Psal bych Ti, duše...

Jan Rokyta

Psal bych Ti, duše...
Psal bych Ti, duše, ale Smutek přišel ke mně a dívá se mi dlouze do očí – co myslil jsem, že zapomnění skryla země, zas na mé srdce kopím útočí. V těch smutných zraků hloubi všecko vidím psáno, co rylo se v mé srdce ocelí, když zřel jsem, duši mé že nové vstává ráno, v něž ruce Tvé mně kvítí rozsely. Zas nepřející hlas mých do snů volá: zpátky! a ruce Tvoje vidím spoutané – zřím krváceti sen náš pohádkový krátký, jenž nikdy, nikdy více nevstane. A vstane-li, jen s jizvou v čele zkrvavenou, s výčitkou němou tichém ve zraku – jak slunce, které náhlou atmosféry změnou svou krví barví peří oblaků... 66

Kniha Viděl jsem duši ženy... (1902)
Autor Adolf Černý