TVÁ DUŠE VEŠLA V STÍN MÝCH CYPŘIŠÍ...

TVÁ DUŠE VEŠLA V STÍN MÝCH CYPŘIŠÍ...
Tvá duše vešla v stín mých cypřiší, a jejich chlad se dotkl Tvého čela, šlas jimi v hřbitovní mé zátiší a na mých hrobech jsi se zamýšlela. A badala jsi, co mně stlívá v nich, co smutkem z tajemství těch hrobů čiší – zač duše moje, v černé říze mnich, se v těžkých dumách modlí pod cypřiší... Já viděl Tě tam liljí rozkvétat, kde sny mé minulosti pochovány, Tvůj pohled tázavý v mou duši pad a soucit balsámem v mé kanul rány. A když ten pohled skryl se v závoj řas a duše Tvoje tiše odcházela – já šel, kde větrem vlál Tvůj tmavý vlas a probělával obrys Tvého těla. Já šel, kam zjev Tvůj bělostný mne ved, kam zval mne soucit ve Tvém laním oku – a za mnou mizí cypřiší mých svět a splývá v dálce s mlhou zašlých roků... 8. III. 1900.
137