HUDBA SFÉR.
Když ztichne rušný, lopotivý den,
a v širý, sladěný se sklene ve večer –
tu v okně, k nebetyčné výši zahleděn,
vždy zbožně naslouchám velebné Hudbě Sfér.
Z těch světel nade mnou mi září vítězení,
co u nás, v zemi šera, ještě boj vře tuhý –
i zdá se mi, jak mocné povzbuzení
od předních front pro unavené druhy,
již v zadním voji, v teskném pousmání,
se připravují k odhození zbraní.
Ve výších, s výší, širým, svatým vanem,
ze závratného světů kolotání,
v tom míru bezkonečně v dálku rozeslaném,
jak blahou zvěst, všem, kteří hlavu sklání
v bolestných myšlenkách o žití plodu planém –
Já slyším ji, já cítím, celou vnímám duší,
tu světelnou a požehnaně blahou,
tu volnou, širou, slavnou, hudebnou –
zpívanou celou nekonečnou drahou,
tu grandiosní světů symfonii
stvoření všeho hymnu velebnou –
v té nekonečné výši nade mnou!
Ti, kdo ji zpívají, ti dnes již šťastni jsou!
Po věkovitém trudném zápolení
43
se smutné látky kletbou tajemnou,
už znají život, v kterém trudu není,
pochyb a sporů, křídel zatížení –
Ti, kdo ji zpívají, ti dnes už šťastni jsou!
Ti, kdo ji zpívají, už vzali osten Zlu!
V sférických výších vzdušné státy Hvězd,
bezhmotná, světelná sdružení Andělů,
už zapomněli, co že práce jest –
dnes ve věčném jen světel hossana,
jak maják v smutná šera našich cest,
s báječné výše svítí nad náma,
by míru v přístavu hlásali blahou zvěst!
Vždyť u nás ještě jinak. – Těžká naše hmota
je ještě plna chmurných, teskných basů:
Půl životna, půl ještě bez života,
je celá škála všechněch zemských hlasů,
jak svoji bojující bytost projevuje
od člověka se všemi jeho trudy,
nemocmi, hříchy, pochybnostmi, bludy,
přes zvíře zjařmené až v nerost poloněmý...
Když činný den svou arsi zahajuje
s všemožných tvorů svojich miliony všemi,
volaje k práci, která ujařmuje,
volaje k boji, který poraňuje
bytosti veškery na naší smutné Zemi:
Slyš, jaká polyfonní směs to chaotická,
věcí a tvorů, zvířecí i lidská,
bytostí – zvuků spolu zápasí!
Bouří se železo kladiva pod úhozy,
44
v ulicích, v rytmech znásilněných, vozy
hřmí svými kolesy vzpurnými halasy,
zbíjená prkna hřmotí znásilněna,
a zvíře, člověk, pod nákladem sténá.
Gramofon v nároží zvuk flétny přehlušuje,
kramářů hádání zpěv v srdci básníka,
ve slavná zvonůznění chmurný vichr duje,
v nevěstky výsměchu hlas děcka zaniká –
zní výkřik zrození v chroptění bez naděje:
Tak píská, vříská, výská,
tak bouří, soptí, chroptí, naříká,
tak blahoslaví, zapřísahá, kleje –
tak všechno v nesouhlasné změti polyfonní
tu spolu bojuje, a zas se spojuje,
zde sobě uniká, a zas se spolu honí,
hned srocuje se, hned zas zápasí –
tak všechny souzvuky i nesouzvuky,
té nejrůznější noty křiky, ryky, hřmoty
– až k nebi ječivé se nesou ohlasy –
se valí přes sebe, se spolu províjí
půl v hudbě a půl v kakofonii!
A přece slyš – v té smršti drsných zvuků
ty svrchních tónů můžeš slyšet hlas,
jak v moři ostatních by volal po souzvuku,
přezníti snaže se svých bratří teskný bas!
V tom mnohozvukém, otřásavém skřeku
v té grandiosní kakofonii,
jež ozývá se miliony věků,
od hmoty polospící ke člověku –
co svrchní melodie blahá píseň zní!
45
Má tutéž slavnou arsi, tytéž čisté zvuky,
touž plesající výš, jak ta, jež vane z hvězd,
touž chlácholivou moc, tišící všechny muky,
touž víry skalopevné nesouc blahověst!
A více, slyš! V té jasné melodii
taková vyšší moc a posvěcení jest,
že zdá se uvádět u větší harmonii
i ony nejvíc temné, drsné zvuky z měst.
Že zdá se ti, co slyšíš v čistém znění
z těch svrchních tónů Země a z Hvězd kroužení,
že zde v těch nejdrsnějších už to zárodečně zní –
a tak, že z všeho světa konání a dění,
od písně hvězd do vozů rachocení,
se ozývá týž motiv základní!
Jak motiv téže velké Symfonie,
že celý Vesmír zvučí v šíř i dál,
čím výš, tím vyšší vždy a čistší harmonie –
tak sladěný velebný u chorál!
A věky ladě se vždy v hudby čistší dílo,
že stoupá v tónech stále o to výš,
oč výš a více světů vystoupilo
na svojí pouti v Nebes blahou Říš!
***
Ó struny rozeznělé v Zeměkouli celé,
vy svaté nástroje pro hudbu příštích Krás!
Tak slibné na poslech, byť ještě neumělé,
byť musely jste ještě vcházet ve zápas
svých resonančních desek s Hmotnou Základnou:
46
zvuk třepící vzpurností rozkladnou,
zvuk dusící netečnou hmotou svou –
Ó laďte se, ó laďte! Každý drsný z vás,
poslouchej zbožně onen vyšší hlas,
laď s ním ten svůj vždy více v stejný ráz,
by nástrojem se stával stále vyšších krás!
A kdykoli dne arse znenáhla se ztiší,
by v harmonické these přešla u večer,
tu naslouchejte všichni, zbožný pohled k výši,
jak z dálných výší vane blahá Hudba Sfér!
Tu veřeje své všechny v kořán zotvírejte,
ať záře svatá ozáří váš práh,
ji vděčnou modlitbou vždy vroucně přivítejte,
vždyť tu Vám v cestu stelou Bratři ze svých dráh!
Tu děti, mrzáky před domy vyvádějte,
a zbožně ukažte jim na prazích tu zář,
pak rukou svou nad hlavy k výši spějte –
ať k Zdroji Světla toho pozvednou svou tvář,
ať ztiší srdce ruch a naslouchají s Vámi,
co nocí zní širými prostorami!
Tu hudbu s nimi v srdce zavírejte,
co nejvyšší svou blahou naději –
té v duši vždy nejvíce zavznít dejte,
když vichry pochyb, strázní do ní zavějí:
ať uvěří tu blahou, hvězdnou zvěst,
že Poslední Cíl Všeho Velký Souzvuk jest!
To čiňte vše po všechna tisícletí,
co trud váš, pot, ponese vaše zem, –
47
a vaše píseň bude v prostor zněti
vždy vítězněji nad pazvuků změtí –
Až jedenkrát váš zemský rušný den
se sklene ve velebný, slavný svatvečer,
kdy v milionů zvuků Symfonii,
u klidu světelném se v prostor rozhlaholí
vítězně sladěná, velebná Hudba Sfér!
48
ARCH. VLASTISLAV HOFMAN:
DUCH PŘEMĚNY V UMĚNÍ VÝTVARNÉM.
Vrůsti organicky a vývojově do moderního prostředí znamená spontánně obsáhnout určité účelné nutnosti. Po otřesení Tainova vývojového determinismu není ovšem zvykem přisuzovati prostředí takovou moc, že by s jakousi nutností určovalo směr a charakter uměleckého tvoření. Jest pravda, že prostředí samo o sobě je neurčité a beztvaré jako jakási mlhovina, z níž vynořují se jen některé svéráznější vzněty ducha jako ostré hrany a paprsky, které přes to nestačí, aby utvořily strukturu uvnitř duševního prostředí. Ale právě v této své indifferentnosti je umělecké prostředí účelným stadiem pro možnost nového výrazu. Neboť umění má v sobě puzení organisovati tuto neurčitou látku, podobně jako když vznikne filosofická idea, která jest pro tuto chvíli užitečná a dává jí překvapující a samozřejmý řád. Veden jakýmsi účelným vývojovým instinktem vkládá se umělec činně do tohoto stadia a udílí mu magnetické poruchy; jeho úkolem je, aby organisoval prostředí ve směru formálním, zatím co prostředí pozměňuje jej ve smyslu obsahovém nebo povahovém. Pravdou jest, že všechny možnosti nového výrazu uloženy jsou v tomto tvárném prostředí naplněném energiemi, jichž umělec má použít k důsledné souhře, soustavě a konstruktivnímu sjednocení, a že za každým uměleckým posunem, za každou novou formou vězí stroj a úhrn věcí, jež skládají přítomný svět; pro vědomého jednotlivce je ovšem největší a nejobsáhlejší věcí světa jeho názor.
Spojitost s věcmi prostředí je prvním zřetelným rysem moderního umění. Nové prostředí je jako nová oblast, jež láká k prozkoumání a proměření: jakmile vznikne pocit změněného pro-
49
středí, ihned dostaví se živá potřeba nové chuti, dosud utajené formy a nové, současné, ryze moderní krásy. Jmenovitě moderní duch se svou bádavostí, ostrostí a pronikavostí nemohl by zanedbati toho, aby nevytěžil změn a nových situací, které mu nadešly. Celý nový život prosycen je touhou po tajemnu a vůlí proniknout je, což děje se ve vědě cestou namáhavou, jaksi vojenskou, a v umění cestou krásy a vzrušení.
Moderní doba jest povahou protinaturalistická: přemáhá přírodu, zmocňuje se jí a stvořuje umělý svět, svět řízený mocnými schopnostmi člověka; vším dotud dosaženým, technikou, důmyslem a praxí, jistotou, rychlostí a samozřejmostí, vědomostmi, tvrdostí a silou staví se lidstvo proti domnělé utlačující moci stvořitele a přírody. Tak také v umění syrový charakter naturalistický proměňuje se duchem účinnějším a neskonale hlouběji fungujícím, než bylo pouhé opsání a napodobení skutečnosti v dobách předchozích. Zde vládne mocný tlak duchové principiálnosti a úmyslnosti, jaké cele schází dobám úpadkovým. Naturalism se nedovede předmětů zmocnit než napodobením jich, skoro jako australští divoši věří, že je nutno napodobit zvířata, aby se dala chytit; naproti tomu principiálnost je jako mathematika, jež se zmocňuje velikosti a objemu předmětů jich rozdělením na differenciály s nově vyabstrahovaným objemem integrovaným. Moderní umění uvědomuje si jiné úkoly; jemu nestačí rozmnožovat přírodu třeba zkrášlenou temperamentem umělce, jako nestačí fotografie k vnitřnímu poznání věci nebo jako se nerozmnoží duchová existence a bytost slavného muže bronzovými a sádrovými odlitky jeho populární busty.
Podstatná změna, kterou umění za našich dnů prodělává, jest podmíněna touhou po neznámu, po nových dojmech a jakoby po novém světě. Tento vniterný původ dává novému umění zvláštní význačně citový výraz; máme malířství citu, architekturu
50
citu a citové básnictví, v nichž ve všech cit projevuje se ne náladou, nýbrž vyrušením z klidu. Moderní umění jest silná touha zmáhati realitu; již tím, že jest principiální, odtrhuje se od živého a syrového podkladu skutečnosti, a veškero jeho úsilí jest přehodnotiti massivní dynamiku života do konstrukce a do abstraktního povrchu, oduševnělého průchodem ducha. Jeho postup je zduchovnění a zformování, přeměnění světa ve stav ideality, v úhrn autonomních forem. Ale samo slovo „forma“ nabývá v něm odlišného smyslu: neznamená již formu ozdobnou, neboť v tom bylo by pro moderního ducha málo praktického, čistotného a odborného; rovněž ne formu přírodní, napodobenou podle přírodních věcí a odkoukanou z průběhů fysického světa. Moderní forma jest věcná; není ani imitací předmětů, ani symbolem věcí, nýbrž sama jest věcí, je s ní nakládáno jako se zcela samostatnou věcí, velmi nezávislou na tom, je-li nebo není-li podobna nějakým naturálním předmětům. Tedy zvláštní povaha moderního umění jest jednak cit, stav emoce, jednak jasné a bezpečné vědomí principiálnosti, jakási vědomá racionální logika uměleckého tvoření, a konečně odvažování se, vynalézání a zkoušení nových výrazů lákavých pro novost samu. Toto troje jsou dané a určité veličiny v neurčité rovnici současného umění; neurčitou a proměnlivou hodnotou je hluboká originalita prvních představ, tajemný účinek moderního prostředí, základní instinktivnost a pocity povahy básnivé, až hloubavé. Jest zřejmo, že moderní umění jest souhrn lidských duševních sil nebývalé složitosti, a že vniterný pochod, kterým vzniká, se velmi liší od snadného tvoření naturalistického.
Základem moderního umění jest domáhání se formy o absolutní a principiální jistotě; nástroji jsou tu prostředky, jako barva, prostor a zvuk. Tak třeba kubismus má svůj „astrální“ prostor bez atmosféry, zbavený kouzla i lepkavosti naturalistických šťav;
51
není to prostor, ve kterém dějí se motivy živelnosti a vášnivých přírodních sil, nýbrž je to princip samobytný a čistý, zakládající jakýsi druh l’art pour l’artismu v nejlepším smyslu, jakým bylo (ovšem v jiném stylu) hudební dílo Bachovo na rozdíl od Wagnerova.
Odvrat od naturalismu, jenž tak hluboce charakterisuje moderní umění, lze si představiti nejsnáze takto: Počínajíc renaissancí výtvarné umění evropské snažilo se podati nápodobu krásného zevnějšku věcí. Tato tendence potrvala až do 19. století, a její modifikace nebo styly byly způsobeny spíše změnami „morální temperatury“ evropského lidstva než nějakými principielními převraty. Avšak moderní duch přijal do sebe příliš mnoho vědeckého poznání, než aby nevěděl, že to, co děje se pod povrchem věcí, uvnitř v jich struktuře a jich silách je mnohem tajemnější a také krásnější než jejich zevní obal. Sebe dokonalejší illuse předmětu neposkytla by již duchu současnému plného a trvalejšího uspokojení. Odtud stává se úkolem umění osvoboditi se od přírody a podmaniti si ji. Impressionismus vymanil se aspoň z hmotnosti přírody a dal jí rychlost a jemnost psychologického dění; ale tím nebylo ještě zasaženo hlouběji do povahy umění, a zbývalo učiniti rozhodný krok, totiž nahraditi ve tvorbě přírodu umělostí, autonomním řádem lidským a plnou autoritou umělé formy tak, aby forma, útvar duchový, nahradila přírodní věc. Moderní umění dává věcem monumentální odění, a pak je možno dosaditi za skutečnost tento monumentální princip samostatně a autonomně; forma umění děje se tedy jiným pochodem, než pouhým přenesením skutečnosti.
To, co bych nazval uměleckou substitucí věci, jest abstraktní povrch a forma prostá naturalismu, citová a umělá. Tak už barevná tečka novoimpressionistů byla takovou samostatnou věcí, malým prostorem, obsaženým v barevném doteku; tím již byla
52
v novoimpressionismu naturální podoba podřazena jistému principu. V dnešním umění se dějí změny daleko důsažnější, zasahující samotné jádro výtvarného pojímání. Formální zaujetí se pročistilo a zbavilo hrubých příměsků. To, čeho umění hledí dosáhnouti, je idealita formy, pro niž vynalézáno je nesčetně prostředků a pokusů. Neboť uskutečnění této ideality není věcí snadnou; umělec nenajde jí ve světě ve stavu hotovosti, nýbrž musí ji připravovat; moderní umění je činěno, ne sněno; musí pronásledovat svou myšlenku cestou logiky i tušení, podivně zahráti s věcmi světa, chytře a s jasností využít světový názor ve prospěch formového názoru, aby se tak stvořila nová krása a nová umělost. Jakmile tato krása je zrozena, nemá ještě obecného uznání; očím esthetiků a starožitníků, kteří ohřívají umění vzniklé již dávno a bez jich přičinění a předávají je z ruky do ruky, zdá se být syrová a hrubá. Avšak fakt, že autonomie formy tu už je, uskutečněna v novém umění, nemůže býti oslaben ani tím, že je tak nepohodlná očím zvyklým na eklektické a naturalistické umění.
Ale aby nová krása mohla silně a plodně vzniknouti, máme býti plni důvěry ke své současnosti: Moderní doba musí se nám zdát nejkrásnější ze všech. Chceme-li stvořiti moderní krásu, především je nutno zbaviti se sentimentálního obdivu k věcem minulým. Tak jako voják cítí novou krásu výstřelu ze strojní pušky, krásu dokonalé funkčnosti, pocit již velice odlišný od starodávné a hloupé krásy myslivce-čarostřelce. Moderní divák má míti týž naivní a samozřejmý pocit před uměním.
Tedy moderní umění směřuje k idealitě formy zbavené illuse. Tak i ranní středověké malířství nemělo podezřelého illusivního kouzla pozdějších slohů; jeho výrazová řeč byla záhadnější, protože čistá a původní.
Avšak nové umění není odvrat od skutečnosti a útěk k ideálu krásy mimo svět. Naopak, plný a živoucí smysl doby nás učí,
53
abychom se hleděli prodrat až do nitra skutečnosti, až ke kostře, která skutečnost nese. Náš reální smysl je tak zbystřen, že vše, co je pouze illuse, nechává na dně duše člověka nemělkého trýznivé neuspokojení a pocit nepravděpodobnosti. Moderní duch nedrží se země, nýbrž skutečnosti, která neustále člověka vybízí, aby ji zmáhal jednáním. Tato pravá skutečnost, která je stálým předmětem aktivního tvořivého díla člověkova, nemá pro naše smysly již nic ošklivého a všedního. Již nepotřebujeme zkrášlovati ji, zastírati symboly a metaforami, nalíčiti bengálovými náladami a haliti pláštěm božství. Umění není již z jiného světa, nýbrž děje se v téže skutečnosti jako práce učence, chemika, fysika neb inženýra.
Umění minulých dob tvořila stále spíše ideální svět než ideální formu. Obsahem jeho byly krásné „idealisované“ předměty, podané naturalistickou imitací. Důstojnost umění byla pak nahrazována jakousi illusí božskosti, vznešenou aristokratickou krásou, jež znamenala něco lepšího než je pouhá skutečnost. V tom byla revoluce osvobozením a očištěním, neboť byla racionální a civilní a učinila konec mnohé skvělosti minulých dob. Teprve po ní mohla přijíti nová realita, nové uvedení představ do věcí, hlubší výzkumnost a vise než dotud. Nyní žádáme od básníků více než elegantní a filosofické projížďky na Pegasu, od hudebníků více než krásné melodie, od malířů více než galerijní mistrovství; neboť toto vše jsou divadélka, kde v půvabné posici leží illuse krásy. Moderní doba luští v sobě něco mnohem principiálnějšího a elementárnějšího a nežádá si uspokojení a oblouzení, nýbrž vlastní konstrukci. Zájem moderního umění směřuje k věcem, k zmocnění se věcí. Nová výrazová řeč podává tajemnost a pravdu reálnosti jako nový dotek ducha a doléhá na nás tak silně, že se realitou ustavičně skoro vystrašujeme. Moderní malířství zkoumá věci s přesností skoro analytickou, otáčí se
54
kolem nich, překvapuje se jimi; nikdy umění nepostupovalo s takovou přesností jako nyní.
Tak nalézáme v novém umění jakýsi dualism: snahu po plné realitě předmětové a úsilí po plné idealitě formy. Nový zákon o moderním umění jest dosíci takové ideality formy, která by byla schopna plně a syntheticky zastoupiti věc. Naše umění, jsouc takto uloženo mezi dvěma stejně silnými, novými a nutnými požadavky, jest problémem, který připouští neomezený počet řešení; v tom jest zdroj nevyčerpatelného bohatství, které vidíme v budoucnosti nového umění.
Požadavky zde vyslovené realisuje současné umění plně a výrazně. Především jakou formou se vyjadřuje moderní umělec? Mluví čarou, jež nejúplněji stenografuje dlouhou cestu, kterou byl přeměňován a v duši lomen přírodní zjev; mluví plochou, která je limitou na mezi přírodního povrchu, plochou velice výraznou, na níž jsou sehnány stejné molekule, aby zněla hlasitě a určitě; mluví formami, jež jsou na poslední hranici mezi nemožností a pravděpodobností; tu barevné plochy, jež podobají se třebas barevným stuhám, podivným pruhům a deskám jsou výsledek umělecký, omlazující účinnou dekorativní moc obrazu od základu, jaký nemůže být dán barevnou fotografií; a tato abstrakce od přírodní podoby jde tak daleko, že formální prvky mají ráz téměř geometrický nebo strojový. Ale jak současně se vznikem ideální formy lze cítiti reálně s věcmi? Tak, že věci jsou zbaveny kouzla měnivého povrchu a jaksi obnaženy; že z nitra věcí hledí se vydobýti jich formální konstrukce, jež je zároveň zjednodušením a rozvinutím věcí, jich shrnutou a mnohonásobnou visí. Avšak prostředků a systémů je daleko více, než je zde možno uvést. V nebývalé hojnosti dějí se výboje a tlaky, jež nutně prorážejí všechny hráze, udržované eklektickými tradicionalisty. A jako toto hnutí rozrušilo svou intensitou mnohé pojmy
55
a esthetické celky, jež platily za hotové a absolutní, tak rozložilo již i mechanickou homogennost děje veršem uvolněným, který se nově organisuje a hledá svou zákonnou vazbu, tak rozložilo i prostor v umění kubistickém v malířské substituce, a tak rozložilo melodii v disparátní a samočinnou soustavu tónovou. Avšak toto rozložení není rozumovou analysou; je rozložením a roztažením křídel k nejodvážnějšímu vzletu, ke kterému se chystalo celé století.
56
STANISLAV HANUŠ: