báseň bez názvu

Jan Rokyta

Na jezeře leknín čistý nad srdcovitými listy vykvet jediný; nevyrostl z černé hloubi, kde se voda se dnem snoubí – vzešel, těmi zváben místy, z duše hlubiny. Nad vodou se vznáší v běli ve sluneční záři skvělý jako bílý sen; ráno ze dna duše vzklíčil – nad vodou se v kráse vztyčil, oblaky než zrůžověly, než se schýlil den. Polo zavřen, rozvit zpola k sobě vábí mne a volá bělostný ten květ – divná touha srdce chvátí jeho vábení se vzdáti, čas než krásu jeho zdolá, dát se k němu v let. Zda i z temné brvy stínu oko tvoje na leknínu obraz pohlíží? Dej mi svoje křídla bílá, 243 ať nás vznese jejich síla k němu, než se pod hladinu zvadlý pohříží! * Jsi to ty, mé zlaté Mládí? Ty jsi přišlo ještě ke mně? Já už mnil, že za pohoří zašlos v Minulosti země. A tus náhle dívčím okem tiše na mne pohledělo, co jsem cítíval a tušil, všecko jsi mi připomnělo. A tus jako za dnů máje v milém dívčím pousmání motýly snů jasně bílé přivábilo k mojí skráni. V bílý šat jsi květovaný sladké půvaby své skrylo, bys mne jako za dnů jara po objetí roztoužilo... Zmaten hledím do tvých očí, srdce v hrudi boje svádí – v touze náruč otevírám: Jsi to ty, mé zlaté Mládí?... 244 Pohádka lesa tichá a bílá ku břehům přišla jezera – hluboké vody roztoužila bílého zjevu nádhera. Hlubina, která po věk celý ponuře jen se černala, bělostný obraz čistý a skvělý ve svoji náruč pojala. Postavu její obráží vnadnou, tvář, jak se jeví spanilá – vodu svou nehybnou a chladnou pohledem jejím vznítila. Pohádka lesní z vody se směje, rozplétá v ní svůj hebký vlas – voda v svém štěstí jen se chvěje, by jí ten přelud nepohas... * Na pobřeží tůně zřel jsem vyvrácené kmeny, v duši pro ně zachvátil mne smutek bezejmenný. Sny své zřel jsem pokácené na života stráni, znova prožíval jsem smutné jejich umírání. 245 Zděsil mne ten zhouby obraz, tůň mne poděsila – vtom jste vy se jako víla oku objevila. Usedl jsem na padlého kmene mrtvou hmotu – poslouchal jsem, jak jste pěla píseň o životu... * Duch smutku denně slétal ke mně, měl křídla netopýří, vše v žití dával zřít mi temně, svit slunce krajům bral mé země svých křídel hroznou šíří. I k této tůni letěl se mnou, svá nad ní rozpjal křídla, svit slunce zastřel blanou jemnou, že pod hladinou mračně temnou jsem tušil zmaru sídla. Vtom jako divem nad hladinou koruna bílá zkvetla, z ní jako v pohádce se linou a ku břehům i vzhůru plynou bělostné proudy světla. 246 Tůň černá jimi proměněna v stříbrnou, žhavou desku – a zřím-li vzhůru, jaká změna! Tam černá křídla ozářena se v bílém skvějí lesku!... * Je pravda to či pouhý sen mých rozpálených skrání? Já nad studánkou nachýlen číš přijal z vašich dlaní. Z ní křišťálovou vodu pil jsem douškem nekonečným, vás za vrácení živých sil jsem stíhal okem vděčným. Však žízeň moje nebyla a není ukojena – zas po nápoji vznítila se duše roztoužená. A tak, ať pravdy kus v tom skryt či sen, jenž mysl vzruší – vás prosím, dejte dlouze pít mé unavené duši!... * 247

Básně v knize Láska (in Sebrané spisy básnické Jana Rokyty, svazek druhý):