SHLEDÁNÍ.
Jak mrtvě tok času plynul za dlouhých nemoci týdnů,
šíř kalnou svou, olejnatou jak zákeřným bezvětřím ploužil,
jak duše strádala, chřadla, že srdce nemá už lásky,
a všech svých radostí drobných že zbaveny byly smysly!
Vše v rukou a ústech mých pozbylo váhy a jména.
Já konečně děl si: „To není strázeň, kterou vyrůstá duše.
Duši je třeba světel, barev a zvuků,
byť byl to vzlyk bolesti vlastní,
byť vlastní krve to byl planoucí nach.“
A řekl jsem: „To není ticho, v němž cosi nezřeno zraje,
by stalo se viditelným, až přijde čas,
plod, ukrytý dlouho, jejž pojednou svíráš v ruce,
tak známý,
jako by kulatost jeho
měla zakřivení tvé dlaně.“
Já zpomínal: „K osudu láska“
– tak znělo mi nitrem tiše a věrně,
když za osten hoře a za němou strast má duše děkovala,
vždy volná, vždy sebe nacházející,
vše tajemně obracející v svůj růst jak dary období strom.
„Láska k osudu nitra“ – jak ironicky teď znělo to hluší!
Mně chtělo se rouhat jistotě vlastní své víry.
* *
*
Však dnes jdu ulicí, sadem, a se mnou jsi všade,
živote líbezný, vlahý, horký jak náručí lásky!
16
Zas po zlých dnech odloučení, kdy stonal jsem, tebe jsa chtivý,
ó sladký, jsme spolu!
Jak lehce teď zapomínám! Čím dnes je mi přešlá úzkost,
čím chvílí olejná hlaď, rozlitá násilnicky,
čím nemoci morový dech, jenž týdny mi vanul v srdce,
lstivě se plížil, zvolna své dusno v ně klad’?
Dnes kol mne tváře lidí, zrak žen, jich rytmická chůze
(mně zdá se dnes, každá že tančí!),
ruch ulic, vzduch, který rozněcuje, volného prostoru jas!
Tajemství uprostřed světa! Hlubiny ducha a hmoty!
Živoucí chvíle nitra, jistoty, poznání chvíle,
tys to,
jež vždy se zas vracíš, obrozená,
a jež se rozumu směješ,
směješ se vlhkými rty,
jež voní
polibky panenskými!
Ne, nemohu říci, můj rozum že ví si rady,
když všecko mne mate, a neznám, odkud mé dojetí tryská,
a všecko mně opojenému v hlubokém tajemství splývá!
Ó srdce poznávající, lásko, která se rodíš
v božském výdechu všeho, co skutečnem žije!
To vše, co jakoby tisícem rukou, tisícem úst,
tisícem výdechů horkých se tísnilo ke mně,
do dlaní hlavu mi bralo, něhou mi tavilo srdce, –
to vše, co jakoby přilnutím úst,
17
polibkem vlahých úst
mně v nervy se vssálo, –
to není, vím to teď, vím, než horoucnost vlastní mé lásky,
však což toho dbám?
18
OTOKAR FISCHER: