Poesie.
Je pravda to, že’s byla u mne, Poesie,
jak lilje kalich nade mnou se chýlila,
v zrak dala zřít, v němž světa tajemství se kryje,
že’s posvěcení na mou hlavu vylila?
Je pravda to, že’s k mému chýlila své čelo,
tak čisté, jako květy sotva rozvité,
že v přítmí duše mé se k písním všecko chvělo
a smát i plakat štěstím chtělo v chvíli té?
Je pravda, oči Tvé že plály v mojí celi
a na listech svou září hvězdnou prodlely,
kde city mé se v slova uchváceny chvěly,
když v snění jen jsem tušil Tvoje pocely?
Ó, pravda to, vždyť dosud v rozechvění cítím
rty Tvoje měkce spočívati na čele,
vzduch v jizbě mojí dosud voní jako kvítím
a rajskou září všecko v ní je přeskvělé.
95
A v duši mé tak posvátno jest jako v chrámu
a radostno jak po prozpěvu vzkříšení –
tvář Tvoje na oltáři v srdce mého rámu
se v záři sterých světel štěstím rumění.
Ó, byla’s tu, zde líbal jsem Tvé tmavé vlasy,
Tvé vnímal pohledy a ssál Tvůj vonný dech –
ó, tichá Poesie má, proč odešla jsi,
proč navždy nezůstala jsi v mých čtyřech zdech?
Ó, vrať se v království mé, v moje čtyři stěny,
já s duše kahancem Ti ženich vyjdu vstříc,
až oči mé Tě spatří, touhou rozšířeny –
Ty budeš žena má a neodejdeš víc!...
96