DUŠE, KDO VÁS SEM POSÍLÁ?...

DUŠE, KDO VÁS SEM POSÍLÁ?...
Viděl jsem duši ženy jako list ve větru se chvějící; zornice v tajemné touze rozšířeny, červánek tušení na líci. Přilétla, motýl bílý, hledala k spočinutí čistý květ, jaký jí rozkvétal v bílých snění chvíli, jaký byl toužením jitřních let... Smutno mně, smutno bylo: viděl jsem list již větrem urvaný, silniční bláto jej kalem potřísnilo, bez konce, bez konce zmítaný... Široká zřítelnice stala se navždy slzí pramenem – plakaly slzy na svůj los žalujíce v života řečišti kamenném... Červánků plamen milý slzami zalit navždy v tváři zhas, bolesti stopy své v bledé líce vryly, smutek se usídlil v stínu řas. Viděl jsem drsnou rukou setřená bílá křídla motýlí 103 v smrtelné únavě vznášeti se s mukou – kde je ten květ, v nějž se uchýlí?... Smutno mně bylo, smutno, duši jsem zřel, jež o cos prosila... Do světa, kde je vše bahnem žití rmutno, duše, ó, kdo vás sem posílá?... 5. III. 1901.
104