Já nevěda, že mladost kráčí se mnou...

Jan Rokyta

nevěda, že mladost kráčí se mnou...
Já nevěda, že mladost kráčí se mnou, jsem skládal k verši verš a k rýmu rým, však pevnina ta zůstala mi temnou, neznámých sopek v dálce kouřil dým. Pak raněna má mladost zkrvavěla, já zase k rythmu jsem a rýmu sáh’ však byť v mé sloky krev kanula s čela, mé verše nebyly, co psát jsem práh’. Já dobře cítil, že kdes v dálce chodí, kdes za mořem, co poesií zvem – a bárka má že není onou lodí, jíž moh’ bych stihnout, co zřím v snění svém. A když má mladost tiše dokonala, já jist byl, písně mně již nezkvetou... V tom duše Tvá se na mne pousmála, pohléd’ v oči Tvé – a byl jsem poetou... 93