MATKA, SESTRA, ŽENA.
[9]
Tři ženy.
(Matka, sestra, žena.)
Tři ženy u mých stojí lích
a ke všem třem se modlím –
a kdybych jednu zradil z nich,
jsem z nejpodlejších podlým.
Z nich první vedla v síť mne cest
a pro mne zšedivěla –
a žádná z nejbělejších hvězd
jak ona není skvělá.
A druhá rostla z žití vod
s mou duší na den bílý –
když zrál v mých sadech hořký plod,
mně dodávala síly.
A třetí bílým motýlem
se v květ mé duše schvěla –
a stala se mých snění snem
a laurem mého čela...
11
Matka.
Duše volná v nekonečnu
ode hvězdy k hvězdě vzlétá,
neví, že jdou dni a noci,
v nic že plynou zimy, léta...
Zapadlo, co za ní bylo,
zemské bolesti i vzněty,
před ní jenom v nekonečno
vykvétají věčné květy
Z hlubin tiše slunce planou,
kol nich tiše hvězdy krouží,
zpátky k nepatrné Zemi
duše nikdy nezatouží,
vzpomínka jí nezůstala,
ani sen jí nezbyl o ní,
nikdy, by ji shlédla dole,
nad bezdno se nenakloní.
A tu vzletěl povzdech tichý
do těch výšin zapomnění,
kde ni temna noci není,
kde ni záře jitra není,
12
v bezpaměti minulosti
kde se duším bloudí sladko –
přiletěl k té volné duši,
zavolal ji jménem: Matko!
„Ach, jaké to jméno sladké
ke mně z hloubi zaletělo!
Vzpomínám, ach vzpomínám si,
že mně ve sluch kdysi znělo,
když jsem ještě v lidském těle
trpěla svůj život krátký
na Zemi tam v hloubi dole...
Musím, musím, musím zpátky!“
A tu se své cesty věčné
ode hvězdy k hvězdě bílé,
jménem matky zavolána,
podléhajíc jeho síle –
snášela se duše v hloubi,
do bezedna dolů, dolů,
kde jak muška svatojanská
třpytila se Země bolů.
Vrátila se na Zem lidí,
mezi nimiž chodívala,
s kterou těžko loučila se
ve chvíli, když umírala,
ale na niž zapomněla,
na lidi i život celý,
jako na sny zapomníme,
jež se v noci kol nás chvěly.
Bílým stínem na hrob slétla,
pod nímž její tělo stlívá,
13
nad nímž v létě drobné ptáče,
v zimě vítr o ní zpívá.
Jako Iilji sněhobílou
vidí květ zde lidské krásy:
nade skrání zamyšlenou
temným vlasem vánek hrá si,
oči, plné čisté záře,
v slzách na hrob zahleděny,
ruce na hrudi jsou spjaty,
pod níž dmou se city ženy...
„To jsi ty, mé dítě drahé?
Ano, jsou to tytéž rysy,
s nimiž já jsem na té zemi
vycházela v život kdysi;
dávno stlely v prachu země –
ale tebou znova žijí,
dítě moje nejmilejší,
čisté bílou nad liliji!...
Kdo smí tvoje bílé čelo,
kdo smí tvoje ústa líbat?
Kdo směl zvony citů tvojich
v píseň lásky rozkolíbat?
Ach, co vše bych ptát se chtěla!
Ty však nezříš volnou duši;
duše tvoje v bílém těle
jenom blízkost moji tuší,
rty tvé šepcí jméno moje,
které zaletělo ke mně,
za nímž musila jsem dolů
navrátit se k tváři země,
14
abych shlédla tvůj květ bílý,
v čelo bych tě políbila,
za tvé štěstí na té zemi
bych se, dítě, pomodlila,
jež se k tobě přidružilo
v tiché lásky usmívání,
abych k čisté tvojí skráni
schýlila se v požehnání –
nežli zase vzhůru vzletím
v nekonečno zapomnění,
kde ni temna noci není,
kde ni záře jitra není.“
Schýlila se volná duše,
nad bílý květ lidské krásy,
k bělostnému čelu, nad nímž
temným vlasem vánek hrá si,
čisté čelo políbila,
za štěstí se pomodlila,
o němž ve snech liliových
duše toho květu snila,
které k ní se přidružilo
v tiché lásky usmívání,
ke skloněné čisté skráni
schýlila se v požehnání –
a zas nad Zemi se vznesla,
nad stesky a nad spěch denní
k mlžné cestě mléčné dráhy,
v nekonečno zapomnění...
15
ŽENY NA MÝCH CESTÁCH.
Žen zjevy, které jsem kdy znal,
zřím kolem tiše jít...
[17]
Vzpomínka.
Vše, roviny i říčka, tone v ranní páře,
i na pokraji lesa tenké břízy.
Jak zbledly po probdělé noci vaše tváře
nad jemnou krajkou vaší černé řízy!
My s druhy vyšli na kraj parku v citů vření,
dva plni smíchu, my tak vážni oba;
v sluch ohlas hudby ještě zní nám v roztoužení
a v duše chladem sahá ranní doba.
Ti, žert a smích, si v altán sedli blízko sebe,
my venku zřeli, jak vše tone v běli,
jak v bílý závoj zahaleno modré nebe –
a v duších neznámou se bázní chvěli.
My zřeli do dálky a páry pronikali,
a bůh ví, o čem byly naše řeči –
však duše naše, ty si nedůvěřovaly
a měřily se, čí jsou síly větší.
19
A vzlétly nad říčku a nad ty páry bílé,
nad tichý kraj a mlčelivé lesy,
a vzlétly vysoko a létly v dálné míle
přes pláně tesklivé a skalní tesy.
Pak letem znaveny zas vrátily se v tělo
a plamenem nám v očích zahořely –
v nás obou mučivou se touhou všecko chvělo,
a řeči naše přec tak cize zněly!...
Té chvíle vzpomínám, když mlha houstne kolem
a žluté listí padá s šedých snětí...
A duše míří k výši nad slzavým dolem –
snad z dálky jiná duše vstříc jí letí...
20
Setkání.
Jediný jen pohled stačil,
jednou ruku stiskla ruka,
aby snášela dvě srdce
navždy očistcová muka.
Cítíme, že zde tou stezkou
my dva měli jíti spolu –
cítíme, že setkání nás
dolů strhlo, dolů, dolů...
Kalná voda, černá, rmutná,
strašná tůně, bezdná, hrozná –
my vždy ke dnu klesat budem’,
a kdo naši bolest pozná?
Budem’ tonout v šedém hoři
bez pomoci, bez obrany,
ruce svázány, ret němý –
nad vodou, slyš, zvoní hrany.
21
V srdcích našich oheň vroucí,
horká slza tryskla v brvy –
kolem nás jen vodních tvorů
houfy se studenou krví.
V srdce naše budou zříti
ustrnulým, rybím okem –
a dny naše smutně půjdou
za rakví jak volným krokem.
Nuže, ještě jeden pohled,
ještě dejte mi svou růži –
potom odejdu. Kam?... Nevím...
A vy, paní, k svému muži...
22
Horský květ.
Pouštím již z ruky rozvahy otěž...
Přede mnou leží váš růžový list
a na něm kytička, stříbrná protěž – –
Musím ty řádky vždy zas a zas číst!...
Jaká to vůně těch stříbrných květů
zdánlivě suchých, jen v herbář je dát –
ale co dřímá v nich ukrytých vznětů!...
Já mám ty květy tak rád, ach, tak rád!
Cítím tu vůni, již ze skály ssály
– byla v ní zakleta tisíce let –;
tam, kde jen volní větrové váli,
vzpučel ten hebounký, stříbrný květ.
Paprsky hvězdic jak vaše pleť hebká,
vůně, jíž dýše jen, paní, váš vlas – – –
Proč mi teď napadl Hamlet a lebka?
Proč vidím, s kosou jak kolem jde Čas?
23
Musím, ach, na skálu, protěž tam kývá,
byť by to bylo i tisíce stop!
S mlhami v dálce kruh obzoru splývá,
pod skalou, vím, tam je hrob, tam je hrob...
24
DUŠE LILIOVÁ.
Jsou duše s andělskými perutěmi...
[25]
Ve hlubokých lesů rozšumění.
Ve hlubokých lesů rozšumění
zabloudil jsem k tůni mlčelivé,
nad ní v bílých květů zamyšlení
zaplálo mi krásné oko snivé.
Viděl jsem jím zcela jiné světysvěty,
než je zem, k níž spoutáno je tělo,
četl jsem v něm věčné krásy věty,
k níž, co lepší v nás, by vzletět chtělo.
A mou bytost pronikalo chvění,
když v to oko pohlížel jsem němý:
že lze doufat ve snu vyplnění
o království božím na té zemi...
27
V snech mých kráčíš.
V snech mých kráčíš před mým okem,
jak jsi vešla v srdce hloubi
za dnů máje, za dob květů,
jež se s minulostí snoubí.
Tiše jdeš jak přelud bílý,
posypána modrým květem,
pohledem Svým dotýkáš se
harfy duše mojí letem.
Rozechvíváš její struny,
které život napjal na ni,
akkord nejlepších mých citů
arpeggiem k Tvé letí skráni...
28
V svých loktech měl jsem drahou Tvoji hlavu...
V svých loktech měl jsem drahou Tvoji hlavu
a všecko ve mně zpívalo,
vše smálo se, co hynulo dřív steskem,
zář slunce byla, kde se jindy stmívalo.
Já díval jsem se na Tvé bílé čelo
a do očí a na ústa –
a cítil jsem, co ve mně zlého zbylo,
jak sněhobílým květem zarůstá.
A cítil jsem, jak kol nás kvítí roste,
až jako v známé pohádce
zeď květů od světa nás oddělila –
jen hlava Tvá v mých loktech snila přesladce.
Ó, čisté čelo, klidně sni v mých loktech,
bělejší bílé nad růže –
ty květy jsou nám proti světu hradbou
a žádný pohled zloby na nás nemůže...
29
Kopretiny.
Jak máj Jsi vešla na můj luh,
mé smutné do krajiny:
vše rozkvetlo hned, voní vzduch,
kam dozřím – kopretiny!
Kam pohled oka Tvého slét’,
i v kročejů Tvých sledu –
paprsků bílých vzrostl květ
a zlatistého středu.
V nich, panovnice květů Svých,
jdeš, oči láskou vzňaté –
Jsi všecka v bílých paprscích
a v nich Tvé srdce zlaté...
30
Tvoje slza.
Z duše mojí místo lilje
černý, smutný kalich zkvet’...
Kdo mi jej tam vsadil, Bože,
či mám znova býti klet?
Než jsem moh’ jej vyrvat, zrak Tvůj
utkvěl na něm přemilý –
a Tvé oči, drahé oči
slzami se zalily.
K duši mé Jsi sklonila se,
bolestí Tvůj chvěl se ret –
čistá slza s oka Tvého
skanula v ten černý květ.
A já cítil, jak tou slzou
prokletí zas pomíjí –
jak květ černý, jenž mne děsil,
bělostnou jest lilijí...
31
Když se srdce otvírala...
I.
I.
Tak náhle v tichu pod sosnami, z nenadání
k nám přišla chvíle, kdy se srdce otvírají
jak hory, pokladypoklady, jež báje v nitru tají:
ó, šťastný poutníče, vstup otevřenou strání!
Jen jednou za život tak srdce otvírá se
a zříti dává vše, co v hloubi uzavírá;
vše city, jimiž žije se a stůně, zmírá,
hle, perlami a rubíny se skvějí v kráse.
Ó, vstup a poklady ty sbírej plnou dlaní,
jich září čarovnou ať zahřeješ svou duši –
sic mine chvíle, okamžik zas kouzlo zruší
a srdce zase uzavře se z nenadání...
32
II.
II.
Já viděl v srdce Tvé jak v otevřený kalich:
mým dechem puknul květ a rozevřel se celý,
i oslnil mou duši liliovou bělí –
já cítil v chvíli té, že nejmenší jsem z malých.
Pln vůně, sladké nad vše lidské pomyšlení,
Tvůj kalich dal mi zříti čistotu Tvou celou –
já dlaní, jíž jsem po květu chtěl sáhnout smělou,
si zakryl tvář, pln posvátného v duši chvění.
Ó, svaté srdce, v prach před Tebou padám čelem,
mé duše černý motýl v kalich Tvůj se schvěje –
ó, zavři jej v svůj květ, jenž čistotou se skvěje,
ať křídla jeho zbělí liliovým pelem...
33
Tak čist...
Tak čist, jak v první den, kdy duch můj toužit počal,
kdy nic jsem nevěděl, žeť život velký močál,
v němž skáčí bludičky a za sebou nás vábí,
jak v starých pověstech, jež znaly naše báby...
Tak čist, jak nemnohé jen duše v lidských tělech,
jež bílé zůstanou, byť osud v lotrů pelech
je hnusný postavil již na úsvitě žití,
byť kolem slyšely vždy jenom vášní vytí...
Tak čist, jak cítím se, když ruka Tvá v mé dlani
a zrak Tvůj v oku mém zas spočal při shledání,
kdy bílá duše Tvá se k duši mojí shýbá
a dechem andělským mé zvony rozkolíbá...
Tak čist bych na odchod se vydati chtěl kdysi,
až v smrti vanutí mé zledovatí rysy,
až volná duše má ret zlíbá, navždy schladlý,
a trosky nechá tu, jež vzletu meze kladly...
34
TYS MNE ZAVOLALA...
[35]
Tys mne zavolala.
Dav proudil třídou, krásné rty se smály –
bylť slunný máje den, a jasné toiletty
se míhaly a barvy v slunci plály,
jak větrem rozvlněné máku květy.
A já tou směsí šel tak osamělý!
Smích kolem bolestí byl mému sluchu,
zrak bloudil po červeni, modru, běli –
však duší byl jsem dalek města ruchu.
Kdes v tichých rovinách jsem bloudil v snění,
kraj šírý s obzorem kde měkce splývá,
kde cítíme, jak z dálek zamyšlení
se oko Neznámého na nás dívá...
A zas ten sen mne schvátil v náruč měkkou,
jenž z dětství dob se často v duši zvedal –
já na březích, v nichž vody žití tekou,
zjev bílý z pohádky jsem v chvění hledal.
37
Má duše jako kvinta napnuta je,
zrak, atropinem touhy zvětšen, pátrá –
a tu, jak v pohádce jen harfa hraje,
kdos zavolal mne sladkým jménem bratra.
Já tušil jsem, že rety sametové
to jméno oživily políbením –
jen bál jsem se, by jako dětství snové
se nerozplynuly mně světlem denním.
Dech v prsou ztajil jsem a přivřel řasy –
jen kouzlil jsem si v duši úběl čela
a dívčí tváři nevídané krásy,
jak bába jen mně o ní vyprávěla...
Však zas ten hlas, jak akkord harfy z dáli...
Já ohléd’ se v proud lidí, plný změny,
a oči Tvé se z něho na mne smály –
a moje sny v nich všecky stělesněny...
38
Za devíti horami...
Za devíti horami,
za devíti moři
Štěstí moje zpívalo si,
co já hynul v hoři.
Darmo jsem se lidí ptal,
kudy cesta za ním –
až Tys mojí smutné dráze
vzešla sluncem ranním.
Až Tvých očí úsvitem
oblit, jitřní zoří –
kouzlem byl jsem za horami,
za devíti moři...
39
Tou ulicí rád chodím...
Tou ulicí rád chodím k denní práci,
kde družívalo k nám se tušení
v čas, jenž se jako barvy v šeru ztrácí,
jak vykácených lesů šumění...
Ty vlahé večery tam zas mne hřejí
a májového vánku pocely,
Tvé oči z myšlenek se na mne smějí
a stisk Tvé ruky cítím nesmělý.
Ze starých zahrad slyším drozdů pění
a přes zeď ke mně šeřík zavání –
a zase cítím čísi políbení
a měkkých křídel lehké zavlání.
Jak třetí kdos k nám druží se, já tuším,
krok svůj jak s naším řídí přetichý,
jak sestersky se sklání k našim duším
a dýchá v jejich bílé kalichy.
A zase cosi rozlévá se hrudí,
čím plnilo ji tehdy tušení:
zřím, jitrem z šera barvy jak se budí,
a příštích lesů slyším šumění.
40
Tvá duše vešla v stín mých cypřiší...
Tvá duše vešla v stín mých cypřiší,
chlad jejich doteknul se Tvého čela,
šla’s jimi v hřbitovní mé zátiší
a na mých hrobech Jsi se zamýšlela.
A bádala Jsi, co mně stlívá v nich,
co smutkem z tajemství těch hrobů čiší –
zač duše moje, v černé říze mnich,
se v těžkých dumách modlí pod cypřiší...
Já viděl Tě tam liljí rozkvétat,
kde sny mé minulosti pochovány,
Tvůj pohled tázavý v mou duši pad’
a soucit balsámem v mé kanul rány.
A když ten pohled skryl se v závoj řas
a duše Tvoje tiše odcházela –
já šel, kde větrem vlál Tvůj tmavý vlas
a probělával obrys Tvého těla.
41
Já šel, kam zjev Tvůj bělostný mne ved’,
kam zval mne soucit ve Tvém laním oku –
a za mnou mizí cypřiší mých svět
a splývá v dálce s mlhou zašlých roků...
42
Na rozcestí.
Shas’ mi klamný přelud štěstí,
zhořknul jeho úsměv sladký –
octnul jsem se na rozcestí:
před mnou žití křižovatky...
V pravo cesta, v levo jiná,
jedna, kam se slunce chýlí –
obloha se chmuří siná,
u cest všude smutné býlí.
Černý motýl z květů pije,
v ticho jenom havran kráče;
u nohou se plazí zmije,
nad planinou vítr pláče...
Kam vy, cesty, kam vy jdete?
U které z vás pějí ptáci,
u které z vás hořec kvete,
která z vás se v poušti ztrácí?
43
Co tak ptám se, kudy jíti,
Ty Jsi přišla neslyšena –
nad vše, jež jsem potkal v žití,
liliové duše žena.
Za ruku Jsi ujala mne,
v duši mou se zahleděla,
jak bys všecky sny mé klamné,
všecky touhy vyčíst chtěla.
Za ruku Jsi ujala mne,
a já šel, kam kynula Jsi –
cestu zvolila Jsi za mne
společnou nám na vše časy.
Nevím, která z tří to byla:
září jí Tvůj úsměv sladký,
vede mne Tvá ruka bílá –
za mnou žití křižovatky...
44
Slunce moje!
Husté, vlhké, těžké mlhy
vláčely se nad mou plání,
úzko bylo v jejich chladu,
teskno, smutno k umírání.
Obzor, blankyt ztratil se mi,
zmizela mi cesta v mlze,
radost, kterou duše měla,
rozplynula v hořké slze...
Kde to slunce, jež by mlhy
rozptýlilo teplem svojím,
kde ten paprsk, v jehož záři
smutek choré duše zhojím? – –
Jarní den byl. Zlaté slunce
na obloze bez oblaků –
a mně vzplálo slunce žití,
drahá duše, ze Tvých zraků.
45
Vidíš, jak ta mlha padá,
rosou na travách se sráží?
Ó, buď při mně, duše drahá,
budiž mého štěstí stráží!
Viz, jen pohled Tvůj mně zasvit’,
už je smutku po prokletí –
šedý skřivan, duše moje,
s písní blaha k Slunci letí!
46
Štěstí.
Tvou ruku v dlani svésvé, já lučinami šel,
ó, byl to bílý den!
Já mnil, že nesejde již záře s našich čel,
že Štěstí přišlo k nám, jsem zajásal – ó, žel!
V té chvíli požárem vzplál západ zkrvaven...
A divá vichřice Tvůj úsměv vzala mi
i záři očí Tvých,
a slunce shasila, jež plálo nad námi,
co kvetlo, servala, a v dálku nivami
až po kraj obzoru jen rozsypala sníh.
A Zima stařena šla se mnou krokem mdlým,
vlas šedý větrem vlál –
a úsměv studený hrál retem uvadlým...
Jak dlouhá cesta je tím krajem zapadlým,
kde vše jest beznaděj a chlad a stesk a žal...
A mnil jsem, ve sněhu že dobrodím se tak
až na neznámý břeh,
kde bezduch klesne trup, a duše vzletí pták...
Tu záře tušení mně roznítila zrak,
a ve tvář políbil mne teplý, vonný dech.
47
Kdos tiše z východu, kde jitra vstávají
dní našich na zemi,
kde úsměv slunečný vždy leží na kraji,
kde věčně voní bez a ptáci zpívají –
kdos, jejž jsem oplakal, se blíží pláněmi.
Ó vím, kdo kráčí blíž, že jihnou závěje
a rostou sněženky!
Však jména jeho zvuk, bych jeho kročeje
zas nezaplašil v dál, s mých rtu se neschvěje
a nevyslovím ho ni letem myšlenky...
48
Můj sen.
Když Jsi na mé dráze poprv zjevila se,
čistou vnitřní září všecka oblita,
údiv dech mi stajil, zachvěl se v mém hlase,
touha v duši vstala dávno ukrytá.
Tak jsem zřel Tě kdysi na počátku dráhy,
v snění když se zrak můj v dálku zadíval –
blahým citem v očích plno bylo vláhy,
když Tvůj obraz na mne snem se usmíval.
Já šel za ním v život, že jej najdu, věřil,
žeť mým předurčeným, sladkým údělem –
hladinu mých citů dechem svojím čeřil,
byl mi na mých cestách strážným andělem.
Léta ubíhala, a já marně hledal
Tvoje stělesnění mezi ženami –
jenom v snění mém se jako dříve zvedal
obraz Tvojí duše, světu neznámý.
49
Co zde nacházel jsem, zklamáním jen bylo,
a já klesal uštván marným rozletem –
řek’ jsem, darmo hledat, co mé srdce snilo,
touhu svou jsem ukryl v duši před světem...
A tu přišla’s ke mně tiše znenadání,
čistou vnitřní září všecka zjasněna –
a já žasna cítil ve Tvém usmívání,
že Jsi vidina má dávno vysněná!...
Mládí mé se ke dnu moře ponořilo,
vody nad ním stále, stále přibývá –
však sen nejkrásnější, který kdy jen snilo,
ten se na mne Tebou, duše, usmívá...
50
PÍSNĚ BÍLÉ LABUTI.
[51]
Labuti bílá!
Labuti bílá na jezeře tichém,
perutí jako padlý sníh –
po Tobě toužím v sudém dni i lichém,
v stesku mne míjí sen i smích.
K jezera břehům duše moje chodí
za šera, i když zaplál den,
za Tebou pluji na své lásky lodi,
po Tobě touhou naplněn.
V hladinu vodní vesla prudce bijí,
vidinu Tvou chci dostihnout,
přitulit k Tvé se sněhobílé šíji,
na křídlech měkkých spočinout.
Krůpěje srdce nechat kanout chvíli
v závěje sněžných perutí,
zakletí Tvého pás by rozlomily,
duše má, bílá labuti!...
53
Do kůry břízy májové.
Do kůry břízy májové
píšu Ti pozdrav, milá, –
mé opuštěné u cesty
Ty moje břízo bílá!
Z listů se ke mně rašících
vůně Tvé duše schvívá –
na větvi v slunci májovém
mé lásky ptáče zpívá...
54
Tvé jméno.
Volal bych Tvé jméno v lesy,
volal bych je v boky skal,
by mně hlas, jenž tam je zaklet,
stokrát zpět je zavolal...
Volal bych je v dálky světů,
kam duch lidský doletí –
aby jeho echem zněla
všecka příští století.
55
Mne ještě hřeje úsměv Tvůj...
Mne ještě hřeje úsměv Tvůj
a oko Tvé mi svítí –
ó, v slunci lásky u mne stůj,
mé liliové kvítí!
Schyl ke mně se jak tichý sen,
jenž políbí nás letem –
a skryj můj rozbrázděný kmen
svým sněhobílým květem!...
56
V slunci Tvé lásky.
Jabloní velké kytice,
pod nebem ptáci krouží –
jest mi, jak stromem bych rozkvetl,
srdce mé k slunci touží.
Vzletělo ptákem pod blankyt,
kde Tvoje slunce hoří,
nad chaty, nad věže velkých měst,
nejvyšší nad pohoří.
Bezmračný prostor k rozletu,
v slunci Tvé lásky tonu –
z pozemské vřavy a pachtění
slyším jen znění zvonů...
57
Ach, nediv se...
Ach, nediv se, že toužím po Tvém objetí,
po spočinutí na Tvých hebkých rtech,
ať pocel Tvůj mne, drahá, ještě posvětí,
než rozvěje nás rozloučení dech.
Víš, je to jako na zápraží podzimi,
když smutek můrou lehá na hruď niv,
kdy vítr nad lukami teskní plavými
i záduma je, kde byl úsměv dřív.
Zda div to, po slunečních ještě paprscích
že touží kraj, by na něm prodlely?
Vždyť v jeho předtuchách již poletuje sníh,
jímž snad již v příští den se zabělí.
58
Mně zdálo se...
Mně zdálo se, že jsem ztratil Tvou lásku,
ó, byl to strašný sen,
mé slunce, to v krvi západu mřelo,
můj bílý hasnul den.
A v dunění temném v rumy se řítil
můj vytoužený svět,
a z ruin mých snění, s věží mé touhy
se netopýr dal v let.
A vítr lkal v síních zbavených krásy,
kde usídlil se plaz,
má šílená láska bloudila jimi
a hledala Tě zas.
Tvých úsměvů teplo chtěla zas cítit,
Tvých tichých očí svit –
leč chlad jen ji mrazil, v duši jí hleděl
jen ještěr, v rumu skryt...
59
Ó, přitul se ke mně, duše má, řekni,
že byl to klamný sen,
že mojím Jsi sluncem na jitřním nebi,
že rozsvítíš můj den!...
60
Sněhy napadaly...
Sněhy napadaly –
proč tak teskno je mi,
jak by mne kdos hrozný
přitlačoval k zemi?
Já již tušil jaro,
náhle mráz mne provál –
v úzkosti své hledám
tváře Tvojí ovál.
Do mých jarních snění
zavyl sever, dravec –
vyhlížím Tvé oči,
jako hvězdy plavec...
61
Stesk.
Stesk po tobě mne zachvátil
a duše touží z těla,
kde v chladné půdě zasazen
Tvůj květ se za zdí bělá.
Stesk neodbytný jako smrt
mé hrdlo svírá pěstí –
ó, tam v tom bílém kalichu
jest vůně mého štěstí.
Zem v zahradě mé zkypřena,
mé lásky slunce plane –
ó, kdy Tě v zem svou přesadím,
mé kvítí milované?
62
Stesk po slunci.
Proč mně očí Tvojich zář,
proč Tvůj úsměv zakrývají?...
V stínu šedne květů sníh,
lilje bílé umírají.
Po slunci je chvátí stesk,
kalichy se zvolna kloní –
což z vás nikdo neslyší,
samy jak si k smrti zvoní?...
63
Škoda vás, léta, nastokrát...
Škoda vás, léta, nastokrát,
uvadlá v marné touze,
tichý žal pro to, co mohlo být,
v duši nám zůstal pouze.
Těžkými osud okovy
přikul nás k šedé skále –
ztracená léta svá za sebou,
budeme toužit dále...
64
Kdy mně dají, duše, Tebe?
V modro mizí bílých mračen
roztřepené okraje...
Kdo je smutkem k zemi tlačen,
ten zde všecko prohraje.
Marně touží v modro nebe,
radosti kde krouží pták – –
Kdy mně dají, duše, Tebe,
bych s Tebou vzlét’ do oblak?...
65
Psal bych Ti, duše...
Psal bych Ti, duše, ale Smutek přišel ke mně
a dívá se mi dlouze do očí –
co myslil jsem, že zapomnění skryla země,
zas na mé srdce kopím útočí.
V těch smutných zraků hloubi všecko vidím psáno,
co rylo se v mé srdce ocelí,
když zřel jsem, duši mé že nové vstává ráno,
v něž ruce Tvé mně kvítí rozsely.
Zas nepřející hlas mých do snů volá: zpátky!
a ruce Tvoje vidím spoutané –
zřím krváceti sen náš pohádkový krátký,
jenž nikdy, nikdy více nevstane.
A vstane-li, jen s jizvou v čele zkrvavenou,
s výčitkou němou tichém ve zraku –
jak slunce, které náhlou atmosféry změnou
svou krví barví peří oblaků...
66
Nestav se mezi nás...
Nestav se mezi nás, ó světe všedních cest,
ty s tváří pokrytce a pýchou lidských měst –
nás cesta odvádí, kde promyk září hvězd.
Drak stíhá stohlavý nás, tisíc očí tvých:
co nám je modlitbou, to mozkům tvým je hřích,
co nám je svátostí, tvůj drsný budí smích.
Ó, nech si moudrost svou, nám naše snění nech,
nám stříbro měsíce a sobě zlata měch,
ty koberce si měj, nám lesní stačí mech.
Nestav se mezi nás, ó, nech nás odejít
v to tiché království, kde duším vládne cit –
a nebes hvězdami je drahých očí třpyt...
67
Po bolesti.
Ni stopy v srdci mém dnes dravé po bolesti –
vždyť zřel jsem v očích Tvých zas zlaté svoje štěstí,štěstí.
Již nevím o ranách, jež bolely mne včera,
jen hvězdy, oči Tvé zřím pláti z noci šera.
A vše, co žádám mít, v těch čistých hvězdách hoří –
co včera bolelo, dnes dříme na dně v moři...
Ó, tichých očí dvé, já vroucně k vám se modlím,
mně nezacházejte, ať v svitu vašem prodlím.
Ať vaše paprsky mé duše rány hojí
a dravé bolesti, jichž zjitření se bojí.
Když vy mně svítíte, jest moře pláně ticha,
jen vánek čeří ji, jenž jako ze sna dýchá.
Však bez vás vánku dech v bouř změní chvíle jedna
a všecky bolesti zas vynese mi ze dna!...
68
Touha.
Oknem otevřeným do májové noci
stoupá ke mně vůně zeleného mlází –
slavík rozzpíval se a v mém srdci druhý...
Cítím, kdosi ke mně do mé jizby vchází.
Hebkým, měkkým krokem jako večer máje,
jako vůně, kterou dýší květy bílé –
na rtech, vím, se chvějí první slova písně,
májový žeť večer, lásky že jest chvíle.
Hrdličky hlas chtěl bych slyšet z bílé šíje,
zavolání jména mého s jménem Tvojím,
hvězdy jarních nebes ve dvou spatřit očích – –
Srdce poplašeno, ohlédnout se bojím...
V tom jak měkké paže by mne ovinuly,
polibek jak vzplál by na mých ústech dlouhý...
v hrudiV hrudi dech se krátí, mdloba údy jímá – –
v objetí se chvěji nevýslovné touhy!...
69
Leťte, holubice!
Leťte, holubice bílé,
s korábu mé touhy
nad vodami osamění,
jež můj život v žalář mění
smutný, dlouhý, dlouhý!
Navraťte se, holubice,
s mladou ratolestí,
že již voda opadává,
že již blízko z moře vstává
země mého štěstí...
70
Tvá láska.
Měsíc vyplul nad bory,
všecky všední barvy stírá –
mojí touhy peruť šírá
vyletěla nad hory.
Nad Venuši zářivou,
nad pěšinu dráhy mléčné,
výš, než lid zří bohy věčné –
kam jen kladu lásku Tvou...
71
V paprscích slunce májového jitra...
V paprscích slunce májového jitra
vidím tě bílou, úsměvnou a milou
z okna Tvé jizby zahleděnou v dáli,
kde čeká v mlhách zahalené zítra...
Na vlnách vůně rašícího listí
vidím Tvou duši na lodičce touhy
veslovat k břehům, snové Tví kde žijí
nad slzu štěstí, nad lilie čistí...
V předtuše růžných jabloňových květů
duše Tvá již k těm přirazila břehům:
s družinou snů Tvých uvítat ji musím –
křídla své duše rozepínám k letu...
72
Své štěstí viz v mé dlani...
Své štěstí viz v mé dlani,
jak já je vidím v Tvojí –
má sněhobílá lani,
proč duše Tvá se bojí?
Kdos divý v trubku zavyl,
a větrem tušíš střely?
Zde, by Tě zlého zbavil,
mé poustevny kout stmělý!
Tvůj posvětiž mne pocel,
v stráž oheň lásky vznítím –
a všechněch šípů ocel
v své vroucí srdce chytím...
73
Na rozloučenou.
Tak odejdeš mi, a jen touha zbude se mnou,
jen v snění budu líbat ruku Tvoji jemnou,
Tvůj hladit tmavý vlas a tiché, bílé čelo,
v Tvé oko zřít, jež duši k písním rozechvělo.
Ty odejdeš, však láska Tvá mne neopustí:
na řece, kterou pluji k neznámému ústí,
mou bude lodí bezpečnou i mojím veslem
i hvězdou, naděj vzbuzující v srdci skleslém...
Já budu zírat v dálku za vidinou Tvojí,
u Tebe duší, budu život žíti dvojí –
až zase vrátíš se, dáš ruku Svou mi jemnou
a v políbení ženy navždy splyneš se mnou...
74
Skřivani.
Skřivani vzletěli,
plno jich nebe –
já, duše, vzpomínám
do dálky Tebe.
Skřivani, skřivani,
poletím s vámi,
v dálce bych vyhlédl
obrázek známý.
Vylétnu pod nebe
touhy své vzpjetím –
skřivanem, písní svou
v srdce Ti sletím...
75
Zase s Tebou.
Jaká chvíle!... Nad mou hlavou
lesy táhle šuměly –
a Ty u mne s lící smavou
v něžných krajek úběli.
A Tvá ruka v mojí dlani,
a Tvůj pohled na mně tkvěl –
na života shon a štvaní,
na všecko jsem zapomněl.
V obláčcích se nebe skvělo
nad borovic vrcholy –
v srdci všecko přebolelo,
havran odlét’ do polí...
Ticho kol, jen ratolestí
hovor šuměl nad námi –
z očí Tvých se na mne Štěstí
usmívalo slzami...
76
Štěstí bylo mezi námi...
Štěstí bylo mezi námi –
viděla Jsi jeho oči
zářit sluncem pod slzami?
Ještě se mnou vše se točí..točí...
Usedlo si u Tvé hlavy,
měkce uložené v mechu –
bál jsem se zjev usměvavý
zaplašiti vanem dechu.
Jen jsem zřel, jak tiše k Tvojí
nebeské se tváři chýlí –
a jak naši bytost dvojí
tiskne k prsům svým v té chvíli...
77
V tichých hájích roztoužení...
V tichých hájích roztoužení
hlídal bych Tvůj sen,
nad Tvá víčka průsvitavá
v lásce nachýlen.
Políbil bych bílé čelo
zlehka jako sen –
za ruku Tvou vedl duši
v kraj, kde nezní sten;
v slunci kde jen Štěstí chodí,
jak je kreslí sen,
bílý kalich dýchá vůni
k vodě nakloněn.
Hlavu svou bych ke Tvé schýlil,
sladké jako sen,
krajem tím bych šel s Tvou duší
štěstím rozjasněn...
78
Dřímej sladce!
Cestou šli jsme prostřed lesů,
záři štěstí na čele –
ještě si ji v srdci nesu.
Dřímej sladce, anděle!
Drahou hlavu ulož k snění,
vlas kol tváře rozvlněn,
duše moje v roztoužení
přijde k Tobě jako sen.
V čisté čelo políbí Tě,
zlíbá ústa, tvář i vlas,
vyvede Tě, drahé dítě,
na pěšinu lesní zas.
Půjdem tiše po dne vzruších
v bílé záři měsíce –
na nebi i v našich duších
bílých hvězd statisíce!...
79
Noc se dívá do okna mi...
Noc se dívá do okna mi,
nemohu, má duše, spát;
měsíc ven mne z jizby mámí –
pojď, mé dítě, půjdem sami
bílých snění do zahrad!
K hlavě mé skloň čisté čelo,
na Tvém srdci ruka má –
co se smutkem u nás chvělo,
šípem v hrudi rezivělo,
ve tmě zmizí za náma.
Ticho noci všecko smíří:
hněv, ni zášť, ni prokletí
duší našich nerozvíří –
na peruti netopýří
smutek od nás odletí.
Ve měsíce rozšeření,
ve snech lásky, dítě mé,
tichým štěstím naplněni,
prozářeni, rozjasněni –
v jednu bytost splyneme.
80
Tvá duše přišla ke mně.
Já chtěl jsem čelo schýlit k práci.
V tom přišla ke mně duše Tvá –
a písmo v mlze se mi ztrácí,
z níž svítí hvězda zářivá.
Ne jedna, dvě tam hvězdy planou:
Tvé oči ke mně upřené –
již tváři Tvou zřím milovanou,
rty u mlčení sevřené.
A duše dobývá se z těla
a touží ze čtyř těsných zdí –
vždyť po čem žíznila, co chtěla,
plá ve Tvých očí souhvězdí.
81
Vyšel vzdech z Tvé bílé hrudi...
Vyšel vzdech z Tvé bílé hrudi
dlouhý, těžký, z hluboka –
co jej ve Tvé duši budí?
Dej mi zříti do oka.
Dej mi zřít v ty nezbádané,
přetajemné hlubiny –
kam třpyt slunce nezaplane,
ať já vniknu jediný.
V čisté duši přehluboko
šedou škeblí budu snít –
hlubinou z ní v Tvoje oko
perlou bude plát můj cit...
82
BUĎ MOJÍ PERUTÍ...
[83]
Motýl.
Na mé smutné květy jako motýl bílý
z tiché dálky v plachém letu zbloudila’s –
a já odehnat Tě od nich neměl síly,
duši moji ujal bílých křídel jas.
Z kalichů těch smutných zmar že budeš píti,
já se v srdci bál a o Tebe se chvěl –
přec jsem nemohl Tě od smutného kvítí
zaplašit, mne jala křídel Tvojich běl.
A když očí Tvojich snivé zamyšlení
v hlubinách své duše ucítil jsem tkvět,
celou bytost moji zachvátilo chvění,
by Tvá bílá křídla nedala se v let.
Netušil jsem, že Jsi poslána mi z dáli
hořkost květů pít, než den se nachýlí –
že, co myšlenky mé o Tebe se bály,
rostla též mé duši křídla motýlí!
85
Viděl jsem, duše, Tvou sílu...
Viděl jsem, duše, Tvou sílu, duhové peruti Tvoje
(kdysi jen motýlí křídla) volně se rozpínat v šíři,
nad malé vznášet se strasti, nad malé vznášet se boje,
nad prach, jenž v mravenčím žití lidském se vznáší a víří.
Nad bolest, která Tě rvala, schvátila bílé Tvé tělo,
nad osud, který v své zlobě hořké Ti podával věno...
Viděl jsem tichý Tvůj úsměv, důstojně poklidné čelo –
setřel jsem slzu a v žasn zvolal jsem: Ženo! ó, ženo!
Co jsem já se vší svou snahou ve stínu křídel Tvé Psychy,
co jsem já s pochodní muže před měkkým svitem Tvých očí?
Červ, který nemoha vzlétnout v zemské se zarývá líchy,
kovkop, jenž v podzemním temnu kahancem pátrá, kam kročí.
86
Oči Tvé pod bílým čelem v duši se dívaly moji
tiše, jak z prostoru dálek souhvězdí září nám bílá:
člověk se ztajeným dechem pod nimi na zemi stojí,
cítě, jak v jiskrách těch hoří tajemství hloubka a síla...
Na bílé podušce líc Tvá v černavém rámci Tvých vlasů,
v ruce mé ruka Tvá – ptáče, jež spadlo únavou k líše:
ale Tvá duše se vznáší nad prostor dálky i času,
rostou jí duhová křídla, čím nad zem povzlétá výše.
A já, jak v pohádce známé, pouta své zemskosti cítě,
ovinu labutí šij Tvou, ke Tvojim přimknu se křídlům,
cítě svou slabost, já muž se ruky Tvé chopím, ó, dítě:
buď mojí perutí silnou, povznes mne ke Svojim zřídlům!
87
Život.
Život můj již pro mne stal se
obličejem Medusy,
nemohl jsem v jeho oči
pohleděti bez hrůzy.
Kam jsem kročil, z jeho zraků
tygři na mne hleděli,
kam jsem pohléd’, z vlasu jeho
hadi na mne syčeli.
Z hrůzy té krev stydla v žilách,
srdce přestávalo bít –
a já přec měl lásku k zemi,
já chtěl žít, ach, já chtěl žít!...
A tu přišla žena ke mně
v konvalinek předtuše,
pohledem svým sametovým
tiše vešla do duše.
88
V přízrak Žití pohlédla tam,
krev se vrací v sítě žil
hadi v zem se odplazili,
tygr v prales odplížil.
A plá slunce v zracích Žití,
vlas je roven hedvábu – –
Na loď, na loď, moje duše,
dmou se plachty korábu!...
89
Políbení.
Tvé políbení cítím na rtech plát –
a zraky moje náhle otevřeny:
má duše i svět kolem pln je změny,
zřím jinak vše, než zřel jsem tisíckrát.
Jak ráj by pokynul mně ztracený,
v němž chýlilo se ke mně mládí snivé
a tonulo vše v běli oslnivé.
Meč anděl k nohám sklonil plamenný...
Mých smutků pohoří se rumění,
čel jeho nová zoře dotekla se –
vzduch, steskem dusný, rosou svěží zase
a pln je bílých křídel šumění...
90
Pojď se mnou!
Pojď se mnou, duše, na mé výšiny,
kde rostou květy ze semen mých snění,
kde cítím se tak sám, tak jediný,
kde velké hvězdy planou v světlo denní.
Tam takové vždy ticho spočívá,
že slyším myšlenku, když v duši vstává,
jak motýlem se z kukly dobývá
a přejemnými křídly v rozlet mává.
Tam nedolétne země šedý prach,
ni ohlas pusté žití toho vřavy –
tam ze země jen plane zoří nach
a tiše stoupá vonný oddech trávy.
Blíž nežli žilobití našich měst
tam jsou mi Velký Vůz a Lev a Lýra,
co zde jen plamínek je drobných hvězd,
to tam jest jasných světů plocha šírá.
91
A vidím na nich nákres hor a vod,
i oblaky jak nad nimi se sunou –
co bývalo mně bílé hvězdy bod,
je duši víc, než lidských nocí lunou. –
Já bytostí tam lepších tuším ruch,
jak minulosti stíny když se budí –
však marně povznést k nim se touží duch,
když zamřížen jest žebry lidské hrudi...
Ó, duše bílá, mojí perutí
buď na nejvyšším lidských snění štítě –
kam nevznese mne síly vzepnutí,
tam povznes Ty mne, holubice, dítě!...
92
Já nevěda, že mladost kráčí se mnou...
Já nevěda, že mladost kráčí se mnou,
jsem skládal k verši verš a k rýmu rým,
však pevnina ta zůstala mi temnou,
neznámých sopek v dálce kouřil dým.
Pak raněna má mladost zkrvavěla,
já zase k rythmu jsem a rýmu sáh’ –
však byť v mé sloky krev kanula s čela,
mé verše nebyly, co psát jsem práh’.
Já dobře cítil, že kdes v dálce chodí,
kdes za mořem, co poesií zvem –
a bárka má že není onou lodí,
jíž moh’ bych stihnout, co zřím v snění svém.
A když má mladost tiše dokonala,
já jist byl, písně mně již nezkvetou...
V tom duše Tvá se na mne pousmála,
já pohléd’ v oči Tvé – a byl jsem poetou...
93
Co byl bych bez Tebe?
Nu – vím, má duše sama nestačí,
by život celý mízou naplnila:
by růže bílé vzrostly z bodláčí,
Tvá musila k ní přijít duše milá.
Co byl bych bez Tebe, má duše, sám?
Bez poesie umělá jak sloha,
jak štíhlých sloupů, ladných štítů chrám,
kde kamene jest běl, však není boha...
Jak bez koruny vypučelý květ,
jejž k barvám letní slunce nerozhřeje –
krb mramorový, jemuž schází vznět,
a lampa řecké formy – bez oleje.
Ó, vím, žeť duše moje zpěvný pták,
však Ty Jsi peruť, nesoucí jej v nebe –
a v bezdné propasti bych klesl mrak,
Tvých nemít bílých křídel, nemít Tebe...
94
Poesie.
Je pravda to, že’s byla u mne, Poesie,
jak lilje kalich nade mnou se chýlila,
v zrak dala zřít, v němž světa tajemství se kryje,
že’s posvěcení na mou hlavu vylila?
Je pravda to, že’s k mému chýlila své čelo,
tak čisté, jako květy sotva rozvité,
že v přítmí duše mé se k písním všecko chvělo
a smát i plakat štěstím chtělo v chvíli té?
Je pravda, oči Tvé že plály v mojí celi
a na listech svou září hvězdnou prodlely,
kde city mé se v slova uchváceny chvěly,
když v snění jen jsem tušil Tvoje pocely?
Ó, pravda to, vždyť dosud v rozechvění cítím
rty Tvoje měkce spočívati na čele,
vzduch v jizbě mojí dosud voní jako kvítím
a rajskou září všecko v ní je přeskvělé.
95
A v duši mé tak posvátno jest jako v chrámu
a radostno jak po prozpěvu vzkříšení –
tvář Tvoje na oltáři v srdce mého rámu
se v záři sterých světel štěstím rumění.
Ó, byla’s tu, zde líbal jsem Tvé tmavé vlasy,
Tvé vnímal pohledy a ssál Tvůj vonný dech –
ó, tichá Poesie má, proč odešla jsi,
proč navždy nezůstala jsi v mých čtyřech zdech?
Ó, vrať se v království mé, v moje čtyři stěny,
já s duše kahancem Ti ženich vyjdu vstříc,
až oči mé Tě spatří, touhou rozšířeny –
Ty budeš žena má a neodejdeš víc!...
96
SPLYNUTÍ BYTOSTÍ.
[97]
Ještě jenom za tu horu...
Ještě jenom za tu horu,
jejíž témě již nám kyne,
potom, moje drahá duše,
potom bude všecko jiné.
Co zde balvany se kupí,
co zde trčí skalní tesy –
tam budou jen šíré nivy,
na obzoru tiché lesy.
Co zde cesta kamenitá,
na níž nohy krvácejí –
pěšina tam bude měkká
lučinami do alejí.
Těžká je nám cesta stínem,
srdce buší, dech se krátí –
opři se jen o mne, drahá,
za horou tam slunce vzplá Ti.
99
Za horou Ti slunce vzhoří
v naší zemi zaslíbené,
půjdeme tou zlatou plání,
hlavy k sobě nachýlené...
Opři se jen o mne, drahá,
témě hory již nám kyne –
za ní, moje drahá duše,
za ní bude všecko jiné...
100
V Tvých očí záři...
Nač ptával jsem se kdysi s bolestí,
co sápalo mne ostřím orlích drápů
a hnalo od rozcestí k rozcestí –
vše, zdá se mi, že nyní lépe chápu
v Tvých očí záři, v úsměvu Tvých úst
a v květů vůni, jež kol cítím růst...
I smysl života, i věků tajemství,
jež temnou řečí mluví k lidským duším
a hvězdami se v nočním nebi stkví –
vše, zdá se mi, že nyní jasně tuším
v Tvých očí záři, v úsměvu Tvých úst
a v květů vůni, jež kol cítím růst.
I vlastní duši lépe rozumím,
již touha neznámá vždy hnala k předu;
to žádost štěstí byla, nyní vím,
a zlaté sny si o něm tiše předu
v Tvých očí záři, v úsměvu Tvých úst,
a v květů vůni, jež kol cítím růst...
101
Odkud a kam?
Když octnul jsem se v zmatku bezvýsledných cest
a viděl jsem, jak vše kol mne jest cizí –
tu smuten ptal jsem se, kde ona země jest,
z níž vyšel jsem a jež vždy za mnou mizí?
Jen těžce vzpomínal jsem na sloupoví měst
a na chrámových bání zlato ryzí,
na nevídaných stromů šumnou ratolest
a na lid, zahalený v bílé řízy.
A když jsem potkal Tebe, tiše jsem se ptal:
ó, z které hvězdy duší liliových
Jsi poslána sem v naši nehostinnou dál? –
Teď neptám se již, jakých na ostrovích
byl duší našich vznik – vím, co se před mnou stkví,
žeť naší lásky zaslíbené království!...
102
Až v první večer...
Až v první večer, kdy mně svou ruku podáš, drahá,
si do luk vyjdem’, kde bude ze snů vonět seno,
v kraj bosou nohou po rose půjde noc měkká a vlahá
a ret můj se bude zpíjet sladkostí zvuku: „Ženo!“ –
jak po snu těžkém z dálky jen bude hučet voda,
jež břeh mi rvala, úrodu odnášela s polí,
a dravý proud, jenž hladově pobřeží trhá a hlodá,
ni pídě již mojí země neurve, neudrolí...
A měsíc vyjde nad lesy bílý v zamyšlení
a přes něj půjdou oblaků bílí beránkové,
kraj do daleka kouzlem se v stříbrnou pohádku změní
a my dva jím půjdem, jako duší jdou tiší snové.
A půjdem spolu v měsíce bílém rozšeření,
stín dvojí bílý, v stříbrném svitu jenž se ztrácí –
až měsíc v mlhu průsvitnou, beránci v růže se změní
a našeho slunce příchod pozdraví zlatí ptáci...
103
Vzpomínání.
Tiše, krokem plachých laní
přišlo ke mně vzpomínání,
schýlilo se k mojí skráni.
Šeptalo mi o té chvíli,
kdy Tvé duše oblak bílý
po mém boku stanul něm:
Farao, jenž chvátal za mnou,
v moře dal se cestou klamnou –
já spěl v zaslíbenou zem...
V den, kdy mé se splní přání,
přijde zase vzpomínání,
bude šeptat mojí skráni:
Jak Jsi byla nebes manou
pro mou duši utýranou
v pouště moři kamenném –
zprahlým rtům jak z pusté skály,
cíl můj když byl ještě v dáli,
tryskala Jsi pramenem...
104
A pak za života plání
k mojí práchnivící skráni
věčné přijde vzpomínání:
Na mou zemi zaslíbenou,
vyprošenou, vytouženou,
v kterou Ty mne uvedla’s,
mým kde’s byla požehnáním,
kde Tvým milým usmíváním
zrál mé setby plný klas...
105
Přístav.
V Tvých tichých očí záření
já přístav najdu pro svou loď,
až jitro mé se zrumění
a Ty budeš mé duše choť.
Já vesla pustím ze dlaní
a loďku nechám kolébat –
v Tvých milých očí svítání
můj příští den mně bude plát.
A z tiché, klidné zátoky
zřít budu, šírém na moři
jak orkán zuří divoký
a vlny zvedá v pohoří...
106
V den spásy.
Do zášeří horských lesů
zanesem své lásky sen,
žití mého skalních tesů
až se dotkne spásy den.
Až Ty zorou přijdeš ke mně,
jíž mé skály zrůžoví,
až svou bílou rukou jemně
odejmeš mi okovy,
jimiž přikut k šedé skále
orlů jen jsem potravou –
a přec žiji, žiji stále,
ač již zmírám únavou...
Ó, jak ten den spásy svojí,
drahá duše, pozdravím,
jenž mé všecky rány zhojí
pohledem Tvým zářivým!...
107
Bílé květy, sněhobílé květy...
Viz, drahá, sad můj žití na stráni,
když prchli zimy dnové krušní,
jak plane v slunce Tvého usmání,
jak začernalé větve hrušní
jsou jen květy,
bílé květy,
sněhobílé květy...
Zde celému jsem světu skryt,
sem nezří oko, krví vášně rudé –
sem padá jenom Tvého slunce svit
a v něm, kam pohled stačí, všude
planou květy,
bílé květy,
sněhobílé květy...
Sem nedoléhá všední vřavy ruch,
jenž osamělou duši děsí –
zde v slunci Tvém jen tetelí se vzduch
a s větví v oslnivé směsi
planou květy,
bílé květy,
sněhobílé květy...
108
Mých dávných přátel rozptýlil se řad
po šíroširé žití pláni;
laur pro své čelo uchvátí si snad –
a mně v Tvém tichém usmívání
planou květy,
bílé květy,
sněhobílé květy...
109
Zasnubuji se s Tvou duší...
Zasnubuji se s Tvou duší
od věků mně předurčenou,
než jsme přišli na zem boží,
krví, potem prosycenou.
Než jsme přišli věčnou drahou
slzavého do údolí,
kamení kde místo chleba,
trní kde nám roste z polí.
Zasnubuji se s Tvou duší
na pouť údolím tím bolů,
kde nás život s výšek ducha
strhuje vždy k zemi dolů.
Zasnubuji se s Tvou duší
věčným, svatým zasnoubením –
staneš se mé duše srdcem,
staneš se mé mysli sněním.
110
Ty budeš mým sluncem jitřním,
Ty budeš mým dechem vesny,
Ty budeš mé duši křídlem
při vzletu nad obzor těsný...
Zasnubuji se s Tvou duší
na pouť v zemi zaslíbenou
za bránu až, lidem těla
na sto zámků uzamčenou.
Bůh když jednu dříve vezme,
druhá duše počká na ni
za tou branou, která duším
otvírá se v umírání.
A pak naše cesta bude
jak nit časů nekonečná,
ode hvězdy k hvězdě půjde,
jako život duší věčná.
Věčná, jako než jsme přišli
do údolí utrpení –
nežli naše rety vzplály
v naších duší zasnoubení...
111