DUB.
Vidím strom a sebe a svět, harmonii a let. Vidím dřevo jeho jak ramena sedláků tvrdé, hnědé: pěsti vedra a mrazu, větru a lijáku ukovaly je, a lišejníky šedé ověnčily mu kůru vrásčitou, rodíce a množíce se pod jeho záštitou. Země skládala je z nejlepších svých látek jako veliký venkovský svátek, když tak z keříku žvatlajícího dětsky rostlo v košaté stromisko mužně šumící, rozpřáhlo své paže jako athlet řecký, na nich vztyčujíc korunu kučeravou a hostící život ptačí a hmyzí. Vidím dřevo jeho krásné, snědé a ryzí; hoblík stolařův odskakuje od něho jak od zvonoviny, ale vidím křesla s hradními slečnami, stoly s trnožem, s číšemi medoviny, v selských jizbách legátky s dlouhými nohami, s vyřezávanými srdci; vidím trámy a fošny, svět možno na ně vrci, v krbech polena a dobrý jejich plamen, koly ve vodách měnící se v kámen – zatím co tu datel do kůry buší, mláďata v hnízdě piští, 13 bzučí hmyzy, květům dávají ssavé pocely, míza vystupuje v nejvyšší ševely, zatím co tu dětská ručka snad po žaludech se vzpíná, plyne život, strom a já a svět, a každá chvíle příští táž jest a přece jiná... A již dřeva nevidím, vidím děj, jenž vzrůstá: nahoře a dole se líbají tisícerá ústa, aby uprostřed dubové tělo žilo, rostlo a mohutnělo. Vidím nahoře korunu jeho a každý zvláště lupen, napadený, beroucí a rozdávající pokojně, čím jest na větvi a čím jest neseskupen, dění věčného účastný přehojně. Vánku každému něco dá a vezme od každého, s dechem světů dech se mísí jeho, z jihu sladkost má, ze severu tvrdost, a přec prostý jest jako dětská hračka, vystříhaná panenka z papíru, zelená značka, a přec chybí mu hrdost. Vidím tajemnou chemii v jeho koruně. A již koruny nevidím, vidím děj, jenž plyne. U nás na dvoře suší jeho listí, na stlaní, a do vůně celý stápějí dům, do vůně, z které se line les a slunce, deště, větry; u nás dýchají nesmírné kilometry. Vidím dole kořání jeho, pronikající hlínou, hledající a horlivé. 14 Oh, jak drží jej! Oh, jak pojí jej s domovinou, koloběhu mízy napomáhajíc, žíznivé! Vidím tajemnou proměnu látek v jeho kořání, a již kořání nevidím, vidím děj, jenž míjí, síly křižující se šíré ve tkáni, krajku života, symfonii... Vidím strom a život, sedě v jeho nitru, smysly mé se podobají letnímu jitru. 15 STANISLAV HANUŠ:

SHLEDÁNÍ.
Jak mrtvě tok času plynul za dlouhých nemoci týdnů, šíř kalnou svou, olejnatou jak zákeřným bezvětřím ploužil, jak duše strádala, chřadla, že srdce nemá už lásky, a všech svých radostí drobných že zbaveny byly smysly! Vše v rukou a ústech mých pozbylo váhy a jména. Já konečně děl si: „To není strázeň, kterou vyrůstá duše. Duši je třeba světel, barev a zvuků, byť byl to vzlyk bolesti vlastní, byť vlastní krve to byl planoucí nach.“ A řekl jsem: „To není ticho, v němž cosi nezřeno zraje, by stalo se viditelným, až přijde čas, plod, ukrytý dlouho, jejž pojednou svíráš v ruce, tak známý, jako by kulatost jeho měla zakřivení tvé dlaně.“ Já zpomínal: „K osudu láska“ – tak znělo mi nitrem tiše a věrně, když za osten hoře a za němou strast má duše děkovala, vždy volná, vždy sebe nacházející, vše tajemně obracející v svůj růst jak dary období strom. „Láska k osudu nitra“ – jak ironicky teď znělo to hluší! Mně chtělo se rouhat jistotě vlastní své víry. * * * Však dnes jdu ulicí, sadem, a se mnou jsi všade, živote líbezný, vlahý, horký jak náručí lásky! 16 Zas po zlých dnech odloučení, kdy stonal jsem, tebe jsa chtivý, ó sladký, jsme spolu! Jak lehce teď zapomínám! Čím dnes je mi přešlá úzkost, čím chvílí olejná hlaď, rozlitá násilnicky, čím nemoci morový dech, jenž týdny mi vanul v srdce, lstivě se plížil, zvolna své dusno v ně klad’? Dnes kol mne tváře lidí, zrak žen, jich rytmická chůze (mně zdá se dnes, každá že tančí!), ruch ulic, vzduch, který rozněcuje, volného prostoru jas! Tajemství uprostřed světa! Hlubiny ducha a hmoty! Živoucí chvíle nitra, jistoty, poznání chvíle, tys to, jež vždy se zas vracíš, obrozená, a jež se rozumu směješ, směješ se vlhkými rty, jež voní polibky panenskými! Ne, nemohu říci, můj rozum že ví si rady, když všecko mne mate, a neznám, odkud mé dojetí tryská, a všecko mně opojenému v hlubokém tajemství splývá! Ó srdce poznávající, lásko, která se rodíš v božském výdechu všeho, co skutečnem žije! To vše, co jakoby tisícem rukou, tisícem úst, tisícem výdechů horkých se tísnilo ke mně, do dlaní hlavu mi bralo, něhou mi tavilo srdce, – to vše, co jakoby přilnutím úst, 17 polibkem vlahých úst mně v nervy se vssálo, – to není, vím to teď, vím, než horoucnost vlastní mé lásky, však což toho dbám? 18 OTOKAR FISCHER:

NA POMEZÍ.
Zří jedovatý zor dolů v kraj tak zlý a zákeřně zlostný, kde do týla vody zesinavělé vítr jaguár vpad: To šklebí se ze šikmých střílen, to bodci se ježí a ostny pevnost – hrad. Hruď do šupin krunýře vkutu, cení svůj dravčí chrup – a ve výši mrak jako chycený sup, jenž do rzivě železných prutů zahnutým zobcem se zakloval, zoufale tluče křídlem o žebra špičatých skal. Jak hrozivě přirostla k ponurým zdem šedivá vojenská stráž! Jak duní ukrytou zbrojí ta pevná, jež nese mne, zem! A já, jak cizí a slabý, jak bezbranný, zbytečný jsem, zvířecí pohled váš, tvůj, přírodo nemilosrdná, tvůj, krví podlitá válko, když vidím! Za svoje lidství, za svoji bezkrevnou krotkost jak hořce se stydím! Za prsa bez obručí a za lásku všehomíra, za pláč, jenž neplakán mučí, a za soucit, hruď že mi výčitkou sžírá! Vzmuž se, svobodný duchu, jenž čistý přebýváš ve mně! To nečisté, stydlivé zvíře, do prachu skrčené, zkroť! Povstaň v nadzemskou výš a hrdě vzepni své témě, 19 letících mraků se chyť a skokem se vymršť v nehmotných oblaků loď! Nad žalář, šelmy a draka, nad supa, nad žebra skal vydej se, perutný oři, oblačný jezdče můj, v cval, mračnem až pod slunce proraz, kde krouží bratří tví rodní, orle můj, rozený v modru, a v azurné prázdno se vbodni! Ó rci, co nad sebou vidíš? Kam nese tě v orkánu mrak? „Já nemohu zírat vzhůru, mně dolů to strhuje zrak. Já vykláním se k zemi, ven z dráhy oblačných plavců, já dole zřím vrchy a vody, zřím obrovské klece dravců – jsou zapuštěny v moře, jsou vyšší než hory jich mříže, a deset obludných koček se vzpíná a do kovu hryže, a deset obludných koček své řetězy servat se sápe. Z hluboka ke mně, hladovým hlasem ržá, vyje a chrápe bestií táhlý řev, syrovým masem to ve vzduchu voní, já cítím teplou zvířecí krev, já z ní jsem se zrodil, já žízniv jsem po ní..!“ Výš vylétlo mračno, a vítr je do spárů chytil. Vznešený, svobodný plavec bez vlády v rokli se řítil – pestře žíhaný pták, jenž, zedrán a k smrti raněný, dopadá k nohám šelem do prachu zvířené areny. 20 KAREL ČAPEK:

VE VĚKU MLADÉHO ŽIVOTA.
Skrz mezery, jež mezi lidmi jsou, jsem viděl věci daleké a nesmírné, a byl jsem mezi nimi, osamocený, tak jako ozvěna či výkřik mezi skalami. Na takové skále jsem byl, sedě na vlastních nohou, a moře hučelo něco, strašné a půvabné, a děl jsem: Nevolej mne, nyní mne nech, a jednoho dne budeme spolu plout, a jednoho dne i já se zastavím, nestaraje se kde, všem lidem divný, neznámý a němý, nemaje pro nikoho zájmu, ani slova, ani hany. Než do té doby ničeho nelituji a ničemu nechci uniknout: podoby, tváře, jež se přibližují, přistupte jen a naplňte každý kout! To tedy je tvář světa, hrubá a tvrdá země, tíživá půda, jež věší únavu na mne a na rtech ssedá se mi, palčivě hořký prach, když trápím se chodě a místo na zemi měně, a přece tak skvělá! Co všechno viděl jsem na ní, já tady to mám a nemohu z hlavy to zahnat, – nesčetné tváře! Vzrušující pohled do slunce, ohnivý úder s nebe, útrapa ohněm, 21 když spálen žárem, hrst hlíny na polední skále, jsem přijal bolestné znamení ohně, vnitrný plamen, jazyk neúnavný, jenž mne pálí, planoucí žízeň vznícení. Mizivé podoby, plynoucí hodiny u vody, jaké to opouštění, jaké uplývání, zapomenutí na jaký žal, jaká životní ztráta, přicházení a odcházení, tisíc změn neviditelných. Podoby bolesti! Ty, jež svíráš srdce rukama neobratnýma; toť láska; toť úsměv na růžových rtech za jitra letního uprostřed rosných květů, procházka letní, toť láska v rozkvětu, přeletný pohled radosti, hra, pouhá hra, pouhá bolest, ne více než sen, jen vábení, sen, pouhé nic, spící hoře jen, nic než neklid a zdání bez hranic. Nic než trýznivý neklid, teskné zjitření nitra, ty zastřené, tísnivé přízraky vnitřní, ach, zjevení, stíny, vlající třásně tmy, tak blízko a podivně; tvář zemřelé strašná; vzpomenutí a stín toho os-osudného, stopa ve tmách, klamavé letmé podoby, zděšení noční, věci povstalé ze tmy, tmáři, tmáři, divně skutečné tváře, lháři hodiny noční, fantomy, zástupy! Tisíce věcí zraňujících! Ukrutný spěchu! Ustupte, uhněte, naléhavé, 22 zmatkem splozené věci, nechtě, ať zavru oči, ať myslím na nějaké nic, na světelnou tečku tančící, na pouhé rozčeření, na jakousi malou myšlenku: Vteřiny kanou, průhledné kapky tekuté, čiré krůpěje bez chuti; roso přítomné chvíle, kapky stálého plynutí, jakou žízeň to chcete ukojit, jaká palčivá ústa na vás se otvírají, dřív než skanete v zachvěnízachvění, z jakého trvání musely byste téci, bych řekl: Dost, jsem syt –? A proto veškeru chuť na jazyk neúnavný, veškerý úžas před očima! Nesmírné množství a rozložení, křik hlasů nesčíslných, stoupání bez souzvuku, zrychlení bez souladu, mávání praporem světla a mnohost bez omezení, nátlak a náraz všeho, křik naléhající vteřiny, příchod, přítomnost a nekonečný proud částí! 23 OTAKAR THEER:

ZÁZRAKU ŽIVOTA! (FRAGMENT.)
Zázraku života, ty horká, šumná a smavá, jak jsi mne opila, jak jsi mne skouzlila, jak jsi mne zlákala, svábila, sloudila v ústa svá, ústa svá žhavá. S tebou můj den byl jediný smích, bez zítřka večer, bez včera ráno; v hory, kde kvet jsem sám a tich, jak protěž u svahů ledových, přišla jsi, slunka letního slávo, přišla jsi, hlase, přišla jsi, lásko, písničku na rtech a smích. Ještě nikdy jsem neuzřel oči, jak tehdy tvé, zářit a zvát tak měkce! „Pojď“,„Pojď,“ řeklas, „pojď v údolí, k rozžatým oknům, pojď v chýš, kde se to žije radostně, při zpěvu, lehce, u jasného ohně, v teplém dotyku těl budeme šťastni, uvidíš! Já tvá, ty můj, pojď, drahý! Je k večeru, umřít se nechce.“ l vztáhlas ruku – a já jsem šel. Ó sladká cesto, ó slastný sestupe k lidskému teplu, k chatám, jež dýmají v podvečer! Jak, zde dole, krásná byla jsi krásou všeho, co ze své vyrůstá půdy a šťastno v ní žije! 24 Jak dovedlas říci životu: Jsem celičká tvá a klesnout mu kolem šíje! Jak bez bázně byla jsi blahem, jak pokorou líbezná, ty, dobrá, drahá bytosti, jež v tisícihlasou bídu melancholie nesla jsi úsměv jak štědrou minci. Pro mne, pro mne ruce tvé tkaly štěstí barvitý šat. „Ó měj mne rád!“ řekly tvé rty, když ke mně se nachylovaly. Mně však jen k hrůze. Co z tebe vlídnou zvonilo zemí, slovo, polibek, smích, jakoby chtělo ohlušit hudbu výšek, jež zpívá nad horskými ručejemi. V půlnocích sladkoloktých, kdy srdce mé na tvém bilo, mne k sobě zval vichr a led; divnými hlasy já slyšel je pět, až po nich mé srdce steskem se roztesknilo. Divné hlasy. Jak ohařů vzteklé vytí, jak cvrček, jenž zařinčel tmou. Hihihi! Náš jsi! Holahou! Ječeli přemlouvaví, štěkali ostražití. Těžko ublížit ruce, jež krve své teplý ti podává květ. Leč ve mně byla síla, vyšší než lidský vznět. Já slzy měl v očích, v nitru však jas, že hrdinsky údolí malost jsem se sebe střás. Ó, ledovce v měsíční mze! Mne do světlé noci odcházet vítěze nad tebou, vítěze nad sebou spatřilas. 25 JOSEF KODÍČEK:

ODE DNE PROMĚNY.
V ten den jsem ve flétnu byl proměněn; vítr světa hučí mnou, jenž jsem tím hudebním nástrojem a každým výdechem se pravé tóny ozývají, až zdá se, že jsem na pevno již proměněn. Ó, čtenáři, buď zdráv! Já tisknu tobě ruku, ne však měkce; to můj mrav. Snad pluješ nyní na parníku po chlácholivé řece a po tvé straně sedí žena, kterou jsi sepjal v pevné řetězce, jsa opojen; té můžeš vyprávět o mé proměně, jež může být i tvojí. Poslouchej a hleď mi pevně do očí! Víc nežli tvarů, bylo stínů a barev v mém mládí; a všude byla rozestřena noc, v níž měsíc nesvítil tak, jak vlastní oheň tvrdý a stravující v loži zmítal mnou. Ó, země spálená, již často mnil jsem v dálce ztracenou! Ó, pelesti, znám váš požár řežavý a železnou též zmrazující studenost, ač v chapadla postele spoután, přec byl jsem jenom pomíjený v světě host! Vím, vím, vím, že v tváře jste se zcela do mne zabodly, vy, koule mosazné, jež zdobíte mé lože, když jsem vyplul do noci, jak v štěkající moře, jsa vámi hypnotisován. 26 Ó jaký byl to bolící a neskutečný čas, že ještě dnes mám v obličeji jeho známky! Však život byl, jenž do mne silou hřměl, jeho tóny byly síla, krutost, smích a nekonečné lákání, až duše zajiklá se tiše bála v úzkostech, zříc všechno to, co spíjelo a vraždilo mne, neznámo. Víc nežli vše, to vlna byla nesmírná, jež valila se duše ostrovem, v němž se třásl ždající a kolébaný, udivený květ, střed bytosti, ne květ, však malá, nepatrná sazenice, z níž vykvést měla kolmice – mé duše směr – a zrak, jímž vnímám svět. Leč tehdy všechno třáslo se, jak listí stromů; a vánek, který vál i slunce, každá světa proměna tvoji duši zbarvovaly, jako účinlivá přísada; a ty jsi pil a pil, a vraždil, smál se, přijímal a lhal, jsa zajat ve věcech, jak krutě pokořený otrok. Často vzpomínám, jak lotrovskými pelechy to byla pochůzka, kde mohl každou chvíli zatknouti se v záda nůž. Tehdy nejčastěj v tvých očích sopky syčívaly žalostí, tváře měl jsi studem červené a nejistý byl krok, a pohled, gesto, úsměv jen naříkaly nejistotou, jež tebou houpala, až v jeden den jsi poznovu byl narozen. Přivru-li oči, vidím vždy zas znovu tuto chvíli, kdy v tobě zhustil se jak krystal onen okamžik 27 a dech’ ti ve tvář, až jsi zavrávoral; neb tehdy jsi poznal, že jsi. Ó této chvíle, kdy jsi postavil se směrem k obloze, neznaje pohybu, ni vůle, ale nutnost; jak by praskla v tobě tableta, tvou vnitřní šťávu chovající, rozlil se po tvých žilách tvůj drsný tón a přízvuk těla i duše, kterým mluví všechny věci, jež tvoříš a myslíš. Ó, hleď, jak od té chvíle mluvím s tebou? Tykám si s tebou a mluvím prostě. Horečky! zrady! bitvy! ženy! probděné noci! smrti! cválají dále každodenním dusotem a také ty, jehož ruku teď držím, si nemysli, že u mne můžeš spát a nebýt na stráži – neb nejsem klid a mír – leč pevný bod, v němž proťaly se čáry života. Mám duši z kamene, jež pevná je a všechno, co v ni vrháš, přetaví, jak pec o žáru nejvyšším, jíž hučí přísný vítr ze světa; je má ta pec a dnes jsem její syn; v ni metány jsou věci jako kovy, a též já jsem vrhán v ni, věcí pán i věrný služebník. 28 ARNE NOVÁK:
PŘÍCHOD JIŽNÍHO JARA.
Smyšlený rozhovor.
Nádvoří v Corte reale v Mantově za pozdního odpůldne listopadového 1354. Karel IV. setkává se s Petrarcou, jenž čta v knize, přechází nádvořím.
KAREL IV.: Večer hází, básníku, do vaší knihy studené a tmavé své stíny. PETRARCA: A přece cítím jaro a květy. Slyším bzučení včel a pravidelné kročeje pasoucích se stád. Zlatý čilimník voní tak silně, a ze sladkého spádu veršů doléhá ke mně hudba potoků napojených tajícími ledy jihnoucích Alp. KAREL IV.: Tedy opět váš nejdražší Vergil, pastýř a věštec, kterého jste si vyvolil za učitele a druha. Nedivím se vám; i já míval jej kdysi rád; ba přiznám se, že právě zde nad vodami Mincia jsem si nejednou vzpomněl na něj, jenž tu chodíval v tušení a vytržení. Ale zda jste si uvědomil, básníku, že váš Vergil stává se vám chvílemi svůdcem a nebezpečím? PETRARCA: Svůdcem a nebezpečím, Imperatore? Mínil jste snad spíše: povzbuzením a útěchou? Našel jsem v něm nejradostnější jistoty, když jsem již kolísal... ach, vy neznáte hrůzy mých cest.. KAREL IV.: Vedly, pokud vím, na vrchy, kde vás opojil širý rozhled, a kde křídla nadlidského sebevědomí unášela vaše lidství kamsi až k podnoží trůnu božího, že se nám křesťanům tajil až dech úzkostí před pýchou hříchu. 29 PETRARCA: Leč vystoupil-li jsem z měst a údolí kamsi k mrakům, zdaž nestalo se to pouze proto, že jsem nemohl déle žíti tam dole, kde bylo těsno a úzko až k zalknutí? Byly chvíle, kdy pil jsem z houby napojené octem a žlučí, aniž jsem věděl, zda má obět spasí kohokoliv. KAREL IV.: Vaše přirovnání jest rouhavé. Příliš často hřešíte pýchou svého smutku, jako jiní lidé hřeší pýchou své radosti. PETRARCA: Ano, pýcha smutku, pýcha smutné samoty. Jak by mně chtěl porozumět Imperator, moudrý od dětinství, souhrn mužských dokonalostí? Ó kéž by dovedl, kéž by chtěl porozuměti mně někdo ze živých tak, jako porozuměl mně Vergil, ten vlídný mrtvý, ten mlčelivý chodec v říši stínů! KAREL IV.: Křesťanský císař jest vaším přítelem, pohanský a hrdý poeto! PETRARCA: Díky za to, Imperatore, ač nejsem ani pohanem ani hrdopýškem. Jsem pouze pravdivým trpícím mužem, jenž hledá bezpečí a rovnováhu. KAREL IV.: Kde jinde tkvějí jazyky vah všech osudů pevněji v poloze vodorovné než u nohou Božích? PETRARCA: Peruti vašich modliteb doletí tam, leč myšlenky mé zakotvují pouze v spodních, lidštějších pásech. KAREL IV.: A tudy vás vede váš pohanský básník ke spasení? Divil bych se, kdybyste dovedl mne o tom přesvědčiti. PETRARCA: Ó přesvědčili vás, Imperatore, zmocniti se vaší víry, ovládnouti vaši vůli, abyste zůstal s námi, s lidmi, se svými bratry a rodáky zde, v Itálii, zde na jihu... KAREL IV.: Nezapomínejte, že jsem Seveřan. Černé smrkové lesy stíní temné hrady, kde má nejopravdovější myšlenka nachází svého Boha. Severní chladné větry roz- 30 houpávají zvony v zamračeném městě mého domova, aby zpívaly divně sladkou řečí mé mateře kající litanie marnotratného syna. A snad teď již padá sychravý, bolestný sníh na smutné vrchy, jež obkličují mou vlast. PETRARCA: Proč jste, Imperatore, zaklel velikost svého ducha do tak úzké kobky marného a přísného příslušenství? Příslušenství, jež nemůže býti než tíhou a kletbou vám, který náležíte jihu, Itálii či Avignonu, jenž byste mohl býti Augustem nad Tiberem a nad Arnem, nad řekami zpívajícími k vám mluvou důvěrnou? KAREL IV.: Zdá se mně – rozuměl-li jsem dobře vaší řeči – že myšlenka domova znamenala mně cosi podobného jako vám pohanský váš básník. Leč povězte konečně, jak Vergil mohl vás tak zachrániti a osvoboditi? PETRARCA: Bojím se, Imperatore, že slova má nebudou vlídnou zábavou pro chmury večera listopadového. Jest chladno, jest temno, a jak zoufale kvílí studna v nádvoří. Za chvíli pobídnou již nás vzdálené hvězdy ke spánku. KAREL IV.: Mám vám přimlouvati snad tak naléhavě, jako vášnivá a hříšná královna africká přimlouvala Aeneovi u Vergilia? Poslouchám. PETRARCA: Moje věty však budou zas jen pýchou smutku. Stál jsem osaměle a opuštěně ve světě. Neměl jsem než svůj žal a svou trpkost. Má milenka, kterou zatím má vznešená touha proměnila v plachý sen, zemřela. Mé zátiší se mi zhnusilo. Vlažná a mírná Francie najednou se mi zdála nehostinnou. Všecky vody, k nimž jsem se nakláněl, byly jen zrcadly mé bídy, a neminul den, abych jich neproklínal. Všecky větry, kterým jsem odevzdal svůj smutek, uchvacovaly mé myšlenky do studeného víru zoufalství kdesi u paty mrazivého knížete pekel, a chvílemi 31 jsem se děsil, že on, velký ničitel, má mou vlastní bolestnou, beznadějně vytřeštěnou tvář. Vystupoval jsem na hory, a tam se vyšklebil na mne pouze můj stín, také proklatec, také cizoložník zoufalosti. KAREL IV.: Což nejste knězem, nejste křesťanem? PETRARCA: Imperatore, chvílemi tuším, že naše lidství jest cosi obsáhlejšího než křesťanství, že svátostná milost nedovede nás vyhojiti ze všech duševních ran, že Kristus nevykoupil nás úplně z dědičného hříchu – – KAREL IV.: Jaké zlořečené kameny přinesl jste si, poeto, z pekla Vergiliova, abyste se hříšně vysiloval, vale je vždy znova do vrchu? PETRARCA: Ach, nikoliv. Na Vergiliových luzích kvetou byliny osvobození. KAREL IV. (s lehkou ironií): Snad mohl bych i já je trhati, ovšem nestal-li bych se při tom kacířem. PETRARCA: Imperatore, muži velkého ducha a srdce šlechetného, pojďte za mnou, pojďte se mnou, důvěřujte mi! Přes staletí podává nám ruce jiné, statečné plémě, jež milovalo život a nikoliv smrt, jež toužilo po hrdinství a nesvíjelo se v pokoře, pokolení druhů, bratří, předků. Vše, co velikého ve světě, stvořili tito hrdinové, mužové jihu, Římané a synové Římanů, dědicové jazyka Vergiliova. Barbaři je přehlušili, pokořili, vyhnali, a vy, dědic Augustův, netoužíte leč býti barbarem. Není života než na jihu, ne na troskách, nýbrž ve vlasti římské říše. Váš sever jest zlý sen, temná hrůza, která vprýštila do vašich žil z krve matčiny. Vaše blahosklonnost, Imperatore, zve mne vždy znovu do vašeho severního města, jež jste svou moudrostí a láskou proměnil v podivnou báchorku: chci, prahnu, slibuji přijíti k vám. Cosi mne tam láká skoro 32 nepochopitelně, tož snaha přemluviti vás, abyste národy mladé a učenlivé napojil duchem jihu, nasytil novou naší věrou, novými našimi nadějemi. KAREL IV.: Jste podivný snílek, poeto! Vy, jenž se rád nazýváte starým a unaveným mužem, blouzníte jako jinoch. Neboť čím to než blouzněním, chcete-li živé a kypící národy proměniti v pouhé nevolníky stínů, jimiž oživil vaši hlavu pohanský básník? PETRARCA: Ach, nejsou to stíny, nejsou to přeludy. Jistota, že život a nikoliv smrt, statečný čin a ne zkroušená modlitba zasluhují veškeré naší lásky, přibližuje nám ony dávné předky, z vojska Aeneova a Turnova, z pastýřského zástupu Euryalova a Menalcova. Nepodávají nám pouze ruce, nemluví pouze naší řečí, nýbrž jsou to bratří, přátelé. Což nevíte, Imperatore, že všichni, kdož v Italii a ve Francii jsou mladí, kdož se zrodili, aby se dožili vašich moudrých a hrdinských činů vladařských, cítí stejně se mnou? Dnes nejsem již sám. Má pýcha stává se pýchou radosti. Nová mládež hází kotvy na břehy Latia, chystá se dobýti Říma. Vše hučí její písní, všude kolotají její naděje. Jen vladaře posud nemáme. KAREL IV. (s ironií): A co váš tribun, váš Achilles, váš Říman? PETRARCA: Vystoupil pouze, aby získal Váš Majestát pro naše snahy. KAREL IV.: Dobrodruhové sotva dovedou mne získati, spíše již poetové. PETRARCA (vzrušeně): Imperatore, buďte naším, buďte opravdu římským císařem! Nechť zazpívá ve vašich žilách otcovská krev, nechť se v čin promění vaše avignonské sny. Váš obdivovatel, váš sluha, váš rab úpí u vašich nohou... úpí ne za sebe, nýbrž za tisíce utajených a za 33 statisíce nezrozených. Buďte jarem, buďte jihem, buďte životem! Jsou-li ve vzácné rudě Vašeho Majestátu šlaky, jež vás sama tíží, žár nové mladosti roztaví je a zářivé a sluneční zlato vašeho neporušeného císařství zardí se vznešenou září! Jest již noc, a nevidíte mé úpěnlivé tváře.. ó byste viděl! Touha a naděje, něha a pokora touží z ní k vám. Vám se zdá, že jest jeseň, a že svět sestaral. Jest to však klam: blíží se jaro, a vy, právě vy, máte odemknout jeho květinovou bránu, aby se vesna nové mladosti přivalila podobna prudké horské bystřině... KAREL IV.: Nevím, zda svět sestaral. Vím, že sestaral jsem já, a že slova padesátiletého znějí mně, o tolik mladšímu jako výskot dítěte. Uprostřed našich lesů za noční samoty na modlitbách, kdy jiskří se tabulkami oken studené hvězdy, stárne se příliš rychle. Ale duše vychovává se tam k statečnosti. Bojím se, že snad i k pýše, nedůstojné pravého křesťana. PETRARCA: Křesťana, jenž žije spravedlivě, aby marně umřel. Imperatora, který touží po ctnostech poustevníkových. KAREL IV.: Ano, jest to pokora, která se stává skoro pýchou. Zatoužil jsem provésti neproveditelné, vynésti své lidství k nadlidskému. PETRARCA (s bolestnou ironií): Ve prospěch barbarů... KAREL IV.: Snad jsou moji krajané posud barbary. Nebudou jimi bohdá více. Nebudou míti asi krásu, jíž bylo opojeno moje mládí v Avignoně, ani hrdinství, jež vaše nadšení vyčetlo z Vergilia. Budou míti krásu jinou, hrdinství jiné. A oni, doufám, hledí také novému dni vstříc! PETRARCA: Aby se přivalili, sesílení a zmohutnělí, barbarsky k našemu jihu, aby poplenili naše sny a zdrželi provedení našich nadějí. Což necítíte, Imperatore, že popouzíte krev 34 své matky proti krvi otecké? Že dělíte říši svou ve dví? Že připravujete vpád barbarů do Italie? KAREL IV.: Přiznám se vám, rozhorlený poeto, že jsem v přísných nocích své samoty pomyslil na tyto důsledky. Ale vychoval-li jsem k novým bojům křesťanské rytíře, dobyl jsem si na to práva tím, že jsem zároveň potlačoval všecku pýchu, všechnu samolibost, všechno vzpurné člověčenství. PETRARCA: Řekněte: všecka hrdinská hnutí své bytosti, vznešený Imperatore. A což jste si neřekl nikdy, Auguste a Traiane v jediné osobě, že chystáte boj a vzpouru vy, jenž milujete a ctíte nás? Není vám líto obětí této podivné a přece nevyhnutelné budoucí války? KAREL IV.: Modlím se k Bohu, aby válka nestála příliš obětí! PETRARCA: Nezbude mně, než prositi Prozřetelnost, aby vaši barbaři nezvítězili. Abych nepřestal věřit, že jsem nežil nadarmo, že mne můj Vergilius nezklamal. Ale jak sviští listí, a jak studený jest vichr... jako tam u vás na severu. KAREL IV.: Váš hlas se třese jako vaše údy. A vaši úzkost slyším i z písně fontánu. Jest čas, abyste ve svém Vergiliovi hledal zas nápoj opojení. PETRARCA: Bojím se, že otevru jej tam, kde mezi verši rostou květiny zapomenutí.
Oba odcházejí mlčíce.
35 STANISLAV K. NEUMANN:

STŘEVLÍCI
Zmolinou lesní úzkou, příval vypral ji včera, kameny umyl v ní a schody nanesl z písku, v stříbrném vzduchu stoupám do zeleného šera vzhůru a vzhůru, líbám habr, smrček i lísku pohledem vděčným za všecko. Divím se srdcím šťavelu, hlemýžďům bez ulitky, naslouchám ptákům, sbírám brouky, laskám se s kvítky a mám se za děcko. Zmolinou lesní stoupám, a legion očí svítících, kamkoli hnu se, hledí na mne a zrcadlí smích zelení, jež se blahem dmou z vláhy po dnech sucha. Je ticho pod klenbou: ze samých smaragdů je složena, černé a hnědé sloupy ji nesou, černá a hnědá ramena, a já mám volného ducha... Ale teď. Holá! U nohou mých! Co že to chřestí v tom tichu stráně, jež vláhou nasycena unyle odpočívá jak pomilovaná žena? Jako když skřítků ostřičné zbraně zašelestí v souboji drobném a zdobném. Hej, holá! Jsou to dva modří střevlíci po písku, jehličí, kamenech dolů se valící. Hej holá! A ty jsi to, lásko, 36 zlá, nesvědomitá plavovlásko, která je ženeš objaté po kamenném loži a hloží! Jaké to divadlo ve zmoli na lesní stráni! Samička prchá a zápolí, šesterem stehen se brání. Sameček slepý ze všech sil za krk ji drží, za kolena. Tvůj, lásko, dech mu rozpálil krunýř až do zelena. Hned dole je, hned na vrchu, a kovově chřestí jich tělo. Ze svraštělého povrchu teď jak by to zasršelo. A teď zas v pevném objetí se s kamene na kámen řítí. Oh, jaké dnes tvé zakletí jim schystalo živobytí! Ale již vítězný sameček pod sebou drží ji směle, a jeho bílý údeček zdvihá se, chvěje se vřele, dobývá skuliny pro sladké vteřiny – oh, lásko! 37 Tak tedy tě, lásko, potkávám i ve zmolině lesní, na tvrdých kamenech, na písku sneseném, a kol nás jaro svlažené a ničeho, co teskní, ledaže divoženka v úkrytu zeleném snad lačně, snad zvědavě mým trápí se člověčenstvím jako já ženstvím. Je ticho pod klenbou, rozpjatou smaragdově, jen ptáků hnízdících varovné hvízdají křiky; stříbrným vzduchem vonným, duchu i tělu hově, za voláním kukačky jdu, za zlatými pryskyřníky v aleje spanilé bez cíle... 38 JOSEF ČAPEK:
TŘI PRÓSY.
*
PROCHÁZKA.
Po světlé cestě, místo po místu, na zaprášené silnici postupuje ku předu konám procházku: podél silnice jdou příkopy se špinavou vodou, dále po straně jsou kopretiny, kymácející se bílé kytky v trávě, v příkopech a kolem ustupujících tyčí telegrafu křičí vrabci, pod plechovou klenbou nebe rýsuje svou dráhu velký pták spouštěje na zem dolů své chraplavé volání; slunce teple hřeje opírajíc se každým paprskem o jeden bod a všemi paprsky o každý atóm, až je zaplněn celý prostor do nejposlednějšího místa – Na pravo i na levo opouštím věci, návrší, domy, spěchající vlak, jedno podívání, jedno pokynutí a zase dále a jsou tu zas nové, stromy s řinoucími se lístky, v chvějivém pohybu tichá zelenost, a přes ni se ohýbá mírný vítr, ostře vykrojené listy s jemně vystříhanými vroubky a zoubečky jako z papíru, jeden každý je znát v znehybnění – to je lípa, a pak zase zelenost do dálky splývající – Krásná je taková procházka, když všude je světlo, slunce hřeje a ukazuje cestu, vzdálenost od jednoho místa k druhému, a mezi nimi bílá cesta, po které jdu, potkávám, míjím, zvolna přecházím, a jsou tu zas nové: Po silnici přichází hlouček, všichni se na sebe díváme a oceňujeme svoje vzezření navzájem, mají světležlutý prach na šatech, jako stejnokroj je to, hlučí, 39 plijí a vesele se dívají brutálníma očima; pokřikujeme na sebe, pozdvihujeme ruku k pozdravu, klobouky jdou vzhůru a dolů a zase jsou na hlavách, a po mužských zůstal hořký zápach tabáku, když míjejí a vypouštějí světlé obláčky z dýmek, všechno se těší z vzájemné veselosti, také já: když pokračuji ve své cestě a když pak jsem potkal dívku v červené bluse a prostovlasou, má pružné tělo, jak pěkně se drží v bocích, i její chůze je hezká; podívali jsme se na sebe a oba si myslíme, že jí něco žertovného povím: „Kš kš, miláčku, není třeba tak pospíchat, raději bychom mohli jíti spolu“ – nedá slovo k slovu, ale na odpověď se usměje rty, očima, i v tvářích, až celá je úsměv a za bílými zuby smích ještě půvabnější stoupá dokola a rozlévá se, kam až mohu dohlédnout; „Já nejdu tu jen tak na prázdno, jak se zdá, a není to na mně vidět, že mám tu svou zvláštní úlohu,“ pravím, „mohu vystoupit zde na kopec, přivázat k holi barevný šátek a vyplnit svoje poslání zamáváním praporku, aby to bylo z dálky vidět, a pak by na všech stranách vznikla podivná akce a bylo by znát, jak vše se hýbe, aby se jistí lidé k sobě soustředili; nevěříš-li a chceš-li se přesvědčit, pojď se mnou a uvidíš, jak to přijde, až vyvolám tuto zvláštní věc svým signálem.“ Jak by mohla věřiti takové vymyšlenosti, jak by se nesmála nesmyslnému nápadu, a přece jde se mnou (oba děláme jakoby se mnou šla jen ze zvědavosti, neboť by se styděla, kdybych ukázal, že rozumím našim pohnutkám), a jdeme tedy nahoru vesele rozmlouvajíce, tam jsem ji stisknul jak chtěla na obou tato chvíle: Teď už si ničeho nežádá, již se neptá, zvědavá, na mé vymyšlené poslání, a co odcházím, je v keřinách jako zajíc, jako usedlý pták, jako polní myška, stále menší a menší – 40 Teď už mohu jít zase dále, neboť láska není všechno a někdy víc bolí než těší; ale ještě jsem udělal svůj barevný signál a zamával jím na všechny strany, aby nic nescházelo: zamával jsem praporkem znamení: Na shledanou.
UDÁLOST.
Přišel jsem na ostrov, který nebyl Pathmos, dokola obrostlý vysokými stromy, a jsou tam Amorovy Sály, Palác tance, Bar, Kinematograf, Femina, lllusion a Koncertní Akademie. Jaká budova! Vlaje nad ní stodvacet praporů, fronta měří šedesát kroků a má čtyřicet oken, všechna samá záře, tvář, v níž neschází žádný zub; z vnitř chrlí se hudba, prudce a opile, jako světelná fontána a jako žlutý gin-cocktail. – Jaké místo pro toho, kdo hledá vyražení! Na cestičkách skřípe písek jako skelné střípky a ve vypěstěném trávníku, třesoucím se nočním chladem, svítí odhozené doutníky a pohasínají do černé tmy jako oči. Ve vestibulu muž mi vyleštil střevíce, až vrhaly mnohonásobné lesky jako velký skleněný briliant. Sál zdál se celý jako z jednoho kusu, jen strop byl složen ze samých barevných žárovek; když jsem vstoupil, kapelník zdvihl taktovku, hudebníci počali hráti a dívky počaly se otáčeti v skvělém světle. Pak hudebníci skončili svůj kus, dívky uvolnily svoje objetí a upravovaly si šaty. Pak zahájila hudba novou píseň; byla tak podivná a zněla tak smutně, že všichni přítomní se zarazili a že se na chvíli zastavila všechna živost. Nejvíce ze všeho bylo slyšet hru cella, jež znělo hlasem nejsilnějším a nejsmutnějším. Byl to hlas tak silný, že všichni jsme viděli, jak rozvinulo své křivky a oživilo své plochy pohybem podivným, který zasahoval až do diváků a rušil jejich 41 podobu, až bylo nahá žena s překrásně vykrojenými boky a oble vypnutým zadkem, úpěnlivě prosící cellistu, aby ji obejmul. On se nad ní skláněl, naslouchal a její prosbu nevyplnil; když pak skončila hudba, viděl jsem také, že bylo to jen cello a nikoliv žena k obejmutí. Hudebníci odpočívali, páni utírali si ruce kapesními šátky a tanečnice převazovaly si uvolněné stužky.
VODNÍ KRAJINA.
Může vzniknouti takové místo a zdání, že řeka uzavřená do krajiny již neplyne a zastaví se v sobě v utkvění nezachytitelném rafiemi času. Ale krajina podél břehů zachází, ztrácí se jako vidina ve snu a zvolna opouští ten utkvělý prostor. To všechno je pak jako zvláštní oblast v průsvitném minerálu, jehož všechny molekuly jsou z čistého živlu vody, ačkoliv je vidět i krajinu, stromy, skály a domy. Sladký tlak urovnané volnosti je jasný a stejnoměrný vzhled jednoty, jako když ve snách zjevují se krajiny pod vodou. Utkvění je bez hlasu a hladina zamlklá, jen tiché zašplounání a zase je ticho, bezzvučná měnivost a divná tíseň čistého klidu a vyrovnání u vody. Jako zdání chladné obrazy, tiché a rovné odrazy, podivně vážný soulad, zkonejšení a mír bez kazu. Čisté a rovné obrazy stoupají v hlubokém spojení, v rythmu zastaveném a trvajícím se v sobě shlížejí chladné plochy, kamkoliv na pohled hlubiny skrz sebe procházející. Oblaka utkvěla v hlubokých rovinách daleko dole i nad hlavou, vysoké skály sestupují k hladinám, oblouky mostu jsou zdvojené tak jako přízrak. Poblíž břehu je znehybnělá loďka a v ní člověk cítící všechny plochy tohoto prostoru, šedé, šedé a zelené, na nichž všech leží jako stejný povrch tesknoty.
42 JAN Z WOJKOWICZ:

HUDBA SFÉR.
Když ztichne rušný, lopotivý den, a v širý, sladěný se sklene ve večer – tu v okně, k nebetyčné výši zahleděn, vždy zbožně naslouchám velebné Hudbě Sfér. Z těch světel nade mnou mi září vítězení, co u nás, v zemi šera, ještě boj vře tuhý – i zdá se mi, jak mocné povzbuzení od předních front pro unavené druhy, již v zadním voji, v teskném pousmání, se připravují k odhození zbraní. Ve výších, s výší, širým, svatým vanem, ze závratného světů kolotání, v tom míru bezkonečně v dálku rozeslaném, jak blahou zvěst, všem, kteří hlavu sklání v bolestných myšlenkách o žití plodu planém – Já slyším ji, já cítím, celou vnímám duší, tu světelnou a požehnaně blahou, tu volnou, širou, slavnou, hudebnou – zpívanou celou nekonečnou drahou, tu grandiosní světů symfonii stvoření všeho hymnu velebnou – v té nekonečné výši nade mnou! Ti, kdo ji zpívají, ti dnes již šťastni jsou! Po věkovitém trudném zápolení 43 se smutné látky kletbou tajemnou, už znají život, v kterém trudu není, pochyb a sporů, křídel zatížení – Ti, kdo ji zpívají, ti dnes už šťastni jsou! Ti, kdo ji zpívají, už vzali osten Zlu! V sférických výších vzdušné státy Hvězd, bezhmotná, světelná sdružení Andělů, už zapomněli, co že práce jest – dnes ve věčném jen světel hossana, jak maják v smutná šera našich cest, s báječné výše svítí nad náma, by míru v přístavu hlásali blahou zvěst! Vždyť u nás ještě jinak. – Těžká naše hmota je ještě plna chmurných, teskných basů: Půl životna, půl ještě bez života, je celá škála všechněch zemských hlasů, jak svoji bojující bytost projevuje od člověka se všemi jeho trudy, nemocmi, hříchy, pochybnostmi, bludy, přes zvíře zjařmené až v nerost poloněmý... Když činný den svou arsi zahajuje s všemožných tvorů svojich miliony všemi, volaje k práci, která ujařmuje, volaje k boji, který poraňuje bytosti veškery na naší smutné Zemi: Slyš, jaká polyfonní směs to chaotická, věcí a tvorů, zvířecí i lidská, bytostí – zvuků spolu zápasí! Bouří se železo kladiva pod úhozy, 44 v ulicích, v rytmech znásilněných, vozy hřmí svými kolesy vzpurnými halasy, zbíjená prkna hřmotí znásilněna, a zvíře, člověk, pod nákladem sténá. Gramofon v nároží zvuk flétny přehlušuje, kramářů hádání zpěv v srdci básníka, ve slavná zvonůznění chmurný vichr duje, v nevěstky výsměchu hlas děcka zaniká – zní výkřik zrození v chroptění bez naděje: Tak píská, vříská, výská, tak bouří, soptí, chroptí, naříká, tak blahoslaví, zapřísahá, kleje – tak všechno v nesouhlasné změti polyfonní tu spolu bojuje, a zas se spojuje, zde sobě uniká, a zas se spolu honí, hned srocuje se, hned zas zápasí – tak všechny souzvuky i nesouzvuky, té nejrůznější noty křiky, ryky, hřmoty – až k nebi ječivé se nesou ohlasy – se valí přes sebe, se spolu províjí půl v hudbě a půl v kakofonii! A přece slyš – v té smršti drsných zvuků ty svrchních tónů můžeš slyšet hlas, jak v moři ostatních by volal po souzvuku, přezníti snaže se svých bratří teskný bas! V tom mnohozvukém, otřásavém skřeku v té grandiosní kakofonii, jež ozývá se miliony věků, od hmoty polospící ke člověku – co svrchní melodie blahá píseň zní! 45 Má tutéž slavnou arsi, tytéž čisté zvuky, touž plesající výš, jak ta, jež vane z hvězd, touž chlácholivou moc, tišící všechny muky, touž víry skalopevné nesouc blahověst! A více, slyš! V té jasné melodii taková vyšší moc a posvěcení jest, že zdá se uvádět u větší harmonii i ony nejvíc temné, drsné zvuky z měst. Že zdá se ti, co slyšíš v čistém znění z těch svrchních tónů Země a z Hvězd kroužení, že zde v těch nejdrsnějších už to zárodečně zní – a tak, že z všeho světa konání a dění, od písně hvězd do vozů rachocení, se ozývá týž motiv základní! Jak motiv téže velké Symfonie, že celý Vesmír zvučí v šíř i dál, čím výš, tím vyšší vždy a čistší harmonie – tak sladěný velebný u chorál! A věky ladě se vždy v hudby čistší dílo, že stoupá v tónech stále o to výš, oč výš a více světů vystoupilo na svojí pouti v Nebes blahou Říš! *** Ó struny rozeznělé v Zeměkouli celé, vy svaté nástroje pro hudbu příštích Krás! Tak slibné na poslech, byť ještě neumělé, byť musely jste ještě vcházet ve zápas svých resonančních desek s Hmotnou Základnou: 46 zvuk třepící vzpurností rozkladnou, zvuk dusící netečnou hmotou svou – Ó laďte se, ó laďte! Každý drsný z vás, poslouchej zbožně onen vyšší hlas, laď s ním ten svůj vždy více v stejný ráz, by nástrojem se stával stále vyšších krás! A kdykoli dne arse znenáhla se ztiší, by v harmonické these přešla u večer, tu naslouchejte všichni, zbožný pohled k výši, jak z dálných výší vane blahá Hudba Sfér! Tu veřeje své všechny v kořán zotvírejte, ať záře svatá ozáří váš práh, ji vděčnou modlitbou vždy vroucně přivítejte, vždyť tu Vám v cestu stelou Bratři ze svých dráh! Tu děti, mrzáky před domy vyvádějte, a zbožně ukažte jim na prazích tu zář, pak rukou svou nad hlavy k výši spějte – ať k Zdroji Světla toho pozvednou svou tvář, ať ztiší srdce ruch a naslouchají s Vámi, co nocí zní širými prostorami! Tu hudbu s nimi v srdce zavírejte, co nejvyšší svou blahou naději – té v duši vždy nejvíce zavznít dejte, když vichry pochyb, strázní do ní zavějí: ať uvěří tu blahou, hvězdnou zvěst, že Poslední Cíl Všeho Velký Souzvuk jest! To čiňte vše po všechna tisícletí, co trud váš, pot, ponese vaše zem, – 47 a vaše píseň bude v prostor zněti vždy vítězněji nad pazvuků změtí – Až jedenkrát váš zemský rušný den se sklene ve velebný, slavný svatvečer, kdy v milionů zvuků Symfonii, u klidu světelném se v prostor rozhlaholí vítězně sladěná, velebná Hudba Sfér! 48 ARCH. VLASTISLAV HOFMAN:
DUCH PŘEMĚNY V UMĚNÍ VÝTVARNÉM.
Vrůsti organicky a vývojově do moderního prostředí znamená spontánně obsáhnout určité účelné nutnosti. Po otřesení Tainova vývojového determinismu není ovšem zvykem přisuzovati prostředí takovou moc, že by s jakousi nutností určovalo směr a charakter uměleckého tvoření. Jest pravda, že prostředí samo o sobě je neurčité a beztvaré jako jakási mlhovina, z níž vynořují se jen některé svéráznější vzněty ducha jako ostré hrany a paprsky, které přes to nestačí, aby utvořily strukturu uvnitř duševního prostředí. Ale právě v této své indifferentnosti je umělecké prostředí účelným stadiem pro možnost nového výrazu. Neboť umění má v sobě puzení organisovati tuto neurčitou látku, podobně jako když vznikne filosofická idea, která jest pro tuto chvíli užitečná a dává jí překvapující a samozřejmý řád. Veden jakýmsi účelným vývojovým instinktem vkládá se umělec činně do tohoto stadia a udílí mu magnetické poruchy; jeho úkolem je, aby organisoval prostředí ve směru formálním, zatím co prostředí pozměňuje jej ve smyslu obsahovém nebo povahovém. Pravdou jest, že všechny možnosti nového výrazu uloženy jsou v tomto tvárném prostředí naplněném energiemi, jichž umělec má použít k důsledné souhře, soustavě a konstruktivnímu sjednocení, a že za každým uměleckým posunem, za každou novou formou vězí stroj a úhrn věcí, jež skládají přítomný svět; pro vědomého jednotlivce je ovšem největší a nejobsáhlejší věcí světa jeho názor. Spojitost s věcmi prostředí je prvním zřetelným rysem moderního umění. Nové prostředí je jako nová oblast, jež láká k prozkoumání a proměření: jakmile vznikne pocit změněného pro- 49 středí, ihned dostaví se živá potřeba nové chuti, dosud utajené formy a nové, současné, ryze moderní krásy. Jmenovitě moderní duch se svou bádavostí, ostrostí a pronikavostí nemohl by zanedbati toho, aby nevytěžil změn a nových situací, které mu nadešly. Celý nový život prosycen je touhou po tajemnu a vůlí proniknout je, což děje se ve vědě cestou namáhavou, jaksi vojenskou, a v umění cestou krásy a vzrušení. Moderní doba jest povahou protinaturalistická: přemáhá přírodu, zmocňuje se jí a stvořuje umělý svět, svět řízený mocnými schopnostmi člověka; vším dotud dosaženým, technikou, důmyslem a praxí, jistotou, rychlostí a samozřejmostí, vědomostmi, tvrdostí a silou staví se lidstvo proti domnělé utlačující moci stvořitele a přírody. Tak také v umění syrový charakter naturalistický proměňuje se duchem účinnějším a neskonale hlouběji fungujícím, než bylo pouhé opsání a napodobení skutečnosti v dobách předchozích. Zde vládne mocný tlak duchové principiálnosti a úmyslnosti, jaké cele schází dobám úpadkovým. Naturalism se nedovede předmětů zmocnit než napodobením jich, skoro jako australští divoši věří, že je nutno napodobit zvířata, aby se dala chytit; naproti tomu principiálnost je jako mathematika, jež se zmocňuje velikosti a objemu předmětů jich rozdělením na differenciály s nově vyabstrahovaným objemem integrovaným. Moderní umění uvědomuje si jiné úkoly; jemu nestačí rozmnožovat přírodu třeba zkrášlenou temperamentem umělce, jako nestačí fotografie k vnitřnímu poznání věci nebo jako se nerozmnoží duchová existence a bytost slavného muže bronzovými a sádrovými odlitky jeho populární busty. Podstatná změna, kterou umění za našich dnů prodělává, jest podmíněna touhou po neznámu, po nových dojmech a jakoby po novém světě. Tento vniterný původ dává novému umění zvláštní význačně citový výraz; máme malířství citu, architekturu 50 citu a citové básnictví, v nichž ve všech cit projevuje se ne náladou, nýbrž vyrušením z klidu. Moderní umění jest silná touha zmáhati realitu; již tím, že jest principiální, odtrhuje se od živého a syrového podkladu skutečnosti, a veškero jeho úsilí jest přehodnotiti massivní dynamiku života do konstrukce a do abstraktního povrchu, oduševnělého průchodem ducha. Jeho postup je zduchovnění a zformování, přeměnění světa ve stav ideality, v úhrn autonomních forem. Ale samo slovo „forma“ nabývá v něm odlišného smyslu: neznamená již formu ozdobnou, neboť v tom bylo by pro moderního ducha málo praktického, čistotného a odborného; rovněž ne formu přírodní, napodobenou podle přírodních věcí a odkoukanou z průběhů fysického světa. Moderní forma jest věcná; není ani imitací předmětů, ani symbolem věcí, nýbrž sama jest věcí, je s ní nakládáno jako se zcela samostatnou věcí, velmi nezávislou na tom, je-li nebo není-li podobna nějakým naturálním předmětům. Tedy zvláštní povaha moderního umění jest jednak cit, stav emoce, jednak jasné a bezpečné vědomí principiálnosti, jakási vědomá racionální logika uměleckého tvoření, a konečně odvažování se, vynalézání a zkoušení nových výrazů lákavých pro novost samu. Toto troje jsou dané a určité veličiny v neurčité rovnici současného umění; neurčitou a proměnlivou hodnotou je hluboká originalita prvních představ, tajemný účinek moderního prostředí, základní instinktivnost a pocity povahy básnivé, až hloubavé. Jest zřejmo, že moderní umění jest souhrn lidských duševních sil nebývalé složitosti, a že vniterný pochod, kterým vzniká, se velmi liší od snadného tvoření naturalistického. Základem moderního umění jest domáhání se formy o absolutní a principiální jistotě; nástroji jsou tu prostředky, jako barva, prostor a zvuk. Tak třeba kubismus má svůj „astrální“ prostor bez atmosféry, zbavený kouzla i lepkavosti naturalistických šťav; 51 není to prostor, ve kterém dějí se motivy živelnosti a vášnivých přírodních sil, nýbrž je to princip samobytný a čistý, zakládající jakýsi druh l’art pour l’artismu v nejlepším smyslu, jakým bylo (ovšem v jiném stylu) hudební dílo Bachovo na rozdíl od Wagnerova. Odvrat od naturalismu, jenž tak hluboce charakterisuje moderní umění, lze si představiti nejsnáze takto: Počínajíc renaissancí výtvarné umění evropské snažilo se podati nápodobu krásného zevnějšku věcí. Tato tendence potrvala až do 19. století, a její modifikace nebo styly byly způsobeny spíše změnami „morální temperatury“ evropského lidstva než nějakými principielními převraty. Avšak moderní duch přijal do sebe příliš mnoho vědeckého poznání, než aby nevěděl, že to, co děje se pod povrchem věcí, uvnitř v jich struktuře a jich silách je mnohem tajemnější a také krásnější než jejich zevní obal. Sebe dokonalejší illuse předmětu neposkytla by již duchu současnému plného a trvalejšího uspokojení. Odtud stává se úkolem umění osvoboditi se od přírody a podmaniti si ji. Impressionismus vymanil se aspoň z hmotnosti přírody a dal jí rychlost a jemnost psychologického dění; ale tím nebylo ještě zasaženo hlouběji do povahy umění, a zbývalo učiniti rozhodný krok, totiž nahraditi ve tvorbě přírodu umělostí, autonomním řádem lidským a plnou autoritou umělé formy tak, aby forma, útvar duchový, nahradila přírodní věc. Moderní umění dává věcem monumentální odění, a pak je možno dosaditi za skutečnost tento monumentální princip samostatně a autonomně; forma umění děje se tedy jiným pochodem, než pouhým přenesením skutečnosti. To, co bych nazval uměleckou substitucí věci, jest abstraktní povrch a forma prostá naturalismu, citová a umělá. Tak už barevná tečka novoimpressionistů byla takovou samostatnou věcí, malým prostorem, obsaženým v barevném doteku; tím již byla 52 v novoimpressionismu naturální podoba podřazena jistému principu. V dnešním umění se dějí změny daleko důsažnější, zasahující samotné jádro výtvarného pojímání. Formální zaujetí se pročistilo a zbavilo hrubých příměsků. To, čeho umění hledí dosáhnouti, je idealita formy, pro niž vynalézáno je nesčetně prostředků a pokusů. Neboť uskutečnění této ideality není věcí snadnou; umělec nenajde jí ve světě ve stavu hotovosti, nýbrž musí ji připravovat; moderní umění je činěno, ne sněno; musí pronásledovat svou myšlenku cestou logiky i tušení, podivně zahráti s věcmi světa, chytře a s jasností využít světový názor ve prospěch formového názoru, aby se tak stvořila nová krása a nová umělost. Jakmile tato krása je zrozena, nemá ještě obecného uznání; očím esthetiků a starožitníků, kteří ohřívají umění vzniklé již dávno a bez jich přičinění a předávají je z ruky do ruky, zdá se být syrová a hrubá. Avšak fakt, že autonomie formy tu už je, uskutečněna v novém umění, nemůže býti oslaben ani tím, že je tak nepohodlná očím zvyklým na eklektické a naturalistické umění. Ale aby nová krása mohla silně a plodně vzniknouti, máme býti plni důvěry ke své současnosti: Moderní doba musí se nám zdát nejkrásnější ze všech. Chceme-li stvořiti moderní krásu, především je nutno zbaviti se sentimentálního obdivu k věcem minulým. Tak jako voják cítí novou krásu výstřelu ze strojní pušky, krásu dokonalé funkčnosti, pocit již velice odlišný od starodávné a hloupé krásy myslivce-čarostřelce. Moderní divák má míti týž naivní a samozřejmý pocit před uměním. Tedy moderní umění směřuje k idealitě formy zbavené illuse. Tak i ranní středověké malířství nemělo podezřelého illusivního kouzla pozdějších slohů; jeho výrazová řeč byla záhadnější, protože čistá a původní. Avšak nové umění není odvrat od skutečnosti a útěk k ideálu krásy mimo svět. Naopak, plný a živoucí smysl doby nás učí, 53 abychom se hleděli prodrat až do nitra skutečnosti, až ke kostře, která skutečnost nese. Náš reální smysl je tak zbystřen, že vše, co je pouze illuse, nechává na dně duše člověka nemělkého trýznivé neuspokojení a pocit nepravděpodobnosti. Moderní duch nedrží se země, nýbrž skutečnosti, která neustále člověka vybízí, aby ji zmáhal jednáním. Tato pravá skutečnost, která je stálým předmětem aktivního tvořivého díla člověkova, nemá pro naše smysly již nic ošklivého a všedního. Již nepotřebujeme zkrášlovati ji, zastírati symboly a metaforami, nalíčiti bengálovými náladami a haliti pláštěm božství. Umění není již z jiného světa, nýbrž děje se v téže skutečnosti jako práce učence, chemika, fysika neb inženýra. Umění minulých dob tvořila stále spíše ideální svět než ideální formu. Obsahem jeho byly krásné „idealisované“ předměty, podané naturalistickou imitací. Důstojnost umění byla pak nahrazována jakousi illusí božskosti, vznešenou aristokratickou krásou, jež znamenala něco lepšího než je pouhá skutečnost. V tom byla revoluce osvobozením a očištěním, neboť byla racionální a civilní a učinila konec mnohé skvělosti minulých dob. Teprve po ní mohla přijíti nová realita, nové uvedení představ do věcí, hlubší výzkumnost a vise než dotud. Nyní žádáme od básníků více než elegantní a filosofické projížďky na Pegasu, od hudebníků více než krásné melodie, od malířů více než galerijní mistrovství; neboť toto vše jsou divadélka, kde v půvabné posici leží illuse krásy. Moderní doba luští v sobě něco mnohem principiálnějšího a elementárnějšího a nežádá si uspokojení a oblouzení, nýbrž vlastní konstrukci. Zájem moderního umění směřuje k věcem, k zmocnění se věcí. Nová výrazová řeč podává tajemnost a pravdu reálnosti jako nový dotek ducha a doléhá na nás tak silně, že se realitou ustavičně skoro vystrašujeme. Moderní malířství zkoumá věci s přesností skoro analytickou, otáčí se 54 kolem nich, překvapuje se jimi; nikdy umění nepostupovalo s takovou přesností jako nyní. Tak nalézáme v novém umění jakýsi dualism: snahu po plné realitě předmětové a úsilí po plné idealitě formy. Nový zákon o moderním umění jest dosíci takové ideality formy, která by byla schopna plně a syntheticky zastoupiti věc. Naše umění, jsouc takto uloženo mezi dvěma stejně silnými, novými a nutnými požadavky, jest problémem, který připouští neomezený počet řešení; v tom jest zdroj nevyčerpatelného bohatství, které vidíme v budoucnosti nového umění. Požadavky zde vyslovené realisuje současné umění plně a výrazně. Především jakou formou se vyjadřuje moderní umělec? Mluví čarou, jež nejúplněji stenografuje dlouhou cestu, kterou byl přeměňován a v duši lomen přírodní zjev; mluví plochou, která je limitou na mezi přírodního povrchu, plochou velice výraznou, na níž jsou sehnány stejné molekule, aby zněla hlasitě a určitě; mluví formami, jež jsou na poslední hranici mezi nemožností a pravděpodobností; tu barevné plochy, jež podobají se třebas barevným stuhám, podivným pruhům a deskám jsou výsledek umělecký, omlazující účinnou dekorativní moc obrazu od základu, jaký nemůže být dán barevnou fotografií; a tato abstrakce od přírodní podoby jde tak daleko, že formální prvky mají ráz téměř geometrický nebo strojový. Ale jak současně se vznikem ideální formy lze cítiti reálně s věcmi? Tak, že věci jsou zbaveny kouzla měnivého povrchu a jaksi obnaženy; že z nitra věcí hledí se vydobýti jich formální konstrukce, jež je zároveň zjednodušením a rozvinutím věcí, jich shrnutou a mnohonásobnou visí. Avšak prostředků a systémů je daleko více, než je zde možno uvést. V nebývalé hojnosti dějí se výboje a tlaky, jež nutně prorážejí všechny hráze, udržované eklektickými tradicionalisty. A jako toto hnutí rozrušilo svou intensitou mnohé pojmy 55 a esthetické celky, jež platily za hotové a absolutní, tak rozložilo již i mechanickou homogennost děje veršem uvolněným, který se nově organisuje a hledá svou zákonnou vazbu, tak rozložilo i prostor v umění kubistickém v malířské substituce, a tak rozložilo melodii v disparátní a samočinnou soustavu tónovou. Avšak toto rozložení není rozumovou analysou; je rozložením a roztažením křídel k nejodvážnějšímu vzletu, ke kterému se chystalo celé století.
56 STANISLAV HANUŠ:

POLEDNE V ŘÍJNU.
Ulice na chvíli ožila ruchem: v dusotu kroků slov přelet a shon, jež vzlétla, by bez echa padala vzduchem; překot, v němž doznívá zvon. Však já se hroužil vší duší svou v nesmírný prostor bezebřehý, jak vcházel bych v lázeň očistnou v oblačné moře mléčné. Mír vzdušné moudrosti, úsměvné něhy i hořících vznětů bílé šlehy mé srdce zalily vděčné. Já ruchem ulic šel jako v snách, jak říší věčného ticha: tak hluboký mír mým nitrem táh’, že slyšel jsem, duše jak dýchá. Jak by mně zazněla z dálek důvěrná píseň tušená blahým, tajemným echem, já věděl: dnes v bezvětří v hájích se rozchví, neslyšně rozplesá, jak božím dechem, na stromech zamyšlených lehýnké listí. A nábožně jsem si děl: dnes vzduch a světlo, prostor, nebesa i duše má k vyššímu smíru se čistí. 57 Já poznal, že v této chvíli, kdy postává čas a prostor jak myšlenkou světa se hloubí v oblačné pláni, kdy okamžik sladší je polibků a čistší než úsvit ranní – že v této polední říjnové chvíli všechen svět nebeský bílý i duše má slaví svůj svátek zrání. Vzepláním průzračných ohňů jsem viděl kvésti milostí zmámenou duši svou i nebeské obzory, co ze srdce nesla se tiše, vždy výše... vždy výše... rozchvělou modlitbou obětní píseň života, živého štěstí a díkem zajíklé pokory. 58 OTAKAR THEER:

VZPOMÍNKA NA MRTVOU.
Захочу – полюблю, захочу – разлюблю.
Teď, v noční chvíli časného jara, při sípavém „zde jsem“ lampy, jak bzukot vzbuzené mouchy nade mnou zavířila ta ruská milostná píseň. Ta ruská milostná píseň, vyzývavá, dobrodružná, krutá, rozmarná, kterou jsem poprvé zaslech, když usedla na tvé rty. Bylo to v den, kdy poprvé se’s mi vzdala. V parný, letní den. Ni jediný poryv větru nezčeřil tvůj domácí, bílý šat, zatím co jsi stála na verandě. Z dola od řeky stoupala trocha vodního chladu, v pokoji, modře malovaném, usínal modrý stín. Ty jsi stála bílá, velká, s odhalenou šíjí, profil těžkých tvých ňader odrážel se od zeleného pozadí lesa, tam na druhém břehu, a v tvých očích poskakovala radost, žes milována a že se můžeš odmilovatodmilovat, kdykoli se ti zachce... Teď, v noční chvíli časného jara, sahá po mně, dotýká se mne tvá zneklidňující vůně, půl vůně pleti, půl parfum. 59 Kterak, táži se, ty, tak živá ve vzpomínce, tak vonící v mou přítomnost, nejsi dnes už víc, než co bylo, co přešlo, co dohaslo, co je mrtvo? Kterak, že nesu v sobě spár tvého objetí, že jsi mne učinila jiným, než jsem byl před prvým tvým polibkem, a přece jen, že ty sama nejsi dnes víc než smrt? Jediný však, kdo mi odpovídá, je lampa sípavě chvátající. 60 OTOKAR FISCHER:

NOC.
Zrádcové boje a světla, mé prsty se zabořovaly v jidášskou hromadu zisku. Jak troud, který čpavě a vystydle pálí, s krvavě natřených pysků vinul se marnivý dým, čís oči se v mozek mi propalovaly pohledem kočičím, v ruce jsem cítil kostlivce hnát, na prsou ležel mi kouř, plazivý, dusný, černý, a nemoh jsem hrát a nemoh jsem dýchat a z mrtvolné herny jsem na chladnou terasu do noci zvonivé vyšel. Kde zřely mé oči a kde jsem už slyšel ten chvat a ten vzruch a ten let? Nade mnou, pode mnou, se mnou se točí široširoký svět. Vkročil jsem do chladu na pavlán, jenž visí nad jezerem? Je trám, je krok můj rozhoupán, a tančí vzduch, já kapitán vyplouvám půlnočním směrem, a dýchám a velím a jsem. Teď řinčivě loď má, houpavá zem, kotvy své zvedá, a vítr jí do plachet duje. Věnčena guirlandou stříbrných hvězd, 61 hladinu ztišenou brázdí a nádherný slaví svůj vjezd na širé, závratné moře, a prostorem, prostorem bez mezí pluje. Zpívají hvězdy: „Bezvětrým vanem střásáme k zemi sluneční prach, nad sestru vzlétáme, hasnem a planem v odvěkém křížení kroužících drah, nic není v klidu, v míru ni stání, vše kolotání a vání, proud, smrt je jen zdání – zdar s tím, kdo s námi chce plout!“ Zpívá má krev: „Jsem hořících světů ohnivá krůpěj a v plamenech kvetu, od srdce šlehám k horečným lícím, sžírám se proudem obrozujícím, a není chvíle, ni chvíle chvil, kdy horký můj rytmus by nebušil.“ Zpívá to zdola: „Ve věčna moři golfický proud jsem já, čas. Jsem ten, jenž nese a tvoří všechny, všechny vás: chvíle, jež mrou, a vlny, jež z vlny se rodí, půlnoci, prostor, dny, a tebe, má lodi, tvé lodníky rudé, hvězd kytky a sny, unáším v zápas, v život a změnu, sám s sebou se o závod ženu, sám sebou do běhu hnán, já nejbouřnější a nejdivočejší, já jediný, svatý oceán.“ 62 Byl trojzpěv ten v tanec můj vpleten, když vkročil jsem nazpět v sál, tón zvonů, houslí a fléten mi v ústrety hrál, byl jediný vonný květen, kde dřív puch mrtvolný vál. Dech růžových cítil jsem rtů a třikrát o misku zlatou jsem zazvonil zlatem, a trojí tou rozjařen ztrátou, já smál se jak zchudlý dobrodruh král. Do města nočního vzedmutých vln jsem vracel se, vášní a tajemství pln, bratr hvězd, dítě času a planoucí tvor. Když spánek mi na víčka klesl, mně zdálo se: k zlatému poli se snesl meteor. 63 STANISLAV K. NEUMANN:

CIRKUS.
Miluji jeho plakáty, že vybuchují jako granáty, že usmívají se jako holky našminkované: tolik jim obdivují se malé i veliké děti, přešťastné, mohou-li jen rukou je přejížděti, v illusi života, jež prudce je ovane, radostně zevlujíce. Do města vtrhly, v tabule návěstní brutálně znásilněné; do dědin vtrhly, zdi, vrata a ploty zapálily náhle, životy rozněcujíce přikrčené papíru bengály, přes lesy, pole vytrubujíce táhle poplašné signály. Miluji jeho plakáty, že jako lupeny padnou k nám, zaváty s dalekých, cizokrajných stromů, a lidi vyhánějí z domu. A lidi přivolají v jeden den k nádraží, před nímž nakupen dav mlsný očekáváním plane, až vagóny v pospas mu vydají svět kočovný podobný mumraji, slátaný pestře jak pokrývky z hadříků sešívané. Tu špalírem diváků, z laciného kraje diváků, 64 všelikých lidí počestných a všelijakých všiváků, jak travestie šírého života a tropické pohody, jak triumf zchudlého krále přírody, poklusem klučinu kluzském kobrtajíce po dláždění s koni a mezky, zebrami, velbloudy, slony černí a žlutí a hnědí lidé, míšenci, znetvoření, s turbany, s jockeyů čapkami, s opicí na bujném pony ženou se za město, evropská karavana cizokrajných ukázek, světem se motající pestrý provázek, svinující se a rozvinující bezoddyšně, srdce má nemocno, ale naparuje se pyšně, neb davy zevlují. A karavana hysterická, profesionelní harlekynáda půl zvířecí, půl lidská, s bílými vyceněnými zuby, s hatmatilkou cizí na tlustých retech smyslnost nese svou, řehtají koně a sloni řvou – pod stany všechno mizí. Tajemné, krásné a mocné jak chrám za městem stany již stojí; také by mohlo to býti ohromné zvíře, šedivé, nemotorné, však vzácné, že bůh mladý sám pro žízeň svou je dojí. Miluji tyto stany, že jako ženy v posledním měsíci jsou obtěžkány. Pro lidi z činžáků, z baráků skrývají skvostný svět v maštalích, v klecích, v šatnách, v skladištích, šelmy a pestré věci a hubené krasavice a koní, oh, koní dvacet, třicet, čtyřicet; 65 pět dílů světa setkává se v nich a pojítkem jsou široké clowna nohavice. Miluji tyto stany, že večer jsou k prasknutí napěchovány světlem a ruchem, hudbou, lomozem, křiky, a jejich štěrbiny do tmy se nítí jak vášnivé čepobití, jak fontán světelných střiky. A portál zářící křičí do dálky, na šňůry navléká lidské korálky. Zvon. Na stěnách ohromné nálevky nesčíslné oči kol písku manéže krouží jako v kolotoči, a vzduch je tu zápachu krásného, divokého pln. Anebo plujeme, koráb na Tichém oceánu, se stožárů visí plachty a lana, povětří chutná jak manna, a na palubě je slavnost, jež potrvá k ránu. Bouchají od šampaňského zátky, šílenství kvapíku posedlo loď, večer je bláznivý, večer je sladký, má milá, pojď... Cval koní a práskání biče probouzí pudy a chtíče, dychtivě vibruje chřípí, číhají smysly, svět celý letí myslí. Miluji biče svist a chocholů bílý smích, když blesky vrhne dvanáct hřebců vzepjatých, 66 Japonců kroužící míče, slonů rozvážný um, v němž minulost země melancholicky mimuje přítomnost, velbloudů poklus, čikošů čardaš, šašků plesk a bum, lvů řev a mrzuté skoky, krotitele ctnost, jezdkyně valčík, povalující se bílé medvědy, výstředních hudců frašku s psími nohsledy, anglické girls, třeštící ovoce těl, a jejich jek a skok a tanec tarantel, siláky zubů, ramen a plic, s visutých hrazd a kruhů let lidských vlasatic, skřek místo ostruhy, polibky s výše a ticho, když kolem sotva se dýše, potlesk a hudbu. Miluji cirkus. Miluji jeho směsici Evropou nepřetržitě kroužící s lesky a blesky a třesky, s křiky a ryky, s trysky, skoky, zápachem, že míjí jako divý sen nějakým šedivým dnem, že je to brutální, živý ohňostroj a o život smělý boj. A miluji cirkus, že na konec v srdci mi probudí chuť, v stín kalné lucerny, do stáje vplížiti se, ke plavé šíji velblouda přivinouti hruď, jak tu tak odpočívá ten tichý kočovník, a sníti, sníti.... pouště písky lysé, bílou a hnědou karavanu, oasu, palmovník a žhnoucí, ukrutné slunce.... 67 VÁCLAV ŠTĚPÁN:
VČEREJŠEK A DNEŠEK HUDEBNÍ FORMY.
Podstatou klassické hudební formy je pohyb v kruhu, návrat všeho proudu k místu, z něhož vytryskl. Rondový typ vyjadřuje tuto ideu zvláště zřetelně, neboť v něm, jakmile byl získán kontrast některým z vedlejších motivů, vždy znovu vrací se myšlenka hlavní, a právě v posledním jejím citátu, uzavírajícím větu, převládá snaha, aby příliš odchylnou variantou nebyla znejasněna totožnost závěru s počátkem: je-li tu kde jaký postup, jest utlumen zpětným obratem závěrečného dílu. Sonátový typ je ideově bohatší jen uprostřed, kde „provedení“ naznačuje možnosti dalšího vývoje, skryté v thematu; hlavním požadavkem tohoto vývoje však je, aby v čas dospěl k místu, s něhož lze se bez překážek obrátiti k začátku, takže třetí díl při všech obměnách zůstává přece zase opakováním prvého. Formové zřetely pracují tu proti principu vší hudby – pohybu, ráz vět Haydnových a Mozartových jest ve skutečnosti statický. Jenom několikavětý celek symfonie nebo sonaty může v této době vyjádřiti pohyb myšlenky, avšak musí tak činiti primitivním skládáním uzavřených obrazů, jichž obsah nemá dynamiky a jichž poměr je předem dán. Následuje-li po allegru pomalá věta, pak taneční, a pak živé finale, jsou to spíše střídavé kroky v pravo a v levo nežli vědomý postup, spojující východiště s cílem. Reformní snaha, vycházející z poznání tohoto nedostatku, setkala se v polovici minulého století se souhlasným směrem formového vývoje, vyšlým z jiné složky dějinné situace. Historie umění uskutečňujících se v čase, poesie a hudby, jest charakterisována kýváním mezi dvěma extrémy, z nichž jedním je anarchie formy, způsobená úplným přesunutím těžiště do obsahu, druhým minuciosní vypilování formových pří- 68 kazů, vedoucí k akademismu. Rovněž výtvarná umění procházejí sice stejnými periodami, nepohybují se však v takových krajnostech. Jejich schemata, na příklad v malířství trojúhelníková komposice, zůstávají vždy širokými rámci, zahrnujícími i značné formové difference; obdoby tak vypracovaného útvaru, jako jest sonet nebo některá ze zmíněných hudebních forem, tu nenajdeme. Vysvětlení toho je alespoň z části ve větší obtíži v nazírání poetického nebo hudebního díla, kde vnímání vyžaduje, aby čtenář i posluchač podrželi ve vědomí dřívější průběh. Snaha pomoci paměti metrem a pravidelným veršem, taktem a periodicitou dochází v časté nedostatečnosti těchto prostředků pobídnutí, aby se rozvíjela dále. Děje-li se však nazírání najednou, jako při uměních výtvarných, není tolik třeba pomoci, schází psychologický popud, jenž by vedl k uzákonění podrobností. V klassické hudbě ocitl se rozkyv právě na onom krajním bodu, kdy předpisy formové vnikly do nejpodřízenějšího ústrojí, kdy každá konstruktivní součástka má své místo ve psaném zákoníku hudební architektury. Zpětný pohyb, odtud počínající, sesiluje impuls daný novým názorem na obsah hudebního díla, a obojí dohromady zrodí po přípravném období Schumannova romantismu Lisztovu symfonickou báseň. Nová epocha cítí až příliš živě šablonovitost, zaviněnou nuceným symmetrickým opakováním všeho, co již bylo řečeno na počátku, prohlašuje za zbytečné musikální dění, jež svým průběhem nestvoří nového nějakého stavu, pranýřuje hru s tóny, hudbu, jež plyne v kruhu nebo se vyčerpává na jediném místě. Chce pohyb, „dramatičnost“, staví vědomě dynamický ideál komposiční, kdežto dřívější doba, neuvědomujíc si toho, se spokojovala statičností. Avšak nedovede vystačiti vlastními silami při tomto převratu, potřebuje pomocné ruky druhého umění, a obrací se k poesii. Báseň, v níž, kromě refrainu, statický princip není ani v té 69 míře proveditelný jako v hudbě, má daleko rozmanitější sled dílů nežli chudá schemata hudební, a přináší v sobě nad to již rozluštěnou hádanku, jak postoupiti k něčemu, co na počátku neexistovalo, a při tom zachovati jednotu. Tento problém hudba nedovede si rozřešiti sama, a přece v něm vidí spásu. Proto povyšuje báseň na svou autoritu, zavrhuje logiku jen hudební, vzdává se autonomie a získává za cenu samostatnosti částečně alespoň formovou pestrost básnických útvarů. Nemoc, jíž v rukou epigonů hynula klassická forma, poznali novoromantikové správně: neumělecký mechanismus celku a stagnaci v závěru; avšak dobrou cestu k nápravě voliti nedovedli. Je to zřejmo již z toho, že musili hledati pomoci druhého umění. Každé překročování mezí, přesně vytčených materiálem, je-li vedeno jen snahou po zpestření, obohacení jednoho umění druhým, jest – posuzováno se zřetelem k vývoji – slepou uličkou; snad lze jí proniknouti dosti daleko, snad lze v jejím zajetí produkovati i díla poměrně značné hodnoty, avšak konečně je přece nutný návrat k hlavní cestě, po níž jde každé jednotlivé umění v čistotě svých prostředků. Polychromie v plastice, genre a historická malba v malířství, výlučný kult zvukového effektu v poesii, i programní hudba jsou toho doklady. Prakticky zkompromitoval se nový směr brzy stálými ústupky, jež musila básnická složka činiti hudbě, i monstrositami, které vznikly otrockým sledováním zvoleného textu. Aby alespoň zdání bylo zachováno, rozšiřován i měněn pojem programní hudby postupně tak, že ti, kdo dnes se zabývají její theorií (Hohenemser, Calvacoressi, Klauwell) zcela pod suggescí jména ani nepozorují, jak nesourodé zjevy slučují jediným heslem. Pod ochrannými křídly skutečné programní hudby Lisztovy vyrostlo cosi nového, co se proti ní staví do opposice, vyrostl onen těžko určitelný směr, jenž vlastně posud ani směrem není, poněvadž nemá pevné formulace své methody a svých cílů, poněvadž 70 si sotva uvědomuje, jak veliká vzdálenost ho dělí od jeho východiště, vyrostla „volná forma“ dneška. Nelze proto moderní dobu nazývati novou epochou. Síly, jimiž byl nesen převrat Lisztův, působí dále, jest to stále táž reakce proti sešněrování klassické formulky a proti ochuzování hudby jednostranností statického formového principu; mají však býti zbaveny přítěže, mají býti svedeny se zámezí do oblasti čisté, „absolutní“ hudby. Úkolem dneška je vytvořiti formu, jež by nemusila důvod svého oprávnění hledati jinde, nežli v hudbě samé, jež by však též neznamenala návrat pode jho, sotva svržené. Psychické stavy – výlučná doména umění tónů – skytnou látky, jako jí skytaly vždy. Objekty vnějšího světa mohou býti zahrnuty jako příčiny, jež některé stavy budí – plus, jež přinesl program – avšak vždy budou účastny jen vztahem k tvořícímu subjektu, tím, co v něm vzbudily, nebo co do nich vcítil. Zdá se, že toto hnutí přinese s sebou též nové formotvorné prvky hudební, že proti výlučnému panství motivu (melodiky) a tóniny (harmonie) nastoupí nyní též rhytmus, dynamika a barva, z nichž zejména střední osvědčuje velikou vázací moc. Resultátem je zmíněná již „volná forma“, v zásadě ovšem zase jen dvoj- nebo třídílná, poněvadž všechen rhytmus v hudbě – a stavba je též rhytmem – lze redukovati na sled jedné neb dvou arsí po vstupní thesi; avšak místo, kde nastupuje nové thema, kde se zpracovává, jak se připojuje, poměr, v němž jeden motiv má býti k druhému, délka částí, jich skutečný počet, jich kupení ve vyšší jednotky, konečně způsob, jakým užito k architektuře dvou možností, jež hudební dění chová, totiž opakování a změny, to vše je závislé jedině na ideji, již dílo má vysloviti. A tato idea je vlastní hudebníkovi, v něm vznikla a v jeho skladbě se poprvé realisuje, není ani kopií ani protějškem hotového již produktu jiného umění. Důsledky se shodují celkem s důsledky novoromantiků, ledaže pronikají ještě hlouběji do organismu díla, avšak 71 základ je jiný, pevnější. Při tom zřejměji nežli dříve vystupuje do popředí reakce proti statickému umění klassického období, ruku v ruce se změnou formovou, a tak, že těžko říci, co je primérní a co sekundérní, jde i přepodstatnění obsahu, pozvolná přeměna obrazu v akci, nálady v pohyb, kruhu ve spojnici dvou odlišných bodů. Ideálem vývinu skladby je nám dnes řetěz živých článků, kde by každý následující logicky vyplýval z předcházejícího a poslední ze všech, kde pozdější v sobě chová existenci dřívějších, jde poslední jest uskutečnitelný teprve, když dožili všichni jeho předchůdci (tu je jasná protiva třeba k větě Mozartově, kde závěr je jen opakováním vstupu), kde celý postup lze vyjádřiti jednou nebo několika souvislými přímkami. Považujeme-li počátek za výraz nějakého citového stavu, chápeme ho ihned jako základ, na němž musí spočívati všechen další výraz; chceme, aby gradací, klesáním, konflikty tato ústřední myšlenka se rozvíjela, a jsme uspokojeni, když celý proces skončí v místě, jež jest buď výše nebo níže nebo alespoň vůbec jinde nežli počátek, a ovšem vždy v takové vzdálenosti, že proběhnutá dráha je uzavřeným přirozeným celkem. Tím nepozbývá existenčního práva hudební obraz, dílo, jež nechce býti řekou, ale studnou. Volnost citového i myšlenkového rozvoje, volnost formy, jež jsou hlavními hesly tohoto posledního hnutí, jsou tak široké pojmy, že v jejich rozsahu je zahrnuta i možnost forem dříve užívaných. Jenom že dle našeho názoru není správno, vede-li k nim pouhé vyplnění daného schematu, a není rovněž správno, dovede-li k nim diktát poesie. Jedině vnitřní nutnost tvůrcova je tu směrodatná; vyplyne-li mu z realisace jeho myšlenky třeba sonatová forma, nelze ničeho namítati proti tomu: stejně, jako volný verš zahrnuje v sobě všechny starší formy poetické, a jako jest myslitelno, že nejpřesvědčenější verslibrista vytvoří formu, jež bude jen velmi málo vzdálena sonetu.
72 Bylo by nesprávno představovati si autory, řadící se některým dílem mezi spolutvůrce toho, co nazývám volnou formou, jako cílevědomou školu, jež kultivuje jediný typ. Dnešní komponisté užívají velikou většinou buď formy klassické, ovšem uvolněné, a třeba pod vlivem moderny pozměněné, nebo se opírají o báseň. Jen velmi málo je děl, jež vědomě se staví mimo obě kategorie, jež doznávají, že svou strukturu si dávají určovati jedině ideovému rozvoji, pokud některá jeho část se autoru jeví jako celek. Přes to však pouze ve volné formě je faktický pokrok přítomnosti, jedině tento, slovy a schematy neurčitelný dokonalý tvar, jest v historii hudebních forem ziskem, jejž přináší dnešek: jinak žijeme zcela z kořisti minulosti. Kromě toho jedině zákonitá volnost a hudební samostatnost, s jakou se tu shledáváme, odpovídá plně tomu, co dnešek může nového v tónech říci, a právě tato forma, jsouc v počátcích vzrůstu, je nejschopnější dalšího rozvoje. Úplné novum není sice ani volná forma. Poslední Beethoven, zejména v kvartettech, může sloužiti za příklad, jak i z klassické doby počalo se postupovati správným směrem. Avšak tehdy intermezzo programní porušilo přímou linii, a teprve dnešek, pokud jsou v něm tendence renaissanční, vrací se zase k cestě, takřka před stoletím naznačené. Jde jen ještě o to, máme-li považovati ono upevnění formy v epoše Haydnově a Mozartově za pokrok, a opak, tedy periodu, v níž žijeme nyní, za úpadek. Žádný z těch, kdo žijí dnešním uměním, nepřipustí, že bychom směřovali dolů; jen kdo zůstali fascinováni uměním včerejška tak soudí. Máme však i mocnější důvod nežli citový, proč se můžeme domnívati, že naše touha po uvolnění formy z pout formulek i po odhození berel programu značí nejenom krok ku předu, ale i výše. Kdežto dřívější reakce proti formovým zkamenělinám sahaly směle po opačném extrému, chlubíce se odvahou k amorfnosti, kdežto ještě hnutí Lisz- 73 tovo kaceřovalo logiku jen hudební, prohlašujíc, že báseň sama má určiti stavbu díla, neobracíme se my s podobnou bezohledností k formové hudební zákonnosti, naopak uznáváme plně její nutnost, a popíráme pouze výlučnou platnost některých jejích předpisů. Vzdalujeme se sice ideálu formy, jak si ho vytvořil klassicism, avšak upíráme proto oči s tím větší pokorou i vírou k velikému rhytmu, tvořícímu tón i symfonii, jehož souměrný tep je jediným svrchovaným zákonem hudební formy.
74 STANISLAV HANUŠ:

PŮLNOC.
V útulek čtyř mých stěn, tak smutných dnes, bezútěšných, hlas života nedoléhá; zdá se, že všecko, co žije, teď spí. Však nespí mé hoře; chut pokoření stoupá mi do úst. Ticho lhostejně bdí. Jakým sunutím duchovým stěny v prázdno se hloubí, jaké mlčení všudypřítomné, neslyšné výmluvné chvění plní prostor i mne, jaký to pohled očí, jež nemají zornic, širý, utkvívá všude? Jaká přítomnost přísná v mou světnici vešla, kabinu podmořské lodi, plující nekonečností tajemných vod, hlubinou vod, vše zalévajících, v něž hrouží se lidský žal? Jak mám tě nazvat, jenž přicházíš ke mně ve chvíli nové strasti? Znám cizí a nepřístupný, chladný neb potměšilý zrak věcí; znám šumění stromů a zamyšlenost kraje, které zdají se ptáti neb záhadu tají (jak jsem se vysiloval, touže ji poznat, než se mi odhalila mou láskou, plačící díkem, plápolem ducha i smyslů v modlitbě beze slov!); však přítomnosti tvé posud jsem nepoznal. 75 Zříš laskavěji velkým svým pohledem? Ač zdá se mi, jak bys mne zval, přec nesmím usednout ke stolu s tebou, tobě tváří v tvář. Jsem dnes jak žebrák, jehož jsi uved’ ve svou síň: nesmělý vešel a v koutku jen hoře svého chléb troufá si jíst. Neodejdeš, mým lidským zhrdaje žalem? Jsme samotni, ty a já, daleko všeho, co žije. – Dnes nemám síly, bych poznal, zda já jsem i trpící člověk i ten, jenž duchový pohled nad lidským hořem rozestírá. 76 OTOKAR FISCHER:

Z HLUBIN.
Vám nemohu žehnat, vy nepřátelské hvězdy, pod stanem smutečních nebes jež pláte stříbrnou zbrojí: Vám, jež v duše mé bezdno vmetly jste pochodeň snů, volám, neviditelný, prachu já vířivý atom: Proč, ó proč jste mi urvaly mír, proč po dni dusném a plodném myšlenkou jepicovitou v mé smysly jste vžehly křeč touhy po nekonečnu a přede mnou samým děs? Já byl jak žíznivé pole, jež v tiché pokoře čeká na vláhu příštích dnů, já žil, mezi lidmi člověk, jenž neví, že vesmírem krouží věčné přeměně vstříc. Teď brázdami pole mého se provalil oheň, a srdce, 77 mé lidské srdce se vzňalo, teď smrt jsem a život a víra i závrať – teď z nepoznatelných dálek stín boha na mne pad. 78 OTAKAR THEER:

NA KŘÍŽI.
Na kříži, mezi dvěma lotry, visel. Tam dole, pod palčivostí nohou, v kterých žhnuly hřeby, se zmítal zástup: pěsti, přílby, tváře. Snad tváře přátel. Snad. Však dnes – tak cizí. Mdlá hlava, tělo v horečce, rty zvadly. A dole město v slunci popoledním. Vše bílé domy, bílé, bílé, bílé. Vše bílé domy. Vše bílá, bílá hrůza. Vše modrem tálo, vše zvalo stínem v tom kraji, jenž byl jeho. Sladká je vlhkost vody, z jezera když vane; tichá je mluva rákosin při hebkém břehu, kde v mechu kloužeš. A slavná, zářná, družná, hlaholivá je radost Syn být Boží. Krásný kraji, kde hovořil s ním Otec! Když ruku vztáhneš 79 a ku obzoru vzpřímíš, víš v sladkém bezpečí, co v pravo je, co v levo. Tak bylo tam. A Dobro povždy stálo na pravici, a na levici, vrásčitý a mdlý, se hrbil Ďábel. Krásný kraji! Z jeho slov tam vyčkávaly hory jednoho jediného, by s břehu sešly, v moře seskočily, jak v parnu do koupele spěcháš. A nemoc, hřích a vlčí vášně jektaly zuby před jeho stínem na útěku. Proč bylo nutno ztratit mír horských míst a upřených k nim s věrou tisíc očí, pšeničná pole, modlící se šeptem, rybáře duší husté sítě i lodičku, bezpečně klouzající pod tlapou bouře? Proč bylo nutno vstoupit sem v bílé peklo Města, kde úzkost na zápraží domů sedí, neschopná vrátkou nohou za božstvím jíti? Zde za dnem den, podoben stínu, zlodějsky míjel kolem jeho srdce a každý 80 kus božství strh’ a krad mu temnou rukou. Zde za dnem den svlékal s něho Syna. Zde zázrak nevykvet z pod jeho dlaní, když vztáh je, aby žehnal. Zde pravice se mátla s levicí, zde oči uvykly hledět k nebi v děsu a čelo potilo se pochybnostmi. Abys Bohem zůstal, toť zápas s každou chvílí, s každým okamžikem a každý vítězný. Byť zapochybovals tak na krátko, co zrak se přivře za nečekaného ohně, otevrou se nebesa a strašným hlasem tě zaprou. Leč sláva božství, ta lehká peruť, letět nad zemí, svou ruku v laskavé dlani Otce, hovořit světlem, a nekonečností být sledován jako lašťovkou, se změní v skálu, zdrtí v tobě Člověčství, kde jsi hledal úkryt. Dnes ráno u Golgothy ne pod křížem, však pod božstvím on padnul, jež nedoved’ již nésti – – – Na kříži, mezi dvěma lotry, visel. Mdlá hlava, tělo v horečce, rty zvadly. Teď hrůzou z důlků se mu oči vytřeštily. Vzkřik strašným hlasem: „Bože, ó Bože, proč jsi mne opustil?“ A skonal. Byly tři hodiny s půldne. [81] OBSAH Stránka Kalendarium5, 7,9,11 Václav Špála, Kresby: Zima, Jaro, Léto, Podzim4, 6, 8, 10 Stanislav Karel Neumann, Dub13 Stanislav Hanuš, Shledání16 Otokar Fischer, Na pomezí19 Karel Čapek, Ve věku mladého života21 Otakar Theer, Zázraku života!24 Josef Kodíček, Ode dne proměny26 Arne Novák, Příchod jižního jara29 Stanislav Karel Neumann, Střevlíci36 Josef Čapek, Tři prósy39 Jan z Wojkowicz, Hudba sfér43 Vlastislav Hofman, Duch přeměny v umění výtvarném49 Stanislav Hanuš, Poledne v říjnu57 Otakar Theer, Vzpomínka na mrtvou59 Otokar Fischer, Noc61 Stanislav Karel Neumann, Cirkus64 Václav Štěpán, Včerejšek a dnešek hudební formy68 Stanislav Hanuš, Půlnoc75 Otokar Fischer, Z hlubin77 Otakar Theer, Na kříži79
[83] Almanach na rok 1914 byl vytištěn v září roku 1913 Grafií, Dělnickou knihtiskárnou v Praze. Kresby Václava Špály. Úprava V. H. Brunnera.
E: pk; 2006 [84]