NEŠŤASTNÉ ŽENY...
Je mi vás líto, sestry mé, ženy,
jste jako květy, jež rostou v polích –
co je tu barev, co je tu změny!
A proč tam rostou? Jaké jsou ceny?
Utrhne kdos je či zašlápne do lích,
jinou, jež zvadne, jen opláče rosa,
ostatní v podvečer podetne kosa.
Zdali kdo víme, čím voní kvítí?
Zdali kdo zbadal tajemství vaše,
ženy? Když oko ohněm se nítí,
zdali kdo tušil, co žena cítí?
A když se v tváři zarděla plaše,
hladinu duše když neklid jí zčeřil,
hloubku zda jejího citu kdo změřil?
Nezbadal nikdo, kolik že lásky
v srdci vám klíčí od jitra časů,
ohněm jež plane ve zracích krásky,
teplem jež dýchá z mateřské vrásky.
Od Magdaleny zlatého vlasu,
od ženy Marie, matičky hoře –
jaké to široké lásky jest moře!
Nešťastné ženy, že tolik cítí,
že tolik lásky v srdci svém nosí!
Kvetou zde s námi jak polní kvítí –
nikdo se neptá, proč že je zříti
209
za jitra v korunách plničko rosy
a co je v zavřených zvečera skryto...
Sestry mé, ženy, ó, je mi vás líto!
10. V. 1898.
210