Stesk.

Jan Rokyta

Stesk.
Stesk po tobě mne zachvátil a duše touží z těla, kde v chladné půdě zasazen Tvůj květ se za zdí bělá. Stesk neodbytný jako smrt mé hrdlo svírá pěstí – ó, tam v tom bílém kalichu jest vůně mého štěstí. Zem v zahradě mé zkypřena, mé lásky slunce plane – ó, kdy Tě v zem svou přesadím, mé kvítí milované? 62