MŮJ SEN.

MŮJ SEN.
Když jsi na mé dráze poprv zjevila se čistou vnitřní září všecka oblita, údiv dech mi stajil, zachvěl se v mém hlase, touha v duši vstala dávno ukrytá. Tak jsem zřel Tě kdysi na počátku dráhy, v snění když se zrak můj v dálku zadíval – blahým citem v očích plno bylo vláhy, když Tvůj obraz na mne snem se usmíval. Já šel za ním v život, že jej najdu, věřil, žeť mým předurčeným, sladkým údělem – hladinu mých citů dechem svojím čeřil, byl mi na mých cestách strážným andělem. Léta ubíhala, a já marně hledal Tvoje ztělesnění mezi ženami – jenom v snění mém se jako dříve zvedal obraz Tvojí duše, světu neznámý. Co zde nacházel jsem, zklamáním jen bylo, a já klesal uštván marným rozletem – řek jsem: „Darmo hledat, co mé srdce snilo“,snilo,“ touhu svou jsem ukryl v duši před světem... A tu přišlas ke mně tiše znenadání, čistou vnitřní září všecka zjasněna – 144 a já žasna cítil ve Tvém usmívání, že jsi vidina má dávno vysněná!... Mládí mé se ke dnu moře ponořilo, vody nad ním stále, stále přibývá – však sen nejkrásnější, který kdy jen snilo, ten se na mne Tebou, duše, usmívá... 18. VII. 1901.
145