TYS MNE ZAVOLALA.

TYS MNE ZAVOLALA.
Dav proudil třídou, krásné rty se smály – bylť slunný máje den, a jasné toiletty se míhaly a barvy v slunci plály, jak větrem rozvlněné máku květy. A já tou směsí šel tak osamělý! Smích kolem bolestí byl mému sluchu, zrak bloudil po červeni, modru, běli – však duší byl jsem dalek města ruchu. Kdes v tichých rovinách jsem bloudil v snění, kraj širý s obzorem kde měkce splývá, kde cítíme, jak z dálek zamyšlení se oko Neznámého na nás dívá... A zas ten sen mne schválil v náruč měkkou, jenž z dětství dob se často v duši zvedal – já na březích, v nichž vody žití tekou, zjev bílý z pohádky jsem v chvění hledal. Má duše jako kvinta napjata je, zrak, atropinem touhy zvětšen, pátrá – a tu, jak v pohádce jen harfa hraje, kdos zavolal mne sladkým jménem bratra. Já tušil jsem, že rety sametové to jméno oživily políbením – 133 jen bál jsem se, by jako dětství snové se nerozplynuly mně světlem denním. Dech v prsou ztajil jsem a přivřel řasy – jen kouzlil jsem si v duši úběl čela a dívčí tváři nevídané krásy, jak bába jen mně o ní vyprávěla... Však zas ten hlas jak akord harfy z dáli... Já ohléd se v proud lidí, plný změny, a oči Tvé se z něho na mne smály – a moje sny v nich všecky ztělesněny... 30. V. 1900.
134