Poesie.

Poesie.
Je pravda to, že’s byla u mne, Poesie, jak lilje kalich nade mnou se chýlila, v zrak dala zřít, v němž světa tajemství se kryje, že’s posvěcení na mou hlavu vylila? Je pravda to, že’s k mému chýlila své čelo, tak čisté, jako květy sotva rozvité, že v přítmí duše mé se k písním všecko chvělo a smát i plakat štěstím chtělo v chvíli té? Je pravda, oči Tvé že plály v mojí celi a na listech svou září hvězdnou prodlely, kde city mé se v slova uchváceny chvěly, když v snění jen jsem tušil Tvoje pocely? Ó, pravda to, vždyť dosud v rozechvění cítím rty Tvoje měkce spočívati na čele, vzduch v jizbě mojí dosud voní jako kvítím a rajskou září všecko v ní je přeskvělé. 95 A v duši mé tak posvátno jest jako v chrámu a radostno jak po prozpěvu vzkříšení – tvář Tvoje na oltáři v srdce mého rámu se v záři sterých světel štěstím rumění. Ó, byla’s tu, zde líbal jsem Tvé tmavé vlasy, Tvé vnímal pohledy a ssál Tvůj vonný dech – ó, tichá Poesie má, proč odešla jsi, proč navždy nezůstala jsi v mých čtyřech zdech? Ó, vrať se v království mé, v moje čtyři stěny, já s duše kahancem Ti ženich vyjdu vstříc, až oči mé Tě spatří, touhou rozšířeny – Ty budeš žena má a neodejdeš víc!... 96