MÁ JITŘNÍ ZOŘE!...

MÁ JITŘNÍ ZOŘE!...
Mé Polabiny drahé, moje Polabiny! Jak na vás nyní s touhou vzpomínám – vy stejné jste jak vždycky, jenom já tak jiný dnes letím k vašim dálkám – domů k nám... Tak jiný přicházím a přec týž jako kdysi: ač jako slunce zašlo mnoho let, pleť zvětrala a zmramorověly mé rysy – přec roste v duši mé týž sněžný květ. Zas vidím vaše dálky bílém ve šlojíři jak za dob mládí v mlze ranních par, když nad lukami nezrozené písně víří a budoucí se rozněcuje žár. Zřím v údivu, že kalíšky jsou plny rosy, nad bílým světlem duši jímá žas – v můj život večerní přec dosvit padal kosý, a co zřím teď, toť svěží, ranní jas! Jak za dnů mládí vzduchem voní svěží tráva a vstává den jak božstvo z bílých pěn – má jitřní zoře, duše moje, budiž zdráva, Tvůj světlý paprsk budiž pozdraven!... 2. VI. 1899.
70