Tou ulicí rád chodím...

Jan Rokyta

Tou ulicí rád chodím...
Tou ulicí rád chodím k denní práci, kde družívalo k nám se tušení v čas, jenž se jako barvy v šeru ztrácí, jak vykácených lesů šumění... Ty vlahé večery tam zas mne hřejí a májového vánku pocely, Tvé oči z myšlenek se na mne smějí a stisk Tvé ruky cítím nesmělý. Ze starých zahrad slyším drozdů pění a přes zeď ke mně šeřík zavání – a zase cítím čísi políbení a měkkých křídel lehké zavlání. Jak třetí kdos k nám druží se, já tuším, krok svůj jak s naším řídí přetichý, jak sestersky se sklání k našim duším a dýchá v jejich bílé kalichy. A zase cosi rozlévá se hrudí, čím plnilo ji tehdy tušení: zřím, jitrem z šera barvy jak se budí, a příštích lesů slyším šumění. 40