báseň bez názvu

Jan Rokyta

Tak ticho u jezera, jak by moc a zloba bouře neměly sem vstupu – a přec tu byla v nedávnou snad noc: hle, dvé zde velikánů, mrtvých trupů. Úderem děsným vichru vyvráceny zde nyní leží stoleté ty kmeny: kořeny trčí vzhůru do vzduchu, a větve k zemi až jsou pokořeny, neb nad mlčící vodou napřaženy – a vše jest bez pohnutí, bez ruchu. Tam ve svobodné výši pod oblaky vždy vánek jimi aspoň pohýbal, tam hosty měly veverky a ptáky, tam paprsek je slunce zulíbal – zde zřídka, plaše na ně ptáče sletí, zde zřídka vánek pohne schnoucí snětí, zde stále skoro na nich leží stín,stín. A život zvolna prchá z nich a mizí, ač mnohé voda vzala ve svůj klín – dřív pramen života,života je teď jim cizí a živné šťávy nedá krůpěje. Již není života, ni naděje. Jen lišejník dál kmen i větve sžírá, a pod kůrou se larva živí dál – strom věkovitý, dříve lesa král, však na zemi zde zvolna schne a zmírá... 223 Tak myslil Jan a na kmen usednuv dál sny své o zvrácených stromech spřádal, let kolik žily, měsíců a dnův a časy jaké viděly as, hádal. A potom myslil svoji na úlohu: hle – dumal – motiv, jehož užít mohu. Kmen zvrácený tu, život zmařený – jak zoufale své vzpíná kořeny! Ó marně, marně zmírání se brání – nic více před zmarem ho nezachrání! Tůň příšerně se černá ve stínu, jak smrti tajemství by ukrývala – ta spíše volá v zmaru hlubinu, než krůpěj živné naděje by dala... Snad Vilém pravdu má: nač přeměňovat, co přírodou zde vytvořeno zřím? Vždyť obraz ten i tak je duchem provát, jenž vodí všecko k smrti pohořím. Zde vidím veselou sic pěnici, však slétla – na sněť umírající. Zde sice slunce svítí ve vysoku a teplem z hlíny země vábí květ – však vranímu ten podobá se oku a připravuje k smrti prudký jed... A jezero jak tůně Nerudova jen tajná, ke dnu vábící má slova, jež slibují tam věčné zapomnění a bez snů nekonečné smrti snění... 224 I vyňal zápisník a tužky hrot si přiostřil, pak do mlčících vod se dlouze zadíval a slova hledal, v něž oděl by své chmurné vidiny... Mlčící rybník ve stínu se hnědal, zelenou třásní vrouben sítiny, dál v slunci vyleštěným kovem plál a třpytil se jak deska opálová. Zrak po hladině bloudil, těkal, znova se vracel a zas tiše pozíral, jak jedle, sosny v temném zrcadle jezera dolů rostou korunami v své živé zeleni, jen trochu mdlé, jak táhnou bezednými hlubinami tichounce oblaka, jen méně skvělá, jak modrá klenba se tam rozpíná, jak lehkým křídlem pták ji přetíná, jak plá tam letního dne krása celá, jen v lehounkém a měkkém přitlumení, tak jak se jeví krajiny nám v snění. Rmut hlubiny, dna bahno zakrýval svým jasem a svou září přelud krásný, jak nad vodou, i dole den byl jasný, spíš k usmívání nežli k smutku zval. Co hledal tam, Jan nenalézal v hloubi: kde tušil stín, jenž nese smrt a zmar, tam obraz života se s vodou snoubí, záření jeho, pohyb, barva, tvar. 225 I hleděl jen v svůj papír pohlížet, jen v sobě myšlenky své seskupiti, v svůj vlastní ponořit se,se vnitřní svět, kde teskní snové jeho dřímou skryti... Co psáti chtěl? Ach ano, stromy padlé, životy jejich zničené a zvadlé zde na pokraji hloubky jezerní, v níž stínové se tají příšerní – – – – Že příšerní? Což tam ten bílý stín, jenž naproti se dívá ze hlubin?... Zrak jeho, s papíru jenž maně zbloudil zas na tůni, až na břeh protější se zatoulal; zde obraz jasnější jej upoutal a jím se v duši vloudil, ji ze zádumy vzbudil neveselé a němé otázky ty vyvolal... Zřel v zalíbení na zjevení skvělé: tam obraz dívky v tiché vodě plál, šat její bílý z hlubiny tam svítil a života cit v duši jeho vznítil. Zdvih oči výše: živá nad hlubinou tam na balvaně dívka seděla, jejížto obraz chmuru zahnal stinnou, jež loudila se jemu do čela. S balvanu snivě hledí do vody tvář ušlechtilá, mládím prozářená, ne radostí však bujné přírody, spíš v závoj zamyšlení zahalená. Tak, zamyšlení; smutkem nelze zváti, co zahaluje tvář tu půvabnou – 226 však přece cos tu mladou duši chvátí, co nedává jí zářit radostí. Kam city její letí, kam se pnou? Proč nesměje se smíchem mladosti? Jak květ je bílá, jitrem porosený, však ne tak bezstarostně zářící. Čím zřítelnice její rozšířeny? Co praví bledost hebké na líci? Co hlodá mladém jejím na kořeni? Snad červ tam zhouby... ne, to pravda není! Ne, nechtěl myšlenku tu domyslit... Jej, který všude ještě před chvílí dech smrti tušil, nyní chvátí cit tam pro ten čistý, mladistvý květ bílý a myšlence se brání ze vší síly, stín smrti že by měl jej pokosit... Vstal rychle, zápisník i tužku schoval a šel, kde zářil dívčí tváře ovál... 227

Básně v knize Láska (in Sebrané spisy básnické Jana Rokyty, svazek druhý):