Až v první večer...

Jan Rokyta

v první večer...
Až v první večer, kdy mně svou ruku podáš, drahá, si do luk vyjdem’, kde bude ze snů vonět seno, v kraj bosou nohou po rose půjde noc měkká a vlahá a ret můj se bude zpíjet sladkostí zvuku: „Ženo!“ – jak po snu těžkém z dálky jen bude hučet voda, jež břeh mi rvala, úrodu odnášela s polí, a dravý proud, jenž hladově pobřeží trhá a hlodá, ni pídě již mojí země neurve, neudrolí... A měsíc vyjde nad lesy bílý v zamyšlení a přes něj půjdou oblaků bílí beránkové, kraj do daleka kouzlem se v stříbrnou pohádku změní a my dva jím půjdem, jako duší jdou tiší snové. A půjdem spolu v měsíce bílém rozšeření, stín dvojí bílý, v stříbrném svitu jenž se ztrácí – až měsíc v mlhu průsvitnou, beránci v růže se změní a našeho slunce příchod pozdraví zlatí ptáci... 103