EN PASSANT.
Stín chorých dní, jež čekali jsme v clairvoyanci přítmí
s mučivou žízní v duši unavené smíchem,
kol oken půjde zlomený a v tempu tichém
keř žlutých růží rozechvěje zemdlenými rythmy.
A cikád nudný stesk kdes v trávě dohořívá
ztlumený těžkým fllorem blízkých agonií,
a v tristních tonech fádních harmonií
se choulí mlčky slova úzkostlivá.
Vin těžkých proroctví v spuštěné jalousie
výčitkou zabuší a krutá melodie
signálů vítězných k útěku vábí zamyšlené chodce.
A v oknech vyhaslých čís ruce jemné, bílé
v úzkostech rozžaly kahance zasmušilé. – –
Jde lovec podvečer a usmívá se krotce.
16
KAREL ROŽEK:
ÚRYVEK Z ROMÁNU „HORY“.
Když Lola rozešla se s otčímem, zavřela knihu a kráčela po břehu řeky v duši s únavou a podivným steskem; kopce a skály, padající srázně k proudící hladině, uzavíraly veškeren výhled; nikde, nikde človíčka, a to byla příčina, proč připadala si býti vězněm na sebe jen odkázaným. Přírodě nerozuměla, nemilovala ji. Jsouc zvyklá na město, byť nevelké, ale přece jen hodně živé, nedovedla přivyknouti selskému životu na statku zcela o samotě stojícímu.*) – Květina, uvyklá v kypré a úrodné půdě, byla po létech přesazena na písčitá, pustá lada; družný pták chycen a uzavřen v klícku tichého samotáře. – Pocit skleslosti a opuštění ji ovládl.
Stanuvši, opřela se o černý peň olše a zadívala se za odcházejícím mužem. Rázný jeho krok rupal v písku cesty.
„Můj otec...“, řekla si tiše s úsměvem.
– „Hle, tento bodrý, pravý syn nevlídných hor – je mým otcem. Jakým právem?.... Cha... cha... Sem jste mne zatáhli a já toužím ven z těch svírajících skal! Já toužím po nádherném světě velikých měst..... po životě, který neznám sic, ale tuším jeho bouři i krásu. Do města, do Prahy jsi mne měla
*) Pocházela z Rychnova nad Kněžnou, kde matka její byla vdovou po úředníku. Provdala se po druhé za hrdinu tohoto románu, sedláka Valentu.
17
matko odvést, a ne k tomuto hloupému člověku.... Zde vadnu, hynu.... a není odtud vyváznutí....“
Valenta zmizel za křovím v ohybu Orlice, ale dívka dlouho ještě dívala se v tu stranu. Melancholie úzkého údolí tížila její duši, toužící po vířivém životě. Na zad složenýma rukama objala štíhlý kmen olše a oči upřela do řídké koruny.
Zdálo se, že srostla se stromem.
Náhle pocítila, že béře jí kdosi knihu, již držela v prstech. Leknutím křiknuvši, bleskem se otočila, ale knihy již neměla.
Proti ní stál Valentův Václav,*) jenž mávaje ukořistěnou knihou, volal se smíchem:
„Málo plachá laňka, jež nechá lovce přiblížiti se až na krok!“
„Jak jsi mne polekal, ty zlý... zlý...“ s úsměvem mu vyčítala a prosila ho, aby jí vrátil knihu.
„Opravdu ji chceš? K čemu ti knihy, když všude, kamkoli zde pohlédneš, do vln řeky, do rudých strží, do přítmí lesů, všude, všude zpívá báseň. Zde není třeba knihy.“
„Nerozumím těm básním – neslyším ty zpěvy!“
„Opravdu! Lolo! Opravdu!“ s podivením zvolal Václav a dodal: „Dosud jsi nepochopila tu duši – krásu našich hor?“
*) Vlastní syn Valentův z prvého jeho manželství.
18
„Nevyčítej mi. Nehovoř o těch smutných zdejších krajinách, ale vyprávěj mi něco o Praze. Včera jsi se vrátil,*) máš tedy čerstvé ještě dojmy; ach, o tom mi vyprávěj, jak žije se v té spoustě lidí, co je tam kočárů, hezkých obleků, jaké zábavy jsou tam, kam chodíváš večer... Tím mne potěšíš.“
„Bože, Lolo, co se to s tebou zde děje? Tak nerozumně nemluví dvacítileté děvče.“
„Co se se mnou děje? Stýská se mi.... ano stýská po jiném, živějším světě tohoto. Je mi tu smutno, nudím se....“
„Pracuj.... Pamatuješ, jak radil jsem ti pracovati, když jsi prvně s matkou na náš statek přijela?“
„Pamatuji a dovedla bych snad pracovat – o něčem jiném, ale práce hospodářské mne netěší. Nemohu si pomoci. A nerozumný hovor to není, ale upřimný. Či nemohu být ani k tobě otevřenou, nemohu se ani tobě vyznati, jak vše cítím a myslím? Jsem nešťastna z té samoty.... děsím se jí...,“
Lola se odmlčela a sesmutněla, oko ztratilo lesk, jsouc zalito slznou rosou. Pohledem těkala po zelené klenbě stromů.
Václav chápaje její melancholické mlčení, soucitně na ni pohlížel, nevěda, jak ji uvésti do veselejší nálady. Po zvyku lidí, vědomých své síly, rozhovořil se, ne proto, že by svým
*) Václav studoval v Praze.
19
slovům věřil, ale aby ohlušil toto nepřátelské ticho:
„Lolo, musíš se přizpůsobit.... Život nezmění se dle tvé chuti, ale ty musíš mu porozuměti, skočiti směle do tichého, však hlubokého a strhujícího proudu – takový je život na samotách – a dáti se unášeti na jeho vlnách... Jen chtěj... vemluv si pro začátek odvahu a uvidíš.“
Leč Lola nedala mu domluviti. Vztáhla proti němu obě ruce, jakoby chtěla čemusi zabrániti a zvolala:
„Kazateli... Silný... Velký synu také těchto hor... mne svými slovy ani neoklameš, ani neutěšíš. Jen tebe vidím, velikého proti sobě, hloupé, bezradné hnidě... Jen řekni vše, co si o mně myslíš... Všecko vhoď mi do tváře... Že jsem příživníkem u vašeho stolu, že spím ve vašem domě, ale nepodrobuji se za ty dary způsobu vašeho života, nepracuji, abych oddělala, co vašeho takto ujím...“
„Lolo, Lolo,“ bránil se student, „křivdíš mi, myslíš-li, že tak škaredě o tobě soudím. Chápu, žes pro jiný život...“
Vzal ji něžně za ruce, chtěje si ji blíže přitáhnouti. Dívka se mu však vyškubla a křičíc: „Nechápeš, není to pravda!...“, utíkala po proudu řeky, co dechem stačila až na konec aleje, jež přecházela v hustý les, který zastavil její běh. Musila by stoupati po pěšině do stráně.
20
Udychána padla do bujného vřesu a propukla v hořký pláč.
Václav zaražen jejím počínáním, nevěděl v prvém okamžiku, má-li se za ní pustiti, či volati ji; s rozkoší pozoroval prchající dívku, jež pružně přehupujíc kameny, stavící se jí v cestu a staré kořeny rozrývající půdu, mihala se jako víla v světlých skvrnách vzduchu mezi černými pni stromů. Ale náhle bez rozmýšlení, puzen rozkazem srdce, rozběhl se za ní.
Padnuv vedle ni na kolena, a ovinuv rukou její ramena, šeptal, když utišil se mu vzbouřený dech:
„Lolo, drahá Lolo, jak bych tě nechápal, když tě... mám rád. Ty přece nejsi mou sestrou... nikdys jí nebyla; již z té doby, kdy studoval jsem v Rychnově a potkával tě s tvojí matkou na procházkách, již z té doby tě mám rád... rozumíš mi...? Lolo... drahá Lolo...“
Dívka se chvěla jako list pod dojmem sdělení. Ani jí nebyl lhostejný z té doby prvních, ještě dětských vznětů lásky, ale neodvažovala se ani pomysliti, že by mohla si ho více než přítele nakloniti. Okolnost, že její matka provdala se za Valentu, zdálo se jí, že všecky intimnější vztahy mezi ní a Václavem rázem zpřetrhala. To byla také jedna z příčin jejího stesku, jeden z důvodů, proč mohla zvolati, že je nešťastnou. Hory nedaly jí dosud ničeho, ale vše jí vzaly, tak si myslívala.
21
Setřela slzy a dlouhým pohledem zpytovala jeho oči, jako by v nich chtěla rozpoznati pravdu a proniknotiproniknouti jimi v jeho duši.
„Nevěříš mi, Lolo?“ zašeptal Václav, hladě ji po vlasech.
Dívka neodpověděla a stále četla v jeho očích a její duše tála pod vlivem měkkých doteků; jeho slova hladila jí srdce, jež plno vzrušení třepetalo se jí v prsou jako poplašený pták.
Václav uchopiv její drobné ručky do svých dlaní, tiskl je a mazlivě zpívala jeho řeč:
„Lolinko, jaké pro mne stěstí,štěstí, že můj otec přivedl si tebe a ve svém domě chránil; kdo ví, zda ve městě bys zůstala mojí. O Lolo, mám tě rád... V tichém zátiší, v ztraceném koutě hor vykvétá pro mne rudý květ... O Lolo, pověz, pověz – zda opravdu jen pro mne?“
Nebylo pochyby, že mluví pravdu. Věřila mu, a radost zajásala najednou z její duše. Mimovolně vznášela jeho ruce ke svým rtům a pokryla je vřelými polibky. Horké slzy, jež opět vytryskly z očí, kanuly na místa, jež opustily hebké rty. Všecka tajemná a tlumená vášeň zjevila se v její prudkých pohybech a citových a náladových proměnách. Jak planý, rudý mák hořela jí líc a jako rosná kapka, v níž láme se ranní paprsek slunce, zářily její slzy a oči.
Údol ztemněl dlouhými stíny lesa a na protější stráni rozlily se nachové barvy zapadajícího slunce.
22
Milenci dlouho seděli vedle sebe na vřesu v oddaném mlčení, jež hovořilo k nim sladkými slovy rozechvělé touhy. Jejich srdce vyplněna byla láskou, jež jako neviditelné ruce vzájemně se zplétaly a hladily.
Po dlouhé chvíli slavného ticha, v němž touha nahrazovala slova, a jež učinilo je sobě oddanými, a zcela si stačícími, jakoby probuzen ze sladkého snu, rozhlédl se Václav po lehce šerem zamžené řece a políbiv dívčiny ruce řekl:
„Musíme domů, Lolo... pojď...“ Vstal a podal jí ruku, aby pomohl jí vstáti.
„Ach, již domů? Jak tu bylo milo!“ zvolala a srovnavši si volným potřepem pomačkané sukně, opřela se celým tělem o rámě studentovo.
„Aj, snad počínáš rozumět tomu tichu hor?“ radostně promluvil Václav a ještě jednou rozhlédl se po údolí, jakoby vrýti si chtěl v pamět ztemnělý obraz šťastného koutku země.
„Nevím, porozuměla-li jsem přírodě. Ale nebylo mi smutno, nestýskalo se mi... a to není přičiněním hor, ale tvým... Jak jsi dobrý, co štěstí rozsypals v mé duši, jež byla tak úžasně prázdnou a pustou... Ještě když jsem s tvým otcem mluvila, byla jsem zlá... ó to určitě poznávám... zlá a posměvačná jsem byla. A jakou se vracím? – Ó díky tobě, díky Václave, žes pozvedl mne k sobě. Viď, tys jiný, než ti, kteří na statku kolem tebe žijí... Myslela-li jsem kdy, žes stejně tvrdý jako oni,
23
mýlila jsem se. Přesvědčils mne o jiném,“ šeptala Lola a lichotivě přivíjela se k jeho statnému, však štíhlému tělu. Bylo jí tak příjemně teplo po jeho boku a nálada hlubokého smíru prolnula všecku její bytost.
„Mýlíš se, myslíš-li, že jsem jiný. Na samotách jsem vyrostl a v lásce k tomu kraji hranila se moje mysl i duše. I ti lidé jsou dobří, alespoň většina. Utrpení minulých dob, hlavně utrpení pro víru, učinila je na povrchu nevzhlednými, tak jako když drahokam poškrabeš a rozryješ. Ale uvnitř – a to je pravá cena člověka, jsou jadrní, hlubocí a přemítaví. Snad jen o nátěr jsem lepší,“ řekl se smíchem mladý muž a doložil: „Nátěr jest vlivem studií a života ve městě, ve společnosti.“
„Nu, vidíš, sám to doznáváš, jaký vliv má město,“ vyhrkla bez rozmýšlení dívka.
„Ovšem, ale přijde na to, jak zdravý je ten vliv. V poměštění našich lidí neshledával bych jejich povznesení a spásy.“
Václav, pomáhaje dívce vystupovati po příkré pěšině vzhůru do kopce, na němž rozkládaly se Valentovy pozemky, bez obtíží přenášel se se skalnatého výstupku na výstupek, při čemž často Lolu v pasu chytal, aby zadržel ji v pádu, a nebo stál-li výše, ruce ji podával a k sobě jak lehounkou loutku vymršťoval. Smích obou hlaholil tichem večera, rušeného pouze tikotem polekaného ptáčete.
Slunce již zapadlo.
24
Když vystoupili na okraj stráně, stanuli a zmlknuvše, opírali se bokem o sebe a držíce se za ruce, vypadali jako dvě děti, jimž zjevilo se náhle, co nikdy před tím neviděli. Václav rozhlížel se po dalekém kraji, jehož obzor na severozápadě zabarven blednoucími červánky ztrácel se bez ukončení v modré páře. Ačkoli tisíckráte kochal se pohledem v mizící dálavu, vždy znovu a znovu nadšen, skláněl v duchu své čelo před krásnými zázraky horské přírody. Lola, snažíc se mu přizpůsobiti, bez hlesu dívala se na ves, jež tonouc v modrošedé zátopě padající mlhy, podobala se pohádkové vísce potopené v průhledných hlubinách tajemných vod.
Ze vsi zavzněl tlumený zvuk drobného zvonku, a hned na to rozhučeli se dva železní starci na věži Žberského kostela.
„Slyš, klekání... A všemi zvony... slaví zítřejší den.....“ zašeptala Lola a vsunouc svou ruku pod jeho páž, zatřásla se, jakoby ji zima přepadla. Při tom povšimla si, že rty jeho se chvějí, jako by se modlil a ruce, že má sepjaty. S pietou ho pozorujíc, zmlkla a čekala až zvony dozvoní. Pak zeptala se, když neviděla, že by se křížem znamenal:
„Modlil jsi se?“
„Ano...“
„Nauč mne tu modlitbu, abych večer, až opět odtud odjedeš, vzpomínajíc tebe, modlitbou v duchu splynula s tebou... Anděl Páně jsi se modlil...“
25
„Ne!“
„Zdrávas Maria?“
„Ne!“
„Nuže, co tedy?“
„Čemu neporozumíš, nechápeš-li Hory. –
K bohu těch Hor jsem se modlil, k bohu, jehož evangelium zpívá pod námi řeka, jehož bytost rozplynula se v mlhách a červáncích, jehož děti, splozené se Zemí, žijí v těch chatách pod námi...“
Nerozuměla mu. Sklopila hlavu a zase cítila, jak maličkou je proti němu. To ji rozladilo, neboť sama přála si býti nejvyšší bytostí jeho snů, v ní měl spatřovati všecko nejkrásnější. Tak si představovala lásku a jen podobné zbožnění mohlo ji uspokojiti. Může-li býti ovládán jinými myšlenkami, než na mne, a to i tehdy, když jsem mu docela na blízku, nemá mne z daleka tolik rád, jako já jeho; on je mi v té chvíli vším, nic jiného pro mne není, myslela a dotknutím se jeho ruky chtěla ho vyrušiti z dum.
„Pojď“, pravila, „maminka mne čeká a bude se zlobit, že se tak dlouho zdržuji sama venku.“
Kráčeli ruku v ruce ke statku, jenž halen korunami stromů, podobal se tmavým vlnám, nebo oválným mrakům na oranžově podbarveném pozadí nebes. Ani slova více nepromluvili. Ač šli těsně vedle sebe, myšlénky jejich různo těkaly.
26
Když byli již na blízku statku, spatřil je od vrat nejmladší Valentův syn, Vojtěch a vyběhl jim naproti.
Chytiv dívku za ruku, šveholil:
„Maminka křičela, že tak dlouho nejdeš, Lolo.“
„Slyšíš, Václave?“
„Ach, Vojtíšek přiběhl,“ zvolal náhle Václav, probral se násilně ze zamyšlení. „Co že říkala maminka:“
„Povídala, že Lola je tulačka...“
„I ona jest jinou tady, než bývala v Rychnově,“ povzdychla si dívka a zrychlila krok.
Před vraty musili se zastaviti a počkati, až Jan s vozem vysoko narovnaným senem projede brankou do dvora, odkud slyšeti byl ostrý, jasný hlas Loliny matky:
„To nemohls přijet dřív, nebo to nechat na louce? Hleď, co roztroušíš sena po dvoře sotva umeteném.
„Myslím, že fůra sena je cennější čistého dvoru. Ostatně, ať vezme Lola koště a znova ho umete, záleží-li vám na tom,“ Jan odbyl nakvašeně macechu.
„Slyšíš Jana? Kde koho na mne popichuje,“ stěžovala si Lola Václavovi. „Přesvědčíš se, jak na mne matka spustí, až mne spatří. Aby vemluvila se do přízně Janovy a tak pojistila si ho, by nebyl proti ní hrubý a drzý, raději mně vyčiní. To Jan rád slyší a dá matce pokoj, ba někdy chová se k ní s neobvyklou u něho laskavostí.“
27
„Vím, že je hrubec, sukovitý pahýl na stromě. Divně vyrůstal. Nikdo se valně o jeho výchovu nestaral. Skřivil se,“ přisvědčoval mladý muž.
Vstoupili na dvůr.
„Konečně, že jdeš, slečno!“ vykřikla selka, ale spatřivši též Václava, utichla rázem a vyjasnivši líc, zvala je k večeři. Těšilo ji, že Václav její dceru vyhledává; již dříve pozorovala, že k sobě lnou.
„Sešel jsem se náhodou s Lolou, i dovedl jsem ji na místo, odkud je nejutěšenější vyhlídka na ves, na Deštnou a Kralický Sněžník.“
„To je dobře. Jsi hodný, Václave. Chudák Lola nemá tu nikoho, s kým by se pobavila.
Až líto mi jí bývá, jak je opuštěná. – Ale teď, děti, k večeři. Jene, až složíš, přijď též, pospěš si.“
„Pomozte mi, chcete-li, abych večeřel s panstvem.“
„Nu, chceš-li Jene, pomohu rád. Pojď, Lolo, ať nemyslí, že se námahy lekáme,“ zvolal Václav a již přiskočil k vozu a podávky založil do vonícího sena.
Ani Lola se nezdráhala. Pokud stačily jí ruce, nabrala si sena a nosila je do stodoly.
„Ale děti, děti... nechte toho, polámete se, když nejste uvykly. Pojďte večeřet!“ domlouvala jim selka.
Smíchem jí však odpovídali. Za chvíli přiběhla nejstarší Václavova sestra, sedmnáctiletá
28
Marie a o něco mladší Andulka a plny radosti, že Václav s Janem je takřka zasypávají senem, točily se s velkými náručemi do stodoly, jakoby v tanci. Sena rychle ubývalo a než se úplně setmělo, vůz byl prázdný.
„A teď, po práci, Lolo, za stůl,“ zvolal Václav, seskakuje s vozu.
Vyhladovělí nahrnuli se do světnice a s radostným pokřikem obklopili stůl. Bez Valenty, který se dosud nevrátil ze vsi a bez selky, jež snášela veěeři,večeři, bylo jich osm. Václav s Janem seděli v čele dlouhého stolu, jim naproti Lola s Vojtíškem, v levo Emilka s Marií a Jiřík s Andulkou po pravé straně.
Byla to slavnostní večere před poutí. Hospodyně přimněla muže, aby zabil vepře. Na stole stála kouřící polévka, studené maso a čerstvé koláče.
„Oj, toť skutečné hody, matko,“ zvolal Václav. „To nebývalo za nebožky maminky.“
„To vím, leccos nebývalo za života tvé matky, co je nyní,“ odpovídala selka, jíž nemile dotkla se Václavova poznámka.
I Lola ho pokárala vznesši k němu vyčítavě oči.
Malý Vojtíšek, přehlížeje všecky kolem stolu, žasl:
„To je nás celá fůla!“
„Ovšem, víc než potřeba,“ poznamenal kousavě Jan, dojídaje hltavě koláč.
Brzy po večeři odebraly se menší děti na lože. Jan odskočil si do vsi a Václav s Lolou
29
zašli do sadu, kde stulili se na kamenou lávku pod kvetoucí lípou.
„Prosila jsem tě, bys vyprávěl mi o Praze,“ žádala dívka, hladíc ho po rukách.
„Zase stýská se ti tady?“
„Ach, nikoli, dokud jsi u nás, dokud neodjedeš. Ale poslouchala bych, jakobys děcku vyprávěl pohádku.“
A Václav splnil její prosbu. Líčil jí krásu města a nádheru večerních červánků nad Hradčany, líčil jí ruch v ulicích a život v divadle, v kavárnách, hostincích. Jako dovedl se nadchnouti krásou přírody, tak se zápalem a vášnivě horoval o kráse Prahy. Neviděl jen domy, ale cítil nálady ulic v nejrůznějších dobách dne a roku a snažil se je vylíčiti.
Lola zbožně mu naslouchala a v myšlenkách toulala se křivými ulicemi Malé Strany, nahlížela do světlých sálů kaváren a hotelů a u vytržení dívala se za ujíždějícími kočáry. Sen nahrazoval jí skutečnost a byla šťastna.
Hvězdy mžikaly řídkými větvemi jabloní a hrušní a východ zalil se stříbrem vycházejícího měsíce.
Hory usínaly....
30
FRANTIŠEK TAUFER: