní v bílých květů zamyšlení zaplálo mi krásné oko snivé. Viděl jsem jím zcela jiné světy, než je zem, k níž spoutáno je tělo, četl jsem v něm věčné krásy věty, k níž, co lepší v nás, by vzletět chtělo. A mou bytost pronikalo chvění, když v to oko pohlížel jsem němý: že lze doufat ve snu vyplnění o království božím na té zemi... 13. VIII. 1900.
123

V SNECH MÝCH KRÁČÍŠ.
V snech mých kráčíš před mým okem, jak jsi vešla v srdce hloubi za dnů máje, za dob květů, jež se s minulostí snoubí. Tiše jdeš jak přelud bílý, posypána modrým květem, pohledem Svým dotýkáš se harfy duše mojí letem. Rozechvíváš její struny, které život napjal na ni, akord nejlepších mých citů arpeggiem k Tvé letí skráni.. 3. IX. 1900.
124

V SVÝCH LOKTECH MĚL JSEM DRAHOU TVOJI HLAVU...
V svých loktech měl jsem drahou Tvoji hlavu a všecko ve mně zpívalo, vše smálo se, co hynulo dřív steskem, zář slunce byla, kde se jindy stmívalo. Já díval jsem se na Tvé bílé čelo a do očí a na ústa – a cítil jsem, co ve mně zlého zbylo, jak sněhobílým květem zarůstá. A cítil jsem, jak kol nás kvítí roste, až jako v známé pohádce zeď květů od světa nás oddělila – jen hlava Tvá v mých loktech snila přesladce. Ó, čisté čelo, klidně sni v mých loktech, bělejší bílé nad růže – ty květy jsou nám proti světu hradbou a žádný pohled zloby na nás nemůže... 6. IX. 1900.
125

KOPRETINY.
Jak máj jsi vešla na můj luh, mé smutné do krajiny: vše rozkvetlo hned, voní vzduch, kam dozřím – kopretiny! Kam pohled oka Tvého slét, i v kročejů Tvých sledu – paprsků bílých vzrostl květ a zlatistého středu. V nich, panovnice květů Svých, jdeš, oči láskou vzňaté – jsi všecka v bílých paprscích a v nich Tvé srdce zlaté... 8. V. 1901.
126

TVOJE SLZA.
Z duše mojí místo lilje černý, smutný kalich zkvet... Kdo mi jej tam vsadil, Bože, či mám znova býti klet? Než jsem moh jej vyrvat, zrak Tvůj utkvěl na něm přemilý – a Tvé oči, drahé oči slzami se zalily. K duši mé jsi sklonila se, bolestí Tvůj chvěl se ret – čistá slza s oka Tvého skanula v ten černý květ. A já cítil, jak tou slzou prokletí zas pomíjí – květ jak černý, jenž mne děsil, bělostnou jest lilijí... 25. IV. 1901.
127

KDYŽ SE SRDCE OTVÍRALA... I.
Tak náhle v tichu pod sosnami, z nenadání k nám přišla chvíle, kdy se srdce otvírají jak hory, poklady jež báje v nitru tají: ó, šťastný poutníče, vstup otevřenou strání! Jen jednou za život tak srdce otvírá se a zříti dává vše, co v hloubi uzavírá; vše city, jimiž žije se a stůně, zmírá, hle, perlami a rubíny se skvějí v kráse. Ó, vstup a poklady ty sbírej plnou dlaní, jich září čarovnou ať zahřeješ svou duši – sic mine chvíle, okamžik zas kouzlo zruší a srdce zase uzavře se z nenadání... II.
Já viděl v srdce Tvé jak v otevřený kalich: mým dechem pukl květ a rozevřel se celý, i oslnil mou duši liliovou bělí – já cítil v chvíli té, že nejmenší jsem z malých. Pln vůně, sladké nad vše lidské pomyšlení, Tvůj kalich dal mi zříti čistotu Tvou celou – já dlaní, jíž jsem po květu chtěl sáhnout smělou, si zakryl tvář, pln posvátného v duši chvění. 128 Ó, svaté srdce, padám před Tebou v prach čelem, mé duše černý motýl v kalich Tvůj se schvěje – ó, zavři jej v svůj květ, jenž čistotou se skvěje, ať křídla jeho zbělí liliovým pelem... 7. IX. 1901.
129

TAK ČIST...
Tak čist, jak v první den, kdy duch můj toužit počal, kdy nic jsem nevěděl, žeť život velký močál, v němž skáčí bludičky a za sebou nás vábí, jak v starých pověstech, jež znaly naše báby... Tak čist, jak nemnohé jen duše v lidských tělech, jež bílé zůstanou, byť osud v lotrů pelech je hnusný postavil již na úsvitě žití, byť kolem slyšely vždy jenom vášní vytí... Tak čist, jak cítím se, když ruka Tvá v mé dlani a zrak Tvůj v oku mém zas spočal při shledání, kdy bílá duše Tvá se k duši mojí shýbá a dechem andělským mé zvony rozkolíbá...: Tak čist bych na odchod se vydati chtěl kdysi, až v smrti vanutí mé zledovatí rysy, až volná duše má ret zlíbá, navždy zchladlý, a trosky nechá tu, jež vzletu meze kladly... 10. III. 1901.
130

TYS MNE ZAVOLALA.
Dav proudil třídou, krásné rty se smály – bylť slunný máje den, a jasné toiletty se míhaly a barvy v slunci plály, jak větrem rozvlněné máku květy. A já tou směsí šel tak osamělý! Smích kolem bolestí byl mému sluchu, zrak bloudil po červeni, modru, běli – však duší byl jsem dalek města ruchu. Kdes v tichých rovinách jsem bloudil v snění, kraj širý s obzorem kde měkce splývá, kde cítíme, jak z dálek zamyšlení se oko Neznámého na nás dívá... A zas ten sen mne schválil v náruč měkkou, jenž z dětství dob se často v duši zvedal – já na březích, v nichž vody žití tekou, zjev bílý z pohádky jsem v chvění hledal. Má duše jako kvinta napjata je, zrak, atropinem touhy zvětšen, pátrá – a tu, jak v pohádce jen harfa hraje, kdos zavolal mne sladkým jménem bratra. Já tušil jsem, že rety sametové to jméno oživily políbením – 133 jen bál jsem se, by jako dětství snové se nerozplynuly mně světlem denním. Dech v prsou ztajil jsem a přivřel řasy – jen kouzlil jsem si v duši úběl čela a dívčí tváři nevídané krásy, jak bába jen mně o ní vyprávěla... Však zas ten hlas jak akord harfy z dáli... Já ohléd se v proud lidí, plný změny, a oči Tvé se z něho na mne smály – a moje sny v nich všecky ztělesněny... 30. V. 1900.
134

ZA DEVÍTI HORAMI...
Za devíti horami, za devíti moři Štěstí moje zpívalo si, co já hynul v hoři. Darmo jsem se lidí ptal, kudy cesta za ním – až Tys mojí smutné dráze vzešla sluncem ranním. Až Tvých očí úsvitem, oblit jitřní zoří – kouzlem byl jsem za horami, za devíti moři... 4. V. 1900.
135

TOU ULICÍ RÁD CHODÍM...
Tou ulicí rád chodím k denní práci, kde družívalo k nám se tušení v čas, jenž se jako barvy v šeru ztrácí, jak vykácených lesů šumění... Ty vlahé večery tam zas mne hřejí a májového vánku pocely, Tvé oči z myšlenek se na mne smějí a stisk Tvé ruky cítím nesmělý. Ze starých zahrad slyším drozdů pění a přes zeď ke mně šeřík zavání – a zase cítím čísi políbení a měkkých křídel lehké zavlání. Jak třetí kdos k nám druží se, já tuším, krok svůj jak s naším řídí přetichý, jak sestersky se sklání k našim duším a dýchá v jejich bílé kalichy. A zase cosi rozlévá se hrudí, čím plnilo ji tehdy tušení: zřím, jitrem z šera barvy jak se budí, a příštích lesů slyším šumění. 20. III. 1900.
136

TVÁ DUŠE VEŠLA V STÍN MÝCH CYPŘIŠÍ...
Tvá duše vešla v stín mých cypřiší, a jejich chlad se dotkl Tvého čela, šlas jimi v hřbitovní mé zátiší a na mých hrobech jsi se zamýšlela. A badala jsi, co mně stlívá v nich, co smutkem z tajemství těch hrobů čiší – zač duše moje, v černé říze mnich, se v těžkých dumách modlí pod cypřiší... Já viděl Tě tam liljí rozkvétat, kde sny mé minulosti pochovány, Tvůj pohled tázavý v mou duši pad a soucit balsámem v mé kanul rány. A když ten pohled skryl se v závoj řas a duše Tvoje tiše odcházela – já šel, kde větrem vlál Tvůj tmavý vlas a probělával obrys Tvého těla. Já šel, kam zjev Tvůj bělostný mne ved, kam zval mne soucit ve Tvém laním oku – a za mnou mizí cypřiší mých svět a splývá v dálce s mlhou zašlých roků... 8. III. 1900.
137

NA ROZCESTÍ.
Zhas mi klamný přelud štěstí, zhořkl jeho úsměv sladký – octl jsem se na rozcestí: před mnou žití křižovatky... Vpravo cesta, vlevo jiná, jedna, kam se slunce chýlí – obloha se chmuří siná, u cest všude smutné býlí. Černý motýl z květů pije, v ticho jenom havran kráče; u nohou se plazí zmije, nad planinou vítr pláče... Kam vy, cesty, kam vy jdete? U které z vás pějí ptáci, u které z vás hořec kvete, která z vás se v poušti ztrácí? Co tak ptám se, kudy jíti, Ty jsi přišla neslyšena – nad vše, jež jsem potkal v žití, liliové duše žena. Za ruku jsi ujala mne, v duši mou se zahleděla, 138 jak bys všecky sny mé klamné, všecky touhy vyčíst chtěla. Za ruku jsi ujala mne, a já šel, kam kynula jsi – cestu zvolila jsi za mne společnou nám na vše časy. Nevím, která z tří to byla: září jí Tvůj úsměv sladký, vede mne Tvá ruka bílá – za mnou žití křižovatky... 16. IV. 1900.
139

SLUNCE MOJE!
Husté, vlhké, těžké mlhy vláčely se nad mou plání, úzko v jejich bylo chladu, teskno, smutno k umírání. Obzor, blankyt ztratil se mi, zmizela mi cesta v mlze, radost, kterou duše měla, rozplynula v hořké slze... Kde to slunce, jež by mlhy rozptýlilo teplem svojím, kde ten paprsk, v jehož záři smutek choré duše zhojím? – – Jarní den byl. Zlaté slunce na obloze bez oblaků – a mně vzplálo slunce žití, drahá duše, ze Tvých zraků. Vidíš, jak ta mlha padá, rosou na travách se sráží? Ó, buď při mně, duše drahá, budiž mého štěstí stráží! Viz, jen pohled Tvůj mně zasvit, už je smutku po prokletí – 140 šedý skřivan, duše moje, s písní blaha k Slunci letí! 22. IV. 1901.
141

ŠTĚSTÍ.
Tvou ruku v dlani své já lučinami šel, ó, byl to bílý den! Já mnil, že nesejde již záře s našich čel, že Štěstí přišlo k nám, jsem zajásal – ó, žel! V té chvíli požárem vzplál západ zkrvaven... A divá vichřice Tvůj úsměv vzala mi i záři očí Tvých, a slunce zhasila, jež plálo nad námi, co kvetlo, servala a v dálku nivami až po kraj obzoru jen rozsypala sníh. A zima stařena šla se mnou krokem mdlým, vlas šedý větrem vlál – a úsměv studený hrál retem uvadlým... Jak dlouhá cesta je tím krajem zapadlým, kde vše jest beznaděj a chlad a stesk a žal... A mnil jsem, ve sněhu že dobrodím se tak až na neznámý břeh, kde bezduch klesne trup, a duše vzletí pták... Tu záře tušení mně roznítila zrak, a ve tvář políbil mne teplý, vonný dech. Kdos tiše z východu, kde jitra vstávají dní našich na zemi, kde úsměv slunečný vždy leží na kraji, 142 kde věčně voní bez a ptáci zpívají – kdos, jejž jsem oplakal, se blíží pláněmi. Ó vím, kdo kráčí blíž, že jihnou závěje a rostou sněženky! Však jména jeho zvuk, bych jeho kročeje zas nezaplašil v dál, s mých rtů se neschvěje a nevyslovím ho ni letem myšlenky... 4. III. 1900.
143

MŮJ SEN.
Když jsi na mé dráze poprv zjevila se čistou vnitřní září všecka oblita, údiv dech mi stajil, zachvěl se v mém hlase, touha v duši vstala dávno ukrytá. Tak jsem zřel Tě kdysi na počátku dráhy, v snění když se zrak můj v dálku zadíval – blahým citem v očích plno bylo vláhy, když Tvůj obraz na mne snem se usmíval. Já šel za ním v život, že jej najdu, věřil, žeť mým předurčeným, sladkým údělem – hladinu mých citů dechem svojím čeřil, byl mi na mých cestách strážným andělem. Léta ubíhala, a já marně hledal Tvoje ztělesnění mezi ženami – jenom v snění mém se jako dříve zvedal obraz Tvojí duše, světu neznámý. Co zde nacházel jsem, zklamáním jen bylo, a já klesal uštván marným rozletem – řek jsem: „Darmo hledat, co mé srdce snilo“,snilo,“ touhu svou jsem ukryl v duši před světem... A tu přišlas ke mně tiše znenadání, čistou vnitřní září všecka zjasněna – 144 a já žasna cítil ve Tvém usmívání, že jsi vidina má dávno vysněná!... Mládí mé se ke dnu moře ponořilo, vody nad ním stále, stále přibývá – však sen nejkrásnější, který kdy jen snilo, ten se na mne Tebou, duše, usmívá... 18. VII. 1901.
145

LABUTI BÍLÁ!
Labuti bílá na jezeře tichém, perutí jako padlý sníh – po Tobě toužím v sudém dni i lichém, v stesku mne míjí sen i smích. K jezera břehům duše moje chodí za šera, i když zaplál den, za Tebou pluji na své lásky lodi, po Tobě touhou naplněn. V hladinu vodní vesla prudce bijí, vidinu Tvou chci dostihnout, přitulit k Tvé se sněhobílé šíji, na křídlech měkkých spočinout. Krůpěje srdce nechat kanout chvíli v závěje sněžných perutí, zakletí Tvého pás by rozlomily, duše má, bílá labuti!... 3. VIII. 1901.
149

DO KŮRY BŘÍZY MÁJOVÉ.
Do kůry břízy májové píšu Ti pozdrav, milá – mé opuštěné u cesty Ty moje břízo bílá! Z rašících listů ke mně se vůně Tvé duše schvívá – na větvi v slunci májovém mé lásky ptáče zpívá... 1. V. 1901.
150

TVÉ JMÉNO.
Volal bych Tvé jméno v lesy, volal bych je v boky skal, by mně hlas, jenž tam je zaklet, stokrát zpět je zavolal... Volal bych je v dálky světů, kam duch lidský doletí – aby jeho echem zněla všecka příští století. 6. VIII. 1900.
151

MNE JEŠTĚ HŘEJE ÚSMĚV TVŮJ...
Mne ještě hřeje úsměv Tvůj a oko Tvé mi svítí – ó, v slunci lásky u mne stůj, mé liliové kvítí! Schyl ke mně se jak tichý sen, jenž políbí nás letem – a skryj můj rozbrázděný kmen svým sněhobílým květem!... 2. VIII. 1901.
152

V SLUNCI TVÉ LÁSKY.
Jabloní velké kytice, pod nebem ptáci krouží – jest mi, jak stromem bych rozkvetl, srdce mé k slunci touží. Vzletělo ptákem pod blankyt, Tvoje kde slunce hoří, nad chaty, nad věže velkých měst, nejvyšší nad pohoří. Bezmračný prostor k rozletu, v slunci Tvé lásky tonu – z pozemské vřavy a pachtění slyším jen znění zvonů... 12. V. 1901.
153

ACH, NEDIV SE...
Ach, nediv se, že toužím po Tvém objetí, po spočinutí na Tvých hebkých rtech, ať pocel Tvůj mne, drahá, ještě posvětí, než rozvěje nás rozloučení dech. Víš, je to jako na zápraží podzimi, když smutek můrou lehá na hruď niv, kdy vítr nad lukami teskní plavými a záduma je, kde byl úsměv dřív. Zda div to, po slunečních ještě paprscích že touží kraj, by na něm prodlely? Vždyť v jeho předtuchách již poletuje sníh, jímž snad již v příští den se zabělí. 11. IX. 1901.
154

MNĚ ZDÁLO SE...
Mně zdálo se, že jsem ztratil Tvou lásku, ó, byl to strašný sen, mé slunce, to v krvi západu mřelo, můj bílý hasnul den. A v dunění temném v rumy se řítil můj vytoužený svět, a z ruin mých snění, s věží mé touhy se netopýr dal v let. A vítr lkal v síních zbavených krásy, kde usídlil se plaz, má šílená láska bloudila jimi a hledala Tě zas. Tvých úsměvů teplo chtěla zas cítit, Tvých tichých očí svit – leč chlad jen ji mrazil, v duši jí hleděl jen ještěr, v rumu skryt... Ó, přitul se ke mně, duše má, řekni, že byl to klamný sen, že mojím jsi sluncem na jitřním nebi, že rozsvítíš můj den!... 26. IX. 1901.
155

SNĚHY NAPADALY...
Sněhy napadaly – proč tak teskno je mi, jak by mne kdos hrozný přitlačoval k zemi? Já již tušil jaro, náhle mráz mne provál – v úzkosti své hledám tváře Tvojí ovál. Do mých jarních snění zavyl sever, dravec – vyhlížím Tvé oči jako hvězdy plavec... 21. III. 1901.
156

STESK.
Stesk po tobě mne zachvátil a duše touží z těla, kde v chladné půdě zasazen Tvůj květ se za zdí bělá. Stesk neodbytný jako smrt mé hrdlo svírá pěstí – ó, tam v tom bílém kalichu jest vůně mého štěstí. Zem v zahradě mé zkypřena, mé lásky slunce plane – ó, kdy Tě v zem svou přesadím, mé kvítí milované? 6. V. 1901.
157

STESK PO SLUNCI.
Proč mně očí Tvojích zář, Pročproč Tvůj úsměv zakrývají?... V stínu šedne květů sníh, lilje bílé umírají. Po slunci je chvátí stesk, kalichy se zvolna kloní – což z vás nikdo neslyší, samy jak si k smrti zvoní?... 14. VII. 1901.
158

ŠKODA VÁS, LÉTA, NASTOKRÁT...
Škoda vás, léta, nastokrát, uvadlá v marné touze, tichý žal pro to, co mohlo být, v duši nám zůstal pouze. Těžkými osud okovy přikul nás k šedé skále – ztracená léta svá za sebou, budeme toužit dále... 14. VII. 1901.
159

KDY MNĚ DAJÍ, DUŠE, TEBE?
V modro mizí bílých mračen roztřepené okraje... Kdo je smutkem k zemi tlačen, ten zde všecko prohraje. Marně touží v modro nebe, radosti kde krouží pták – – Kdy mně dají, duše, Tebe, bych s Tebou vzlét do oblak?... 8. VIII. 1901.
160

PSAL BYCH TI, DUŠE...
Psal bych Ti, duše, ale Smutek přišel ke mně a dívá se mi dlouze do očí –- co myslil jsem, že zapomnění skryla země, zas na mé srdce kopím útočí. V těch smutných zraků hloubi všecko vidím psáno, co rylo se v mé srdce ocelí, když zřel jsem, duši mé že nové vstává ráno, v něž ruce Tvé mně kvítí rozsely. Zas nepřející hlas mých do snů volá: Zpátky! a ruce Tvoje vidím spoutané – zřím krváceti sen náš pohádkový krátký, jenž nikdy, nikdy více nevstane. A vstane-li, jen s jizvou v čele zkrvavenou, s výčitkou němou tichém ve zraku – jak slunce, které náhlou atmosféry změnou svou krví barví peří oblaků... 6. VIII. 1901.
161

NESTAV SE MEZI NÁS...
Nestav se mezi nás, ó světe všedních cest, ty s tváří pokrytce a pýchou lidských měst – nás cesta odvádí, kde promyk září hvězd. Drak stíhá stohlavý nás, tisíc očí tvých: co nám je modlitbou, to mozkům tvým je hřích, co nám je svátostí, tvůj drsný budí smích. Ó, nech si moudrost svou, nám naše snění nech, nám stříbro měsíce a sobě zlata měch, ty koberce si měj, nám lesní stačí mech. Nestav se mezi nás, ó, nech nás odejít v to tiché království, kde duším vládne cit – a nebes hvězdami je drahých očí třpyt... 4. V. 1901.
162

PO BOLESTI.
Ni stopy v srdci mém dnes dravé po bolesti – vždyť zřel jsem v očích Tvých zas zlaté svoje štěstí. Již nevím o ranách, jež bolely mne včera, jen hvězdy, oči Tvé zřím pláti z noci šera. A vše, co žádám mít, v těch čistých hvězdách hoří, co včera bolelo, dnes dříme na dně v moři... ÓÓ, tichých očí dvé, já vroucně k vám se modlím, mně nezacházejte, ať v svitu vašem prodlím. Ať vaše paprsky mé duše rány hojí a dravé bolesti, jichž zjitření se bojí. Když vy mně svítíte, jest moře pláně ticha, jen vánek čeří ji, jenž jako ze sna dýchá. Však bez vás vánku dech v bouř změní chvíle jedna a všecky bolesti zas vynese mi ze dna!... 16. IV. 1901.
163

TOUHA.
Oknem otevřeným do májové noci, stoupá ke mně vůně zeleného mlází – slavík rozzpíval se a v mém srdci druhý... Cítím, kdosi ke mně do mé jizby vchází. Hebkým, měkkým krokem jako večer máje, jako vůně, kterou dýší květy bílé – na rtech, vím, se chvějí první slova písně, májový žeť večer, lásky že jest chvíle. Hrdličky hlas chtěl bych slyšet z bílé šíje, zavolání jména mého s jménem Tvojím, hvězdy jarních nebes ve dvou spatřit očích – Srdce poplašeno, ohlédnout se bojím... V tom jak měkké paže by mne ovinuly, polibek jak vzplál by na mých ústech dlouhý... V hrudi dech se krátí, mdloba údy jímá – – v objetí se chvěji nevýslovné touhy!... 13. V. 1901.
164

LEŤTE, HOLUBICE!
Leťte, holubice bílé, s korábu mé touhy nad vodami osamění, jež můj život v žalář mění smutný, dlouhý, dlouhý! Navraťte se, holubice, s mladou ratolestí, že již voda opadává, že již blízko z moře vstává země mého štěstí... 20. VII. 1901.
165

TVÁ LÁSKA.
Měsíc vyplul nad bory, všecky všední barvy stírá – mojí touhy peruť širá vyletěla nad hory. Nad Venuši zářivou, nad pěšinu dráhy mléčné, výš, než lid zří bohy věčné – kam jen kladu lásku Tvou... 11. VI. 1901.
166

V PAPRSCÍCH SLUNCE MÁJOVÉHO JITRA...
V paprscích slunce májového jitra vidím tě bílou, úsměvnou a milou z okna Tvé jizby zahleděnou v dáli, kde čeká v mlhách zahalené zítra... Na vlnách vůně rašícího listí vidím Tvou duši na lodičce touhy veslovat k břehům, snové Tví kde žijí nad slzu štěstí, nad lilie čistí... V předtuše růžných jabloňových květů duše Tvá již k těm přirazila břehům: s družinou snů Tvých uvítat ji musím – křídla své duše rozepínám k letu... 1. V. 1900.
167

SVÉ ŠTĚSTÍ VIZ V MÉ DLANI...
Své štěstí viz v mé dlani, jak já je vidím v Tvojí – má sněhobílá lani, proč duše Tvá se bojí? Kdos divý v trubku zavyl, a větrem tušíš střely? Zde, by Tě zlého zbavil, mé poustevny kout ztmělý! Tvůj posvětiž mne pocel, v stráž oheň lásky vznítím – a všechněch šípů ocel v své vroucí srdce chytím... 11. VI. 1901.
168

NA ROZLOUČENOU.
Tak odejdeš mi, a jen touha zbude se mnou, jen v snění budu líbat ruku Tvoji jemnou, Tvůj hladit tmavý vlas a tiché, bílé čelo, v Tvé oko zřít, jež duši k písním rozechvělo. Ty odejdeš, však láska Tvá mne neopustí: na řece, kterou pluji k neznámému ústí, mou bude lodí bezpečnou i mojím veslem i hvězdou, naděj vzbuzující v srdci skleslém... Já budu zírat v dálku za vidinou Tvojí, u Tebe duší, budu život žíti dvojí – až zase vrátíš se, dáš ruku svou mi jemnou a v políbení ženy navždy splyneš se mnou... 19. VI. 1901.
169

SKŘIVANI.
Skřivani vzletěli, plno jich nebe – duše, já vzpomínám do dálky Tebe. Skřivani, skřivani, poletím s vámi, v dálce bych vyhlédl obrázek známý. Vylétnu pod nebe toužení vzpětím – skřivanem, písní svou v srdce Ti sletím... 30. VI. 1901.
170

ZASE S TEBOU.
Jaká chvíle!... Nad mou hlavou lesy táhle šuměly – a Ty u mne s lící smavou v něžných krajek úběli. A Tvá ruka v mojí dlani, a Tvůj pohled na mně tkvěl – na života shon a štvaní, na všecko jsem zapomněl. V obláčcích se nebe skvělo nad borovic vrcholy – v srdci všecko přebolelo, havran odlét do polí... Ticho kol, jen ratolestí hovor šuměl nad námi – z očí Tvých se na mne Štěstí usmívalo slzami... 2. VIII. 1900.
171

ŠTĚSTÍ BYLO MEZI NÁMI...
Štěstí bylo mezi námi – viděla jsi jeho oči zářit sluncem pod slzami? Ještě se mnou vše se točí... Usedlo si u Tvé hlavy, měkce uložené v mechu – bál jsem se zjev usměvavý zaplašiti vanem dechu. Jen jsem zřel, jak tiše k Tvojí nebeské se tváři chýlí – a jak naši bytost dvojí tiskne k prsům svým v té chvíli... 28. VIII. 1901.
172

V TICHÝCH HÁJÍCH ROZTOUŽENÍ..ROZTOUŽENÍ...
V tichých hájích roztoužení hlídal bych Tvůj sen, nad Tvá víčka průsvitavá v lásce nachýlen. Políbil bych bílé čelo zlehka jako sen – za ruku Tvou vedl duši v kraj, kde nezní sten; v sluncislunci, kde jen Štěstí chodí, jak je kreslí sen, bílý kalich dýchá vůni k vodě nakloněn. Hlavu svou bych ke Tvé schýlil, sladké jako sen, krajem tím bych šel s Tvou duší štěstím rozjasněn... 17. VIII. 1900.
173

DŘÍMEJ SLADCE!
Cestou šli jsme prostřed lesů, záři štěstí na čele – ještě si ji v srdci nesu. Dřímej sladce, anděle! Drahou hlavu ulož k snění, vlas kol tváře rozvlněn, duše moje v roztoužení přijde k Tobě jako sen. V čisté čelo políbí Tě, zlíbá ústa, tvář i vlas, vyvede Tě, drahé dítě, na pěšinu lesní zas. Půjdem tiše po dne vzruších v bílé záři měsíce – na nebi i v našich duších bílých hvězd statisíce!... 5. VIII. 1901.
174

NOC SE DÍVÁ DO OKNA MI...
Noc se dívá do okna mi, nemohu, má duše, spát; měsíc ven mne z jizby mámí – pojď, mé dítě, půjdem sami bílých snění do zahrad! K hlavě mé skloň čisté čelo, na Tvém srdci ruka má – co se smutkem u nás chvělo, šípem v hrudi rezivělo, ve tmě zmizí za náma. Ticho noci všecko smíří: hněv, ni zášť, ni prokletí duší našich nerozvíří – na peruti netopýří smutek od nás odletí. Ve měsíce rozšeření, ve snech lásky, dítě mé, tichým štěstím naplněni, prozářeni, rozjasněni – v jednu bytost splyneme. 10. VIII. 1901.
175

TVÁ DUŠE PŘIŠLA KE MNĚ.
Já chtěl jsem čelo schýlit k práci. V tom přišla ke mně duše Tvá – a písmo v mlze se mi ztrácí, z níž svítí hvězda zářivá. Ne jedna, dvě tam hvězdy planou: Tvé oči ke mně upřené – již tváři Tvou zřím milovanou, rty u mlčení sevřené. A duše dobývá se z těla a touží ze čtyř těsných zdí – vždyť po čem žíznila, co chtěla, plá ve Tvých očí souhvězdí. 8. IX. 1901.
176

VYŠEL VZDECH Z TVÉ BÍLÉ HRUDI...
Vyšel vzdech z Tvé bílé hrudi dlouhý, těžký, z hluboka – co jej ve Tvé duši budí? Dej mi zříti do oka. Dej mi zřít v ty nezbadané, přetajemné hlubiny – kam třpyt slunce nezaplane, ať já vniknu jediný. V čisté duši přehluboko šedou škeblí budu snít – hlubinou z ní v Tvoje oko perlou bude plát můj cit... 7. VIII. 1901.
177

MOTÝL.
Na mé smutné květy jako motýl bílý z tiché dálky v plachém letu zbloudilas – a já odehnat Tě od nich neměl síly, duši moji ujal bílých křídel jas. Z kalichů těch smutných zmar že budeš píti, já se v srdci bál a o Tebe se chvěl – přec jsem nemohl Tě od smutného kvítí zaplašit, mne jala křídel Tvojich běl. A když očí Tvojich snivé zamyšlení v hlubinách své duše ucítil jsem tkvět, celou bytost moji zachvátilo chvění, by Tvá bílá křídla nedala se v let. Netušil jsem, že jsi poslána mi z dáli hořkost květů pít, než den se nachýlí – že, co myšlenky mé o Tebe se bály, rostla též mé duši křídla motýlí! 2. III. 1900.
181

VIDĚL JSEM, DUŠE, TVOU SÍLU...
Viděl jsem, duše, Tvou sílu, duhové peruti Tvoje, (kdysi jen motýlí křídla) volně se rozpínat v šíři, nad malé vznášet se strasti, nad malé vznášet se boje, nad prach, jenž v mravenčím žití lidském se vznáší a víří. Nad bolest, která Tě rvala, schvátila bílé Tvé tělo, nad osud, který v své zlobě hořké Ti podával věno... Viděl jsem tichý Tvůj úsměv, důstojně poklidné čelo – setřel jsem slzu a v žasu zvolal jsem: Ženo! ó, ženo! Co jsem já se vší svou snahou ve stínu křídel Tvé Psychy, co jsem já s pochodní muže před měkkým svitem Tvých očí? Červ, který nemoha vzlétnout v zemské se zarývá líchy, kovkop, jenž v podzemním temnu kahancem pátrá, kam kročí. Oči Tvé pod bílým čelem v duši se dívaly moji tiše, jak z prostoru dálek souhvězdí září nám bílá: člověk se ztajeným dechem pod nimi na zemi stojí, cítě, jak v jiskrách těch hoří tajemství hloubka a síla... 182 Na bílé podušce líc Tvá v černavém rámci Tvých vlasů, v ruce mé ruka Tvá – ptáče, jež spadlo únavou k líše: ale Tvá duše se vznáší nad prostor dálky i času, rostou jí duhová křídla, čím nad zem povzlétá výše. A já, jak v pohádce známé, pouta své zemskosti cítě, ovinu labutí šíj Tvou, ke Tvojim přimknu se křídlům, cítě svou slabost, já muž se ruky Tvé chopím, ó, dítě: buď mojí perutí silnou, povznes mne ke Svojim zřídlům! 17. III. 1900.
183

ŽIVOT.
Život můj již pro mne stal se obličejem Medusy, nemohl jsem v jeho oči pohleděti bez hrůzy. Kam jsem kročil, z jeho zraků tygři na mne hleděli, kam jsem pohléd, z vlasu jeho hadi na mne syčeli. Z hrůzy té krev stydla v žilách, srdce přestávalo bít – a já přec měl lásku k zemi, já chtěl žít, ach, já chtěl žít!... A tu přišla žena ke mně v konvalinek předtuše, pohledem svým sametovým tiše vešla do duše. V přízrak Žití pohlédla tam, krev se vrací v sítě žil – hadi v zem se odplazili, tygr v prales odplížil. A plá slunce v zracích Žití, vlas je roven hedvábu – – 184 Na loď, na loď, moje duše, dmou se plachty korábu!... 6. VIII. 1900.
185

POLÍBENÍ.
Tvé políbení cítím na rtech plát – a zraky moje náhle otevřeny: má duše i svět kolem pln je změny, zřím jinak vše, než zřel jsem tisíckrát. Jak ráj by pokynul mně ztracený, v němž chýlilo se ke mně mládí snivé a tonulo vše v běli oslnivé. Meč anděl k nohám sklonil plamenný... Mých smutků pohoří se rumění, čel jeho nová zoře dotekla se – vzduch, steskem dusný, rosou svěží zase a pln je bílých křídel šumění... 19. V. 1900.
186

POJĎ SE MNOU!
Pojď se mnou, duše, na mé výšiny, kde rostou květy ze semen mých snění, kde cítím se tak sám, tak jediný, kde velké hvězdy planou v světlo denní. Tam takové vždy ticho spočívá, že slyším myšlenku, když v duši vstává, jak motýlem se z kukly dobývá a přejemnými křídly v rozlet mává. Tam nedolétne země šedý prach, ni ohlas pusté žití toho vřavy – tam ze země jen plane zoří nach a tiše stoupá vonný oddech trávy. Blíž nežli žilobití našich měst tam jsou mi Velký Vůz a Lev a Lyra, co zde jen plamínek je drobných hvězd, to tam jest jasných světů plocha širá. A vidím na nich nákres hor a vod, i oblaky jak nad nimi se sunou – co bývalo mně bílé hvězdy bod, je duši víc než lidských nocí lunou. Já bytostí tam lepších tuším ruch, jak minulosti stíny když se budí – 187 však marně povznést k nim se touží duch, když zamřížen jest žebry lidské hrudi... Ó, duše bílá, mojí perutí buď na nejvyšším lidských snění štítě – kam nevznese mne síly vzepnutí, tam povznes Ty mne, holubice, dítě!... 11. III. 1901.
188

JÁ NEVĚDA, ŽE MLADOST KRÁČÍ SE MNOU...
Já nevěda, že mladost kráčí se mnou, jsem skládal k verši verš a k rýmu rým, však pevnina ta zůstala mi temnou, neznámých sopek v dálce kouřil dým. Pak raněna má mladost zkrvavěla, já zase k rytmu jsem a rýmu sáh – však byť v mé sloky kanula krev s čela, mé verše nebyly, co psát jsem prah. Já dobře cítil, že kdes v dálce chodí, kdes za mořem, co poesií zvem – a bárka má že není onou lodí, jíž moh bych stihnout, co zřím v snění svém. A když má mladost tiše dokonala, já jist byl, písně mně již nezkvetou... V tom duše Tvá se na mne pousmála, já pohléd v oči Tvé – a byl jsem poetou... 8. IX. 1901.
189

CO BYL BYCH BEZ TEBE?
Ó, vím, má duše sama nestačí, by život celý mízou naplnila: by růže bílé vzrostly z bodláčí, Tvá musila k ní přijít duše milá. Co byl bych bez Tebe, má duše, sám? Jen bez poesie jak umná sloha, jak štíhlých sloupů, ladných štítů chrám, kde kamene jest běl, však není Boha... Jak bez koruny vypučelý květ, jejž k barvám letní slunce nerozhřeje – krb mramorový, jemuž schází vznět, a lampa řecké formy – bez oleje. Ó, vím, žeť duše moje zpěvný pták, však Ty jsi peruť, nesoucí jej v nebe – a v bezdné propasti bych klesl mrak, Tvých nemít bílých křídel, nemít Tebe... 25. VI. 1901.
190

POESIE.
Je pravda to, žes byla u mne, Poesie, jak lilje kalich nade mnou se chýlila, v zrak dala zřít, v němž světa tajemství se kryje, žes posvěcení na mou hlavu vylila? Je pravda to, žes k mému chýlila své čelo, tak čisté, jako květy sotva rozvité, že v přítmí duše mé se k písním všecko chvělo a smát i plakat štěstím chtělo v chvíli té? Je pravda, oči Tvé že plály v mojí celi a na listech svou září hvězdnou prodlely, kde city mé se v slova uchváceny chvěly, když v snění jen jsem tušil Tvoje pocely? Ó, pravda to, vždyť dosud v rozechvění cítím rty Tvoje měkce spočívati na čele, vzduch v jizbě mojí dosud voní jako kvítím a rajskou září všecko v ní je přeskvělé. A v duši mé tak posvátno jest jako v chrámu a radostno jak po prozpěvu vzkříšení – tvář Tvoje na oltáři v srdce mého rámu se v záři sterých světel štěstím rumění. Ó, bylas tu, zde líbal jsem Tvé tmavé vlasy, Tvé vnímal pohledy a ssál Tvůj vonný dech – 191 ó, tichá Poesie má, proč odešla jsi, proč navždy nezůstala jsi v mých čtyřech zdech? Ó, vrať se v království mé, v moje čtyři stěny, já s duše kahancem Ti ženich vyjdu vstříc, až oči mé Tě spatří, touhou rozšířeny – Ty budeš žena má a neodejdeš víc!... 18. IV. 1901.
192

JEŠTĚ JENOM ZA TU HORU...
Ještě jenom za tu horu, jejíž témě již nám kyne, potom, moje drahá duše, potom bude všecko jiné. Co zde balvany se kupí, co zde trčí skalní tesy – budou tam jen širé nivy, na obzoru tiché lesy. Co zde cesta kamenitá, na níž nohy krvácejí – pěšina tam bude měkká lučinami do alejí. Těžká je nám cesta stínem, srdce buší, dech se krátí – opři se jen o mne, drahá, za horou tam slunce vzplá Ti. Za horou Ti slunce vzhoří v naší zemi zaslíbené, půjdeme tou zlatou plání, hlavy k sobě nachýlené... Opři se jen o mne, drahá, témě hory již nám kyne – 195 za ní, moje drahá duše, za ní bude všecko jiné... 29. V. 1900.
196

V TVÝCH OČÍ ZÁŘI...
Nač ptával jsem se kdysi s bolestí, co sápalo mne ostřím orlích drápů a hnalo od rozcestí k rozcestí – vše, zdá se mi, že nyní lépe chápu v Tvých očí záři, v úsměvu Tvých úst a v květů vůni, jež kol cítím růst... I smysl života, i věků tajemství, jež temnou řečí mluví k lidským duším a hvězdami se v nočním nebi stkví – vše, zdá se mi, že nyní jasně tuším v Tvých očí záři, v úsměvu Tvých úst a v květů vůni, jež kol cítím růst. I vlastní duši lépe rozumím, již touha neznámá vždy hnala k předu; to žádost štěstí byla, nyní vím, a zlaté sny si o něm tiše předu v Tvých očí záři, v úsměvu Tvých úst a v květů vůni, jež kol cítím růst... 22. IV. 1900.
197

ODKUD A KAM?
Když octl jsem se v zmatku bezvýsledných cest a viděl jsem, jak vše kol mne jest cizí – tu smuten ptal jsem se, kde ona země jest, z níž vyšel jsem a jež vždy za mnou mizí? Jen těžce vzpomínal jsem na sloupoví měst a na chrámových bání zlato ryzí, na nevídaných stromů šumnou ratolest a na lid, zahalený v bílé řízy. A když jsem potkal Tebe, tiše jsem se ptal: ó, z které hvězdy duší liliových jsi poslána sem v naši nehostinnou dál? – Teď neptám se již, jakých na ostrovích byl duší našich vznik – vím, co se před mnou stkví, žeť naší lásky zaslíbené království!... 1. VIII. 1901.
198

AŽ V PRVNÍ VEČER...
Až v první večer, kdy mně svou ruku podáš, drahá, si do luk vyjdem, kde bude ze snů vonět seno, v kraj bosou nohou po rose půjde noc měkká a vlahá a ret můj se bude zpíjet sladkostí zvuku: „Ženo!“ Jak po snu těžkém z dálky jen bude hučet voda, jež břeh mi rvala, úrodu odnášela s polí, a dravý proud, jenž hladově pobřeží trhá a hlodá, ni pídě již mojí země neurve, neudrolí... A měsíc vyjde nad lesy bílý v zamyšlení a přes něj půjdou oblaků bílí beránkové, kraj do daleka kouzlem se v stříbrnou pohádku změní a my dva jím půjdem, jako duší jdou tiší snové. A půjdem spolu v měsíce bílém rozšeření, stín dvojí bílý, v stříbrném svitu jenž se ztrácí – až měsíc v mlhu průsvitnou, beránci v růže se změní a našeho slunce příchod pozdraví zlatí ptáci... 2. III. 1901.
199

VZPOMÍNÁNÍ.
Tiše, krokem plachých laní přišlo ke mně vzpomínání, schýlilo se k mojí skráni. Šeptalo mi o té chvíli, kdy Tvé duše oblak bílý po mém boku stanul něm: Farao, jenž chvátal za mnou, v moře dal se cestou klamnou – já spěl v zaslíbenou zem... V den, kdy mé se splní přání, přijde zase vzpomínání, bude šeptat mojí skráni: Jak jsi byla nebes manou pro mou duši utýranou v pouště moři kamenném – zprahlým rtům jak z pusté skály, cíl můj když byl ještě v dáli, tryskala jsi pramenem... A pak za života plání k práchnivějící mé skráni věčné přijde vzpomínání: Na mou zemi zaslíbenou, vyprošenou, vytouženou, 200 v kterou Ty mne uvedlas, mým kde bylas požehnáním, Tvým kde milým usmíváním zrál mé setby plný klas... 4. VIII. 1900.
201

PŘÍSTAV.
V Tvých tichých očí záření já přístav najdu pro svou loď, až jitro mé se zrumění a Ty mé duše budeš choť. Já vesla pustím ze dlaní a loďku nechám kolébat – v Tvých milých očích svítání můj příští den mně bude plát. A z tiché, klidné zátoky zřít budu, širém na moři jak orkán zuří divoký a vlny zvedá v pohoří... 27. III. 1901.
202

V DEN SPÁSY.
Do zášeří horských lesů zanesem své lásky sen, žití mého skalních tesů až se dotkne spásy den. Až Ty zorou přijdeš ke mně, jíž mé skály zrůžoví, až svou bílou rukou jemně odejmeš mi okovy, jimiž přikut k šedé skále orlů jen jsem potravou – a přec žiji, žiji stále, ač již zmírám únavou... Ó, jak ten den spásy svojí, drahá duše, pozdravím, jenž mé všecky rány zhojí pohledem Tvým zářivým!... 9. VlIl. 1901.
203

BÍLÉ KVĚTY, SNĚHOBÍLÉ KVĚTY...
Viz, drahá, sad můj žití na stráni, když prchli zimy dnové krušní, jak plane v slunce Tvého usmání, jak začernalé větve hrušní jsou jen květy, bílé květy, sněhobílé květy... Zde celému jsem světu skryt, sem nezří oko, krví vášně rudé – sem padá jenom Tvého slunce svit a v něm, kam pohled stačí, všude planou květy, bílé květy, sněhobílé květy... Sem nedoléhá všední vřavy ruch, jenž osamělou duši děsí – zde v slunci Tvém jen tetelí se vzduch a s větví v oslnivé směsi planou květy, bílé květy, sněhobílé květy... Mých dávných přátel rozptýlil se řad po široširé žití pláni; laur pro své čelo uchvátí si snad – 204 a mně v Tvém tichém usmívání planou květy, bílé květy, sněhobílé květy... 7. V. 1900.
205

ZASNUBUJI SE S TVOU DUŠÍ...
Zasnubuji se s Tvou duší od věků mně předurčenou, než jsme přišli na zem boží, krví, potem prosycenou. Než jsme přišli věčnou drahou slzavého do údolí, kamení kde místo chleba, trní kde nám roste z polí. Zasnubuji se s Tvou duší na pout údolím tím bolů, kde nás život s výšek ducha strhuje vždy k zemi dolů. Zasnubuji se s Tvou duší věčným, svatým zasnoubením – staneš se mé duše srdcem, staneš se mé mysli sněním. Ty budeš mým sluncem jitřním, Ty budeš mým dechem vesny, Ty budeš mé duši křídlem při vzletu nad obzor těsný... Zasnubuji se s Tvou duší na pout v zemi zaslíbenou 206 za bránu až, lidem těla na sto zámků uzamčenou. Bůh když jednu dříve vezme, druhá duše počká na ni za tou branou, která duším otvírá se v umírání. A pak naše cesta bude jak nit časů nekonečná, ode hvězdy k hvězdě půjde, jako život duší věčná. Věčná, jako než jsme přišli do údolí utrpení – nežli naše rety vzplály v našich duší zasnoubení... 16. IV. 1900.
207

NEŠŤASTNÉ ŽENY...
Je mi vás líto, sestry mé, ženy, jste jako květy, jež rostou v polích – co je tu barev, co je tu změny! A proč tam rostou? Jaké jsou ceny? Utrhne kdos je či zašlápne do lích, jinou, jež zvadne, jen opláče rosa, ostatní v podvečer podetne kosa. Zdali kdo víme, čím voní kvítí? Zdali kdo zbadal tajemství vaše, ženy? Když oko ohněm se nítí, zdali kdo tušil, co žena cítí? A když se v tváři zarděla plaše, hladinu duše když neklid jí zčeřil, hloubku zda jejího citu kdo změřil? Nezbadal nikdo, kolik že lásky v srdci vám klíčí od jitra časů, ohněm jež plane ve zracích krásky, teplem jež dýchá z mateřské vrásky. Od Magdaleny zlatého vlasu, od ženy Marie, matičky hoře – jaké to široké lásky jest moře! Nešťastné ženy, že tolik cítí, že tolik lásky v srdci svém nosí! Kvetou zde s námi jak polní kvítí – nikdo se neptá, proč že je zříti 209 za jitra v korunách plničko rosy a co je v zavřených zvečera skryto... Sestry mé, ženy, ó, je mi vás líto! 10. V. 1898.
210

Hlubina lesní, hlubina vodní v slunci si leží v objetí – sosna tu stojí, hladina pod ní na podzim, v létě, v podletí. Veliké ticho na lesích leží, hluboké ticho v jezeře, jedle se vůkol tyčí a věží, do vody hledí v důvěře. Lesnaté vrchy kolem a v kole, lesnatý úval pod nimi – jezero leží v zeleném dole s půvaby svými vodními. Tak jako hebkým ramenem děvy vlnkami v lásce hladí břeh – půvabem sterým za den se jeví, polibkem touhy líbá mech. Oblaka vábí černými zraky, vábí i modrá nebesa: všecko v tůň vábnou – obloha s mraky – v žádosti lásky poklesá. Stoletý smrk tu do vody shlíží, mladý až k ní se odváží – 213 všecko své větve k hladině níží, vše se v ní s láskou obráží. Modravý vrch jí z dalekých hvozdů posílá vody potoka – s písní sem letí dvojice drozdů, s pokřikem kachna divoká. Nestálá vážka hravě sem spěje jako šperk zlatý na křídlech, nad vodou v slunci pestře se skvěje admirál v lásky osidlech. V srdce až tůně vloudil se pouze ostrůvek malý, zelený – růžovou vrbkou vykvetl v touze, v naděje skryl se lupeny... Všecko k té tůni celý den touží, večerní zář v ní umírá – v noci se ještě měsíc v ni hrouží s bezpočtem očí vesmíra... 214

Svěží června ráno nad jezerem vábná svoje kouzla rozestřelo: zazvučelo v ptačím hrdle sterém, v korunách se stromů rozšumělo, tancem hmyzu nad hladinou hrálo, v čistých slunce paprscích se smálo. V stínu smrků, borovic a jedlí tůně probuzená hnědala se, velikáni, lišejníkem zšedlí, vršky koupali se v slunojase... Ticho samot nad jezerem snilo, nořilo se pohádkovým okem v tůni, které dosud nezčeřilo větru zavanutí, hebkým krokem, nikým neslyšeno, bloudilo tu, naslouchalo flétnám, houslím, zvonkům, písni života i o životu, chýlilo se k bílých květů stonkům, zvedlo hlavu, vesele když z dáli žežulčiny terce zavolaly, klidně pak své kroky obrátilo, úžlabím kde potok spěchal k tůni, k vodě schýlilo se na výsluní, dlaní nabralo a pilo, pilo... Náhle v divém poplašení srny vyskočilo, poslouchalo chvíli – a již letem, rychlým nad motýlí, přes mech, kámen, haluze i trny 215 vznášejí se hebké nožky bosé. V hloubi lesů Ticho ztajilo se... Do samoty lidské hlasy zněly, z dálky nejprv, potom blíž a blíže smích a výkřiky se vzduchem chvěly, pak i nápěv jakýs neumělý umlčel hlas pěnice a číže – konečně i praskot suchých snětí prozrazoval blízkost lidských kroků, blížících se po pramene toku. A již první, za ní druhá, třetí, čtvrtá postava se mezi kmeny mihla, lesní stezkou blížila se – až tu stojí němy, udiveny na jezera břehu v slunojase. Muž, pln zdraví, života a síly dub jak lesní, na břehu zde stanul, paže jak by v bojích zápasily, v umném oku živý oheň planul. Skřínku skrovnou v jedné ruce svíral, v druhé hůl – a dlouze, dlouze zíral na půvabný obraz tůně lesní. Nedumá jen bezúčelně, nesní – vidíš, brvy jak se přimhuřují, zkoumavě jak zrak se v obraz noří, tušíš, myšlenky už záměr snují, obraz promítají, znovu tvoří... K němu jako holubice krotká 216 útlounká se přitulila paní, v obraz hledí v tichém usmívání, chvílemi se s okem chotě potká a zří na vodu zas v příští chvíli... Vedle ní zjev jako kalich bílý, štíhlá dívka jemné, bledé tváře, z níž jen rety rudým planou mákem. V oku roznícena snivá záře, duše, vidíš, letí bílým ptákem z toho oka vodní nad hladinu, dále za ní mezi šedé kmeny, mizí hluboko kdes v lesa stínu, nápěv zpívá si tam roztoužený. Bílý šat, a drobné na něm květy modravé jsou řídce rozesety, hebká krajka jako bílý kalich objímá dvé rukou štíhlých tvarů, běloskvělých, žilkou promodralých – a jak kopretiny, vlastní jaru, po ramenou by se rozsypaly, tak tam jiných krajek hebké nitky sněžné závěje své rozestlaly, aby dívčí hlavičky zjev řídký, sám květ bílý, ze květů se zvedal. Tak tu stála jako lilje zkvetlá v proudu denního i svého světla... O krok dále, jak by stínu hledal, o kmen zbrázděný se opřel sosny ne už jinoch, také muž ne dosud. V zamyšlené čelo, zdá se, osud 217 ryl už svoje písmo neúprosný, chmuru dal mu jako nebi v říjnu, vráskou zbrázdil bílé jeho pole. Modré oko, ale plné stínů, zadumaně tkvělo na údole, na jezeře, černé na hladině, jak by táhlo jej cos ke hlubině... „Přátelé, zde rozbijeme stánky,“ muž se ozval zvučným barytonem a už skřínku otevíral honem; „odtud neodejdem před červánky.“ Hůl svou v třínoh rychle rozevíral, a již stojan malířský zde stanul, před ním paletu svou malíř svíral, na jezero a zas v plátno zíral, uhlem črtal zběžný obrys lehce, štětec vzal pak, obraz, kterým vzplanul, na plátně by barvou utrvalil. „Každý z vás se usaď,“ pravil, „kde chce – v říši té jsme pány svobodnými. Myslím jen, bys, Jene, číš si nalil vína Poesie a bys rýmy zvučnými a verši obraz chytil, který mne a štětec můj tak vznítil. A pak myslím, aby naše dámy pečlivými Martami se staly, příklad z Písma by si vzaly známý, žíznit, hladovět nás nenechaly. Duch-li k výším umění se vznáší, 218 tělo nemá při tom trpět újmy: proto já se v ochranu dám Máši, a ty, Blaženo, se Jana ujmi!“ Paní Mášin smích byl odpovědí: „Viléma tu celičkého máte: vládnout nikým nechce – bozi vědí – jenom když se jeho přáním vzdáte!“ Vilém na to zdravým propuk smíchem, ženu svoji objal a již tichem rozlehlo se zvučné políbení. „Vím však,“ pravil, „poddanství že u mne za svobodu Máša nepromění!“ Ve škádlení manželské to šumné Jan se nyní vážným vmísil hlasem: „Dobře také poslechnout je časem,“ začal s lehkým k Máši pousmáním, „proto, Viléme, se dnes ti skláním. Přijímám tvůj návrh. Pokusím se připnouti se veršem neumělým k tvého štětce tahům pevným, smělým, jako vlaštovka se k pevné římse hnízdem křehkým připíná a věsí. Nevím však, zda shodneme se dobře. Co mne, snílka, rozteskní a děsí, tebe, s žitím vyrovnaný obře, štěstím naplní a usmíváním. 219 Zase dnes máš jasné na paletě barvy, zachycuješ tůni v létě, za jitřního svitu mihotání. Jiný sen k mým nachýlil se skráním. Za jeseně vidím, za večera jezero to, v sosnách vichru vání, v lese plno houstnoucího šera, za listem list padá s hnědých buků, po nebi se mračna v temném shluku divě honí, tůň se černá dole, jak by kamsi propadlo se dno v ní, ostrůvek z ní hledí v beznaději, zbytkové tu černají se skrovní zkvetlých nyní lodyh a se chvějí... Obraz, který stlačuje a drtí temné noci předtuchou a smrti... Obraz Böcklinův mně v mysli tane, cypřiše zřím, větrem rozkývané... Tebe nad tůní zvou slunce svity – mne taj v hloubi pod hladinou skrytý. Obličej zřím pod hladinou siný, jak mne vábí, volá do hlubiny...“ „Ne tak, brachu,“ hlas tu Vilém zvedl. „Vidět zeleň, mladé šťávy plnou, vidět slunce, barev rozjásání a vše ztlumit noci temnou vlnou, myšlenkou vše prodchnout na skonání – to, můj brachu, to bych nedovedl. Tobě obraz Böcklinův se mihl, 220 mně zas letní jitro Mařákovo. Takové bych vyřknouti chtěl slovo. Čím jsem před tou tůní v nitru zjihl, to chci na svém plátně zachytiti. Slunce z mého obrazu ať svítí, radost z nově zrozeného rána – to, co všude vůkol kvete, pučí, to, čím nad hladinou mouchy bzučí, ptačí družina čím rozzpívána.“ „Jiná tvá – a jiná duše má je. Tobě Mařákovo jitro září, mně zní volání zas pěvce Máje. Mánesovy ženy plných tváří snad se tobě, bratře, usmívají – mně zas poutníkovy bledé líce s posledních stran Máje smutně kynou, pro něž hořké plody jenom zrají, jimž ne slunce září, než jen svíce, které v marné touze mrou a hynou.“ Měkkým pohledem v té chvíli tkvěla dívka na Janově chmurné tváři a když skončil, otázka se schvěla se rtů jejích jako vánek jemně: „Proč ty chmury se sluncem se sváří v hloubi vaší duše, rcete, pane?“ Na ta slova odpověděl temně: „Poupě ještě, žitím kolébané, 221 slečno, jste – mne žití bičovalo. Nač vám kalit jitřní obzor jasný? ,Proč‘ je krátké – odpověď zní dlouze.“ Rozesmutněl dívčí pohled krásný. „Myslíte, že mně se jenom smálo žití, že mne kolébalo pouze?“ „Ať je tak či tak,“ se Vilém vmísil, „tvoření zde volnost oba mějme, kdo jak umí, chmuřme se či smějme, co kdo pojal, starej se, by vzkřísil uměním, jež v žití jest mu druhem. Než však palety se chopím, berly poutnické zas ty – hoj, ke mně kruhem, číše z tlumoku, ať v nich se zperlí šťáva z vinné révy české země! Ženo, švegruše, ty, druhu, ke mně: že tak sešly se tu naše stezky, plné kalíšky ať pozazvoní! Chmury pryč, pryč žaloby a stesky – radost ať se nad námi zde kloní!“ 222

Tak ticho u jezera, jak by moc a zloba bouře neměly sem vstupu – a přec tu byla v nedávnou snad noc: hle, dvé zde velikánů, mrtvých trupů. Úderem děsným vichru vyvráceny zde nyní leží stoleté ty kmeny: kořeny trčí vzhůru do vzduchu, a větve k zemi až jsou pokořeny, neb nad mlčící vodou napřaženy – a vše jest bez pohnutí, bez ruchu. Tam ve svobodné výši pod oblaky vždy vánek jimi aspoň pohýbal, tam hosty měly veverky a ptáky, tam paprsek je slunce zulíbal – zde zřídka, plaše na ně ptáče sletí, zde zřídka vánek pohne schnoucí snětí, zde stále skoro na nich leží stín,stín. A život zvolna prchá z nich a mizí, ač mnohé voda vzala ve svůj klín – dřív pramen života,života je teď jim cizí a živné šťávy nedá krůpěje. Již není života, ni naděje. Jen lišejník dál kmen i větve sžírá, a pod kůrou se larva živí dál – strom věkovitý, dříve lesa král, však na zemi zde zvolna schne a zmírá... 223 Tak myslil Jan a na kmen usednuv dál sny své o zvrácených stromech spřádal, let kolik žily, měsíců a dnův a časy jaké viděly as, hádal. A potom myslil svoji na úlohu: hle – dumal – motiv, jehož užít mohu. Kmen zvrácený tu, život zmařený – jak zoufale své vzpíná kořeny! Ó marně, marně zmírání se brání – nic více před zmarem ho nezachrání! Tůň příšerně se černá ve stínu, jak smrti tajemství by ukrývala – ta spíše volá v zmaru hlubinu, než krůpěj živné naděje by dala... Snad Vilém pravdu má: nač přeměňovat, co přírodou zde vytvořeno zřím? Vždyť obraz ten i tak je duchem provát, jenž vodí všecko k smrti pohořím. Zde vidím veselou sic pěnici, však slétla – na sněť umírající. Zde sice slunce svítí ve vysoku a teplem z hlíny země vábí květ – však vranímu ten podobá se oku a připravuje k smrti prudký jed... A jezero jak tůně Nerudova jen tajná, ke dnu vábící má slova, jež slibují tam věčné zapomnění a bez snů nekonečné smrti snění... 224 I vyňal zápisník a tužky hrot si přiostřil, pak do mlčících vod se dlouze zadíval a slova hledal, v něž oděl by své chmurné vidiny... Mlčící rybník ve stínu se hnědal, zelenou třásní vrouben sítiny, dál v slunci vyleštěným kovem plál a třpytil se jak deska opálová. Zrak po hladině bloudil, těkal, znova se vracel a zas tiše pozíral, jak jedle, sosny v temném zrcadle jezera dolů rostou korunami v své živé zeleni, jen trochu mdlé, jak táhnou bezednými hlubinami tichounce oblaka, jen méně skvělá, jak modrá klenba se tam rozpíná, jak lehkým křídlem pták ji přetíná, jak plá tam letního dne krása celá, jen v lehounkém a měkkém přitlumení, tak jak se jeví krajiny nám v snění. Rmut hlubiny, dna bahno zakrýval svým jasem a svou září přelud krásný, jak nad vodou, i dole den byl jasný, spíš k usmívání nežli k smutku zval. Co hledal tam, Jan nenalézal v hloubi: kde tušil stín, jenž nese smrt a zmar, tam obraz života se s vodou snoubí, záření jeho, pohyb, barva, tvar. 225 I hleděl jen v svůj papír pohlížet, jen v sobě myšlenky své seskupiti, v svůj vlastní ponořit se,se vnitřní svět, kde teskní snové jeho dřímou skryti... Co psáti chtěl? Ach ano, stromy padlé, životy jejich zničené a zvadlé zde na pokraji hloubky jezerní, v níž stínové se tají příšerní – – – – Že příšerní? Což tam ten bílý stín, jenž naproti se dívá ze hlubin?... Zrak jeho, s papíru jenž maně zbloudil zas na tůni, až na břeh protější se zatoulal; zde obraz jasnější jej upoutal a jím se v duši vloudil, ji ze zádumy vzbudil neveselé a němé otázky ty vyvolal... Zřel v zalíbení na zjevení skvělé: tam obraz dívky v tiché vodě plál, šat její bílý z hlubiny tam svítil a života cit v duši jeho vznítil. Zdvih oči výše: živá nad hlubinou tam na balvaně dívka seděla, jejížto obraz chmuru zahnal stinnou, jež loudila se jemu do čela. S balvanu snivě hledí do vody tvář ušlechtilá, mládím prozářená, ne radostí však bujné přírody, spíš v závoj zamyšlení zahalená. Tak, zamyšlení; smutkem nelze zváti, co zahaluje tvář tu půvabnou – 226 však přece cos tu mladou duši chvátí, co nedává jí zářit radostí. Kam city její letí, kam se pnou? Proč nesměje se smíchem mladosti? Jak květ je bílá, jitrem porosený, však ne tak bezstarostně zářící. Čím zřítelnice její rozšířeny? Co praví bledost hebké na líci? Co hlodá mladém jejím na kořeni? Snad červ tam zhouby... ne, to pravda není! Ne, nechtěl myšlenku tu domyslit... Jej, který všude ještě před chvílí dech smrti tušil, nyní chvátí cit tam pro ten čistý, mladistvý květ bílý a myšlence se brání ze vší síly, stín smrti že by měl jej pokosit... Vstal rychle, zápisník i tužku schoval a šel, kde zářil dívčí tváře ovál... 227

Jaké místo poetické, slečno, jste si k mládí sněním zvolila! Jaká krásná lesní idyla! Slunce, za vaši vám volbu vděčno, čisté paprsky k vám vysílá, by vás bílou září oslavilo, by se vám v ní pohádkově snilo. BLAŽENA:
Máte pravdu, z pohádky to koutek, v němž vše změnil čarodějný proutek přírody. Hle, tento balvan žuly – jak jej změnil žití teplý dech: Smyrny kobercem se k němu tulí dlouhých roků dílo, hebký mech, divan z něho měkčí nad východní činí v pohádkovém okolí. Zkuste, pane, nad hladinu vodní ke mně usedněte, libo-li. JAN:
Nevím, není-li to nebezpečno, k čemu zve mne líbezný váš hlas, nejste-li těch lesů vílou, slečno, 228 jejíž lesklý, kaštanový vlas smrtelníků poutá svobodu, nejste-li snad rusalkou té tůně, jež mne zvábí černou pod vodu do svých zámků ve hlubiny lůně. BLAŽENA:
Té však vy se nebojíte, pane, vždyť jste líčil, sotva hodina, jaký obraz na mysli vám tane, jak vás vábí tato hlubina. Ba, dost ještě temná nebyla vám, chtěl jste mít ji ještě ztemnělou, večer přivolal jste k sosen hlavám – takže otázku jsem nesmělou vyslovila, proč ty chmury v tváři, když přec všecko vůkol v slunci září? JAN:
Již ten obraz vypustil jsem z hlavy, jiná myšlenka mi zakmitla. Není potřeba mrak popelavý volat, aby pravda vysvitla, nade vším smrt všemocná že šíří svoje černé křídlo netopýří. Hle, tam, jezera kde ostrý konec, dvojí leží vyvrácený kmen. Nedávná snad bouře, smrti honec, 229 způsobila, že byl podlomen život těchto věkovitých obrů... BLAŽENA:
Promiňte, že trhám vaši nit. Jejich skon být může jiným k dobru, v jejich smrti živný plamen skryt pro jiné zas. Ohněm tráveny v zimě teplo sálat budou do žil – nebo budou v housle změněny, ptačí zpěv by jimi znovu ožil, kterým koruny jich jásávaly, když jim slunce paprsky se smály... JAN:
Mohu, slečno, za vás pokračovat: snad z těch kmenů bude kolébka, mladý život by se v ní moh schovat, hlavička a ručka přehebká, které budou štěstím mladé matky... Žel však, že by mohl tentýž kmen v skrovnou rakvičku být proměněn, v které na věčnosti křižovatky mohlo by být v pláči odneseno, k žití krátkému co probuzeno... 230 BLAŽENA:
Podivno, že nechce vám jít s čela chmura ta, jež dne vám kalí zář. JAN:
Vy jste, slečno, jistě nehleděla ještě přímo smrti tváří v tvář! BLAŽENA:
Nehleděla, ač mi velmi časně do mé cesty krutě vstoupila. Nepamatuji té chvíle jasně, kdy jsem matičku svou ztratila – ale čím dne přibývá, tím víc roditelky ztrátu pociťuji, v světější zřím záři její líc, dávno zpráchnivělou v stínu thují... JAN:
Odtud jemný závoj zamyšlení, který líce vaše halívá – ale stálým údělem vám není. Mládí hvězda jasně zářivá, která z vašich krásných očí svítí, jindy závoj s tváře odhrnuje a pleť její čistým ohněm nítí, 231 který bělostností oslňuje... Jinak u mne. Hvězda moje bledne, není dalek čas, že chvíle jedné zhasne nadobro a vybledlou vzpomínkou jen zbude mojí duši. Co vám představou jest pouze mdlou, co jen cit váš v minulosti tuší, to mne zblízka dechem ovívá. Na mých loktech bratří umírali, zřel jsem, jak jim ruka mrazivá živý oddech krátí, oči kalí, čelo perlí potem smrtelným... Matku slzet vidím v němém pláči, otce smát se smíchem šíleným – zas má noha za rakvemi kráčí, které pod svým víkem navždy skryly mladá nadání a naděje... A pak sestoup otec do mohyly, než ji nové skryly závěje, k řadě svojich milovaných dětí, které viděl pučet, růsti, kvést – a pak za haluzí ratolest rodu svého vadnout, odcházeti... BLAŽENA:
Hořký byl váš úděl, bolesti mnohé spár svůj v srdce vaše ryly, stopy hluboké v něm zůstavily – času však se zhojit poštěstí 232 těžké rány. Zléhoť není hoře, pro něž nenašel by byliny. Ve své hloubi skryje času moře, co přinesly hořké hodiny. JAN:
Snad i skryje – ale zdali vrátí, co v něm bylo jednou ztraceno? Nemyslím klas, sžatý na souvrati – vím, že tělo, jednou složeno v lůno země, ve prach, v nic tam zetlí, hrob že nevydá, by dále kvetly, lidské květy smrtí skosené. Zda však vzkřísí květy zmařené, které kdysi v srdci vypučely, štěstím jeho byly, radostí, na něž slétaly se tužeb včely, sladkých nadějí a žádostí – květy, které bílá ruka sila, ale potom sama pokosila? Zdali čas kdy vrátí ztracenou, pošlapanou naději a víru -– zda je možno dní, let proměnou nalézti je zase v světa šíru? BLAŽENA:
Tuším, cítím víc, než rozumím, smysl vaší řeči neradostný, 233 jaké zbodaly vás v duši ostny. Také ut ěšitutěšit vás neumím – ač bych z hloubi duše ráda chtěla chmuru těžkou setříti vám s čela... Ale myslím, že i v lidské duši vládne věčný zákon života, jejž mé srdce všude vůkol tuší, jímž vše stále vře a kolotá. Že i ona částí vesmíra je, v němž co zahynulo, jiný tvar vždy zas přijímá a znovu zraje, v němžto není vládcem věčný zmar, ale jenom věčná proměna. Ani částečka v něm ztracena býti nemůže, ni atom jeden. Březen probudí, co zkrušil leden – stejně v duši jako pod oblohou. Ba v té víc: cit mrtvý vzbudí nový, křídla duši dá, jež vznést ji mohou dál, než lidskými lze říci slovy... JAN:
Rcete, bílý květe liliový, sotva zkvetlý jitra pocelem – rcete, kde jste tuto moudrost pila, že i duše s hořkým údělem málem by jí ráda uvěřila?... 234

„Hola, děti, kde jste rozběhly se, hola, ženo, slunce na poledni, čas je zasednouti k plné míse! Hola, druži, ke mně v kolo sedni, rozprostřen již ubrus jarem tkaný, mechem, travou, květem vyšívaný; mísami nám budou lopuch listy, jež se nad potokem rozložily, na mísy snad Máši ještě zbyly jaké boží dary, pramen čistý pomůže nám divy obnoviti, konané kdys v Galilejské Káni, a tak v jedlí vonném stínu skryti odpočinem v slavném hodování.“ Vilémův hlas vesele tak v tichu rozléhal se lesem u jezera, a již ode břehů, z houštin šera dívka, přítel, žena k němu pílí – a kde les jen šuměl, v příští chvíli plno zvučí hovoru a smíchu. Vilémův zní ze všech nejhlasněji, chvílemi se ve dvojici smějí on i Máša, ba i dívka časem zasměje se hrdliččiným hlasem. „Nuže, Jene,“ Vilém hovor spřádal, když se radost, vzešlá při tvoření, 235 trochu vyšuměla, „kam jsi v snění zašel poetickém, co jsi vkládal zdobných do veršů a do souznění? Já jsem skončil náčrtek svůj prvý, slunné letní jitro nad jezerem. Stín teď ustoup, vrhaný v ně drvy, paprsk slunce padá kolmým směrem a tůň v jeho políbení svítí, jako roztavený kov se nítí, novými mne kouzly vábí, volá, že jich svodům štětec neodolá. Sem se vracet budem zas a zase – příliš vábí mne ta lesní voda. Chci ji zachytiti v slunojase, i když večer nebo oblak dodá zamyšlení jí a tajemnosti – snad se přiblížím i tvému snění, stlumím na obraze barvy denní, dodám hrůzy mu a příšernosti. Dříve rád však slyšel bych tvé dílo, jež se pod klenbou těch lesů stinnou této vodní tůně nad hladinou z hlubiny tvé duše vynořilo.“ „Nepřál mi jak tobě, bratře, osud,“ Jan se na to ozval Vilémovi, „tvůrčí chvíle nepřišla mi posud. Myšlenky zas jiné zákmit nový přiblížil mne tvému pohlížení. Vzorem mým již ostrov smrti není 236 v stínu černých cypřiší a mračen – obrazem byl jiným pozatlačen, který nemění nic na přírodě, neubírá světla době denní, nepřidává stínu temné vodě, ale přece stejný smysl tají, jímž i cypřiše se rozchvívají nad hřbitovy hroby zvlněnými, jímž dýchají lesy za podzimi, chlad kdy vane z popelavých mraků, na jih obrací let tažných ptáků, a kdy v spadlém listí pod kročeji tiché vzdechy o zmaru se chvějí. Viz tam v dáli kmeny vyvrácené mlčelivé tůně na pokraji – nejsou-li, ač sluncem ozářené, svědky téže všeničivé moci, která v smrti ostrově se tají? K čemu rozprostírat stíny noci, když lze nalézti i v slunce lesku obraz, plný odvěkého stesku? Tak jsem řek si – ale v příští chvíli květ jsem uzřel nad hladinou bílý, který jinou cestu ukázal mi. A tak stojím zatím na rozcestí: stín tam chmurný duši vnuká žalmy, květ zde píseň života a štěstí.“ „Opusť stín, nech žalmů,“ Vilém volá, „vzdej se květu, k životu jenž zve tě! 237 Stín tvůj pravdu má, však jenom zpola – plnou květ má na jaře a v létě. Život jiné hloubky ještě tají, hlubinu než pomíjejícnosti. Nejblíž jeho pravdě být se zdají zmozolených dlaní lidé prostí, kteří za pluhem jdou v širém poli, cepy vládnou, kosami a srpy, horko dne a tíhu jeho trpí – ale vše, co hněte je a bolí, tiše nesou jak ty jejich role, rádlem do hluboka rozbrázděné, jako jejich klasy pokosené, odevzdané cepům ve stodole – a když radost přijde, vzdají se jí, zpívají si, ze srdce se smějí. Já se, brachu, učím v téže škole: ve přírodě pod nebesy, v šíru v život čerpám svoji chuť a víru. Zde se učím snášet déšť a chlady, nezoufat, když kroupy padnou v sady – ale smát se, slunce svět když zlatí, a když přijde láska, milovati... Také, když mne žízně trýzní plamen, hledat živý, ukojivý pramen. A ta právě hrdlo moje pálí, když už láhev vyprázdněna do dna. Ujmi se jí, švegruše má hodná: u cesty zde v nevelké prý dáli studánka se kryje v křovin shluku, 238 obraz kde jest na šedém pni buku. Přines vody svaku Vilémovi, sice zemře – a Jan motiv nový bude míti pro svou píseň zmaru.“ „Půjdu se slečnou,“ Jan rychle praví, „přinesem ti spolu toho daru, jehož doušek život zas ti vrátí, o němž umíš tolik horovati. Vidíš, příteli můj usměvavý: smrti stín jsem zřel se z tůně zvedat – teď jdu pramen živé vody hledat!“ A již s Blaženou se stezkou brali k cestě, která přivedla je zrána, s obrázkem buk aby vyhledali, pod nímž studánka prý uschována. Vůní pryskyřic a dechem chvojí, stínem stromů a zas v slunce jasu zvolna stoupaly jich kroky dvojí. Mládí krokem dívka, útlá v pasu, lehce vznášela se po pěšině jako bělásek, jenž v slunce svitu nedaleko na palouce lesním poletoval s květu ke květině. Jan jí k boku – ona tiše jde s ním, a on náhle v divném rozechvění marně hledá vhodnou k řeči nitku. Vtom zrak zbloudil k bělostnému kvítku, jehož střed byl jako zlato skvělý. 239 Jan se sklonil k lupínků těch běli, utrh květ, jej vnadné dívce podal a tak hlasem rozechvělým dodal: „Vezměte květ, který podobá se vaší duše běloskvoucí kráse.“ „Což vy znáte moji duši, pane?“ řekla dívka, v tmavých vlasů vlny vplétajíc si kvítko darované. „Neznám jest mi obraz její plný, ale za rozmluvy na balvaně v takovém se zjevila mi světle, jak to kvítko sněhobíle zkvetlé, jež teď ozdobuje vaše skráně.“ Zdvihla k němu svoje oči tiché, a on zřel v nich pravdu potvrzenou slov, jež vyřkl o bělostné Psyché této dívky, která už je ženou citem svým a žití pochopením, ač je zpola ještě dítě věkem. Co zřel v pohledu tom snivě měkkém, bylo září, na úsvitě denním zanícenou rosné ve krůpěji, na motýlích křídlech bílým pelem, čistou liljí v rouše běloskvělém. Vše to říkalo: Hle, jak se skvěji! Vábilo svou bělostností sněžnou – zároveň však mělo prosbu něžnou, 240 tichou: Prosím, nedotýkej se mne! „Nesetřes mne ve prach“ – krůpěj ždála čiré rosy, která v květu stála; „nešetři mne“ – bílé křídlo jemné, pelem poprášené, prosbu šepce; „netrhej mne“ – prosí kalich bílý, spanile jenž na stvolu se chýlí... Zdvihla k němu oči – a zas hebce přikryly je dlouhé, tmavé brvy. Krásné líce zardělo se krví, ale rty se slovem nezachvěly. Ani on již nehledal, co říci. Mlčky šli, jen citů ve směsici duše jejich tiše rozprávěly... Aj, tu cesta. Tudy přišli zrána, tam snad studánka jest uschována. Ano, tam zve jasná zeleň buku, na kmeni zřít obraz ověnčený, dole zřídlo skryto v křovin shluku, kde se blatouch žlutá rozptýlený. Dívka k studánce se nachyluje, zelené Jan větve odhrnuje dívčí nad hlavinkou, nad kadeří – a než myšlenku moh zachytiti, ret již lehkým políbením v šeři větví schvěl se na vlas, v němž se kvítí jeho rukou utržené skvělo. Ve mžiku však rychle vztyčil čelo. 241 Dívka pohnula se. Ucítila pocel, jenž se dotkl jejích vlasů?... Před ním stojí spanilá a bílá, vyzařujíc liliovou krásu, nápoj podává mu křišťálový, nezve sic ho zdvořilými slovy, ale tichým, slunným pousmáním, v jehož záři radost stoupá k skráním, touha celým nitrem rozlévá se po té sladce usměvavé kráse. Zároveň však v oku krůpěj rosy „Nesetřes mne ve prach!“ tiše prosí; – bílý motýl, nesoucí se k čelu, tiše žádá: „Šetři mého pelu!“ – a květ lilje, z duše zkvétající k čisté neposkvrněnosti lící, by jim vznítil mládí aureolu, tiše volá: „Nech mne na mém stvolu!“... 242

Na jezeře leknín čistý nad srdcovitými listy vykvet jediný; nevyrostl z černé hloubi, kde se voda se dnem snoubí – vzešel, těmi zváben místy, z duše hlubiny. Nad vodou se vznáší v běli ve sluneční záři skvělý jako bílý sen; ráno ze dna duše vzklíčil – nad vodou se v kráse vztyčil, oblaky než zrůžověly, než se schýlil den. Polo zavřen, rozvit zpola k sobě vábí mne a volá bělostný ten květ – divná touha srdce chvátí jeho vábení se vzdáti, čas než krásu jeho zdolá, dát se k němu v let. Zda i z temné brvy stínu oko tvoje na leknínu obraz pohlíží? Dej mi svoje křídla bílá, 243 ať nás vznese jejich síla k němu, než se pod hladinu zvadlý pohříží! * Jsi to ty, mé zlaté Mládí? Ty jsi přišlo ještě ke mně? Já už mnil, že za pohoří zašlos v Minulosti země. A tus náhle dívčím okem tiše na mne pohledělo, co jsem cítíval a tušil, všecko jsi mi připomnělo. A tus jako za dnů máje v milém dívčím pousmání motýly snů jasně bílé přivábilo k mojí skráni. V bílý šat jsi květovaný sladké půvaby své skrylo, bys mne jako za dnů jara po objetí roztoužilo... Zmaten hledím do tvých očí, srdce v hrudi boje svádí – v touze náruč otevírám: Jsi to ty, mé zlaté Mládí?... 244 Pohádka lesa tichá a bílá ku břehům přišla jezera – hluboké vody roztoužila bílého zjevu nádhera. Hlubina, která po věk celý ponuře jen se černala, bělostný obraz čistý a skvělý ve svoji náruč pojala. Postavu její obráží vnadnou, tvář, jak se jeví spanilá – vodu svou nehybnou a chladnou pohledem jejím vznítila. Pohádka lesní z vody se směje, rozplétá v ní svůj hebký vlas – voda v svém štěstí jen se chvěje, by jí ten přelud nepohas... * Na pobřeží tůně zřel jsem vyvrácené kmeny, v duši pro ně zachvátil mne smutek bezejmenný. Sny své zřel jsem pokácené na života stráni, znova prožíval jsem smutné jejich umírání. 245 Zděsil mne ten zhouby obraz, tůň mne poděsila – vtom jste vy se jako víla oku objevila. Usedl jsem na padlého kmene mrtvou hmotu – poslouchal jsem, jak jste pěla píseň o životu... * Duch smutku denně slétal ke mně, měl křídla netopýří, vše v žití dával zřít mi temně, svit slunce krajům bral mé země svých křídel hroznou šíří. I k této tůni letěl se mnou, svá nad ní rozpjal křídla, svit slunce zastřel blanou jemnou, že pod hladinou mračně temnou jsem tušil zmaru sídla. Vtom jako divem nad hladinou koruna bílá zkvetla, z ní jako v pohádce se linou a ku břehům i vzhůru plynou bělostné proudy světla. 246 Tůň černá jimi proměněna v stříbrnou, žhavou desku – a zřím-li vzhůru, jaká změna! Tam černá křídla ozářena se v bílém skvějí lesku!... * Je pravda to či pouhý sen mých rozpálených skrání? Já nad studánkou nachýlen číš přijal z vašich dlaní. Z ní křišťálovou vodu pil jsem douškem nekonečným, vás za vrácení živých sil jsem stíhal okem vděčným. Však žízeň moje nebyla a není ukojena – zas po nápoji vznítila se duše roztoužená. A tak, ať pravdy kus v tom skryt či sen, jenž mysl vzruší – vás prosím, dejte dlouze pít mé unavené duši!... * 247

Ty sloky snivě roztoužené Jan chvatně črtal v zápisník ve stínu sosny, rozložené rameny svými nad rybník. Již haslo bílé světlo denní, Jan ještě v divném rozechvění snů rozvlněných stíhal vznik, z nich stříbrobílou nitku spřádal, z ní verše svoje tkal a skládal, jak cit mu šeptal, kouzelník. Za písní píseň z duše spěla zde u lesního jezera, jak za hvězdou se hvězda skvělá na nebi svítí zvečera... Ze snův a písní vzbudil Jana Vilémův volající hlas: „Dnes práce moje dokonána, i tvá snad píseň dozpívána – a do vsi k návratu je čas. Již nad západem srpek bledý se leskne, pod ním Venuše – než vyjdem z lesa, závoj šedý se na zem snese. Do duše však stíny nedáme si vnést – tam, třeba slunce zhaslo rudé, 248 nám s nebes klenby zářit bude svit milionů bílých hvězd!“ Zrak Janův, náhle navrácený z krajiny snění v skutečnost, list přelét písmem naplněný a soudně nyní, kouzla prost, duch zkoumal načrtané řádky... „HIe, co tu vzniklo z dané látky: tříšť písní místo obrazu. Ten stvoří vyrovnaný Vilém, ne já však, pláně na srázu: jen zaskvěje se v květu bílém, jenž bez ovoce opadá. A přec-li vydá jaké plody, ty trpké jsou a bez lahody. Jen záchvěv citu, nálada, jen drobná píseň z duše vzletí – zpěv mocný dáno jiným pěti...“ Tak myslil listy přemítaje – přec však se vracel rozjasněn, jak před chvílí když bloudil v kraje snů vábných, pohádkových změn... A když se Vilém ptal ho hlasně a dívka němým pohledem, zda dospěl ke konci své básně, děl s úsměvem: „Ne, řízy lem jsem zachyt pouze, zlaté třásně – šat bělostný a postava 249 v něm přepůvabně zahalená však uniká mi; mlhavá mi kyne z dálky, ozářená, když mnil jsem, že ji objímám. Však půjdu, kam mi kyne dlaní, v let na perutech dám se za ní a píseň svoji dozpívám.“ „Hoj, z půvabů a bílé řízy tvé poetické vidiny zřím, vítězství že kalich sklízí, jenž zaskvěl se ti z hlubiny!“ „Ba, rád bych, Viléme, se vzdal mu, rád zanechal bych dávných žalmů a zanotoval žití zpěv. Jak dřív mne vábil závěrečný zpěv básně Máchovy a zjev poutníka, s nímž jen nekonečný jde smutek, blízký zoufání, když zří, že cesta daleká je a marné, marné volání – tak v duši mé teď touha zraje se vrátit k první stránce Máje!...“ „Tak, hochu, ta rád slyším slova,“ zní zvučná chvála přítelova – a za znění té pochvaly zrak Janův touhou roznícený 250 a dívčin měkce rozesněný se na půl cestě potkaly... Den dohasíná, houstne šero, večer se snáší na jezero. Kde kmeny leží vyvráceny, tam v šeru mizí družina: stín temný muže, jasný ženy se k němu těsně upíná, jim v zápětí stín jiný, stmělý a vedle něho běloskvělý jak pohádková vidina. Tam u kmenů se zastavili a rybník, nyní setmělý, pohledem dlouhým pozdravili, než v temnu lesa zmizeli. Ještě sem hlasy zaznívaly z temnoty lesa krátký čas – ještě sem slaběji vždy z dáli dozníval písně čtverohlas... Potom vše zmlklo... Mezi kmeny hledělo Ticho v temnou dál, stín jeho k vodě nachýlený pozorně chvíli poslouchal. Mlčí vše, nikde ani zvuku. Na balvan Ticho usedlo, složilo hlavu v mlžnou ruku, do vody dlouze pohlédlo. Tisíce hvězd tam napadalo, vábilo v kráse zářivé – 251 Ticho však jiných vzpomínalo, jimiž zde plálo očí dvé... Jezero v sen se zahalilo, dřímaly sosny přesladce – Ticho zde nad jezerem snilo o lesní, bílé pohádce... 252

Léta uplynula. Starý les, v němž se rybník po století skrýval, pod pilou a pod sekerou kles. Tu tam jenom obr ještě zbýval v mladých smrčků svěží zeleni, zřel, jak zvolna roste podrost nízký, než se léto v zimu promění, viděl nad ním zelenat se břízky, bílých kmenů lesa panenky – a co vítr táhl jeho hlavou, opájel se dávných časů slávou, o minulosti před myšlenky. Nízké druži tiše vypravoval, jaký hvozd tu býval hluboký, jezero jak ve svém klínu choval, žárlivě je skrýval před roky, zpěvy ptačími jak zvučel vesnou a když vichry přišly v jeseni, jak tu píseň proměnily plesnou v dlouhotáhlé, slavné šumění. Teď vše jinak: vysoký les v dáli, jezero se v mlází neztají, slunce celý den tu žhne a pálí, ptáci zřídka na snět slétají – a když vítr pohne hlavou sosny, vzbudí v haluzích jen tichý vzdech, vše jak vzal jí času chvat a spěch, vše jak změnil osud neúprosný... 253 Června jitro vzešlo nad jezerem, tůně plála v slunce pocelech – po prameni ke hladině směrem blížil se sem lidských kroků spěch. Jedny byly lehké kroky ženy, pevné muže kroky za nimi, v stopách obou jak by přes kořeny ptáče spělo krůčky drobnými. Na jezera břehu štíhlá paní zastavila kroků spěch a chvat, ňadra dmou se v prudkém oddychání, oči hledí do obrazu vnad, po jezera březích rychle bloudí, které mlází zvolna zarůstá, a ten obraz krásná na ústa cosi jako snivý úsměv loudí. Pevným ramenem pás ženy vnadné muž teď objal, k tůni zírá s ní: v hnědém vlasu bílé nitky zrádné, zimy hlasatelé předčasní – ale v oku ještě neunaven mladě hoří jasný žití plamen. K oběma se tulí dívčina, drobné ptáče na života sněti, které ještě hraček vzpomíná, ale jemuž mohou pověděti léta nedaleká, zeže již čas nadešel mu tušení a snění, kdy je převábivě, snem i v bdění k životu zvát bude tajný hlas... 254 Žena v citů vření maně sklání hlavu na rameno mužovo – oba tonou v tichém vzpomínání, které nehlásí se o slovo. Až když prvý příval citů minul, začal muž: „Zde tedy spanilý pohádky své čas jsme prožili, zde jsem navždy s duší tvojí splynul! Jak mi všecko živě v mysli tane, jak si živě na den vzpomínám, kdy jsem, díky těmto hlubinám, našel tvoje srdce milované!“ „Vzpomínáš? Já také jasně vidím chvíle ty i děje před sebou, kdy mně cit, jímž kroky svoje řídím, vzpučel mocných lesů velebou, řečí tůně té, v nich utajené, jara voláním a vábením – a tvým nenadálým zjevením na počátku mojí dráhy, Jene. Jak byl krásný ten čas jarních tuch, kdy byl mladé vůně plný vzduch, kdy, kam pohled padl, všecko kvetlo, kdy vše oblévalo bílé světlo!“ „Krásný, ženo; také já se vracím rád k těm jasným dobám mladosti – jejich svit svou čistou bělostí dosud září snahám mým a pracím.“ 255 Úže k sobě přivinul svou ženu, vroucně políbil ji na ústa. „Žel, že takou shledávám tu změnu,“ touží ona. „Mlází vyrůstá nizoučké, kde staré byly lesy, obraz drahý, který v srdci mám, zjeví se již jenom vzpomínkám. Tak i mládí za horou je kdesi. Z lesa zde jen sosny tu tam zbyly, zašlé o minulosti by snily – tak i u nás: také naší skráni zbylo z mládí jenom vzpomínání...“ „Aj, zda povídá to moje žena, která zde, kde tůň se blyskotá, když má duše byla zachmuřena, učila ji písni života? Čemu učila mne tato ústa, políbením vesny ruměná? Věčný život že jen vře a vzrůstá, věčná jeho vládne proměna, nic že nemůže se v zmaru ztratit, vše dech žití že zas obrodí, že, co žilo, zas se může vrátit v život, který věčně vévodí. Že i stáří stejně jako mládí jest jen žití různým projevem, že i to, co smrt svým dechem zmaří, nového jest žití osevem... 256 Teď jsme úlohy si proměnili: květu zrosenému, jehož třpyt těšil mne, když chmury čelo kryly, já mám nyní těšitelem být. Hle, tam naše ptáče milované vzlétlo, místo sobě vyhlédlo, jež nám často ve vzpomínkách tane: na náš balvan k vodě usedlo. Nezdá se ti, duše moje milá, že tam vzkříšená jest, přesladká, bělostná tak, jako jednou byla, našich mládí časů pohádka?“ Štěstí úsměv prozářil ji všecku, k muži svému úže přilnula – oba pohlíželi k svému děcku k jasnému jak vzkazu z minula: Nad vodou tam dcerka jejich milá – znovu probuzená, přesladká, skvělá sluncem, jako jednou byla, jejich mládí bílá pohádka... 3. VIII.–13. VIII. 1911.
257

Sníh rozsypal se s šedé oblohy a na zem prokřehlou se tiše spouští, v kraj zmlklý, zimou zpustlý, ubohý, v lán holý, za ním na trnkové houští, v strž rozervanou, v uschlou trávu lad a na zamrzlý močál pokraj lesa, i na modřínů holých dvojí řad, i na bor temný padá, slétá, klesá... Jak bílých květů něžné lupeny, jak pírka s bílé holubičí hrudi, pln jednotvárnosti i proměny sníh padá hned jak v snění, hned se budí, hned vločky jen se tiše snášejí níž, níže, tu se zahoupají v letu a zase spouštějí se tišeji jak drobné plátky z tisícerých květů, jak holubičí bílé peříčko, jak pampelišek přelehounké chmýří – hned, sotva vítr vstane maličko, se poplašeně rychlým letem zvíří a v roje bělásků se promění. Ti laškovně se v plachém zmatku honí i křídlem svým i větrem neseni, hned výš se vznesou, hned se níže kloní, tu rozlétnou se a zas v těsný kruh se slétnou, jenž se žene jedním směrem, zas rozptýlí je cosi v nový ruch, 261 hoj, v rozmaru a v reji tisícerém – a pojednou jak v proutku dotknutí ruch všecek ztichne, život prchne rázem z motýlích nesčíslných perutí, vše jenom zvolna, mrtvě padá na zem jak setřesená bílá okvětí, jak pírka sněžná s prsou holubice, jak pampelišek chmýří v podletí, jak běláskových křídel na tisíce, jen mrtvých křídel bez měkounkých těl, jimž odervána byla čísi dlaní, z nichž čilý život navždy odletěl a klesají jen níže bez ustání... Níž, níže, níž se snáší bílý sníh, až zachytí se temném na jehličí neb v pustém sadu holých na větvích, či v šedém plotu na plaňce neb tyči, až na doškové střeše spočine či na sousední ulehne si rudou, až padne v suché lože bylinné, či za tvrdou kdes uloží se hrudou... Dál, dále bílé vločky padají, dál, neustále tiše, tiše sněží, až na vsi, v polích, celém na kraji sníh bíle padlý bez poskvrny leží... Zjev stejně čistý jako padlý sníh se dívá oknem v hustou chumelici: jak lilje čelo, zlato na skráních, pomněnky máje kvetou v zřítelnicích, 262 na tváři planou jitřní červánky, rty mladě svěží jahodami zrají, v bělostném hrdle ptačí zpěvanky – a cudně mizí šatu pod okraji pleť vonná jako konvalinky dech a hebká jako samet, který skrývá hruď panenskou a v měkkých záhybech níž k nožkám ladně vytvořeným splývá. Rty pootevřely se bezděky jak poupě růžové, jež puklo právě, zrak zahleděl se ve kraj daleký, v rej bílých vločků, laškujících hravě, v ten stálý, avšak bezševelný ruch, jenž plnil prostor od oblaků k zemi, jenž míháním a vzlety plnil vzduch, byl pohyb neustálý, ale němý. Zří oči, rozevřené široce, zří duše jako jitřní úsvit mladá, jak sníh tu klidně a tu divoce v kraj milý, dobře známý padá, padá, jak zapadává skrovný dědův sad i záhony teď zpustlé babiččiny, i plot, jenž chránil jejich malý hrad, útulný domek podál od dědiny, jíž s několika druhy stráží byl; jak pěšinu jí milou zapadává, jež za letních ji vodívala chvil, kde vůní zvala posečená tráva; jak za paloukem padá na pole, kam pěšina ji vedla mezi klasy, 263 kde chrpy trhala, květ koukole a vplétala je v bujné, zlaté vlasy; jak padá v smrčí, v němž se ztrácela pěšinky stuha, hledajíc si cestu, kde temná hradba boru strměla, kde kroky prozrazoval praskot klestu, stín chladivý kde na čelo se klad a v duši táhlo sosen rozšumění, mír neslo v ni, byť neklid tam byl vlád, a budilo v ní nespoutané snění. Teď bílý sníh se sypal i v ten bor i v cestu při něm divě rozervanou, kde zápas příval ved a stráně vzdor a myslivna kde stála od vsi stranou – teď zapadával sníh jak všechno kol i střechu její vysokého štítu a padal na dvůr její, na topol, že vše již v pouhé bělosti se skví tu. Však za chvíli vše mizí v závoji, jejž hustší metelice náhle stkala: již před zrakem ni topol nestojí, ni myslivna, kam k družce utíkala kdys malá dívčina, teď vábný květ, ni širý za myslivnou sad, ni lesy, ni stráň, ni vrchů dlouhotáhlý hřbet – vše ztratilo se v chumelici kdesi a snivý zrak jen stíhá vločků rej, jen stíhá mihotavé, bílé skvrny, jež sype, honí zimy čaroděj v divoký, němý tanec povětrný. 264 Dvě bílé ruce maně v údivu se spjaly na hrudi a prsty spletly, zrak hleděl v náhlém citů přílivu v sad dědův zase jako májem zkvetlý a mezi stromy v palouk pohlížel, teď bělejší než v pampelišek chmýří... Zřel, dál jak všecko ztrácelo se, žel, v živoucím oblaku, jenž tančí, víří; i pěšinka i pole, močál, les, vrch, úvoz, myslivna, sad, topol při ní a besídka, již popjal zimolez – vše jakby kouzlem ztraceno jest nyní. I ona sama jak by nebyla v tom čase, který právě nad ní plyne, jak metelice, jež se zvířila, by odnesla ji nazpět v doby jiné, zpět o několik let, kdy dívčinkou zde pobíhala oblých, dětských tváří, kdy paní lesní zvala tetinkou, když přibíhala do myslivny k Maří, kdy všecko tam ji kouzlem vábilo, že nemívala u babičky stání. Vždyť nikde tak se pěkně nesnilo v her stálé změně jak tam pode strání, kde družkám byla chatou z pohádky besídka stará, v zimolezu všecka, kout útulný kde vábil za vrátky, by zdobila jej fantasie dětská, by z lopuch, jež tam na div bujely, 265 si děti vytvářely slunečníky, jež za chvíli již v koutě ležely a byly lůžky, na něž jezevčíky dva kladly, věrné dětí průvodce, neb zase postýlkami pro panenky, jimž Jiřího si zvaly za otce – – – A náhle ztratily se jako mřenky, kout opustily, loutky, lupeny, v hloub sadu kamsi letem odeběhly, dva živí obrazové proměny. Psi za nimi a k nohám si jim lehli, když velitelky trávník přilákal, neb s udivením vzhůru pohlíželi, když ze štěpu duch dětský dům si stkal, jenž na jediné noze stojí celý, jak o tom praví krásná pohádka, a když se v dům ten vyšplhaly rychle jak rozmilá dvě, hbitá koťátka a seděly tam jako myšky ztichlé. Však lákával je tam i vábný plod, slaďounké třešně na počátku léta, neb višně nakyslé je zvaly v hod jak ptačí druž, jež opodál se slétá; ba rostly tam i páry náušnic, jak třešně každý oblý, rudý, hladký, jimž v klenotech se nevyrovná nic, neb šperk to byl i rozkošný i sladký. A potom zrála letní jablka, jimž rovných jistě nebylo ni v ráji. Ret plný, dětský při nich umlká, 266 a při jejich si šťávě mysl bájí, že plody to jsou z luzné báchorky, jež zlatem plály, medem oplývaly – a ony princezny jsou, švitorky, jež pávicemi na strom přilétaly, když byla noc a všecko spalo kol, když měsíc v krajinu mdlou záři linul, vše ticho bylo, nehýbal se stvol a pod stromem princ krásný odpočinul. A divná věc, že mysl děvčátka, když snula si, jak přiblíží se panic, jak vyprávěla stará pohádka, princ bez poskvrny od vzdálených hranic, by vyprostil ji z kouzla, zakletí – že duše dětská tehdy dávno kdysi vždy blouznívala o něm na sněti, že Jiřího má postavu a rysy... Ach, co vše chovala ta zahrada, jež dítěti se zdála nekonečnou v čas, který nedbá, že list opadá, jak vše by trvat mělo dobu věčnou! Ty neprostupné malin houštiny a keře rybízu a keře srstky, že zdálo se, že mohly hodiny plod vábný otrhávat v drobné hrstky a nebyly by ani poznaly, že ubývá těch požehnaných plodů, jak sýkorky jen dvě by zobaly a byly splašeny hned od svých hodů...! 267 A když jich nevábil již rajský sad, když syty byly jeho sladkých darů, byl dvůr tu, na nějž hnal je touhy chvat, dvůr nepřehledný, obdélného tvaru, pln jiných zase pro ně půvabů. Zde drůbež všeliká se procházela a pírka ztrácela jak z hedvábu a pěkně barevná, že jen se skvěla mladistvým očím, chtivým proměny. Zde rybníček byl pro kachny a husy, tam kurník starý, divně roubený a holubník, v nějž hlučně holub rusý se vznášel nebo šedě modravý, dál chlévů tmavé, starobylé sruby i seník s vůní sena, otavy a kůlna, pod níž odpočíval hrubý vůz žebřinový, pluh a co vše víc! A nejvýš, na hořejším konci dvoru, zve děti stodola, je lákajíc, by uzavřely se v ní na závoru a pod záštitou dvojích pevných vrat ve vzduchu, plném vůně slámy, zrní, by zbásnily si pohádkový hrad, v němž princezna sní dlouhé věky v trní. A často v slámě tu, hrou znaveny, dvě družky zdřímly snem, jejž dětská doba jen dává, objavše se rameny, a s nimi jejich věrní strážci oba: jak uhel černý Rys a hnědý Brok. Sní dítě, šípků spleť že hustá, těsná 268 ji zajala, že spí tak mnohý rok, až políbením princ ji budí ze sna. Procitla, ručkama si oči mne a pak je údivem a žasem šíří: co snila, vidí za bílého dne – princ její na ni usmívá se, Jiří. „Aj,“ volá student, „konečně vás mám! Což ve dne spí se? Dolů, lenouškové!“ A smějící se děti snáší sám a sám je doprovází ve hry nové. Však i když nepřišel a vstaly samy, na dvoře nepoznaly, co jest nuda. Den plynul stálou změnou jim a hrami, k nimž posloužil jim kámen, písek, hruda – neb zaujal je životem svým dvůr, sluch vnímal jeho hlasy rozmanité: kvokání, kdákot, krákorání kur, tam zahoukání holubice skryté, když holub dlouho vrkal na střeše, hus tichý štěbot nebo zakejhání či kachen hluboké a krátké hlasy, krav zabučení, z chléva zachrochtání – – – „Ach, co vše sobě povídají asi ti čtvernožci a ptáci!“ – děti sní. Zas v pohádce jsou, divnou rybu jedí – a zvířecí už řeč jim jasně zní, co dvůr si povídá, už kouzlem vědí... Teď paní lesní vyšla z myslivny a zrní rozhazuje plnou dlaní – ach, jaký shon to chvatný, předivný! 269 Vše sbíhá se a slétá k dobré paní: houf slípek s kohoutem a kuřaty i kachny, husy bělostného peří, holubi, vrabci s lípy za vraty, vše spěchá nasytit se, než se zšeří – a děti s loutkami i Brok a Rys jdou na ptactvo zřít, nové na divadlo... A když se nebe zamračilo kdys a plno deště v sad i na dvůr spadlo, i uvnitř v myslivně jak míjel čas! Pan lesní, z dýmky obklopiv se mrakem, tak divné příhody znal, jeho bas tak jímal dívku, s planoucím jež zrakem vše poslouchala, dechem ztajeným! Neb Jiří knihu rozevřel a čítal tu hlasem jako zvon, tu ztlumeným děj, který tak se divně snul a splítal a řečí ozdobnou byl vyprávěn, že dítě poslouchalo, byť ne všecko též chápalo, i hlas že plný změn a zvuku lahodného vábil děcko. Neb dívčinky si zvala na pomoc k svým pracím hospodyně povždy vlídná, jak jitro úsměvná, když mine noc, a povždy jako letní večer klidná: tu pomáhaly mísit, péci chléb, tu za výskotu, smíchu máslo tlouci, tu za tetou šly na půdu či v sklep, tvář při všem nadšením jak oheň žhoucí 270 a oči jak dva uhly majíce. A i když nikdo nevšímal si dětí, což nehleděly na ně s police dvě sovy okaté a výr, jak letí, tam jestřáb úkladný a zpěvný drozd, zde útlá kolčava a tučný sysel i mnohý jiný polní, lesní host? Zde tesák drsné rukojeti visel a poblíž něho pušky budí strach, byť nepohnutě na svých místech stály, tu brokovnice, růžek, snad v něm prach, a všude nade dveřmi, blíž i zdáli parohy jelení zřít může zrak, ty jako haluzky, ty větve silné, ty vidlák měl, ty mocný šesterák, než skolily je střely neomylné, jež vyslal z pušky strýček nadlesní neb Madlin bratr, švarný student Jiří, jenž – děvčátko hned o svém druhu sní – jak střelec kouzelný tak jistě míří... Teď pryč ty doby jsou, vše zmizelo jak myslivna i s lesem v metelici. Jen vzpomínkou se vrátí pod čelo, však bezstarostné dětství jasnolící je dál než za sněhovým oblakem. Ten spadne na ves, na lesy a pole, vše skryje bílým, čistým povlakem, a zase objeví se vrch a dole myslivna s bdělým, štíhlým topolem, 271 s lip stráží u vrat, se starým dál klenem a s širým, známým sadem kolkolem – však čas, jejž sladkým zveme dětství jménem, byť nebyl dále než den včerejší, jak včerejšek přec pryč je bez návratu. Jí v mysli září nad sníh bělejší a zase objat leskem, rovným zlatu – však přece ví, že z něho vyšla již, ač věru neví, kdy a jak se stalo, že dětství odlétlo jí jako číž a jasné vzpomínky jen zanechalo... Vždyť ještě o předloňské vánoce, když s rodiči zde byla pod tím krovem, se stromku jedla dětství ovoce a nezamýšlela se nad olovem, proč v ten, ne v jiný ulilo se tvar; jen zatleskala, když se slilo v kruhu a mezi družkami když vznikl svár, zda prsten značí to, či vínek, stuhu. Ach, jaký byl to večer! Všude sníh, když po večeři k lesním odkvapila. Prostornou jizbu jásot plnil, smích, práh milý, přátelský když překročila. Hned Jitka, Hanička a Jarmila, Madliny sestry, dívky v plném květu, zda sudba milá je či nemilá v rok příští čeká, zvědět chtí – hned je tu již mísa, voda, lžíce, olovo, pak se světýlky skořápky zas plují, i střevíčky se hlásí o slovo 272 a dívkám příští osud prorokují. Když všem již pověděly nevhod, vhod, i pro ni střevíček již sudbu věstí, přes hlavu letí, padá – z jizby hrot! „Ó, také Olgu čeká vdavek štěstí,“ kdos volá, smíchem jizba hlaholí a teta pobízí, ať ještě zkusí, kdo za nevěstu si ji vyvolí, by smysl věštby nezůstal jen kusý. Sem jablko a nůž – a, slupko, leť již věstit přes hlavičku zlatých vlasů a z rudé stuhy písmeno jí spleť, ať soudí z jeho neslyšného hlasu, jak určený jí muž se bude zvát, jenž touhu sladkou v jejím srdci vzbudí, jenž nade všecko bude mít ji rád a za svou ženu přivine ji k hrudi! A slupka letí, na zem dopadá a všecky zraky v jejím sledu míří. Již nad písmenem živá porada. Kdos hádá: „Jan“ – a Olga sama: „Jiří!“ Tak jméno to jí samo slétlo s úst, jak samo na mysl jí přicházelo, když pohádkovým květům dala růst a když si dítě prince zvolit mělo. A kolem smích a ona sama hned se jako zvonek rozesmála spolu, když Jiří objal ji a dal se v let s ní v tanci kolem okrouhlého stolu, pak Míla, Hana, Jitka, Madlena 273 i tetička a nakonec pan lesní – a ona tančila jak zmámená a nevěděla, zdali sní či nesní. A ještě doma třásla dědův bez a hlasitě se rozesmála tomu, když od myslivny rozštěkal se pes – i vpadla jako rolnička pak domů a v smíchu hlásila, co pokládá jí věštba (tvářičky jak oheň rudé): že půjde z domu, že se jistě vdá a jejím ženichem že Jiří bude... To řeklo dítě dvojím před rokem – však kdyby teď ta věštba padnout měla?... Sval srdce bušil v tempu divokém a ruměnec ji polil po kraj čela, chvět noha počala se, klesala, že rychle spustila se na sedadlo, dlaň hebká těžkou hlavu pojala a čelo k oknu tisklo se, by zchladlo... Zrak snivě zíral v sněhu míhání, zřel, vločků mrak jak hustě zahaluje myslivnu pokraj lesa pod strání, dům věku jejího, jenž dětstvím sluje a navždy ujel času na saních, že za nimi jen metelice víří, jen poletuje, padá bílý sníh – – – Vše ztichlo, jen zní hlavou jméno: Jiří... 274

Jak stalo se to, myslí, vzpomíná – jak vločky myšlenky se hlavou honí... Tam venku zapadává krajina, však oko nevnímá, jen bloudí po ní... Snad o těch předposledních vánocích se s dobou svého dětství rozloučila v hrách, věštbách, poděděných po otcích, jež světla stromku zlatě ozářila, smích provázel a řeči bez hranic. Snad tehdy dětství její naposledy s ní bylo, že se nestarala nic, že studí sníh a kluzké že jsou ledy; s ní na sáňkách se vezlo divoce, s ní na led chodilo a na klouzačky, že jako sen jí přešly vánoce a jejich zábavy a hry a hračky; že nebylo jí divno, v náručí když Jiří chopil ji, ne student více, než statný, švarný otcův příručí, zrak jako uhel, tělo jako svíce; že divno nebylo jí, v onen čas že dívek nerozlučným býval druhem, že v jejich smích se jeho mísil hlas, když kolem stolu sesedli se kruhem, i když jen ona s Madlenkou a Brok a Rys, ti druzi nerozluční čtyři kdes usedli neb kamsi vedli krok, že vždy se přidružil k nim také Jiří... 275 Čas vánoc minul, vrátili se zpět zas do města – a domek jako z básně, v něm tichá babička a vážný děd, i myslivna, kde tak se hrálo krásně, v ní celá, milá lesních rodina, v ní teta, na temeni šátek pestrý, k níž tulily se s Madlou do klína, i Madla, její zkvétající sestry, pan lesní, na čele sic chmury stín, však v očích zář, byť přísnými se zdály, i jeho pýcha, zdárný, statný syn: vše zůstalo tam v podhoří kdes v dáli s dědinou, rozptýlenou v údolí, jímž potok plynul, vyvinuv se z lesů, vznik rybníku dal, mlýna pod koly pak hučel, po lukách dál beze hlasu se vinul ve kraj širší, volnější, když vrchů řady rozstouply se stranou, kde lehčeji se jí chléb vezdejší než v údolí, jež do hor bylo branou. Vše zůstalo tam dlouho v daleku. Vlak zanesl ji v létě na prázdniny v dál přes hory a mnohou za řeku v kraj cizí, naznámýneznámý, tak ve všem jiný, kde hory byly, že jak krtičí se kopky zdály při nich známé vrchy; kde zeleň s věčným ledem hraničí, tu praménky se tříští v drobné sprchy, tam v údolí se řítí vodopád, 276 že v hluku jeho hlavu závrať jímá; kde místo luňáků má orel spád, kde i ta bouře z větší hloubky hřímá; kde místo rybníků sní jezera, v nichž nebetyčné shlížejí se skály, v nichž obráží se nebes nádhera a po nichž plují lodi v jižní dáli v kraj slunce, oliv, plodů ze zlata, v kraj hroznů vinných, šťávy jejich rudé, kde zem je dary slunce bohata a bída vztahuje své dlaně všude... I tam stroj zanesl ji s rodiči, zrak udivený chrámy viděl slavné, ty s mnohou vížkou, střechy s chrliči, ty vážné, těžké, více starodávné, ten se sloupovím štíhlým, s kopulí – a všude sochy, jimž jen vdechnout duši, by z kamene se v život pohnuly, a všude obrazy, v nichž srdce tuší, že kdos je maloval, jenž v sobě měl část velké tvůrčí síly, která dala vznik světu, aby hlučel, bouřil, hřměl i aby dívčinka v něm rostla malá... I mořskou uviděla pohádku, báj zkamenělou, věkem sešlou sice, však přece božskou, třeba v úpadku, přec královnu, byť zestárlého líce. Co v dětských snila, pohádkových snech, to, třeba v jiné podobě a tvaru, zde v kovu uzřela i v kamenech 277 se z moře nořit, vzdorovati zmaru. V gondole plula v této pohádce, dlaň v ruce otcově, skráň na hruď matky, a zřela mosty, chrámy, paláce i povrch průplavů a lagun hladký – a nakonec se octla bez dechu tvář ve tvář nesmírného moře pláni, kde vlny honily se ve spěchu, kde příboj šuměl, šuměl bez ustání. Sluch vnímal píseň, kterou pěl a pěl ten živel mocný nízkém na pobřeží, zrak užaslý až k horizontu spěl, kde moře, nebe rozeznával stěží, hru barev stíhal, změnu, třpyt a blesk, modř hlubokou a temnou nevídaně, dál zeleň zas, pak opálový lesk a moře nach, když západ zářil na ně. Dech zatajila první ve chvíli a moře velikost ji ohromila – však potom duše křídla motýlí se v peruť mohutnější proměnila, vzdech hluboký se vydral ze hrudi i cítila, jak volně se jí dýchá a v prsou jako když se probudí cos jako hrdost, cosi jako pýcha... Když vrátili se domů do Čech zas, jí zdálo se, že v dálce byla léta, ne týdny jen a měsíce – a čas, kde světem dům jí byl, v němž vládla teta 278 a družka žila jejích her a snů, že teprv daleko je v minulosti, že ztrácí se kdes v šerém nejasnu, čím blažili ji tam ti lidé prostí. Ach, jak by ráda s družkou usedla a vše jí nespoutaně pověděla, jak ráda by jí v oči pohlédla – však jen list papíru se před ní bělá! A ještě dlouho tento rozhovor jí stačit měl. Když stromy opadaly, děd přijel s babičkou k nim ze svých hor a ve městě si stromek uchystali, zde při rybě a chřestu ořechů i při plodech, jež zrály na jabloni, si vzpomínali horskou na střechu a jak tam bylo v tento večer loni... Až v květu růží, když se smavý den tak dlouze loučí se spanilou zemí, a sotvaže jen přitulí ji sen, již zase jitrem vzchází nad stráněmi – prach ulic opustila, chvat a ruch a pospíšila do polí a hvozdů, v šum jejich, zurkot vod, kde žije pstruh, by zachytila ještě píseň drozdů a vůni sena, zeleň osení, by uzřela dvě bílé, staré hlavy a s družkou aby, rámě v rameni, se volně potoulala do únavy. Jak shledá všecko, ves i přátele? 279 Jak změnila se asi její Madla? Je velká? Uvítá ji vesele, či zda k ní dlouhou dobou neochladla? Ne, nezchladla, jen na ni ostych pad, když shledaly se po dvou skoro letech, jen slova nechtěla jí poslouchat a všecka tvář jí plála v růží květech. Však také Olga stála v úžasu: to není dítě, které si s ní hrálo, toť dívka sličná od pat ku vlasu, květ bujný, ohnivý, žeť takých málo. Však úžas, oněmění, rozpaky se rozplynuly v dlouhém políbení – a vesele si hledí ve zraky dvě nerozlučné družky každodenní. Tuť na prahu již, statná postavou, hle, paní lesní, jak vždy vlídná, řečná, zář v očích, ruce spráskla nad hlavou a volá: „Olgo, vždyť je z tebe slečna!“ A také bodrý lesník, višňovou svou dýmku v jedné, druhou ruku nese vstříc Olze, oči jiskří a rty zvou: „Aj, kdož pak je ta dáma? Ukažme se!“ Dcer za ním starších trojí plný květ – a naposledku mysliveček Jiří. Kol hlahol výkřiků a slov a vět – ret dívčin chví se, tvářičky se pýří. Svou dlaň když v jinochovu vložila 280 a když se podívala v jeho oči, víc horká červeň tvář ji polila a zdálo se jí, že se vše s ní točí. Ten mladý muž, stín kníru nad retem, jak jedle postavy a širých plecí že druhem jejím byl, jenž s poupětem si hrával, plno roztodivných věcí jí vyřezával z kůry borové a dřev, jak měl by čarodějný proutek, co zničila, jí změnil za nové a představoval otce jejích loutek? Ten mladý muž že ještě před rokem a málo víc s ní tančil kolem stolu? Krev hnala se jí ve tvář útokem a oči v zmatku dívaly se dolů; by hlava se jí nezatočila, blíž přitulila se k své milé družce a skráň svou na tvář její složila jak hebké, sametové na podušce... To bylo první s Jiřím setkání tak dlouhém po čase, vstup do myslivny, kde šťastna byla v tichém ústraní – a teď ten divný cit a zmatek divný! Ó, zřela, že se jiná vrátila, že dívčinka, jež sem se utíkala, se bez návratu, navždy ztratila, jen vidina že zbyla po ní: malá, šat krátký po kolínka, na skráních má vrkoč ve spirálu zatočený, 281 tvář jako panenka a dětský smích, zrak stále něčím novým udivený. Ta ve vzpomínkách jen již v těchto zdech a na dvoře i na zahradě mešká, sem spěchat bude, sotva stačí dech v svůj druhý domov – ne však Olga dneška. Své družce sice věrna zůstala, však v myslivně se objevila zřídka: ven dívky kouzla června lákala, mech, vůně lesní, potok, luka, kvítka, zpěv skřivanů a klasů šumění, ty milé toulky stezkou osamělou, ať v svěží polní, v lesů zeleni ať temné, pod nohy ať sosny stelou jim jehličí, neb trávu polní mez. Tak milým krajem bloudily a snily, té v patách černý, oné hnědý pes, ta jako rudý mák, ta květ zas bílý. A když kraj pohorský se rozplakal, mrak za mrakem se honil po nebesích, když vítr kolem chat a stromů štkal a šedé mlhy rodily se v lesích, chlad nutil skrýt se za domovní práh: takt jemný té, jíž bývávalo blahem se před chladem krýt v myslivně a v hrách, teď toho dociloval vždy, že prahem tím domek dědův byl, ne myslivna. 282 Víc také přilnula teď k tomu krovu, směs venkova a města předivnápředivná, jenž byl, dřív chata, ku dědovu slovu a pod rukama něžné stařeny teď spojující kouzlo různých vkusů. Plot z úponků jak révy spletený stál na terase ze žulových kusů, síť pavučí jak byla by mu vzor. Kře růží za ním, záhon liliový, tu mečík, šalomounek lákal zor, zas astry v podzim, jiřiny a kdo ví, co všecko rostlo, kvetlo v zahrádce, kde z jara šeřík po stranách se modral a bělel jasmín, voněl přesladce, tu z houštiny se svlačce zvonec prodral, tam v slunci srpnovém terč slunečnic plál, hořel, na sta drobných, zlatých květů s ním zápolilo, a kde nad vše čníc svým kmenem břízka hlásala, že je tu, běl jeho mísíc v barev hýření, když nebylo jí dáno kvésti pestře. Jen smrček odolává mámení a jasnou barvou haluzí svých nestře. Zde vpravo láká zeleň besídky, zas vlevo stříška na zídce a sloupku se rdí jak chaloupečka pro skřítky – a vprostřed žlutá cesta v sadu hloubku jde ke schůdkům, jež kynou do domku. A zeleň šplhá u nich po zábradlí, a na pilířích jeho po stromku 283 jest pelargonií, jež vsadil zchřadlý sem prst i okna jimi ozdobil. Vše to zde vykouzleno bylo nově, jen domek vesnický tu z dávna zbyl, jak zbudován byl o vysokém krově, štít každý zkomolen, že ostrý hrot byl rudou stříškou zmírněn, pode štítem zas rudé stříšky lem, kde pronárod se vrabčí přeskakoval, v okamžitém než rozhodnutí slétl s pokřikem. Jen záklop chyběl, na němž ve švabachu by psáno bylo, kterým poutníkem byl krov ten zdvižen z pozemského prachu. Zeď jasnou zeleného nádechu kryl z části keř, jenž po mřížce se vzpínal až na okenní rám, až po střechu, v čas květu zrůžověl, že upomínal zrak na obláčky, vzňaté východem, jež tiše plynou nebem horských u čel, že vosy vzlétly jeho za svodem a včelami jen hemžil se a zvučel. A uvnitř domku tichý útulek dvou duší, které prchly ode světa, když obě uštval divý jeho vlek, strast nejedna a práce mnohaletá. Zde pokoj dědův, kolem řady knih, tam hřbetů zlatolesk a jiných stín tu zvou kmeta, zvou, by úkoj hledal v nich, v ráj srdce zvou jej světa z labyrintu. 284 A vedle stařenin jest přístěnek, pln z dávna přežitkův i vnitř i na zdi, že všecko mluví květy pomněnek a čelo dumou z minulosti brázdí: stůl s jednou nohou, divný jeho tvar, a starodávně ohýbaná křesla, skříň zásuvková, na ní samovar, tam velká pohovka již stářím vkleslá a po zdech začernalé portrety, tam zbledlá výšivka a třásně u ní – vše, jak to bývávalo před lety, vše s květů suchých starosvětskou vůní. A jaký rozdíl! Za sklem dveří zas je dívčí komnatka, jež tone v běli, vše veselý v ní úsměv, třpyt a jas: i nábytek jak mramor běloskvělý, i lože sněžné jako obláček, i klávesnice pro mladistvou ručku – vše pro tu, jež jest bábin miláček i dědův, všecko pro jedinou vnučku. A ještě pokoj s věcmi z nedávna, kdy matka její dívkou doma kvetla, síň vkusu včerejšího, úpravná, tu přehoz, pokrývka, jež matka pletla, než otec odvedl ji v nový svět, než za starý jí nový domov stvořil... A všude z vázy usmívá se květ; i v jizbě, kde se děd v své knihy nořil, i v dívčí světničce i rodičů, i v stařenčině pokojíku denně 285 zřels květy zlatých Petra od klíčů až k růžím léta, astrám podjeseně. A okny zřel jsi vpředu v zahrádce květ jarní narcisu a konvalií, pak fialové květy kosatce, zas karafiát, bílo od lilií, květ žhoucí léta, tklivý podzimní – dál chaty bílé, počernalé sruby, kde lidé žili prostí, upřímní, lip řadu na hrázi, dva staré duby a zalesněných vrchů dlouhý řad – a vzadu obraz, v nějž teď Olga zírá... Co více lze si k utěšení přát, ať v duši jasno jest, ať steskem zmírá!... Zde tak se Olze snilo za léta, ať s družkou dětství v tichém rozhovoru, ať sama seděla jak zakleta, víc soše nežli živoucímu tvoru se podobajíc. Kde jen bloudil duch! Tu arci knihy hovorem byl jat a pozorně a vroucně naslouchal mu – však jindy zatoulal se v cizí sad, zřel vavřín, olivu a jihu palmu; zas žlutou pod plachtou plul po moři a polétání racků pozoroval, neb letěl k vysokému pohoří a hledal, protěže kde květ se schoval; zas odnesla jej citu přemíra v kout sadu pod mandloň a pod pinii, 286 kde sarkofág sní báseň z Šekspíra, báj žhavém o Romeu, o Julii – – A na konec vždy s tím se setkala kdes na pěšince plachých dum a snění, jejž míjela, ba jehož bezmála se bála, při němž rozpaky a chvění ji pojímaly, oheň pronikal... Až jednou – jak, óó, jak se to jen stalo?... Sníh víří venku, vítr pozaštkal, však srdce dívčí málo toho dbalo. Zpět bloudí vzpomínkou... Den parný byl a ona bez družky se zatoulala v les daleký. Šum jeho zalíbil se dívce, stezku každou jež tu znala, dál, dále hvozdu hloub ji vábila: tu kmit se pták, tam veveřice malá, skřek zazněl neznámý či větve skřip, tu oko padlo bujné na kapradí, tam v houští zval ji znenadání hřib, že za ním tajně drala se a kradí, jak páchala by věru lesní pych – tak tisíc kouzel vábilo ji dále, až zdálo se jí, les že více ztich a kol že setmělo se nenadále. Krok zastavila, ptá se: „Kde to jsem?“ Les divný, starý, jako v bájích roste, svit mdlý jen dopadal sem úkosem a za kmeny a za balvany hosté se divní zdáli na ni pozírat, 287 svět z pohádek a pověstí jí známý, lid očí zelených a rudých brad a pohledem ji proniká a mámí. Pot vstal jí na čele a v duši strach, ne z přízraků, jež děsívaly dítě – však potulný by nepotkal ji brach zde v lese hlubokém, by v stezek sítě dál ještě nezbloudila do lesa. Zří kolkolem a hledí na oblohu – co bude s ní? Až noha poklesá a duše poděšená volá k Bohu. Kde jasná byla báň, teď mrak se tmí, že od něho se pod sosnami stmívá – a nyní z dálky ze hluboka hřmí a větrem se již větev nad ní kývá... V kvap vydala se v návrat ve směru, jenž zdálo se, že dovede ji domů – ó, by jen byla doma k večeru! V tom zděsilo ji zadunění hromu. Spěch ještě větší popohnal ji v let, až srdce jako zvon jí bilo v hrudi. Les neznámý však dál, jak byl by klet – ó zří, že marně v směru tom se trudí! Nuž nazpět, napravo či vlevo snad – však nikde lesa konce, nikde hranic... Jen budí hrůzu, dříve plný vnad... – což nic ji odtud nevyvede, pranic?... Tak bloudí, úzkost jen tu její druh, znoj po tváři a šíji v proudech splývá... Blud stále vodí ji snad lesem v kruh – 288 a nad krajinou stmívá se a stmívá... Teď déšť se spustil, lesem ševelí – a také slza vzniká v dívčím oku... Dál vydává se ve hvozd setmělý – v tom poděsil ji praskot cizích kroků... a než se ohlédla, kdos zavolal ji: „Olgo!“... Srdce zabušení prudší, když poznala ten hlas, jak sladce zval – a Jiřímu již klesá do náručí. Sil nedostalo se jí, zajisté by klesla na zem, nebýt silných paží. V nich odpočívá, vlasy zlatisté, a strach ji nejímá – jen cit ji blaží, že v této náručí je v bezpečí, že konec úzkosti a bloudění je, že v bídě, hrůze, nouzi největší princ pohádkové přišel poesie, by ze zlého ji spasil zakletí, by z moci neznámé ji vysvobodil. Strach před Jiřím jak v dál když odletí, jenž od něho ji v jiné cesty vodil. Jen bezděky, že nevěděla jak, když probrala se, šeptla: „Pane Jiří, to vy jste?“ Když však jeho věrný zrak a ret, jejž pokrývalo mužné chmýří, se ptal jí káravě: „Proč, Olgo, vy? Proč pane? Což jsme tak si příliš cizí?“ – sic nevěděla, co mu odpoví, však věděla, co cítí, že jest ryzí – 289 a bez bázně a plna důvěry se opřela oň, jak když byla malá. A spolu šli; a prchly příšery a bouře kdesi v dáli dohřímala. Svit slunce hlavy jejich ozlatil, když z lesa vyšli, plni záře vlastní, když Jiří domovu ji navrátil – a oba byli do dna duší šťastni... 290

To poslední byl jasný, slunečný den minulého léta; v noci bouře se vrátila, jak lomoz válečný vše zděsila a ráno plno kouře mlh z lesů nad údolím stoupalo, šeď popelavá skryla modré nebe, jež vytrvale, hojně plakalo – a člověk cítil, z mraků, mlh že zebe dech podzimku, jenž nedaleko stál a čekal trpělivě na svou dobu, co konec léta v smutku, v slzách tál, když hleděl změněnou svou na podobu. Však Olgu nepojímal kraje stesk – zář vnitřní svítila jí místo slunce, tvář měla úsměv, oko nový lesk jak rosa jitřní květu ve korunce. Snad nebyla to radost jásavá, již třeba poutat, aby nevykřikla – jen tiché blaho, jemuž pohrává kol úst cos jako záře z hlubin vzniklá, cit jenom tichý sladké úlevy, když těžké břímě od nás bylo vzato, když odpočívá úd a duše ví, že svobodna jest, a je vděčna za to. Jen chvíle se jí stále vracely jak refrén, který končí každou sloku, když lesy nad oběma šuměly, když radost svítila jí v jeho oku 291 a věrná oddanost a cosi víc, co jménem sice zvát se nesnažila, co víc však blažilo ji jásajíc, než jaká radost kdy ji oblažila. Tak uplýval jí léta závěrek s tím citem jasným jako úsvit ranní, jenž blažil ji, však plachost veverek měl, plachost lesní zvěře, plachost laní. Sám radoval se v srdce úkrytu i na tvář blahým úsměvem se loudil, i v očí objevil se blankytu a s duší dál a do daleka bloudil – však před cizími zraky rychle zpět se vracel v nejtajnější srdce hloubi, jak laň, když pod kročeji praskne snět, se skokem vrací do smrčí a doubí. Jen před Jiřím strach neplašil ho víc: již nekryl se jak srna ve křovisku – v tvář z oka jejího mu zářil vstříc, spěl vstříc mu při setkání v ruky stisku, hrou úsměvu se loudil na rety a hlasu záchvěvem jej pozdravoval, ba vycházel mu vlídně v ústrety, i když se cudně sklonil tváře ovál. A přec, jak touží srna z hájemství, tak toužilo jí na rty vyplynouti, co v srdci kryla, sladké tajemství, jež chovala tam od společné pouti, 292 když Jiří z bludiště ji lesních cest a z hrůzy vyvedl a vrátil domů. Však v slovo vtěliti to těžko jest – a komu s tajemstvím se svěřit, komu? Vždyť ani Jiřímu se nezjevil cit její slovem, které přešlo ústa – jen tušit moh jej za setkání chvil, jak z duše dívčí liliově vzrůstá. A komu jinému jej vyjevit, by mladému se srdci ulevilo? S kým jiným sděliti se o ten cit, jímž neznámého cos je přeplnilo? Zda mohla to být družka dětských let, jíž dosud otvíral se srdce kalich tak důvěrně a rád jak slunci květ všech ve slastech i ve starostech malých? Ne, cítila, že toto jediné krýt musí před Jiřího sestrou bděle v svém srdci čistém, v duši nevinné, ač v jiném jedno byly v dvojím těle. Byl kdosi na světě, jenž čísti moh jí v srdci vše jak v otevřené knize, v níž jasně mluví nestrojený sloh, kdos, jemuž ze všeho se vyzná ryze teď jako dřív, když byla maličká, a jemuž ráda by vše pověděla, čím srdce přetékalo: matička. Než jak, ó, jak jí pověděti měla, co sama sobě ještě v slova šat si neoděla, co nemělo tvaru, 293 jen v duši plynulo jí odevšad, jak vzduch vše plní, dává všemu zdaru a nedá uchvátit se v pevný tvar? Dřív, nežli z hlubin srdce vyprýštiti moh pramenem těch citů spor a svár, čas přišel, aby luka, lesy, myti, ves, druhy opustila, do ulic by vrátila se, v jejich ruch a vřavu. Vzduch jiný vnikal do hrdla a plic tu v společnosti, na ulicích, v davu, ji, otce, matku strhl vír a chvat, jenž bez oddechu lidi štve a honí – a cit, jenž nezmizel sic, nepovad, přec v hluku, množství, vřavě kol a koní víc v duše hlubinu se uzavřel, skryl před světem se, který kolem kroužil, a méně překypoval, méně vřel a slovem vyjít na rty méně toužil. Až nyní, v sad kdy hledí prořidlý zas dědův, ticho venkova kdy vnímá, dech uschlých květů ovívá ji mdlý, jenž všude v tomto tichém domku dřímá, kdy babiččiny tuší kročeje zas tichounce se sunout světnicemi – kdy v chumelici ven zří, v závěje, sníh bílý kterak padá ve kraj němý, jak zapadává místa přemilá, v nichž děvčátka stín ve vzpomínkách zůstal z dob, kdy jí kvetla dětství idyla – 294 cit, který zde jí vyklíčil a vzrůstal, zas v plné síle vstal a toužil ven, zas naplnil ji všecku, všecku duši, chtěl tajemstvím být a přec vysloven, byť jenom tichounce jak píseň muší, jak listí ševel, jako vánku dech. Ó, cítila, jak ve tvář krev jí žene, jak srdce její popohání v spěch, že zmítá se jak ptáče poplašené. Ó, kdyby s ní tu byla matička, snad, snad jí vše, čím přeplněna, poví, snad přemožena déle nevyčká a uvolní si neznámými slovy!... Vtom stařenka se kmitla světnicí, sníh nejbělejší na prořidlém vlase; jen pokynula vnučce tesknící, jen vlídně, mile na ni usmála se a tichým krokem zas, jímž uvykla kol děda chodit, by ho nerušila, kams odešla, kdes v domku zanikla... Ach, přeškoda, že tato hlava bílá se v kaštanovou nemůž proměnit neb rusou, odvrhnouti břímě věku a být jak ona, kdy jak pouhá nit, jak pírko jen jsou léta na člověku! Jak ráda přitulila by se k ní, by důvěrnicí svou ji učinila a řekla: „Slyš, však živé neřekni 295 to duši, čím se moje naplnila!...“ Ó žel, že na tvé skráni leží sníh, ty stařenko má vlídně usměvavá, jak vůkol v údolí a na stráních, že jak ten kraj je drahá tvoje hlava! Co květem zářilo tam, zelení, to zvadlé, uschlé pod sněhem teď leží, je pryč jak dnové léta vzdálení... Kde slunce plálo, teď jen sněží, sněží... Zas bílé čelo k oknu přitiskla a v zimní obraz dlouze dívala se; chlad projímal ji studeného skla a do duše chlad čišel zvenčí zase, stesk divný bytost její pronikal, jež byla tajného přec blaha plna, jak příboj vzdálený jen tiše lkal a srdce zalévala jeho vlna. Ó, cítila, že z očí vyřine se proudem slzí, zůstane-li chvíli jen ještě sama, hojně poplyne, že zadržet ho sama nemá síly. Pryč ze samoty! Kde jest babička? Byť nemohla jí svěřit, co má v duši, přec za hovoru aspoň jiskřička ji ozáří... Ach, jak jí srdce buší!... V mih povstala a za stařenčin práh se utekla, by slza nevytryskla. Však prázdno bylo v tichých prostorách, 296 jimž prchlá léta tvářnost svoji vtiskla. Kams odešla z nich útlá stařena; jen všecko dýše starosvětským dechem a ještě čímsi. „Čím jen?“ – zbystřená se táže dívčí pozornost a spěchem zrak jizbu přelétá, až na stolku tkví, listy papíru zří na hromádce: jsou zažloutlé a zhnědlých okolků. Zda přistoupit, jen rozmýšlí se krátce; již starého se spouští do křesla a nad zažloutlé listy hlavu sklání, s nichž před chvílí zrak bába povznesla. Snad listy dceřiny to jsou, snad přání, jež dívčinka jí psala pečlivě – a stařenka se kochá jimi posud, když leží sníh už její na nivě a když jí dceru dávno odved osud? Ne, mnohem delší byl těch listů věk, řad roků delší barvu jejich tlumí, že jsou jak růží dávno uschlý vděk, že jako listí v podzim spadlé šumí, že dýší jako sady v listopad, že jako květy v staré knize voní... A modré oko po nich letí v chvat a v řádků rez tvář mladistvá se kloní... Ach, vždyť to písmo dědouškovo jest a bábino! Jen jistější jsou tahy, jen švižněji své kličky znalo plést a bylo plno nespoutané snahy. I čtla, co řádky ty si zpívaly: 297 ty jedny pevné, z nichž se mužné rysy, ty drobné, z nichž se dívčí dívaly zas oči, tvář – vše mladé, krásné kdysi: On:
Duše moje nad vše milá, je to pravda, je to sen? Že jste se mi objevila na mé cestě všecka bílá, až můj zrak byl zarosen? Stál jsem, duši plnou žasu, stál jsem, v prsou sotva dech, když jsem viděl hebkou řasu, pod ní v očí slunojasu o velkých čet pokladech. Bylo mi jak poutníkovi, jemuž nenadálá zvěst po hledání marném poví jako kouzelnými slovy, pod zemí kde zlato jest. Půjdu, kam ten pohled ryzí kouzlem povede můj krok, třeba v dálku, v země cizí, třeba tam, kde slunce mizí, třeba mnohý, mnohý rok. 298 Byť bych měl jít pouští lednou, kde jest země proklata, přec mé oči poklad shlédnou, přece dobudou ho jednou – toho srdce ze zlata!... Ona:
Píšu zatím bez nadpisu, nevím, milý – nemilý? Vždyť jsem v stínu černých tisů vašich do očí a rysů hleděla jen na chvíli. Jaký Vy jste čtenář duší, že jen v krátký oka mih zřítelnicí sebe užší zvíte, co kdo sotva tuší ve hlubinách neznámých! Že jste uzřel ryzí zlato na dně mého pohledu? Že Vám bylo v duši svato, že cos bylo ve Vás vzňato dobýti ho k posledu? Nevím, mám-li poklad v hloubi srdce svého neznámý – ale což, když s ním se snoubí 299 z pohádky drak, plný zhouby, který okem omámí? Který střebe zdravé síly, kam svůj pohled zamíří, při němž duše lká a kvílí, že ji hlídá každou chvílí – nuž, co pak, můj rytíři? On:
Duše moje nad vše drahá, nevím, co je děs a strach – vím jen, pevná vůle, snaha že i po pokladech sahá, které hlídá z báje brach. Byť to drak byl pohádkový, byť to drak byl stohlavý, jemuž jícen roste nový, oheň soptí a co, kdo ví – ona se mu postaví! Věřte, že jen duše síla nad vší mocí zvítězí – to jest pohádková víla, s níž se daří všecka díla, s níž se drtí řetězy. S ní chci do každého bojeboje, byť jsem nebyl rytířem – 300 místo rytířského kroje obrní mne duše moje nerozborným krunýřem. Nuž, kde najdu dračí nohu? Na svou sílu zavolav přisahám, že draka zmohu, a byť měl i štíty z rohu, a byť měl i tisíc hlav! Ona:
Milý pane! – Znenadání slova ta mně vyklouzla, ale nechť již jsou v mém psaní – jen z nich nečerpejte zdání, že jsou dobrá, že jsou zlá... Přiznám se, že divnou dumu ve mně vyvolal Váš list, plný mocných křídel šumu – že mne v nových citů tlumu nutil číst a zase číst. Polo žert a pravda zpola byla moje odpověď – a list Váš tak vážně volá, duch že temné síly zdolá spíš než ocel, nežli měď. 301 Pravíte, že zahubíte draka nocí mých a dní – nevím, pane, o čem sníte; nejsou obludy jen líté, jsou i draci úkladní, kterých oko nezahlédne, neděsí nás únosy – v nitru jsou, tvář od nich bledne, až nás vposled chvíle jedné podetnou a pokosí... On:
Duše moje, srdce moje, myslím, že Vám rozumím – ale ani z toho boje neutíkám. Na svém stoje i ty moci utlumím. Nejsem lékař, jenž by tajnou sílu bylin znal a lék – mám však mysl nepoddajnou, která shledá sílu bájnou třeba v kytce fialek. Chtějte, vzepnu síly Vaše, aby ničím neslábly, opřete se, třeba plaše, 302 věřte, že – byť bez palaše – zaženu stín vyzáblý. Jen mi dejte svoji ruku, já Vám sílu svoji dám, vůli dám Vám tvrdých suků – jenom slyšte v srdce tluku, čím zjev stínu vystřídám. Prchne před radostným svitem, který září do dálky, jímž vše žije pod blankytem, jehož tajemným jsou skrytem také tyto fialky... Ona:
Díky za list, pane drahý, díky také za květy – Zrak se na ně dívá vlahý, ruka klesá bez odvahy... všecky city rozchvěty! V duši znějí všecky struny, venku zvony velkonoc, co zřím v písma, květů runy. Což jste král, ač bez koruny, takovou že máte moc? Pravíte, že stín můj snadně 303 duše Vaše rozvěje... Fialky v to dýší vnadně – a v mé duše hloubi, na dně skoro vzniká naděje. Kdesi jako z dálky volá: „Kdož ví? Možná – slyšíš? – snad!... Snad ta záře stín tvůj zdolá...“ Již těm hlasům věřím zpola – i těm květům, plným vnad. Cos mne jako touha jímá, že mi dusno v těchto zdech – kdos jak tíhu když mně snímá... Květy voní... Co v nich dřímá? Co jste do nich, pane, vdech? On:
Moje blaho, moje štěstí, co jsem vdechl do květů? To, co dýše jara zvěstí, pták co zpívá s ratolesti, skřivan jásá v rozletu. To, čím roste strom i tráva, na poli čím šumí klas – čemu se má bytost vzdává, čím bít srdce neustává, co se na mne dívalas. 304 Bez čeho by svět i bozi, červ i člověk s mocí slov byli stejně přeubozí – bez čeho mně, Tobě hrozí, že jsme znějící jen kov. Avšak máme-li, co v květy včera vdechl jsem i dnes, přenášíme hory, světy, dosáhneme každé mety, k níž se jen kdy člověk vznes. Nuž, pojď se mnou, ku souvratím bude se nám orat snáz, v slunci půjdem k dálným tratím, ke své spáse půjdem za tím hlasem, který volá z nás! Ona:
Co se to jen stalo, milý, je to pravda, je to sen? Slzy v oko vystoupily, květ mé duše porosily, který měl být pokosen. A teď cítí sílu novou dále kvést a dále růst! Tuším vůni jasmínovou 305 z citů – nedbám, jak se zovou – o nichž vím z Tvých drahých úst. Vím jen, že bych byla chuda, kdybys jich byl nevzbudil, jako bez osení hruda, jako jalová jest ruda, v níž jest nyní zlata díl. Vím jen, že jsem jich teď plna, jak pln vůně jasmín jest, plna ruchu mořská vlna, změny tvorstva nesčíslná, nebesa jak plna hvězd. Věřím s Tebou, že kde byla mdloba jen a dřímota, může vzejít nová síla, oslnivá záře bílá, nové slunce života...! Dál nečtla. Srdce buší v ráz a ráz a ruka tiskne ňadra rozbouřená; proud citů strhal podrytou již hráz, proud krve kvapí, cévami se žena... Hle, tytéž city, jimiž přeplněn jest duše její liliový kalich, z těch listů dýší mocně, beze změn, z těch listů věkem silně požlutalých! K těm citům stařena se navrací, 306 když zažloutlými listy probírá se; květ jejich pro ni barvy neztrácí, dál z listů v bývalé jí kvete kráse a snad i v duši, třebas hlavu sníh už pokryl, byť čas odňal barvu tvářím a pozbavil je vděků posledních, úd zatížil a šíji shrbil stářím. Ó, jistě. Sice proč by vracela se k těmto listům dávno prchlé doby, kdy kadeř zdobila ji ztemnělá, jak ji teď její zlatoplavá zdobí, kdy v hebkou tvář jí stoupal ruměnec, jenž nyní na tvářince její plane, když vážný děd byl její milenec, jenž o dívce snil vroucně milované, měl pružný krok, byl mladý, statný muž jak – zarazila se, však cit děl: – Jiří... Ó, jaký je to cit, jenž v mládí už nám vzchází a jenž paprsky své šíří až do posledních našich dní a let, vše proniká, jak děd psal bábě v mládí – a kdyby vůkol byl jen sníh a led, on přec dvě srdce v jednu dráhu svádí... Těch plna citů, plna otázek krok mimovolně k oknu obrátila. Ach, jaký venku zimní obrázek vznik za chvíli, co ona v listech snila! Je konec metelice, sníh už spad, jen tu a tam se ještě pírko snáší; 307 kraj všecek v běli nevýslovných vnad a skví se, ač již den svou záři zháší. Sněť, haluz každá sněhem pokryta, tyč každá v plotu čepičku má bílou, dál za plotem sníh louky prosvitá, kraj všecek ztratil barvu zasmušilou, běl čistou za ni dostal, třpyt a lesk – a zvláštní, milý úsměv na něm leží. Již neproniká z něho v duši stesk, zas volna v let se dává bez otěží... V let přes pole až lesa ku okraji, dál k myslivně – však tu se zastavila. Kdo kráčí tam, se oči dívají – a tvář se prudším ohněm zabarvila. Hle, statná, mladá, mužná postava, šat myslivecký, puška na rameni – a krásná na tvářičce záplava, jež v příští okamžik se v bledost mění, tep krve zrychlený a srdce tluk tak rozbouřený, že až v těle bolí, dí, že ten muž, jenž sněhem polí, luk, ne přímo strání k lesům cestu volí, jest srdci tomu nade všecko víc... Zří za ním, jak se sněhem zvolna brodí, jak zdlouha míří k stínům borovic – a v hlavičce se otázka jí rodí: „Proč dal se touto cestou? Zdali ví, že ona přišla? A snad proto právě krok jeho míří tudy přes nivy, kde sníh tak bíle, měkce ustlal trávě? 308 Chce být jí blíže, by se snad mu kmit stín její, jejž snad nosí v srdci jasný, že ani odloučením není smyt?...“ Dlaň tiskne k srdci, tlukot jeho hlasný by zdržela, zří, pod haluzí sklon až zmizí... Nezaslechla tichých kroků, až slabý šept ji budí: „Je to on?“... Kam prchl rozdíl dlouhých, dlouhých roků? Jen obrátila se a v tichou zář se stařenčiných očí podívala – a v příští okamžik již čelo, tvář, cit na zestárlých prsou ukrývala, ret blaženě jen šepce: „Babičko!“ a hebká páž se na šíj zvadlou kladla... Jak dobře jí tu jest!... Tak maličko jen bylo třeba, aby tíha spadla, by odplynula citů přemíra, jíž mohlo rozskočit se srdce mladé: hle, jiné se jí srdce otvírá a vstříc jí bije, když se na ně klade, by přijalo, čím její přetéká! Tep jeho sic jest volnější a tišší, chvat odňala mu léta daleká – však jen když u svého je bíti slyší! Jak krásně jest jí v tomto objetí! Slov ani nehledá již v marné snaze, jen cítí, že jest jí jak dítěti, však přece jinak, zcela jinak blaze... 309 A venku večer lampu uchystal: tich nade hvozdy, nad lesy a háje, tich nad pahorek snivý měsíc vstal – a v jeho svitu září zimní báje... 1. IV.–16. IV. 1917
310 OBSAH:
LILIE Z TVÝCH ZAHRAD.
I. Pozdní píseň11 Nečtěte mých veršů12 Sníh13 Modlete se za mne!14 Mořské Oko15 Melodie17 Za štěstím19 Krajina z pohádky20 Lesní jezero22 Proč jsi zaslzela?24 Tys netušila26 Svíce27 A kvetou lilie bílé28 Mému slunci29 Vídal jsem Tě ve snách30 Sestra Láska31
II. Večer35 Podzimní mlhy36 Lilie37 Naše láska38 Odříkání39 Soumrak40 Čtverolístek41 Kvítí proti hoři42 Až půjdeš na hrob matičky43
[311] Všednost44 Ó, viď, Ty duši mou máš ráda45 Já bojím se dravých obětí vášní46 Láska duší47 Snad se víc již neuzříme49 Všecky smutky pominou51
III. Setkání55 Štěstí56 Vezmi mě, má dobrá vílo57 Mam Tě rád!59 Na perutech lásky60 Duše ženy61 Ach, ano62 Světlo63 Byl svátek našich duší65 Západy66 Duše andělské67 Moje modlitba68 Pojď, sestro bílá69 Má jitřní zoře70 Tvůj bílý květ71 Smutek72 Polož ruku na mé čelo73 Stín74 Tak mnohé chápu líp75 Plavba76 Chvíle štěstí77 Vzpomeň si78 Vlčí mák80
[312] Smutek Tě políbil81 I když mě dálka odvede82 Suché kvítí83 Poslední myšlenka84 Jak stýská se mi!85 Mír86 Proměna87 Rád mám Tvůj výraz zamyšlený 88 Lekníny89 Vřes90 Hrad Štěstí91 Když hledím v Tvoje oči93 Až budeš mojí ženou95 Madona96
IV. Tvoje zahrady99
VIDĚL JSEM DUŠI ŽENY.
Duše, kdo vás sem posílá?103
Matka, sestra, žena. Tři ženy107 Matka108
Ženy na mých cestách. Vzpomínka115 Setkání117 Horský květ119
Duše liliová. Ve hlubokých lesů rozšumění123 V snech mých kráčíš124
[313] V svých loktech měl jsem drahou Tvoji hlavu125 Kopretiny126 Tvoje slza127 Když se srdce otvírala I., II.128 Tak čist130
Tys mne zavolala. Tys mne zavolala133 Za devíti horami135 Tou ulicí rád chodím136 Tvá duše vešla v stín mých cypřiší137 Na rozcestí138 Slunce moje!140 Štěstí142 Můj sen144
Písně bílé labuti. Labuti bílá!149 Do kůry břízy májové150 Tvé jméno151 Mne ještě hřeje úsměv Tvůj152 V slunci Tvé lásky153 Ach, nediv se154 Mně zdálo se155 Sněhy napadaly156 Stesk157 Stesk po slunci158 Škoda vás, léta, nastokrát159 Kdy mně dají, duše, Tebe?160 Psal bych Ti, duše161 Nestav se mezi nás162
[314] Po bolesti163 Touha164 Leťte, holubice165 Tvá láska166 V paprscích slunce májového jitra167 Své štěstí viz v mé dlani168 Na rozloučenou169 Skřivani170 Zase s Tebou171 Štěstí bylo mezi námi172 V tichých hájích roztoužení173 Dřímej sladce    174 Noc se dívá do okna mi175 Tvá duše přišla ke mně176 Vyšel vzdech z Tvé bílé hrudi177
Buď mojí perutí. Motýl181 Viděl jsem, duše, Tvou sílu182 Život184 Políbení186 Pojď se mnou!187 Já nevěděl, že mladost kráčí se mnou189 Co byl bych bez Tebe?190 Poesie191
Splynutí bytostí. Ještě jenom za tu horu195 V Tvých očí záři197 Odkud a kam198 Až v první večer199
[315] Vzpomínání200 Přístav202 V den spásy203 Bílé květy, sněhobílé květy204 Zasnubuji se s Tvou duší206 Nešťastné ženy209
LESNÍ POHÁDKA211
ZIMNÍ POHÁDKA259
[316] JAN ROKYTA (ADOLF ČERNÝ) SEBRANÉ SPISY BÁSNICKÉ SVAZEK II. LÁSKA obsahující sbírky LILIE Z TVÝCH ZAHRAD VIDĚL JSEM DUŠI ŽENY LESNÍ POHÁDKA ZIMNÍ POHÁDKA
Kresba na titulu od Ládi Nováka Vytiskla Česká grafická Unie a. s. v Praze pro nakladatele Karla Reichla v Praze Vydáno v 1050 výtiscích, z nichž 50 na domácím japanu je číslovaných a autorem podepsaných
E: tb; 2006 [317]