Matka.

Matka.
Duše volná v nekonečnu ode hvězdy k hvězdě vzlétá, neví, že jdou dni a noci, v nic že plynou zimy, léta... Zapadlo, co za ní bylo, zemské bolesti i vzněty, před ní jenom v nekonečno vykvétají věčné květy Z hlubin tiše slunce planou, kol nich tiše hvězdy krouží, zpátky k nepatrné Zemi duše nikdy nezatouží, vzpomínka jí nezůstala, ani sen jí nezbyl o ní, nikdy, by ji shlédla dole, nad bezdno se nenakloní. A tu vzletěl povzdech tichý do těch výšin zapomnění, kde ni temna noci není, kde ni záře jitra není, 12 v bezpaměti minulosti kde se duším bloudí sladko – přiletěl k té volné duši, zavolal ji jménem: Matko! „Ach, jaké to jméno sladké ke mně z hloubi zaletělo! Vzpomínám, ach vzpomínám si, že mně ve sluch kdysi znělo, když jsem ještě v lidském těle trpěla svůj život krátký na Zemi tam v hloubi dole... Musím, musím, musím zpátky!“ A tu se své cesty věčné ode hvězdy k hvězdě bílé, jménem matky zavolána, podléhajíc jeho síle – snášela se duše v hloubi, do bezedna dolů, dolů, kde jak muška svatojanská třpytila se Země bolů. Vrátila se na Zem lidí, mezi nimiž chodívala, s kterou těžko loučila se ve chvíli, když umírala, ale na niž zapomněla, na lidi i život celý, jako na sny zapomníme, jež se v noci kol nás chvěly. Bílým stínem na hrob slétla, pod nímž její tělo stlívá, 13 nad nímž v létě drobné ptáče, v zimě vítr o ní zpívá. Jako Iilji sněhobílou vidí květ zde lidské krásy: nade skrání zamyšlenou temným vlasem vánek hrá si, oči, plné čisté záře, v slzách na hrob zahleděny, ruce na hrudi jsou spjaty, pod níž dmou se city ženy... „To jsi ty, mé dítě drahé? Ano, jsou to tytéž rysy, s nimiž já jsem na té zemi vycházela v život kdysi; dávno stlely v prachu země – ale tebou znova žijí, dítě moje nejmilejší, čisté bílou nad liliji!... Kdo smí tvoje bílé čelo, kdo smí tvoje ústa líbat? Kdo směl zvony citů tvojich v píseň lásky rozkolíbat? Ach, co vše bych ptát se chtěla! Ty však nezříš volnou duši; duše tvoje v bílém těle jenom blízkost moji tuší, rty tvé šepcí jméno moje, které zaletělo ke mně, za nímž musila jsem dolů navrátit se k tváři země, 14 abych shlédla tvůj květ bílý, v čelo bych tě políbila, za tvé štěstí na té zemi bych se, dítě, pomodlila, jež se k tobě přidružilo v tiché lásky usmívání, abych k čisté tvojí skráni schýlila se v požehnání – nežli zase vzhůru vzletím v nekonečno zapomnění, kde ni temna noci není, kde ni záře jitra není.“ Schýlila se volná duše, nad bílý květ lidské krásy, k bělostnému čelu, nad nímž temným vlasem vánek hrá si, čisté čelo políbila, za štěstí se pomodlila, o němž ve snech liliových duše toho květu snila, které k ní se přidružilo v tiché lásky usmívání, ke skloněné čisté skráni schýlila se v požehnání – a zas nad Zemi se vznesla, nad stesky a nad spěch denní k mlžné cestě mléčné dráhy, v nekonečno zapomnění... 15