VZPOMÍNKA.
Vše, roviny i říčka, tone v ranní páře,
i na pokraji lesa tenké břízy.
Jak zbledly po probdělé noci vaše tváře
nad jemnou krajkou vaší černé řízy!
My s druhy vyšli na kraj parku v citu vření,
dva plni smíchu, my tak vážni oba;
v sluch ohlas hudby ještě zní nám v roztoužení
a v duše chladem sahá ranní doba.
Ti, žert a smích, si v altán sedli blízko sebe,
my venku zřeli, jak vše tone v běli,
jak v bílý závoj zahaleno modré nebe –
a v duších neznámou se bázní chvěli.
My zřeli do dálky a páry pronikali,
a Bůh ví, o čem byly naše řeči –
však duše naše, ty si nedůvěřovaly
a měřily se, čí jsou síly větší.
A vzlétly nad říčku a nad ty páry bílé,
nad tichý kraj a mlčelivé lesy,
a vzlétly vysoko a létly v dálné míle
přes pláně tesklivé a skalní tesy.
Pak letem znaveny zas vrátily se v tělo
a plamenem nám v očích zahořely –
115
v nás obou mučivou se touhou všecko chvělo,
a řeči naše přec tak cize zněly!...
Té chvíle vzpomínám, když mlha houstne kolem
a žluté listí padá s šedých snětí...
A duše míří k výši nad slzavým dolem –
snad z dálky jiná duše vstříc jí letí...
17. XI. 1898.
116