ŠTĚSTÍ.

ŠTĚSTÍ.
Tvou ruku v dlani své já lučinami šel, ó, byl to bílý den! Já mnil, že nesejde již záře s našich čel, že Štěstí přišlo k nám, jsem zajásal – ó, žel! V té chvíli požárem vzplál západ zkrvaven... A divá vichřice Tvůj úsměv vzala mi i záři očí Tvých, a slunce zhasila, jež plálo nad námi, co kvetlo, servala a v dálku nivami až po kraj obzoru jen rozsypala sníh. A zima stařena šla se mnou krokem mdlým, vlas šedý větrem vlál – a úsměv studený hrál retem uvadlým... Jak dlouhá cesta je tím krajem zapadlým, kde vše jest beznaděj a chlad a stesk a žal... A mnil jsem, ve sněhu že dobrodím se tak až na neznámý břeh, kde bezduch klesne trup, a duše vzletí pták... Tu záře tušení mně roznítila zrak, a ve tvář políbil mne teplý, vonný dech. Kdos tiše z východu, kde jitra vstávají dní našich na zemi, kde úsměv slunečný vždy leží na kraji, 142 kde věčně voní bez a ptáci zpívají – kdos, jejž jsem oplakal, se blíží pláněmi. Ó vím, kdo kráčí blíž, že jihnou závěje a rostou sněženky! Však jména jeho zvuk, bych jeho kročeje zas nezaplašil v dál, s mých rtů se neschvěje a nevyslovím ho ni letem myšlenky... 4. III. 1900.
143