ODE DNE PROMĚNY.
V ten den
jsem ve flétnu byl proměněn;
vítr světa hučí mnou, jenž jsem tím hudebním nástrojem
a každým výdechem
se pravé tóny ozývají,
až zdá se, že jsem na pevno již proměněn.
Ó, čtenáři, buď zdráv!
Já tisknu tobě ruku, ne však měkce; to můj mrav.
Snad pluješ nyní na parníku po chlácholivé řece
a po tvé straně sedí žena, kterou jsi sepjal v pevné řetězce, jsa opojen;
té můžeš vyprávět o mé proměně, jež může být i tvojí.
Poslouchej a hleď mi pevně do očí!
Víc nežli tvarů, bylo stínů a barev v mém mládí;
a všude byla rozestřena noc,
v níž měsíc
nesvítil tak, jak vlastní oheň tvrdý a stravující v loži zmítal mnou.
Ó, země spálená, již často mnil jsem v dálce ztracenou!
Ó, pelesti, znám váš požár řežavý
a železnou též zmrazující studenost,
ač v chapadla postele spoután,
přec byl jsem jenom pomíjený v světě host!
Vím, vím, vím, že v tváře jste se zcela do mne zabodly,
vy, koule mosazné, jež zdobíte mé lože,
když jsem vyplul do noci, jak v štěkající moře,
jsa vámi hypnotisován.
26
Ó jaký byl to bolící a neskutečný čas,
že ještě dnes mám v obličeji jeho známky!
Však život byl, jenž do mne silou hřměl,
jeho tóny byly síla, krutost, smích a nekonečné lákání,
až duše zajiklá se tiše bála v úzkostech,
zříc všechno to, co spíjelo a vraždilo mne, neznámo.
Víc nežli vše, to vlna byla nesmírná,
jež valila se duše ostrovem,
v němž se třásl ždající a kolébaný, udivený květ,
střed bytosti, ne květ, však malá, nepatrná sazenice,
z níž vykvést měla kolmice – mé duše směr –
a zrak, jímž vnímám svět.
Leč tehdy všechno třáslo se, jak listí stromů;
a vánek, který vál i slunce, každá světa proměna
tvoji duši zbarvovaly, jako účinlivá přísada;
a ty jsi pil a pil, a vraždil, smál se, přijímal a lhal,
jsa zajat ve věcech,
jak krutě pokořený otrok.
Často vzpomínám, jak lotrovskými pelechy to byla pochůzka,
kde mohl každou chvíli zatknouti se v záda nůž.
Tehdy nejčastěj v tvých očích sopky syčívaly žalostí,
tváře měl jsi studem červené a nejistý byl krok,
a pohled, gesto, úsměv jen naříkaly nejistotou,
jež tebou houpala,
až v jeden den
jsi poznovu byl narozen.
Přivru-li oči, vidím vždy zas znovu tuto chvíli,
kdy v tobě zhustil se jak krystal onen okamžik
27
a dech’ ti ve tvář, až jsi zavrávoral;
neb tehdy jsi poznal, že jsi.
Ó této chvíle, kdy jsi postavil se směrem k obloze,
neznaje pohybu, ni vůle, ale nutnost;
jak by praskla v tobě tableta, tvou vnitřní šťávu chovající,
rozlil se po tvých žilách tvůj drsný tón a přízvuk těla i duše,
kterým mluví všechny věci, jež tvoříš a myslíš.
Ó, hleď, jak od té chvíle mluvím s tebou?
Tykám si s tebou a mluvím prostě.
Horečky! zrady! bitvy! ženy! probděné noci! smrti!
cválají dále každodenním dusotem
a také ty, jehož ruku teď držím,
si nemysli, že u mne můžeš spát a nebýt na stráži –
neb nejsem klid a mír –
leč pevný bod, v němž proťaly se čáry života.
Mám duši z kamene,
jež pevná je
a všechno, co v ni vrháš, přetaví, jak pec o žáru nejvyšším,
jíž hučí přísný vítr ze světa;
je má ta pec
a dnes jsem její syn;
v ni metány jsou věci
jako kovy,
a též já jsem vrhán v ni,
věcí pán i věrný služebník.
28
ARNE NOVÁK:
PŘÍCHOD JIŽNÍHO JARA.
Smyšlený rozhovor.
Nádvoří v Corte reale v Mantově za pozdního odpůldne listopadového 1354. Karel IV. setkává se s Petrarcou, jenž čta v knize, přechází nádvořím.
KAREL IV.: Večer hází, básníku, do vaší knihy studené a tmavé své stíny.
PETRARCA: A přece cítím jaro a květy. Slyším bzučení včel a pravidelné kročeje pasoucích se stád. Zlatý čilimník voní tak silně, a ze sladkého spádu veršů doléhá ke mně hudba potoků napojených tajícími ledy jihnoucích Alp.
KAREL IV.: Tedy opět váš nejdražší Vergil, pastýř a věštec, kterého jste si vyvolil za učitele a druha. Nedivím se vám; i já míval jej kdysi rád; ba přiznám se, že právě zde nad vodami Mincia jsem si nejednou vzpomněl na něj, jenž tu chodíval v tušení a vytržení. Ale zda jste si uvědomil, básníku, že váš Vergil stává se vám chvílemi svůdcem a nebezpečím?
PETRARCA: Svůdcem a nebezpečím, Imperatore? Mínil jste snad spíše: povzbuzením a útěchou? Našel jsem v něm nejradostnější jistoty, když jsem již kolísal... ach, vy neznáte hrůzy mých cest..
KAREL IV.: Vedly, pokud vím, na vrchy, kde vás opojil širý rozhled, a kde křídla nadlidského sebevědomí unášela vaše lidství kamsi až k podnoží trůnu božího, že se nám křesťanům tajil až dech úzkostí před pýchou hříchu.
29
PETRARCA: Leč vystoupil-li jsem z měst a údolí kamsi k mrakům, zdaž nestalo se to pouze proto, že jsem nemohl déle žíti tam dole, kde bylo těsno a úzko až k zalknutí? Byly chvíle, kdy pil jsem z houby napojené octem a žlučí, aniž jsem věděl, zda má obět spasí kohokoliv.
KAREL IV.: Vaše přirovnání jest rouhavé. Příliš často hřešíte pýchou svého smutku, jako jiní lidé hřeší pýchou své radosti.
PETRARCA: Ano, pýcha smutku, pýcha smutné samoty. Jak by mně chtěl porozumět Imperator, moudrý od dětinství, souhrn mužských dokonalostí? Ó kéž by dovedl, kéž by chtěl porozuměti mně někdo ze živých tak, jako porozuměl mně Vergil, ten vlídný mrtvý, ten mlčelivý chodec v říši stínů!
KAREL IV.: Křesťanský císař jest vaším přítelem, pohanský a hrdý poeto!
PETRARCA: Díky za to, Imperatore, ač nejsem ani pohanem ani hrdopýškem. Jsem pouze pravdivým trpícím mužem, jenž hledá bezpečí a rovnováhu.
KAREL IV.: Kde jinde tkvějí jazyky vah všech osudů pevněji v poloze vodorovné než u nohou Božích?
PETRARCA: Peruti vašich modliteb doletí tam, leč myšlenky mé zakotvují pouze v spodních, lidštějších pásech.
KAREL IV.: A tudy vás vede váš pohanský básník ke spasení? Divil bych se, kdybyste dovedl mne o tom přesvědčiti.
PETRARCA: Ó přesvědčili vás, Imperatore, zmocniti se vaší víry, ovládnouti vaši vůli, abyste zůstal s námi, s lidmi, se svými bratry a rodáky zde, v Itálii, zde na jihu...
KAREL IV.: Nezapomínejte, že jsem Seveřan. Černé smrkové lesy stíní temné hrady, kde má nejopravdovější myšlenka nachází svého Boha. Severní chladné větry roz-
30
houpávají zvony v zamračeném městě mého domova, aby zpívaly divně sladkou řečí mé mateře kající litanie marnotratného syna. A snad teď již padá sychravý, bolestný sníh na smutné vrchy, jež obkličují mou vlast.
PETRARCA: Proč jste, Imperatore, zaklel velikost svého ducha do tak úzké kobky marného a přísného příslušenství? Příslušenství, jež nemůže býti než tíhou a kletbou vám, který náležíte jihu, Itálii či Avignonu, jenž byste mohl býti Augustem nad Tiberem a nad Arnem, nad řekami zpívajícími k vám mluvou důvěrnou?
KAREL IV.: Zdá se mně – rozuměl-li jsem dobře vaší řeči – že myšlenka domova znamenala mně cosi podobného jako vám pohanský váš básník. Leč povězte konečně, jak Vergil mohl vás tak zachrániti a osvoboditi?
PETRARCA: Bojím se, Imperatore, že slova má nebudou vlídnou zábavou pro chmury večera listopadového. Jest chladno, jest temno, a jak zoufale kvílí studna v nádvoří. Za chvíli pobídnou již nás vzdálené hvězdy ke spánku.
KAREL IV.: Mám vám přimlouvati snad tak naléhavě, jako vášnivá a hříšná královna africká přimlouvala Aeneovi u Vergilia? Poslouchám.
PETRARCA: Moje věty však budou zas jen pýchou smutku. Stál jsem osaměle a opuštěně ve světě. Neměl jsem než svůj žal a svou trpkost. Má milenka, kterou zatím má vznešená touha proměnila v plachý sen, zemřela. Mé zátiší se mi zhnusilo. Vlažná a mírná Francie najednou se mi zdála nehostinnou. Všecky vody, k nimž jsem se nakláněl, byly jen zrcadly mé bídy, a neminul den, abych jich neproklínal. Všecky větry, kterým jsem odevzdal svůj smutek, uchvacovaly mé myšlenky do studeného víru zoufalství kdesi u paty mrazivého knížete pekel, a chvílemi
31
jsem se děsil, že on, velký ničitel, má mou vlastní bolestnou, beznadějně vytřeštěnou tvář. Vystupoval jsem na hory, a tam se vyšklebil na mne pouze můj stín, také proklatec, také cizoložník zoufalosti.
KAREL IV.: Což nejste knězem, nejste křesťanem?
PETRARCA: Imperatore, chvílemi tuším, že naše lidství jest cosi obsáhlejšího než křesťanství, že svátostná milost nedovede nás vyhojiti ze všech duševních ran, že Kristus nevykoupil nás úplně z dědičného hříchu – –
KAREL IV.: Jaké zlořečené kameny přinesl jste si, poeto, z pekla Vergiliova, abyste se hříšně vysiloval, vale je vždy znova do vrchu?
PETRARCA: Ach, nikoliv. Na Vergiliových luzích kvetou byliny osvobození.
KAREL IV. (s lehkou ironií): Snad mohl bych i já je trhati, ovšem nestal-li bych se při tom kacířem.
PETRARCA: Imperatore, muži velkého ducha a srdce šlechetného, pojďte za mnou, pojďte se mnou, důvěřujte mi! Přes staletí podává nám ruce jiné, statečné plémě, jež milovalo život a nikoliv smrt, jež toužilo po hrdinství a nesvíjelo se v pokoře, pokolení druhů, bratří, předků. Vše, co velikého ve světě, stvořili tito hrdinové, mužové jihu, Římané a synové Římanů, dědicové jazyka Vergiliova. Barbaři je přehlušili, pokořili, vyhnali, a vy, dědic Augustův, netoužíte leč býti barbarem. Není života než na jihu, ne na troskách, nýbrž ve vlasti římské říše. Váš sever jest zlý sen, temná hrůza, která vprýštila do vašich žil z krve matčiny. Vaše blahosklonnost, Imperatore, zve mne vždy znovu do vašeho severního města, jež jste svou moudrostí a láskou proměnil v podivnou báchorku: chci, prahnu, slibuji přijíti k vám. Cosi mne tam láká skoro
32
nepochopitelně, tož snaha přemluviti vás, abyste národy mladé a učenlivé napojil duchem jihu, nasytil novou naší věrou, novými našimi nadějemi.
KAREL IV.: Jste podivný snílek, poeto! Vy, jenž se rád nazýváte starým a unaveným mužem, blouzníte jako jinoch. Neboť čím to než blouzněním, chcete-li živé a kypící národy proměniti v pouhé nevolníky stínů, jimiž oživil vaši hlavu pohanský básník?
PETRARCA: Ach, nejsou to stíny, nejsou to přeludy. Jistota, že život a nikoliv smrt, statečný čin a ne zkroušená modlitba zasluhují veškeré naší lásky, přibližuje nám ony dávné předky, z vojska Aeneova a Turnova, z pastýřského zástupu Euryalova a Menalcova. Nepodávají nám pouze ruce, nemluví pouze naší řečí, nýbrž jsou to bratří, přátelé. Což nevíte, Imperatore, že všichni, kdož v Italii a ve Francii jsou mladí, kdož se zrodili, aby se dožili vašich moudrých a hrdinských činů vladařských, cítí stejně se mnou? Dnes nejsem již sám. Má pýcha stává se pýchou radosti. Nová mládež hází kotvy na břehy Latia, chystá se dobýti Říma. Vše hučí její písní, všude kolotají její naděje. Jen vladaře posud nemáme.
KAREL IV. (s ironií): A co váš tribun, váš Achilles, váš Říman?
PETRARCA: Vystoupil pouze, aby získal Váš Majestát pro naše snahy.
KAREL IV.: Dobrodruhové sotva dovedou mne získati, spíše již poetové.
PETRARCA (vzrušeně): Imperatore, buďte naším, buďte opravdu římským císařem! Nechť zazpívá ve vašich žilách otcovská krev, nechť se v čin promění vaše avignonské sny. Váš obdivovatel, váš sluha, váš rab úpí u vašich nohou... úpí ne za sebe, nýbrž za tisíce utajených a za
33
statisíce nezrozených. Buďte jarem, buďte jihem, buďte životem! Jsou-li ve vzácné rudě Vašeho Majestátu šlaky, jež vás sama tíží, žár nové mladosti roztaví je a zářivé a sluneční zlato vašeho neporušeného císařství zardí se vznešenou září! Jest již noc, a nevidíte mé úpěnlivé tváře.. ó byste viděl! Touha a naděje, něha a pokora touží z ní k vám. Vám se zdá, že jest jeseň, a že svět sestaral. Jest to však klam: blíží se jaro, a vy, právě vy, máte odemknout jeho květinovou bránu, aby se vesna nové mladosti přivalila podobna prudké horské bystřině...
KAREL IV.: Nevím, zda svět sestaral. Vím, že sestaral jsem já, a že slova padesátiletého znějí mně, o tolik mladšímu jako výskot dítěte. Uprostřed našich lesů za noční samoty na modlitbách, kdy jiskří se tabulkami oken studené hvězdy, stárne se příliš rychle. Ale duše vychovává se tam k statečnosti. Bojím se, že snad i k pýše, nedůstojné pravého křesťana.
PETRARCA: Křesťana, jenž žije spravedlivě, aby marně umřel. Imperatora, který touží po ctnostech poustevníkových.
KAREL IV.: Ano, jest to pokora, která se stává skoro pýchou. Zatoužil jsem provésti neproveditelné, vynésti své lidství k nadlidskému.
PETRARCA (s bolestnou ironií): Ve prospěch barbarů...
KAREL IV.: Snad jsou moji krajané posud barbary. Nebudou jimi bohdá více. Nebudou míti asi krásu, jíž bylo opojeno moje mládí v Avignoně, ani hrdinství, jež vaše nadšení vyčetlo z Vergilia. Budou míti krásu jinou, hrdinství jiné. A oni, doufám, hledí také novému dni vstříc!
PETRARCA: Aby se přivalili, sesílení a zmohutnělí, barbarsky k našemu jihu, aby poplenili naše sny a zdrželi provedení našich nadějí. Což necítíte, Imperatore, že popouzíte krev
34
své matky proti krvi otecké? Že dělíte říši svou ve dví? Že připravujete vpád barbarů do Italie?
KAREL IV.: Přiznám se vám, rozhorlený poeto, že jsem v přísných nocích své samoty pomyslil na tyto důsledky. Ale vychoval-li jsem k novým bojům křesťanské rytíře, dobyl jsem si na to práva tím, že jsem zároveň potlačoval všecku pýchu, všechnu samolibost, všechno vzpurné člověčenství.
PETRARCA: Řekněte: všecka hrdinská hnutí své bytosti, vznešený Imperatore. A což jste si neřekl nikdy, Auguste a Traiane v jediné osobě, že chystáte boj a vzpouru vy, jenž milujete a ctíte nás? Není vám líto obětí této podivné a přece nevyhnutelné budoucí války?
KAREL IV.: Modlím se k Bohu, aby válka nestála příliš obětí!
PETRARCA: Nezbude mně, než prositi Prozřetelnost, aby vaši barbaři nezvítězili. Abych nepřestal věřit, že jsem nežil nadarmo, že mne můj Vergilius nezklamal. Ale jak sviští listí, a jak studený jest vichr... jako tam u vás na severu.
KAREL IV.: Váš hlas se třese jako vaše údy. A vaši úzkost slyším i z písně fontánu. Jest čas, abyste ve svém Vergiliovi hledal zas nápoj opojení.
PETRARCA: Bojím se, že otevru jej tam, kde mezi verši rostou květiny zapomenutí.
Oba odcházejí mlčíce.
35
STANISLAV K. NEUMANN: