KDYŽ SE SRDCE OTVÍRALA...

Jan Rokyta

KDYŽ SE SRDCE OTVÍRALA... I.
Tak náhle v tichu pod sosnami, z nenadání k nám přišla chvíle, kdy se srdce otvírají jak hory, poklady jež báje v nitru tají: ó, šťastný poutníče, vstup otevřenou strání! Jen jednou za život tak srdce otvírá se a zříti dává vše, co v hloubi uzavírá; vše city, jimiž žije se a stůně, zmírá, hle, perlami a rubíny se skvějí v kráse. Ó, vstup a poklady ty sbírej plnou dlaní, jich září čarovnou ať zahřeješ svou duši – sic mine chvíle, okamžik zas kouzlo zruší a srdce zase uzavře se z nenadání... II.
Já viděl v srdce Tvé jak v otevřený kalich: mým dechem pukl květ a rozevřel se celý, i oslnil mou duši liliovou bělí – já cítil v chvíli té, že nejmenší jsem z malých. Pln vůně, sladké nad vše lidské pomyšlení, Tvůj kalich dal mi zříti čistotu Tvou celou – já dlaní, jíž jsem po květu chtěl sáhnout smělou, si zakryl tvář, pln posvátného v duši chvění. 128 Ó, svaté srdce, padám před Tebou v prach čelem, mé duše černý motýl v kalich Tvůj se schvěje – ó, zavři jej v svůj květ, jenž čistotou se skvěje, ať křídla jeho zbělí liliovým pelem... 7. IX. 1901.
129

Básně v knize Láska (in Sebrané spisy básnické Jana Rokyty, svazek druhý):