Motýl.

Jan Rokyta

Motýl.
Na mé smutné květy jako motýl bílý z tiché dálky v plachém letu zbloudila’s a já odehnat Tě od nich neměl síly, duši moji ujal bílých křídel jas. Z kalichů těch smutných zmar že budeš píti, já se v srdci bál a o Tebe se chvěl – přec jsem nemohl Tě od smutného kvítí zaplašit, mne jala křídel Tvojich běl. A když očí Tvojich snivé zamyšlení v hlubinách své duše ucítil jsem tkvět, celou bytost moji zachvátilo chvění, by Tvá bílá křídla nedala se v let. Netušil jsem, že Jsi poslána mi z dáli hořkost květů pít, než den se nachýlí – že, co myšlenky mé o Tebe se bály, rostla též mé duši křídla motýlí! 85