Jak stalo se to, myslí, vzpomíná –
jak vločky myšlenky se hlavou honí...
Tam venku zapadává krajina,
však oko nevnímá, jen bloudí po ní...
Snad o těch předposledních vánocích
se s dobou svého dětství rozloučila
v hrách, věštbách, poděděných po otcích,
jež světla stromku zlatě ozářila,
smích provázel a řeči bez hranic.
Snad tehdy dětství její naposledy
s ní bylo, že se nestarala nic,
že studí sníh a kluzké že jsou ledy;
s ní na sáňkách se vezlo divoce,
s ní na led chodilo a na klouzačky,
že jako sen jí přešly vánoce
a jejich zábavy a hry a hračky;
že nebylo jí divno, v náručí
když Jiří chopil ji, ne student více,
než statný, švarný otcův příručí,
zrak jako uhel, tělo jako svíce;
že divno nebylo jí, v onen čas
že dívek nerozlučným býval druhem,
že v jejich smích se jeho mísil hlas,
když kolem stolu sesedli se kruhem,
i když jen ona s Madlenkou a Brok
a Rys, ti druzi nerozluční čtyři
kdes usedli neb kamsi vedli krok,
že vždy se přidružil k nim také Jiří...
275
Čas vánoc minul, vrátili se zpět
zas do města – a domek jako z básně,
v něm tichá babička a vážný děd,
i myslivna, kde tak se hrálo krásně,
v ní celá, milá lesních rodina,
v ní teta, na temeni šátek pestrý,
k níž tulily se s Madlou do klína,
i Madla, její zkvétající sestry,
pan lesní, na čele sic chmury stín,
však v očích zář, byť přísnými se zdály,
i jeho pýcha, zdárný, statný syn:
vše zůstalo tam v podhoří kdes v dáli
s dědinou, rozptýlenou v údolí,
jímž potok plynul, vyvinuv se z lesů,
vznik rybníku dal, mlýna pod koly
pak hučel, po lukách dál beze hlasu
se vinul ve kraj širší, volnější,
když vrchů řady rozstouply se stranou,
kde lehčeji se jí chléb vezdejší
než v údolí, jež do hor bylo branou.
Vše zůstalo tam dlouho v daleku.
Vlak zanesl ji v létě na prázdniny
v dál přes hory a mnohou za řeku
v kraj cizí, naznámýneznámý, tak ve všem jiný,
kde hory byly, že jak krtičí
se kopky zdály při nich známé vrchy;
kde zeleň s věčným ledem hraničí,
tu praménky se tříští v drobné sprchy,
tam v údolí se řítí vodopád,
276
že v hluku jeho hlavu závrať jímá;
kde místo luňáků má orel spád,
kde i ta bouře z větší hloubky hřímá;
kde místo rybníků sní jezera,
v nichž nebetyčné shlížejí se skály,
v nichž obráží se nebes nádhera
a po nichž plují lodi v jižní dáli
v kraj slunce, oliv, plodů ze zlata,
v kraj hroznů vinných, šťávy jejich rudé,
kde zem je dary slunce bohata
a bída vztahuje své dlaně všude...
I tam stroj zanesl ji s rodiči,
zrak udivený chrámy viděl slavné,
ty s mnohou vížkou, střechy s chrliči,
ty vážné, těžké, více starodávné,
ten se sloupovím štíhlým, s kopulí –
a všude sochy, jimž jen vdechnout duši,
by z kamene se v život pohnuly,
a všude obrazy, v nichž srdce tuší,
že kdos je maloval, jenž v sobě měl
část velké tvůrčí síly, která dala
vznik světu, aby hlučel, bouřil, hřměl
i aby dívčinka v něm rostla malá...
I mořskou uviděla pohádku,
báj zkamenělou, věkem sešlou sice,
však přece božskou, třeba v úpadku,
přec královnu, byť zestárlého líce.
Co v dětských snila, pohádkových snech,
to, třeba v jiné podobě a tvaru,
zde v kovu uzřela i v kamenech
277
se z moře nořit, vzdorovati zmaru.
V gondole plula v této pohádce,
dlaň v ruce otcově, skráň na hruď matky,
a zřela mosty, chrámy, paláce
i povrch průplavů a lagun hladký –
a nakonec se octla bez dechu
tvář ve tvář nesmírného moře pláni,
kde vlny honily se ve spěchu,
kde příboj šuměl, šuměl bez ustání.
Sluch vnímal píseň, kterou pěl a pěl
ten živel mocný nízkém na pobřeží,
zrak užaslý až k horizontu spěl,
kde moře, nebe rozeznával stěží,
hru barev stíhal, změnu, třpyt a blesk,
modř hlubokou a temnou nevídaně,
dál zeleň zas, pak opálový lesk
a moře nach, když západ zářil na ně.
Dech zatajila první ve chvíli
a moře velikost ji ohromila –
však potom duše křídla motýlí
se v peruť mohutnější proměnila,
vzdech hluboký se vydral ze hrudi
i cítila, jak volně se jí dýchá
a v prsou jako když se probudí
cos jako hrdost, cosi jako pýcha...
Když vrátili se domů do Čech zas,
jí zdálo se, že v dálce byla léta,
ne týdny jen a měsíce – a čas,
kde světem dům jí byl, v němž vládla teta
278
a družka žila jejích her a snů,
že teprv daleko je v minulosti,
že ztrácí se kdes v šerém nejasnu,
čím blažili ji tam ti lidé prostí.
Ach, jak by ráda s družkou usedla
a vše jí nespoutaně pověděla,
jak ráda by jí v oči pohlédla –
však jen list papíru se před ní bělá!
A ještě dlouho tento rozhovor
jí stačit měl. Když stromy opadaly,
děd přijel s babičkou k nim ze svých hor
a ve městě si stromek uchystali,
zde při rybě a chřestu ořechů
i při plodech, jež zrály na jabloni,
si vzpomínali horskou na střechu
a jak tam bylo v tento večer loni...
Až v květu růží, když se smavý den
tak dlouze loučí se spanilou zemí,
a sotvaže jen přitulí ji sen,
již zase jitrem vzchází nad stráněmi –
prach ulic opustila, chvat a ruch
a pospíšila do polí a hvozdů,
v šum jejich, zurkot vod, kde žije pstruh,
by zachytila ještě píseň drozdů
a vůni sena, zeleň osení,
by uzřela dvě bílé, staré hlavy
a s družkou aby, rámě v rameni,
se volně potoulala do únavy.
Jak shledá všecko, ves i přátele?
279
Jak změnila se asi její Madla?
Je velká? Uvítá ji vesele,
či zda k ní dlouhou dobou neochladla?
Ne, nezchladla, jen na ni ostych pad,
když shledaly se po dvou skoro letech,
jen slova nechtěla jí poslouchat
a všecka tvář jí plála v růží květech.
Však také Olga stála v úžasu:
to není dítě, které si s ní hrálo,
toť dívka sličná od pat ku vlasu,
květ bujný, ohnivý, žeť takých málo.
Však úžas, oněmění, rozpaky
se rozplynuly v dlouhém políbení –
a vesele si hledí ve zraky
dvě nerozlučné družky každodenní.
Tuť na prahu již, statná postavou,
hle, paní lesní, jak vždy vlídná, řečná,
zář v očích, ruce spráskla nad hlavou
a volá: „Olgo, vždyť je z tebe slečna!“
A také bodrý lesník, višňovou
svou dýmku v jedné, druhou ruku nese
vstříc Olze, oči jiskří a rty zvou:
„Aj, kdož pak je ta dáma? Ukažme se!“
Dcer za ním starších trojí plný květ –
a naposledku mysliveček Jiří.
Kol hlahol výkřiků a slov a vět –
ret dívčin chví se, tvářičky se pýří.
Svou dlaň když v jinochovu vložila
280
a když se podívala v jeho oči,
víc horká červeň tvář ji polila
a zdálo se jí, že se vše s ní točí.
Ten mladý muž, stín kníru nad retem,
jak jedle postavy a širých plecí
že druhem jejím byl, jenž s poupětem
si hrával, plno roztodivných věcí
jí vyřezával z kůry borové
a dřev, jak měl by čarodějný proutek,
co zničila, jí změnil za nové
a představoval otce jejích loutek?
Ten mladý muž že ještě před rokem
a málo víc s ní tančil kolem stolu?
Krev hnala se jí ve tvář útokem
a oči v zmatku dívaly se dolů;
by hlava se jí nezatočila,
blíž přitulila se k své milé družce
a skráň svou na tvář její složila
jak hebké, sametové na podušce...
To bylo první s Jiřím setkání
tak dlouhém po čase, vstup do myslivny,
kde šťastna byla v tichém ústraní –
a teď ten divný cit a zmatek divný!
Ó, zřela, že se jiná vrátila,
že dívčinka, jež sem se utíkala,
se bez návratu, navždy ztratila,
jen vidina že zbyla po ní: malá,
šat krátký po kolínka, na skráních
má vrkoč ve spirálu zatočený,
281
tvář jako panenka a dětský smích,
zrak stále něčím novým udivený.
Ta ve vzpomínkách jen již v těchto zdech
a na dvoře i na zahradě mešká,
sem spěchat bude, sotva stačí dech
v svůj druhý domov – ne však Olga dneška.
Své družce sice věrna zůstala,
však v myslivně se objevila zřídka:
ven dívky kouzla června lákala,
mech, vůně lesní, potok, luka, kvítka,
zpěv skřivanů a klasů šumění,
ty milé toulky stezkou osamělou,
ať v svěží polní, v lesů zeleni
ať temné, pod nohy ať sosny stelou
jim jehličí, neb trávu polní mez.
Tak milým krajem bloudily a snily,
té v patách černý, oné hnědý pes,
ta jako rudý mák, ta květ zas bílý.
A když kraj pohorský se rozplakal,
mrak za mrakem se honil po nebesích,
když vítr kolem chat a stromů štkal
a šedé mlhy rodily se v lesích,
chlad nutil skrýt se za domovní práh:
takt jemný té, jíž bývávalo blahem
se před chladem krýt v myslivně a v hrách,
teď toho dociloval vždy, že prahem
tím domek dědův byl, ne myslivna.
282
Víc také přilnula teď k tomu krovu,
směs venkova a města předivnápředivná,
jenž byl, dřív chata, ku dědovu slovu
a pod rukama něžné stařeny
teď spojující kouzlo různých vkusů.
Plot z úponků jak révy spletený
stál na terase ze žulových kusů,
síť pavučí jak byla by mu vzor.
Kře růží za ním, záhon liliový,
tu mečík, šalomounek lákal zor,
zas astry v podzim, jiřiny a kdo ví,
co všecko rostlo, kvetlo v zahrádce,
kde z jara šeřík po stranách se modral
a bělel jasmín, voněl přesladce,
tu z houštiny se svlačce zvonec prodral,
tam v slunci srpnovém terč slunečnic
plál, hořel, na sta drobných, zlatých květů
s ním zápolilo, a kde nad vše čníc
svým kmenem břízka hlásala, že je tu,
běl jeho mísíc v barev hýření,
když nebylo jí dáno kvésti pestře.
Jen smrček odolává mámení
a jasnou barvou haluzí svých nestře.
Zde vpravo láká zeleň besídky,
zas vlevo stříška na zídce a sloupku
se rdí jak chaloupečka pro skřítky –
a vprostřed žlutá cesta v sadu hloubku
jde ke schůdkům, jež kynou do domku.
A zeleň šplhá u nich po zábradlí,
a na pilířích jeho po stromku
283
jest pelargonií, jež vsadil zchřadlý
sem prst i okna jimi ozdobil.
Vše to zde vykouzleno bylo nově,
jen domek vesnický tu z dávna zbyl,
jak zbudován byl o vysokém krově,
štít každý zkomolen, že ostrý hrot
byl rudou stříškou zmírněn, pode štítem
zas rudé stříšky lem, kde pronárod
se vrabčí přeskakoval, v okamžitém
než rozhodnutí slétl s pokřikem.
Jen záklop chyběl, na němž ve švabachu
by psáno bylo, kterým poutníkem
byl krov ten zdvižen z pozemského prachu.
Zeď jasnou zeleného nádechu
kryl z části keř, jenž po mřížce se vzpínal
až na okenní rám, až po střechu,
v čas květu zrůžověl, že upomínal
zrak na obláčky, vzňaté východem,
jež tiše plynou nebem horských u čel,
že vosy vzlétly jeho za svodem
a včelami jen hemžil se a zvučel.
A uvnitř domku tichý útulek
dvou duší, které prchly ode světa,
když obě uštval divý jeho vlek,
strast nejedna a práce mnohaletá.
Zde pokoj dědův, kolem řady knih,
tam hřbetů zlatolesk a jiných stín tu
zvou kmeta, zvou, by úkoj hledal v nich,
v ráj srdce zvou jej světa z labyrintu.
284
A vedle stařenin jest přístěnek,
pln z dávna přežitkův i vnitř i na zdi,
že všecko mluví květy pomněnek
a čelo dumou z minulosti brázdí:
stůl s jednou nohou, divný jeho tvar,
a starodávně ohýbaná křesla,
skříň zásuvková, na ní samovar,
tam velká pohovka již stářím vkleslá
a po zdech začernalé portrety,
tam zbledlá výšivka a třásně u ní –
vše, jak to bývávalo před lety,
vše s květů suchých starosvětskou vůní.
A jaký rozdíl! Za sklem dveří zas
je dívčí komnatka, jež tone v běli,
vše veselý v ní úsměv, třpyt a jas:
i nábytek jak mramor běloskvělý,
i lože sněžné jako obláček,
i klávesnice pro mladistvou ručku –
vše pro tu, jež jest bábin miláček
i dědův, všecko pro jedinou vnučku.
A ještě pokoj s věcmi z nedávna,
kdy matka její dívkou doma kvetla,
síň vkusu včerejšího, úpravná,
tu přehoz, pokrývka, jež matka pletla,
než otec odvedl ji v nový svět,
než za starý jí nový domov stvořil...
A všude z vázy usmívá se květ;
i v jizbě, kde se děd v své knihy nořil,
i v dívčí světničce i rodičů,
i v stařenčině pokojíku denně
285
zřels květy zlatých Petra od klíčů
až k růžím léta, astrám podjeseně.
A okny zřel jsi vpředu v zahrádce
květ jarní narcisu a konvalií,
pak fialové květy kosatce,
zas karafiát, bílo od lilií,
květ žhoucí léta, tklivý podzimní –
dál chaty bílé, počernalé sruby,
kde lidé žili prostí, upřímní,
lip řadu na hrázi, dva staré duby
a zalesněných vrchů dlouhý řad –
a vzadu obraz, v nějž teď Olga zírá...
Co více lze si k utěšení přát,
ať v duši jasno jest, ať steskem zmírá!...
Zde tak se Olze snilo za léta,
ať s družkou dětství v tichém rozhovoru,
ať sama seděla jak zakleta,
víc soše nežli živoucímu tvoru
se podobajíc. Kde jen bloudil duch!
Tu arci knihy hovorem byl jat
a pozorně a vroucně naslouchal mu –
však jindy zatoulal se v cizí sad,
zřel vavřín, olivu a jihu palmu;
zas žlutou pod plachtou plul po moři
a polétání racků pozoroval,
neb letěl k vysokému pohoří
a hledal, protěže kde květ se schoval;
zas odnesla jej citu přemíra
v kout sadu pod mandloň a pod pinii,
286
kde sarkofág sní báseň z Šekspíra,
báj žhavém o Romeu, o Julii – –
A na konec vždy s tím se setkala
kdes na pěšince plachých dum a snění,
jejž míjela, ba jehož bezmála
se bála, při němž rozpaky a chvění
ji pojímaly, oheň pronikal...
Až jednou – jak, óó, jak se to jen stalo?...
Sníh víří venku, vítr pozaštkal,
však srdce dívčí málo toho dbalo.
Zpět bloudí vzpomínkou... Den parný byl
a ona bez družky se zatoulala
v les daleký. Šum jeho zalíbil
se dívce, stezku každou jež tu znala,
dál, dále hvozdu hloub ji vábila:
tu kmit se pták, tam veveřice malá,
skřek zazněl neznámý či větve skřip,
tu oko padlo bujné na kapradí,
tam v houští zval ji znenadání hřib,
že za ním tajně drala se a kradí,
jak páchala by věru lesní pych –
tak tisíc kouzel vábilo ji dále,
až zdálo se jí, les že více ztich
a kol že setmělo se nenadále.
Krok zastavila, ptá se: „Kde to jsem?“
Les divný, starý, jako v bájích roste,
svit mdlý jen dopadal sem úkosem
a za kmeny a za balvany hosté
se divní zdáli na ni pozírat,
287
svět z pohádek a pověstí jí známý,
lid očí zelených a rudých brad
a pohledem ji proniká a mámí.
Pot vstal jí na čele a v duši strach,
ne z přízraků, jež děsívaly dítě –
však potulný by nepotkal ji brach
zde v lese hlubokém, by v stezek sítě
dál ještě nezbloudila do lesa.
Zří kolkolem a hledí na oblohu –
co bude s ní? Až noha poklesá
a duše poděšená volá k Bohu.
Kde jasná byla báň, teď mrak se tmí,
že od něho se pod sosnami stmívá –
a nyní z dálky ze hluboka hřmí
a větrem se již větev nad ní kývá...
V kvap vydala se v návrat ve směru,
jenž zdálo se, že dovede ji domů –
ó, by jen byla doma k večeru!
V tom zděsilo ji zadunění hromu.
Spěch ještě větší popohnal ji v let,
až srdce jako zvon jí bilo v hrudi.
Les neznámý však dál, jak byl by klet –
ó zří, že marně v směru tom se trudí!
Nuž nazpět, napravo či vlevo snad –
však nikde lesa konce, nikde hranic...
Jen budí hrůzu, dříve plný vnad... –
což nic ji odtud nevyvede, pranic?...
Tak bloudí, úzkost jen tu její druh,
znoj po tváři a šíji v proudech splývá...
Blud stále vodí ji snad lesem v kruh –
288
a nad krajinou stmívá se a stmívá...
Teď déšť se spustil, lesem ševelí –
a také slza vzniká v dívčím oku...
Dál vydává se ve hvozd setmělý –
v tom poděsil ji praskot cizích kroků...
a než se ohlédla, kdos zavolal
ji: „Olgo!“... Srdce zabušení prudší,
když poznala ten hlas, jak sladce zval –
a Jiřímu již klesá do náručí.
Sil nedostalo se jí, zajisté
by klesla na zem, nebýt silných paží.
V nich odpočívá, vlasy zlatisté,
a strach ji nejímá – jen cit ji blaží,
že v této náručí je v bezpečí,
že konec úzkosti a bloudění je,
že v bídě, hrůze, nouzi největší
princ pohádkové přišel poesie,
by ze zlého ji spasil zakletí,
by z moci neznámé ji vysvobodil.
Strach před Jiřím jak v dál když odletí,
jenž od něho ji v jiné cesty vodil.
Jen bezděky, že nevěděla jak,
když probrala se, šeptla: „Pane Jiří,
to vy jste?“ Když však jeho věrný zrak
a ret, jejž pokrývalo mužné chmýří,
se ptal jí káravě: „Proč, Olgo, vy?
Proč pane? Což jsme tak si příliš cizí?“ –
sic nevěděla, co mu odpoví,
však věděla, co cítí, že jest ryzí –
289
a bez bázně a plna důvěry
se opřela oň, jak když byla malá.
A spolu šli; a prchly příšery
a bouře kdesi v dáli dohřímala.
Svit slunce hlavy jejich ozlatil,
když z lesa vyšli, plni záře vlastní,
když Jiří domovu ji navrátil –
a oba byli do dna duší šťastni...
290