Když se srdce otvírala...
I.
I.
Tak náhle v tichu pod sosnami, z nenadání
k nám přišla chvíle, kdy se srdce otvírají
jak hory, pokladypoklady, jež báje v nitru tají:
ó, šťastný poutníče, vstup otevřenou strání!
Jen jednou za život tak srdce otvírá se
a zříti dává vše, co v hloubi uzavírá;
vše city, jimiž žije se a stůně, zmírá,
hle, perlami a rubíny se skvějí v kráse.
Ó, vstup a poklady ty sbírej plnou dlaní,
jich září čarovnou ať zahřeješ svou duši –
sic mine chvíle, okamžik zas kouzlo zruší
a srdce zase uzavře se z nenadání...
32
II.
II.
Já viděl v srdce Tvé jak v otevřený kalich:
mým dechem puknul květ a rozevřel se celý,
i oslnil mou duši liliovou bělí –
já cítil v chvíli té, že nejmenší jsem z malých.
Pln vůně, sladké nad vše lidské pomyšlení,
Tvůj kalich dal mi zříti čistotu Tvou celou –
já dlaní, jíž jsem po květu chtěl sáhnout smělou,
si zakryl tvář, pln posvátného v duši chvění.
Ó, svaté srdce, v prach před Tebou padám čelem,
mé duše černý motýl v kalich Tvůj se schvěje –
ó, zavři jej v svůj květ, jenž čistotou se skvěje,
ať křídla jeho zbělí liliovým pelem...
33