STÍN.

STÍN.
Tak bílé světlo plálo na mé stezce – teď padl přes ni obrovitý stín... Ó, tuším, kdo tu za mnou! Čím mne ztresce za černé kvítí neznámých mně vin? Vždyť já teď trhal jenom bílé květy a duši koupal v zřídlech očisty! Jen k jasným souhvězdím mé byly vzlety, jen dobro psal jsem svoje na listy! Proč náhle stín ten, kdy své rány hojím a života mně svitla naděje? Ó, úzko je mi, ohlédnout se bojím – on moje květy, on je rozvěje!... Mé duše uděšené sestro bílá, zda úzkost má Tě v dálce neděsí? Ó, pojď, jest v lásce duší velká síla, ó, pospěš ke mně z dálky přes lesy! Ó, přileť s větrem, který od vás vane, pojď, duše andělská, mé květy chraň! Když bílý stín Tvůj po mém boku stane, On, hrozný, nezkrvaví moji skráň... 5. VI. 1899.
74