Labuti bílá!

Jan Rokyta

Labuti bílá!
Labuti bílá na jezeře tichém, perutí jako padlý sníh – po Tobě toužím v sudém dni i lichém, v stesku mne míjí sen i smích. K jezera břehům duše moje chodí za šera, i když zaplál den, za Tebou pluji na své lásky lodi, po Tobě touhou naplněn. V hladinu vodní vesla prudce bijí, vidinu Tvou chci dostihnout, přitulit k Tvé se sněhobílé šíji, na křídlech měkkých spočinout. Krůpěje srdce nechat kanout chvíli v závěje sněžných perutí, zakletí Tvého pás by rozlomily, duše má, bílá labuti!... 53