Noc se dívá do okna mi...

Jan Rokyta

Noc se dívá do okna mi...
Noc se dívá do okna mi, nemohu, má duše, spát; měsíc ven mne z jizby mámí – pojď, mé dítě, půjdem sami bílých snění do zahrad! K hlavě mé skloň čisté čelo, na Tvém srdci ruka má – co se smutkem u nás chvělo, šípem v hrudi rezivělo, ve tmě zmizí za náma. Ticho noci všecko smíří: hněv, ni zášť, ni prokletí duší našich nerozvíří – na peruti netopýří smutek od nás odletí. Ve měsíce rozšeření, ve snech lásky, dítě mé, tichým štěstím naplněni, prozářeni, rozjasněni – v jednu bytost splyneme. 80