PŮLNOC.
V útulek čtyř mých stěn, tak smutných dnes, bezútěšných,
hlas života nedoléhá; zdá se, že všecko, co žije, teď spí.
Však nespí mé hoře; chut pokoření
stoupá mi do úst.
Ticho lhostejně bdí.
Jakým sunutím duchovým stěny v prázdno se hloubí,
jaké mlčení všudypřítomné, neslyšné výmluvné chvění
plní prostor i mne,
jaký to pohled očí, jež nemají zornic,
širý, utkvívá všude?
Jaká přítomnost přísná v mou světnici vešla,
kabinu podmořské lodi, plující nekonečností tajemných vod,
hlubinou vod, vše zalévajících,
v něž hrouží se lidský žal?
Jak mám tě nazvat, jenž přicházíš ke mně
ve chvíli nové strasti?
Znám cizí a nepřístupný, chladný neb potměšilý
zrak věcí;
znám šumění stromů a zamyšlenost kraje,
které zdají se ptáti neb záhadu tají
(jak jsem se vysiloval, touže ji poznat,
než se mi odhalila mou láskou, plačící díkem,
plápolem ducha i smyslů v modlitbě beze slov!);
však přítomnosti tvé posud jsem nepoznal.
75
Zříš laskavěji velkým svým pohledem?
Ač zdá se mi, jak bys mne zval,
přec nesmím usednout ke stolu s tebou,
tobě tváří v tvář.
Jsem dnes jak žebrák, jehož jsi uved’ ve svou síň:
nesmělý vešel
a v koutku
jen hoře svého chléb troufá si jíst.
Neodejdeš, mým lidským zhrdaje žalem?
Jsme samotni, ty a já, daleko všeho, co žije. –
Dnes nemám síly, bych poznal,
zda já jsem i trpící člověk
i ten,
jenž duchový pohled nad lidským hořem
rozestírá.
76
OTOKAR FISCHER: