báseň bez názvu

Jan Rokyta

Svěží června ráno nad jezerem vábná svoje kouzla rozestřelo: zazvučelo v ptačím hrdle sterém, v korunách se stromů rozšumělo, tancem hmyzu nad hladinou hrálo, v čistých slunce paprscích se smálo. V stínu smrků, borovic a jedlí tůně probuzená hnědala se, velikáni, lišejníkem zšedlí, vršky koupali se v slunojase... Ticho samot nad jezerem snilo, nořilo se pohádkovým okem v tůni, které dosud nezčeřilo větru zavanutí, hebkým krokem, nikým neslyšeno, bloudilo tu, naslouchalo flétnám, houslím, zvonkům, písni života i o životu, chýlilo se k bílých květů stonkům, zvedlo hlavu, vesele když z dáli žežulčiny terce zavolaly, klidně pak své kroky obrátilo, úžlabím kde potok spěchal k tůni, k vodě schýlilo se na výsluní, dlaní nabralo a pilo, pilo... Náhle v divém poplašení srny vyskočilo, poslouchalo chvíli – a již letem, rychlým nad motýlí, přes mech, kámen, haluze i trny 215 vznášejí se hebké nožky bosé. V hloubi lesů Ticho ztajilo se... Do samoty lidské hlasy zněly, z dálky nejprv, potom blíž a blíže smích a výkřiky se vzduchem chvěly, pak i nápěv jakýs neumělý umlčel hlas pěnice a číže – konečně i praskot suchých snětí prozrazoval blízkost lidských kroků, blížících se po pramene toku. A již první, za ní druhá, třetí, čtvrtá postava se mezi kmeny mihla, lesní stezkou blížila se – až tu stojí němy, udiveny na jezera břehu v slunojase. Muž, pln zdraví, života a síly dub jak lesní, na břehu zde stanul, paže jak by v bojích zápasily, v umném oku živý oheň planul. Skřínku skrovnou v jedné ruce svíral, v druhé hůl – a dlouze, dlouze zíral na půvabný obraz tůně lesní. Nedumá jen bezúčelně, nesní – vidíš, brvy jak se přimhuřují, zkoumavě jak zrak se v obraz noří, tušíš, myšlenky už záměr snují, obraz promítají, znovu tvoří... K němu jako holubice krotká 216 útlounká se přitulila paní, v obraz hledí v tichém usmívání, chvílemi se s okem chotě potká a zří na vodu zas v příští chvíli... Vedle ní zjev jako kalich bílý, štíhlá dívka jemné, bledé tváře, z níž jen rety rudým planou mákem. V oku roznícena snivá záře, duše, vidíš, letí bílým ptákem z toho oka vodní nad hladinu, dále za ní mezi šedé kmeny, mizí hluboko kdes v lesa stínu, nápěv zpívá si tam roztoužený. Bílý šat, a drobné na něm květy modravé jsou řídce rozesety, hebká krajka jako bílý kalich objímá dvé rukou štíhlých tvarů, běloskvělých, žilkou promodralých – a jak kopretiny, vlastní jaru, po ramenou by se rozsypaly, tak tam jiných krajek hebké nitky sněžné závěje své rozestlaly, aby dívčí hlavičky zjev řídký, sám květ bílý, ze květů se zvedal. Tak tu stála jako lilje zkvetlá v proudu denního i svého světla... O krok dále, jak by stínu hledal, o kmen zbrázděný se opřel sosny ne už jinoch, také muž ne dosud. V zamyšlené čelo, zdá se, osud 217 ryl už svoje písmo neúprosný, chmuru dal mu jako nebi v říjnu, vráskou zbrázdil bílé jeho pole. Modré oko, ale plné stínů, zadumaně tkvělo na údole, na jezeře, černé na hladině, jak by táhlo jej cos ke hlubině... „Přátelé, zde rozbijeme stánky,“ muž se ozval zvučným barytonem a už skřínku otevíral honem; „odtud neodejdem před červánky.“ Hůl svou v třínoh rychle rozevíral, a již stojan malířský zde stanul, před ním paletu svou malíř svíral, na jezero a zas v plátno zíral, uhlem črtal zběžný obrys lehce, štětec vzal pak, obraz, kterým vzplanul, na plátně by barvou utrvalil. „Každý z vás se usaď,“ pravil, „kde chce – v říši té jsme pány svobodnými. Myslím jen, bys, Jene, číš si nalil vína Poesie a bys rýmy zvučnými a verši obraz chytil, který mne a štětec můj tak vznítil. A pak myslím, aby naše dámy pečlivými Martami se staly, příklad z Písma by si vzaly známý, žíznit, hladovět nás nenechaly. Duch-li k výším umění se vznáší, 218 tělo nemá při tom trpět újmy: proto já se v ochranu dám Máši, a ty, Blaženo, se Jana ujmi!“ Paní Mášin smích byl odpovědí: „Viléma tu celičkého máte: vládnout nikým nechce – bozi vědí – jenom když se jeho přáním vzdáte!“ Vilém na to zdravým propuk smíchem, ženu svoji objal a již tichem rozlehlo se zvučné políbení. „Vím však,“ pravil, „poddanství že u mne za svobodu Máša nepromění!“ Ve škádlení manželské to šumné Jan se nyní vážným vmísil hlasem: „Dobře také poslechnout je časem,“ začal s lehkým k Máši pousmáním, „proto, Viléme, se dnes ti skláním. Přijímám tvůj návrh. Pokusím se připnouti se veršem neumělým k tvého štětce tahům pevným, smělým, jako vlaštovka se k pevné římse hnízdem křehkým připíná a věsí. Nevím však, zda shodneme se dobře. Co mne, snílka, rozteskní a děsí, tebe, s žitím vyrovnaný obře, štěstím naplní a usmíváním. 219 Zase dnes máš jasné na paletě barvy, zachycuješ tůni v létě, za jitřního svitu mihotání. Jiný sen k mým nachýlil se skráním. Za jeseně vidím, za večera jezero to, v sosnách vichru vání, v lese plno houstnoucího šera, za listem list padá s hnědých buků, po nebi se mračna v temném shluku divě honí, tůň se černá dole, jak by kamsi propadlo se dno v ní, ostrůvek z ní hledí v beznaději, zbytkové tu černají se skrovní zkvetlých nyní lodyh a se chvějí... Obraz, který stlačuje a drtí temné noci předtuchou a smrti... Obraz Böcklinův mně v mysli tane, cypřiše zřím, větrem rozkývané... Tebe nad tůní zvou slunce svity – mne taj v hloubi pod hladinou skrytý. Obličej zřím pod hladinou siný, jak mne vábí, volá do hlubiny...“ „Ne tak, brachu,“ hlas tu Vilém zvedl. „Vidět zeleň, mladé šťávy plnou, vidět slunce, barev rozjásání a vše ztlumit noci temnou vlnou, myšlenkou vše prodchnout na skonání – to, můj brachu, to bych nedovedl. Tobě obraz Böcklinův se mihl, 220 mně zas letní jitro Mařákovo. Takové bych vyřknouti chtěl slovo. Čím jsem před tou tůní v nitru zjihl, to chci na svém plátně zachytiti. Slunce z mého obrazu ať svítí, radost z nově zrozeného rána – to, co všude vůkol kvete, pučí, to, čím nad hladinou mouchy bzučí, ptačí družina čím rozzpívána.“ „Jiná tvá – a jiná duše má je. Tobě Mařákovo jitro září, mně zní volání zas pěvce Máje. Mánesovy ženy plných tváří snad se tobě, bratře, usmívají – mně zas poutníkovy bledé líce s posledních stran Máje smutně kynou, pro něž hořké plody jenom zrají, jimž ne slunce září, než jen svíce, které v marné touze mrou a hynou.“ Měkkým pohledem v té chvíli tkvěla dívka na Janově chmurné tváři a když skončil, otázka se schvěla se rtů jejích jako vánek jemně: „Proč ty chmury se sluncem se sváří v hloubi vaší duše, rcete, pane?“ Na ta slova odpověděl temně: „Poupě ještě, žitím kolébané, 221 slečno, jste – mne žití bičovalo. Nač vám kalit jitřní obzor jasný? ,Proč‘ je krátké – odpověď zní dlouze.“ Rozesmutněl dívčí pohled krásný. „Myslíte, že mně se jenom smálo žití, že mne kolébalo pouze?“ „Ať je tak či tak,“ se Vilém vmísil, „tvoření zde volnost oba mějme, kdo jak umí, chmuřme se či smějme, co kdo pojal, starej se, by vzkřísil uměním, jež v žití jest mu druhem. Než však palety se chopím, berly poutnické zas ty – hoj, ke mně kruhem, číše z tlumoku, ať v nich se zperlí šťáva z vinné révy české země! Ženo, švegruše, ty, druhu, ke mně: že tak sešly se tu naše stezky, plné kalíšky ať pozazvoní! Chmury pryč, pryč žaloby a stesky – radost ať se nad námi zde kloní!“ 222

Básně v knize Láska (in Sebrané spisy básnické Jana Rokyty, svazek druhý):