Vzpomínka.

Vzpomínka.
Vše, roviny i říčka, tone v ranní páře, i na pokraji lesa tenké břízy. Jak zbledly po probdělé noci vaše tváře nad jemnou krajkou vaší černé řízy! My s druhy vyšli na kraj parku v citů vření, dva plni smíchu, my tak vážni oba; v sluch ohlas hudby ještě zní nám v roztoužení a v duše chladem sahá ranní doba. Ti, žert a smích, si v altán sedli blízko sebe, my venku zřeli, jak vše tone v běli, jak v bílý závoj zahaleno modré nebe – a v duších neznámou se bázní chvěli. My zřeli do dálky a páry pronikali, a bůh ví, o čem byly naše řeči – však duše naše, ty si nedůvěřovaly a měřily se, čí jsou síly větší. 19 A vzlétly nad říčku a nad ty páry bílé, nad tichý kraj a mlčelivé lesy, a vzlétly vysoko a létly v dálné míle přes pláně tesklivé a skalní tesy. Pak letem znaveny zas vrátily se v tělo a plamenem nám v očích zahořely – v nás obou mučivou se touhou všecko chvělo, a řeči naše přec tak cize zněly!... Té chvíle vzpomínám, když mlha houstne kolem a žluté listí padá s šedých snětí... A duše míří k výši nad slzavým dolem – snad z dálky jiná duše vstříc jí letí... 20