VŘES.

VŘES.
Vidím Tě, duše má, s kyticí vřesu, slunce se v západu chýlilo k lesu – navždy si obraz ten v srdci svém nesu... Na teskné planině chudého žití vyrostlo drobounkých kalíšků kvítí, kryje pláň písčitou, kam lze jen zříti. Černí jen motýli slétali na ně, Záduma hlavu zde klonila v dlaně, vzpomínek teskných sem sbíhaly laně. Až přišla v paprscích duše Tvá milá, z vřesu mé pláně si kytici svila, od smutku život můj vysvobodila! Na květy klesají motýli bílí, k trsům se Tušení Radosti chýlí, Žal kdesi za horou neslyšen kvílí...! Navždy si obraz ten v srdci svém nesu: slunce se v západu chýlilo k lesu, Ty jsi šla, duše má, s kyticí vřesu... 22.–24. VIII. 1899.
90