MELODIE.

MELODIE.
Tak často v mládí snech mně tichý nápěv zněl, můj rozvlňoval cit a plnil duši mou – když však mne zbudil den, já nápěv zapomněl. Kams v dálku odletěl, znik v propast bezednou. Ó, chtěl jsem za ním v dál až na kraj země jít, kde za stráněmi hor a za moři se skryl, já souzvuk jeho chtěl a rytmus zachytit, by navždy do srdce a do duše se vryl. Však marně jsem se ptal, kam nápěv zaletěl, mně žádný nedoved ho zazpívati ret – jen touha zbyla mně, bych vždy jej slyšet chtěl, jen snivé nálady mně v duši zůstal sled... Tě ujav za ruku jsem odmlčel se v ráz. Kdos duši moji zval, by opustila hruď a za ním kráčela – zda v poušť, zda v skalní sráz? Či v slunce skvoucí třpyt, či v tmavé noci rmuť? Já nevím. Duše šla, já pozbyl vědomí, že živá bytost jsem, že tisknu Tvoji dlaň – – A náhle, jako kdos když kouzlo rozlomí, se zase vrátila pod rozpálenou skráň. To nápěv, v mládí snech tak často jenž mi zněl, v té chvíli mlčení mou nade hlavou táh, 17 a jako v mládí dnech cit můj se při něm chvěl. Zda vítr jej to hrál, jenž vanul v korunách? Pln ještě údivu jsem k Tobě, drahá, vzhléd, Tys okem zářícím se na mne dívala – a věděl jsem již, zkad ten nápěv ke mně slét: to bílá duše Tvá jej tiše zpívala!... 3. IX. 1898.
18