NA KŘÍŽI.
Na kříži, mezi dvěma lotry, visel.
Tam dole,
pod palčivostí nohou, v kterých žhnuly hřeby,
se zmítal zástup:
pěsti, přílby, tváře.
Snad tváře přátel.
Snad. Však dnes – tak cizí.
Mdlá hlava, tělo v horečce, rty zvadly.
A dole město v slunci popoledním.
Vše bílé domy, bílé, bílé, bílé.
Vše bílé domy.
Vše bílá, bílá hrůza.
Vše modrem tálo, vše zvalo stínem
v tom kraji, jenž byl jeho.
Sladká
je vlhkost vody, z jezera když vane;
tichá
je mluva rákosin při hebkém břehu,
kde v mechu kloužeš.
A slavná, zářná, družná, hlaholivá
je radost Syn být Boží.
Krásný kraji,
kde hovořil s ním Otec!
Když ruku vztáhneš
79
a ku obzoru vzpřímíš,
víš v sladkém bezpečí, co v pravo je, co v levo.
Tak bylo tam.
A Dobro povždy stálo na pravici,
a na levici, vrásčitý a mdlý, se hrbil Ďábel.
Krásný kraji!
Z jeho slov tam vyčkávaly hory
jednoho jediného,
by s břehu sešly, v moře seskočily,
jak v parnu do koupele spěcháš.
A nemoc, hřích a vlčí vášně
jektaly zuby
před jeho stínem na útěku.
Proč bylo nutno ztratit
mír horských míst a upřených k nim s věrou tisíc očí,
pšeničná pole, modlící se šeptem,
rybáře duší husté sítě
i lodičku, bezpečně klouzající
pod tlapou bouře?
Proč bylo nutno vstoupit
sem v bílé peklo Města,
kde úzkost na zápraží domů sedí,
neschopná vrátkou nohou
za božstvím jíti?
Zde za dnem den, podoben stínu,
zlodějsky míjel kolem jeho srdce
a každý
80
kus božství strh’ a krad mu temnou rukou.
Zde za dnem den svlékal s něho Syna.
Zde zázrak nevykvet z pod jeho dlaní,
když vztáh je, aby žehnal.
Zde pravice se mátla s levicí,
zde oči uvykly hledět k nebi v děsu
a čelo potilo se pochybnostmi.
Abys Bohem zůstal,
toť zápas s každou chvílí, s každým okamžikem
a každý vítězný.
Byť zapochybovals
tak na krátko, co zrak se přivře za nečekaného ohně,
otevrou se nebesa a strašným hlasem
tě zaprou.
Leč sláva božství,
ta lehká peruť, letět nad zemí, svou ruku v laskavé dlani Otce,
hovořit světlem, a nekonečností být sledován jako lašťovkou,
se změní v skálu, zdrtí v tobě
Člověčství, kde jsi hledal úkryt.
Dnes ráno u Golgothy
ne pod křížem, však pod božstvím on padnul,
jež nedoved’ již nésti – – –
Na kříži, mezi dvěma lotry, visel.
Mdlá hlava, tělo v horečce, rty zvadly.
Teď hrůzou z důlků se mu oči vytřeštily.
Vzkřik strašným hlasem: „Bože,
ó Bože, proč jsi mne opustil?“
A skonal.
Byly tři hodiny s půldne.
[81]
OBSAH
Stránka
Kalendarium5, 7,9,11
Václav Špála, Kresby: Zima, Jaro, Léto, Podzim4, 6, 8, 10
Stanislav Karel Neumann, Dub13
Stanislav Hanuš, Shledání16
Otokar Fischer, Na pomezí19
Karel Čapek, Ve věku mladého života21
Otakar Theer, Zázraku života!24
Josef Kodíček, Ode dne proměny26
Arne Novák, Příchod jižního jara29
Stanislav Karel Neumann, Střevlíci36
Josef Čapek, Tři prósy39
Jan z Wojkowicz, Hudba sfér43
Vlastislav Hofman, Duch přeměny v umění výtvarném49
Stanislav Hanuš, Poledne v říjnu57
Otakar Theer, Vzpomínka na mrtvou59
Otokar Fischer, Noc61
Stanislav Karel Neumann, Cirkus64
Václav Štěpán, Včerejšek a dnešek hudební formy68
Stanislav Hanuš, Půlnoc75
Otokar Fischer, Z hlubin77
Otakar Theer, Na kříži79
[83]
Almanach
na rok 1914
byl vytištěn v září roku 1913
Grafií,
Dělnickou knihtiskárnou v Praze.
Kresby
Václava Špály.
Úprava
V. H. Brunnera.
E: pk; 2006
[84]