BUDOUCNOST.
Všecko je smutné tady, sliby a lásky i činy... Zdá se ti: umřeme hlady? Za vlastní těžké viny? Věky se otvírají... Mrtvé v nich ideje leží, troskám se podobají jako sta zřícených věží.... Přítomnost radost má z žití... Jen když se zachráníš holý, utrhneš skromné si kvítí, necítíš, rány že bolí... Budoucnost ukrytá kdesi mlčením propastným číhá, nepromýcené jak lesy, jimiž zář hvězd se míhá... Poutníci smutného dneška posilňme svoji duši, dlouhá cesta je těžká temnou a mstivou hluší. Půjdeme po pramenech, po východní my záři, po značkách určíme, kmenech, průseky, po stromů stáří... Za kmenem každým kde hrbí se Nenávist, Pomluva, Zloba nové chcem vystavět krby... možností tvůrčích jde doba... 3 Minuvše svého štěstí proklesťme k štěstí se synů, rány se učme snésti, snášet-li mohli jsme vinu... Minulost leží v hrobě... Přítomnost titěrná hrá si... Budoucnosti, však v tobě co velké jsme snili, se hlásí... Barbarské hordy ať hřejí se nad pyramidami zbraní, v prales nás nepouštějí, hustá je temnota chrání... Tisíce kmenů se zkácí... barbarské hordy se ztrácí... průseky slunce vzhoří, až rudě se zakrvácí... 4 JOSEF URBAN:
DĚJINY „ORLIČANA“, spolku českého studentstva pohoří orlického.
„Orličan“, spolek českého studentstva pohoří orlického, vznikl z „Krakonoše“, r. 1872 založeného spolku studentstva severo-východních Čech, vlastně z Místního odboru „Krakonoše“ v Rychnově n. Kn., v němž sdruženi byli vysokoškolští studující z kraje orlického. „Krakonoš“ postrádaje účelné, pevně organisované práce veřejné a nad to ještě prožívaje hojné subjektivní spory, blížil se mrtvému bodu naprosté stagnace. V uvážení blížící se krise, usnesli se členové rychnovského odboru na porádníporadní schůzi dne 15. ledna 1905 na tom, aby založen byl vlastní krajinský spolek, jenž by s novými silami a mladistvou vůlí ujal se svého kulturního a osvětového poslání. Ustavující schůze nového spolku, jemuž dán název „Orličan“, konala se 20. května 1905 za účasti 35 kolegů. První výbor „Orličana“ ustaven tak, že starostou spolku zvolen kol. Boh. Baloun a do výboru kolegové J. Hynek, F. Krulich, J. Kulhánek, V. Němeček, B. Novák, R. Nuc, J. Simon a H. Vrbický. Dne 8. června 1905 odbývána první valná hromada, na níž o činnosti „Orličana“ přednášel kol. Lázňovský. S nejlepšími nadějemi a plným pochopením významu práce spolkové vchází „Orličan“ do 5 života, přejav od „Krakonoše“ 23 knihovny a kapitál 323 K 41 h. Na měsíční schůzi dne 8. července 1905 jednáno o reorganisaci knihoven a usneseno dosavadní knihovny nahraditi bibliotekami ambulančními. Hlavní a nejschopnější síly práce členů „Orličana“ věnovány činnosti prázdninové. – V plném vědomí své morální povinnosti k svým bratřím na venkově a v porozumění svých příštích úkolů, po celé čtyřletí svého působení „Orličan“ stál v popředí veřejného ruchu našeho Poorlicka, zasahuje dle možnosti a síly všemi po ruce stávajícími prostředky v koloběh ubíhajících dnešků. Zejména venkov náš to byl, k němuž obrácen vždy zřetel na prvním místě, naše vsi a dědiny pod horami i blíže kraje, kde každý krok může přinésti nepoznané dosud ovoce tropických sluncí kultury a životních vítězství. 85 přednášek pořádaných členy spolku v našem Podhoří dokumentuje tuto snahu nejjasněji. Osvětlováním a charakterisováním akutních otázek rozvlněné hladiny života, přesným pointováním zorného bodu, s něhož třeba dívati se dnes na naši minulost a jinými thematy blízkými duši našeho venkova, snažil se spolek vyhověti zásadě, že živé slovo a bezprostřední styk váží u lidu našeho mnohem více a daleko výše je ceněno, než sebe populárněji a přístupněji psaná kniha vzdálených autorů.
6 Retrospekce uplynulého čtyrletí činnosti „Orličana“ podává nám program uspokojivé a zdatné práce mladistvých sil a opravdové vůle. Činnost prázdninová r. 1905 vykazuje sjezd v Kyšperku, ve dnech 19.–21. srpna pod protektorátem slav. učitelské jednoty „Komenský“ v Žamberku. Na manifestační schůzi sjezdové promluvili pánové Alois Hajn, red. „Osvěty Lidu“ „O požadavku české university v Brně,“ A. Hynek, říd. učitel ve Slatině „O kulturní práci na českém venkově“ a JUDr. J. Štemberka „O práci menšinové“ a posléze kolega Ing. C. H. Vrbický „O boji studentstva proti klerikalismu.“ Sjezd těšil se plné účasti obecenstva a poskytl slušnou finanční podporu. 10. září 1905 pořádána akademie v Častolovicích s přednáškou JUst. Jelínka „O druhé české universitě v Brně.“ Kolegové z Lukavice u Rychnova n. Kněž. pořádají divadelní představení „Čím dál – tím hůř.“ Správní rok 1905–6 zahájen řádnou valnou hromadou dne 16. listopadu 1905, na níž usneseno poskytnouti Husovu fondu 100 K, obětem pražských bouří v listopadu 40 K a MatičnimMatičním školám v Těchoníně, Rokytnici a Orličkách 230 K. Na vypravení knihovny v Rokytnici povoleno 60 K. O velikonocích pořádal „Orličan“ universitní extense v Kostelci n. Orl. s přednáškami p. prof. dr. Počty, dr. Tille-ho a dr. Foustky.
7 Dne 16. dubna 1906 pořádají kolegové kostelečtí přednášku p. Horkého „O Lurdech“ spojenou s recitacemi z Machara a Bezruče. Kol. rychnovští pořádají s nově jimi zřízeným odborem Husova fondu ve prospěch téhož akademii. O prázdninách roku 1906 odbýván sjezd „Orličana“ v Kostelci n. Orl. ve dnech 11. a 13. spnasrpna s přednáškami pp.: prof. dr. J. U. Jarníka „O sociálním postavení čes. studentstva“, učit. Břet. Jedličky-Brodského „O kráse našeho venkova“ a prof. J. Hrubanta „O vývoji českého pokrokového hnutí.“ Kolegové kostelečtí pořádají dne 8. září 1906 přednášku p. JUDra Boučka „O reformě manželského práva.“ Kolegové rychnovští 25. srpna akademii ve prospěch H. F. ve Vamberce. Kolegové doudlebští 25. srpna ve prospěch „Ú. M. Š.“ a „N. J. S.“ Kolegové žamberečtí pořádají 5. srpna přednášku p. uč. B. Jedličky-Brodského „O Karlu Havlíčkovi-Borovském“ v Něm. Rybné. 16. září pořádána přednáška p. A. Hajna, redaktora „O. L.“ „O nebezpečí zklerikalisování školy.“ O týchž prázdninách pořádány věnečky v Kyšperku a Žamberku. Vypraveny knihovny do Orliček, Petrovic a Čermné. Správní rok 1906–07 počíná řádnou valnou hromadou dne 16. listopadu, při níž H. 8 F. poukázán obnos 135 K, do Orliček, Těchonína a Rokytnice 50 K, na knihovnu do Kyšperka 30 K a doplatek na knihovnu v Rokytnici 30 K. Pro čítárnu v Rychnově n. Kn. předplacen „Čas“ a „Právo Lidu“. 2. prosince přednáška prof. Tomáše Garyka Massaryka. 28. prosince v Čermné Havlíčkův večírek. V březnu 1907 pořádá „Orličan“ za součinnosti místních spolků universitní extense v Rychnově n. K. Přednášeli pp. dr. B. Foustka „O sociálním hnutí u soudobých národů kulturních“, dr. J. Bidlo „O Jednotě česko-bratrské“, dr. K. Weigner „Co soudíme o postavení člověka v řadě tvorstva?“ Extense tyto však bohužel netěšily se velké účasti širších kruhů. O velikonocích pořádán Čechův večírek v Čermné. O prázdninách 1907 pořádán sjezd ve Vamberku 17.–19. srpna s přednáškami p. prof. dr. B. Foustky „O ženské otázce“, pí. Elišky z Purkyňů „O vzdělanostních a sociálních poměrech české ženy“ a p. red. F. V. Krejčího „O volné škole“. Při sjezdu uspořádána byla výstavka Kupkova alba, prací E. Holárka a Jeneweinova „Moru“. Kolegové v Čermné pořádají výstavku časopisů a přednášku p. říd. učit. F. L. Marka „O důležitosti školy a vzdělávání.“ Správní rok 1907–1908 počíná valnou hromadou dne 25. října, na níž H. F. poukázán obnos 250 K, dětské opatrovně ve Vamberku 9 50 K, spolku „Komenský“ ve Vídni 50 K, předplaceno „Právo Lidu“ pro čítárnu v Solnici a založena nákladem 120 korun čítárna v Čermné. Na měsíční schůzi 8. listopadu přednášel p. dr. Chalupný „O povaze Karla Havlíčka-Borovského“. 24. listopadu vycházka do výstavky Mánesa. 28. listopadu přednáška p. JUDra Dražďáka „O Giordanu Brunnovi“. O vánocích pořádán slovácký večírek v Častolovicích s přednáškou p. B. Pavlů. 5. ledna 1908 otevřena čítárna v Čermné přednáškou p. říd. učitele F. L. Marka „O významu čítárny“. 2. února pořádána vycházka do radnice staroměstské a 9. února do universitní knihovny. 27. února přednáška p. MUC. Vrbenského „O anarchismu.“ O velikonocích za součinnosti místních spolků pořádánápořádána přednáška p. JUC. Kladivo „O volné škole“ v Solnici, slečny Z. Widermannové „O ženské otázce“ v Rychnově a p. JUC. Nováka, okres. tajemníka, „O penězích a měně“ ve Rvíšti u Lanškrouna. 24. května vycházka do výstavky prací Bílkových a 31. května do knihovny strahovské. O prázdninách 1908 účastní se „Orličan“ sjezdu akad. spolku „Smetana.“ Kolegové v Rychnově n. Kn. a Kyšperku pořádají věneček ve prospěch H. F., kol. v Žamberku a Kyšperku divadelní představení, kol. v Kostelci n. 10 Orl. přátelské večírky, jichž čistý výnos 50 K věnován „Škole v lese.“ Z knih na Žamberecku byly kolegy Urbanem a Markem vypraveny 4 knihovny, jež dány v opatrování a správu slavné učitel. jednotě „Komenský“ v Žamberku. Knihovny na Lanškrounsku stáhl kol. Marek a svěřeny byly čermensko-výprachtické učitel. jednotě „Janů.“ Správní rok 1908 91908–9 počíná valnou hromadou dne 28. října. Pokladní hotovost na počátku roku činila 289 K 79 h, z čehož výdejního jmění pouze 129 K 46 h. Za účelem zlepšení pokladního stavu rozeslal „Orličan“ oběžníky, jimiž vybízí jednotlivce i korporace v podhoří orlickém, aby přistoupili za členy přispívající. Akce tato přinesla pokladně „Orličana“ na příspěvcích 23 přispívajících členů 87 K. „Orličan„Orličan“ ujal se akce novinářské minulý správní rok na zasílání novin do čítárny v Čermné omezené a zasílá noviny do menšin v Rokytnici, Těchoníně, Orliček, Přímu, Liberka a do Čermné. Kolegialní spolek „Dobroslav“ jako jiná léta zasílá noviny do Čestic, Líšnice, Nekoře, Pastvin a Klášterce. „Orličan“ přistupuje za člena spolku „Mánes“, „Akademickeho odboru N. J. S. a spolku „Komenský“ ve Vídni. 20. listopadu pořádána vycházka do tiskárny „Unie“ společně s kol. spolkem „Smetana.“
11 O vánocích pořádány přednášky p. prof. Č. Chyského „O bitvě bělohorské“ v Dlouhé vsi a „O poddanství selském“ v Rovni. Kolegové v Lukavici pořádají divadelní představení „Vodní družstvo“ ve prospěch N. J. S. 14. února pořádána vycházka do výstavky „Manesu“,„Mánesu“, 7. března do staronové synagogy a starý židovský hřbitov. O velikonocích pořádány přednášky p. prof. Č. Chyského „O době husitské“ v Dlouhé vsi, „O sebevzdělání“ pro sdružení dorostu českého venkova v Rychnově n. Kn. a „O následcích bitvy bělohorské“ v Jahodově. Kolegové v Lukavici pořádaji divadelní představení „Třetí zvonění.“ Na prázdniny r. 1909 uchystal „Orličan“ sjezd do Rychnova n. Kn. ve dnech 14.–17. srpna s přednáškami pp.: prof dr. Drtiny „O české kultuře“ a básníka J. S. Machara „Antika křesťanství a náš poměr k Římu“ (spolu se slav. Vzdělávacím sborem pro okres rychnovský) na slavnostní schůzi 15. srpna a red. F. V. Krejčího „O dnešním postavení a úkolech mládeže“ a posl. F. Trojana „O menšinách.“ Při divadelním večeru, Hilbertova „Vina“, laskavě spoluúčinkovala dramatická umělkyně sl. A. Dočkalová. Při sjezdu vydán almanach a pořádána výstavka české grafiky. 23. a 24. července uspořádány přednáškové večery p. MUDra Alberta „O Darwinovi a jeho theorii“ v Rychnově n. Kn. spolu se slavným 12 Vzděl. sborem pro okres Rychnovský, jež se těšily značné účasti obecenstva. Na prázdniny r. 1909 projektována akce všeobecné kontroly českých menšin orlických jako příprava k příštímu sčítání lidu r. 1910, účast „Sjezdu pokrokové mládeže“ v Hradci Králové a Závěrečná akademie prázdninová v Rychnově n. Kn. Tím vyčerpána bilance čtyřletého působení spolku „Orličan“. Stručně shrnuto, pořádal „Orličan“: 1. přednášky universitních profesorů v Rychnově n. Kn., Kostelci n. Orl. a Žamberku; 2. sjezdy v Kyšperku, Kostelci nad Orl,,Orl., Vamberku a Rychnově n. Kn. s přednáškami universitních profesorů, předních spisovatelů a pracovníků na poli kulturním a národním, jimiž snažil se spolek akcentovati důležité požadavky pokrokových snah dnešků; 3. výstavky časopisů, plakátů a prací uměleckých; 4. založil čítárnu v Čermné a v podhoří orlickém vypůjčil celkem 15 knihoven; 5. podporuje české menšiny finančně, půjčováním knihoven a zasíláním žurnálů; 6. z výtěžku zábav a jiných podniků každoročně poskytuje podporu H. F. V podhoří orlickém pořádal „Orličan“ 85 přednášek, 8 divadelních představení, 8 večírků recitačních a debatních, 9 věnečků, 5 akademií, 4 vycházky turistické, podnikl dotazníkovou 13 akci a vydal almanach při sjezdu v Rychnově nad Kněžnou. V Praze pořádáno 12 přednášek a 8 vycházek poučných. „Orličan“ podporuje morálně i finančně podniky kulturního rázu v podhoří orlickém, navazuje styky s korporacemi, jichž snahou jest zvýšení kultury a pokroku a pracuje drobně mezi lidem tím, že každý z členů hledí uplatniti svoje síly a svoji inteligenci mezi krajany (hlavně přednáškami.) Vykonaná práce je nejlepší zárukou, že „Orličan“ s nejlepší snahou a plným vědomím vytčeného cíle na započaté dráze bude pokračovati ve smyslu slov, jimiž na sjezdu „Orličana“ kol. Kulhánek charakterisoval poslání studentských spolků: „Z lidu vyšel a k lidu se zase vrací český student, toť jeho tradice a dědictví.“
14 FRANTISEKFRANTIŠEK TAUFER:

ČEKANKY.
Obloha modrá jest a dole odlesk její na vodě stlumen hrá a jako zaklet sní ve květech čekanek, když chladné větry vějí a z hrdel ptačích píseň rozloučení zní. A touhou, pozdní již, se květy chvějí na zemi chladnoucí, když mají zmírat s ní. Kvetou-li tesklivě, ne v trpké beznaději – čekají na prudký žár předposledních dní. Obloha modrá je i vzduch je zamodralý, však v čekankách je něha modra skrytá, v nich sliby očí ženiných se rozehrály. Jde poutník kolem nich a pohladí je dlaní, i motýl zlíbá je, jak naposled tu lítá, a země slova důvěrná jím šeptne v umírání. JARO TROJAN:

SLAVNOST ODKVĚTU.
V sen svátků rozkvětu vplul dotek měkkých dlaní, hlas kroků rouhavých je slyšet chvít se v nedaleku, finale bílých dní vylétlo z rozteskněných strání, jak tažných ptáků shon v podletí na útěku. Jde smutek zahradou vstříc spleenu těžkých klasů, devisa příštích saison kráčí stínem předvečera, kos zvoní naděje a jásot pyšných hlasů, – v snech tiše shasíná vítězství ephemera. 15 A steskem svadlých trav vlá obrys těžkých záhad, mdlý reflex sladkých chvil se věsí v unavené story, klavírů morosních kdes slyšet dokonávat v kadencích bláhových mdle zakřiknuté vzdory. V žit měkké příboje tak vplout a v máků žhavé tůně, gest jemně diskretních hedvábné rozvlnění tak čekat s večerem, až projde mračnem vůně – a v dálky zapadnout jak výkřik v podjeseni.

EN PASSANT.
Stín chorých dní, jež čekali jsme v clairvoyanci přítmí s mučivou žízní v duši unavené smíchem, kol oken půjde zlomený a v tempu tichém keř žlutých růží rozechvěje zemdlenými rythmy. A cikád nudný stesk kdes v trávě dohořívá ztlumený těžkým fllorem blízkých agonií, a v tristních tonech fádních harmonií se choulí mlčky slova úzkostlivá. Vin těžkých proroctví v spuštěné jalousie výčitkou zabuší a krutá melodie signálů vítězných k útěku vábí zamyšlené chodce. A v oknech vyhaslých čís ruce jemné, bílé v úzkostech rozžaly kahance zasmušilé. – – Jde lovec podvečer a usmívá se krotce. 16 KAREL ROŽEK:
ÚRYVEK Z ROMÁNU „HORY“.
Když Lola rozešla se s otčímem, zavřela knihu a kráčela po břehu řeky v duši s únavou a podivným steskem; kopce a skály, padající srázně k proudící hladině, uzavíraly veškeren výhled; nikde, nikde človíčka, a to byla příčina, proč připadala si býti vězněm na sebe jen odkázaným. Přírodě nerozuměla, nemilovala ji. Jsouc zvyklá na město, byť nevelké, ale přece jen hodně živé, nedovedla přivyknouti selskému životu na statku zcela o samotě stojícímu.*) – Květina, uvyklá v kypré a úrodné půdě, byla po létech přesazena na písčitá, pustá lada; družný pták chycen a uzavřen v klícku tichého samotáře. – Pocit skleslosti a opuštění ji ovládl. Stanuvši, opřela se o černý peň olše a zadívala se za odcházejícím mužem. Rázný jeho krok rupal v písku cesty. „Můj otec...“, řekla si tiše s úsměvem. – „Hle, tento bodrý, pravý syn nevlídných hor – je mým otcem. Jakým právem?.... Cha... cha... Sem jste mne zatáhli a já toužím ven z těch svírajících skal! Já toužím po nádherném světě velikých měst..... po životě, který neznám sic, ale tuším jeho bouři i krásu. Do města, do Prahy jsi mne měla
*) Pocházela z Rychnova nad Kněžnou, kde matka její byla vdovou po úředníku. Provdala se po druhé za hrdinu tohoto románu, sedláka Valentu.
17 matko odvést, a ne k tomuto hloupému člověku.... Zde vadnu, hynu.... a není odtud vyváznutí....“ Valenta zmizel za křovím v ohybu Orlice, ale dívka dlouho ještě dívala se v tu stranu. Melancholie úzkého údolí tížila její duši, toužící po vířivém životě. Na zad složenýma rukama objala štíhlý kmen olše a oči upřela do řídké koruny. Zdálo se, že srostla se stromem. Náhle pocítila, že béře jí kdosi knihu, již držela v prstech. Leknutím křiknuvši, bleskem se otočila, ale knihy již neměla. Proti ní stál Valentův Václav,*) jenž mávaje ukořistěnou knihou, volal se smíchem: „Málo plachá laňka, jež nechá lovce přiblížiti se až na krok!“ „Jak jsi mne polekal, ty zlý... zlý...“ s úsměvem mu vyčítala a prosila ho, aby jí vrátil knihu. „Opravdu ji chceš? K čemu ti knihy, když všude, kamkoli zde pohlédneš, do vln řeky, do rudých strží, do přítmí lesů, všude, všude zpívá báseň. Zde není třeba knihy.“ „Nerozumím těm básním – neslyším ty zpěvy!“ „Opravdu! Lolo! Opravdu!“ s podivením zvolal Václav a dodal: „Dosud jsi nepochopila tu duši – krásu našich hor?“
*) Vlastní syn Valentův z prvého jeho manželství.
18 „Nevyčítej mi. Nehovoř o těch smutných zdejších krajinách, ale vyprávěj mi něco o Praze. Včera jsi se vrátil,*) máš tedy čerstvé ještě dojmy; ach, o tom mi vyprávěj, jak žije se v té spoustě lidí, co je tam kočárů, hezkých obleků, jaké zábavy jsou tam, kam chodíváš večer... Tím mne potěšíš.“ „Bože, Lolo, co se to s tebou zde děje? Tak nerozumně nemluví dvacítileté děvče.“ „Co se se mnou děje? Stýská se mi.... ano stýská po jiném, živějším světě tohoto. Je mi tu smutno, nudím se....“ „Pracuj.... Pamatuješ, jak radil jsem ti pracovati, když jsi prvně s matkou na náš statek přijela?“ „Pamatuji a dovedla bych snad pracovat – o něčem jiném, ale práce hospodářské mne netěší. Nemohu si pomoci. A nerozumný hovor to není, ale upřimný. Či nemohu být ani k tobě otevřenou, nemohu se ani tobě vyznati, jak vše cítím a myslím? Jsem nešťastna z té samoty.... děsím se jí...,“ Lola se odmlčela a sesmutněla, oko ztratilo lesk, jsouc zalito slznou rosou. Pohledem těkala po zelené klenbě stromů. Václav chápaje její melancholické mlčení, soucitně na ni pohlížel, nevěda, jak ji uvésti do veselejší nálady. Po zvyku lidí, vědomých své síly, rozhovořil se, ne proto, že by svým
*) Václav studoval v Praze.
19 slovům věřil, ale aby ohlušil toto nepřátelské ticho: „Lolo, musíš se přizpůsobit.... Život nezmění se dle tvé chuti, ale ty musíš mu porozuměti, skočiti směle do tichého, však hlubokého a strhujícího proudu – takový je život na samotách – a dáti se unášeti na jeho vlnách... Jen chtěj... vemluv si pro začátek odvahu a uvidíš.“ Leč Lola nedala mu domluviti. Vztáhla proti němu obě ruce, jakoby chtěla čemusi zabrániti a zvolala: „Kazateli... Silný... Velký synu také těchto hor... mne svými slovy ani neoklameš, ani neutěšíš. Jen tebe vidím, velikého proti sobě, hloupé, bezradné hnidě... Jen řekni vše, co si o mně myslíš... Všecko vhoď mi do tváře... Že jsem příživníkem u vašeho stolu, že spím ve vašem domě, ale nepodrobuji se za ty dary způsobu vašeho života, nepracuji, abych oddělala, co vašeho takto ujím...“ „Lolo, Lolo,“ bránil se student, „křivdíš mi, myslíš-li, že tak škaredě o tobě soudím. Chápu, žes pro jiný život...“ Vzal ji něžně za ruce, chtěje si ji blíže přitáhnouti. Dívka se mu však vyškubla a křičíc: „Nechápeš, není to pravda!...“, utíkala po proudu řeky, co dechem stačila až na konec aleje, jež přecházela v hustý les, který zastavil její běh. Musila by stoupati po pěšině do stráně. 20 Udychána padla do bujného vřesu a propukla v hořký pláč. Václav zaražen jejím počínáním, nevěděl v prvém okamžiku, má-li se za ní pustiti, či volati ji; s rozkoší pozoroval prchající dívku, jež pružně přehupujíc kameny, stavící se jí v cestu a staré kořeny rozrývající půdu, mihala se jako víla v světlých skvrnách vzduchu mezi černými pni stromů. Ale náhle bez rozmýšlení, puzen rozkazem srdce, rozběhl se za ní. Padnuv vedle ni na kolena, a ovinuv rukou její ramena, šeptal, když utišil se mu vzbouřený dech: „Lolo, drahá Lolo, jak bych tě nechápal, když tě... mám rád. Ty přece nejsi mou sestrou... nikdys jí nebyla; již z té doby, kdy studoval jsem v Rychnově a potkával tě s tvojí matkou na procházkách, již z té doby tě mám rád... rozumíš mi...? Lolo... drahá Lolo...“ Dívka se chvěla jako list pod dojmem sdělení. Ani jí nebyl lhostejný z té doby prvních, ještě dětských vznětů lásky, ale neodvažovala se ani pomysliti, že by mohla si ho více než přítele nakloniti. Okolnost, že její matka provdala se za Valentu, zdálo se jí, že všecky intimnější vztahy mezi ní a Václavem rázem zpřetrhala. To byla také jedna z příčin jejího stesku, jeden z důvodů, proč mohla zvolati, že je nešťastnou. Hory nedaly jí dosud ničeho, ale vše jí vzaly, tak si myslívala.
21 Setřela slzy a dlouhým pohledem zpytovala jeho oči, jako by v nich chtěla rozpoznati pravdu a proniknotiproniknouti jimi v jeho duši. „Nevěříš mi, Lolo?“ zašeptal Václav, hladě ji po vlasech. Dívka neodpověděla a stále četla v jeho očích a její duše tála pod vlivem měkkých doteků; jeho slova hladila jí srdce, jež plno vzrušení třepetalo se jí v prsou jako poplašený pták. Václav uchopiv její drobné ručky do svých dlaní, tiskl je a mazlivě zpívala jeho řeč: „Lolinko, jaké pro mne stěstí,štěstí, že můj otec přivedl si tebe a ve svém domě chránil; kdo ví, zda ve městě bys zůstala mojí. O Lolo, mám tě rád... V tichém zátiší, v ztraceném koutě hor vykvétá pro mne rudý květ... O Lolo, pověz, pověz – zda opravdu jen pro mne?“ Nebylo pochyby, že mluví pravdu. Věřila mu, a radost zajásala najednou z její duše. Mimovolně vznášela jeho ruce ke svým rtům a pokryla je vřelými polibky. Horké slzy, jež opět vytryskly z očí, kanuly na místa, jež opustily hebké rty. Všecka tajemná a tlumená vášeň zjevila se v její prudkých pohybech a citových a náladových proměnách. Jak planý, rudý mák hořela jí líc a jako rosná kapka, v níž láme se ranní paprsek slunce, zářily její slzy a oči. Údol ztemněl dlouhými stíny lesa a na protější stráni rozlily se nachové barvy zapadajícího slunce.
22 Milenci dlouho seděli vedle sebe na vřesu v oddaném mlčení, jež hovořilo k nim sladkými slovy rozechvělé touhy. Jejich srdce vyplněna byla láskou, jež jako neviditelné ruce vzájemně se zplétaly a hladily. Po dlouhé chvíli slavného ticha, v němž touha nahrazovala slova, a jež učinilo je sobě oddanými, a zcela si stačícími, jakoby probuzen ze sladkého snu, rozhlédl se Václav po lehce šerem zamžené řece a políbiv dívčiny ruce řekl: „Musíme domů, Lolo... pojď...“ Vstal a podal jí ruku, aby pomohl jí vstáti. „Ach, již domů? Jak tu bylo milo!“ zvolala a srovnavši si volným potřepem pomačkané sukně, opřela se celým tělem o rámě studentovo. „Aj, snad počínáš rozumět tomu tichu hor?“ radostně promluvil Václav a ještě jednou rozhlédl se po údolí, jakoby vrýti si chtěl v pamět ztemnělý obraz šťastného koutku země. „Nevím, porozuměla-li jsem přírodě. Ale nebylo mi smutno, nestýskalo se mi... a to není přičiněním hor, ale tvým... Jak jsi dobrý, co štěstí rozsypals v mé duši, jež byla tak úžasně prázdnou a pustou... Ještě když jsem s tvým otcem mluvila, byla jsem zlá... ó to určitě poznávám... zlá a posměvačná jsem byla. A jakou se vracím? – Ó díky tobě, díky Václave, žes pozvedl mne k sobě. Viď, tys jiný, než ti, kteří na statku kolem tebe žijí... Myslela-li jsem kdy, žes stejně tvrdý jako oni, 23 mýlila jsem se. Přesvědčils mne o jiném,“ šeptala Lola a lichotivě přivíjela se k jeho statnému, však štíhlému tělu. Bylo jí tak příjemně teplo po jeho boku a nálada hlubokého smíru prolnula všecku její bytost. „Mýlíš se, myslíš-li, že jsem jiný. Na samotách jsem vyrostl a v lásce k tomu kraji hranila se moje mysl i duše. I ti lidé jsou dobří, alespoň většina. Utrpení minulých dob, hlavně utrpení pro víru, učinila je na povrchu nevzhlednými, tak jako když drahokam poškrabeš a rozryješ. Ale uvnitř – a to je pravá cena člověka, jsou jadrní, hlubocí a přemítaví. Snad jen o nátěr jsem lepší,“ řekl se smíchem mladý muž a doložil: „Nátěr jest vlivem studií a života ve městě, ve společnosti.“ „Nu, vidíš, sám to doznáváš, jaký vliv má město,“ vyhrkla bez rozmýšlení dívka. „Ovšem, ale přijde na to, jak zdravý je ten vliv. V poměštění našich lidí neshledával bych jejich povznesení a spásy.“ Václav, pomáhaje dívce vystupovati po příkré pěšině vzhůru do kopce, na němž rozkládaly se Valentovy pozemky, bez obtíží přenášel se se skalnatého výstupku na výstupek, při čemž často Lolu v pasu chytal, aby zadržel ji v pádu, a nebo stál-li výše, ruce ji podával a k sobě jak lehounkou loutku vymršťoval. Smích obou hlaholil tichem večera, rušeného pouze tikotem polekaného ptáčete. Slunce již zapadlo.
24 Když vystoupili na okraj stráně, stanuli a zmlknuvše, opírali se bokem o sebe a držíce se za ruce, vypadali jako dvě děti, jimž zjevilo se náhle, co nikdy před tím neviděli. Václav rozhlížel se po dalekém kraji, jehož obzor na severozápadě zabarven blednoucími červánky ztrácel se bez ukončení v modré páře. Ačkoli tisíckráte kochal se pohledem v mizící dálavu, vždy znovu a znovu nadšen, skláněl v duchu své čelo před krásnými zázraky horské přírody. Lola, snažíc se mu přizpůsobiti, bez hlesu dívala se na ves, jež tonouc v modrošedé zátopě padající mlhy, podobala se pohádkové vísce potopené v průhledných hlubinách tajemných vod. Ze vsi zavzněl tlumený zvuk drobného zvonku, a hned na to rozhučeli se dva železní starci na věži Žberského kostela. „Slyš, klekání... A všemi zvony... slaví zítřejší den.....“ zašeptala Lola a vsunouc svou ruku pod jeho páž, zatřásla se, jakoby ji zima přepadla. Při tom povšimla si, že rty jeho se chvějí, jako by se modlil a ruce, že má sepjaty. S pietou ho pozorujíc, zmlkla a čekala až zvony dozvoní. Pak zeptala se, když neviděla, že by se křížem znamenal: „Modlil jsi se?“ „Ano...“ „Nauč mne tu modlitbu, abych večer, až opět odtud odjedeš, vzpomínajíc tebe, modlitbou v duchu splynula s tebou... Anděl Páně jsi se modlil...“
25 „Ne!“ „Zdrávas Maria?“ „Ne!“ „Nuže, co tedy?“ „Čemu neporozumíš, nechápeš-li Hory. – K bohu těch Hor jsem se modlil, k bohu, jehož evangelium zpívá pod námi řeka, jehož bytost rozplynula se v mlhách a červáncích, jehož děti, splozené se Zemí, žijí v těch chatách pod námi...“ Nerozuměla mu. Sklopila hlavu a zase cítila, jak maličkou je proti němu. To ji rozladilo, neboť sama přála si býti nejvyšší bytostí jeho snů, v ní měl spatřovati všecko nejkrásnější. Tak si představovala lásku a jen podobné zbožnění mohlo ji uspokojiti. Může-li býti ovládán jinými myšlenkami, než na mne, a to i tehdy, když jsem mu docela na blízku, nemá mne z daleka tolik rád, jako já jeho; on je mi v té chvíli vším, nic jiného pro mne není, myslela a dotknutím se jeho ruky chtěla ho vyrušiti z dum. „Pojď“, pravila, „maminka mne čeká a bude se zlobit, že se tak dlouho zdržuji sama venku.“ Kráčeli ruku v ruce ke statku, jenž halen korunami stromů, podobal se tmavým vlnám, nebo oválným mrakům na oranžově podbarveném pozadí nebes. Ani slova více nepromluvili. Ač šli těsně vedle sebe, myšlénky jejich různo těkaly.
26 Když byli již na blízku statku, spatřil je od vrat nejmladší Valentův syn, Vojtěch a vyběhl jim naproti. Chytiv dívku za ruku, šveholil: „Maminka křičela, že tak dlouho nejdeš, Lolo.“ „Slyšíš, Václave?“ „Ach, Vojtíšek přiběhl,“ zvolal náhle Václav, probral se násilně ze zamyšlení. „Co že říkala maminka:“ „Povídala, že Lola je tulačka...“ „I ona jest jinou tady, než bývala v Rychnově,“ povzdychla si dívka a zrychlila krok. Před vraty musili se zastaviti a počkati, až Jan s vozem vysoko narovnaným senem projede brankou do dvora, odkud slyšeti byl ostrý, jasný hlas Loliny matky: „To nemohls přijet dřív, nebo to nechat na louce? Hleď, co roztroušíš sena po dvoře sotva umeteném. „Myslím, že fůra sena je cennější čistého dvoru. Ostatně, ať vezme Lola koště a znova ho umete, záleží-li vám na tom,“ Jan odbyl nakvašeně macechu. „Slyšíš Jana? Kde koho na mne popichuje,“ stěžovala si Lola Václavovi. „Přesvědčíš se, jak na mne matka spustí, až mne spatří. Aby vemluvila se do přízně Janovy a tak pojistila si ho, by nebyl proti ní hrubý a drzý, raději mně vyčiní. To Jan rád slyší a dá matce pokoj, ba někdy chová se k ní s neobvyklou u něho laskavostí.“
27 „Vím, že je hrubec, sukovitý pahýl na stromě. Divně vyrůstal. Nikdo se valně o jeho výchovu nestaral. Skřivil se,“ přisvědčoval mladý muž. Vstoupili na dvůr. „Konečně, že jdeš, slečno!“ vykřikla selka, ale spatřivši též Václava, utichla rázem a vyjasnivši líc, zvala je k večeři. Těšilo ji, že Václav její dceru vyhledává; již dříve pozorovala, že k sobě lnou. „Sešel jsem se náhodou s Lolou, i dovedl jsem ji na místo, odkud je nejutěšenější vyhlídka na ves, na Deštnou a Kralický Sněžník.“ „To je dobře. Jsi hodný, Václave. Chudák Lola nemá tu nikoho, s kým by se pobavila. Až líto mi jí bývá, jak je opuštěná. – Ale teď, děti, k večeři. Jene, až složíš, přijď též, pospěš si.“ „Pomozte mi, chcete-li, abych večeřel s panstvem.“ „Nu, chceš-li Jene, pomohu rád. Pojď, Lolo, ať nemyslí, že se námahy lekáme,“ zvolal Václav a již přiskočil k vozu a podávky založil do vonícího sena. Ani Lola se nezdráhala. Pokud stačily jí ruce, nabrala si sena a nosila je do stodoly. „Ale děti, děti... nechte toho, polámete se, když nejste uvykly. Pojďte večeřet!“ domlouvala jim selka. Smíchem jí však odpovídali. Za chvíli přiběhla nejstarší Václavova sestra, sedmnáctiletá 28 Marie a o něco mladší Andulka a plny radosti, že Václav s Janem je takřka zasypávají senem, točily se s velkými náručemi do stodoly, jakoby v tanci. Sena rychle ubývalo a než se úplně setmělo, vůz byl prázdný. „A teď, po práci, Lolo, za stůl,“ zvolal Václav, seskakuje s vozu. Vyhladovělí nahrnuli se do světnice a s radostným pokřikem obklopili stůl. Bez Valenty, který se dosud nevrátil ze vsi a bez selky, jež snášela veěeři,večeři, bylo jich osm. Václav s Janem seděli v čele dlouhého stolu, jim naproti Lola s Vojtíškem, v levo Emilka s Marií a Jiřík s Andulkou po pravé straně. Byla to slavnostní večere před poutí. Hospodyně přimněla muže, aby zabil vepře. Na stole stála kouřící polévka, studené maso a čerstvé koláče. „Oj, toť skutečné hody, matko,“ zvolal Václav. „To nebývalo za nebožky maminky.“ „To vím, leccos nebývalo za života tvé matky, co je nyní,“ odpovídala selka, jíž nemile dotkla se Václavova poznámka. I Lola ho pokárala vznesši k němu vyčítavě oči. Malý Vojtíšek, přehlížeje všecky kolem stolu, žasl: „To je nás celá fůla!“ „Ovšem, víc než potřeba,“ poznamenal kousavě Jan, dojídaje hltavě koláč. Brzy po večeři odebraly se menší děti na lože. Jan odskočil si do vsi a Václav s Lolou 29 zašli do sadu, kde stulili se na kamenou lávku pod kvetoucí lípou. „Prosila jsem tě, bys vyprávěl mi o Praze,“ žádala dívka, hladíc ho po rukách. „Zase stýská se ti tady?“ „Ach, nikoli, dokud jsi u nás, dokud neodjedeš. Ale poslouchala bych, jakobys děcku vyprávěl pohádku.“ A Václav splnil její prosbu. Líčil jí krásu města a nádheru večerních červánků nad Hradčany, líčil jí ruch v ulicích a život v divadle, v kavárnách, hostincích. Jako dovedl se nadchnouti krásou přírody, tak se zápalem a vášnivě horoval o kráse Prahy. Neviděl jen domy, ale cítil nálady ulic v nejrůznějších dobách dne a roku a snažil se je vylíčiti. Lola zbožně mu naslouchala a v myšlenkách toulala se křivými ulicemi Malé Strany, nahlížela do světlých sálů kaváren a hotelů a u vytržení dívala se za ujíždějícími kočáry. Sen nahrazoval jí skutečnost a byla šťastna. Hvězdy mžikaly řídkými větvemi jabloní a hrušní a východ zalil se stříbrem vycházejícího měsíce. Hory usínaly....
30 FRANTIŠEK TAUFER:

DĚDICTVÍ.
Čas zamyšleně jde, neb léta dozrávají, co v slunci kvetlo laškujíc, se v plody mění. Var krve slibuje, že šťastným lze být v ráji, učinit tělem sen, v noc přilákat svit denní. Chléb vezdejší, skryt v kamenité líše, se vzdává rameni, jež s hroudou zápolilo. Z nesmírných rozloh tajemství, v své pýše se roztoužené srdce na vždy opojilo. A cítím: k zemi milostné jsem přikovaný, kde otec zvolna umírá, já, dědic, vstávám k dílu, bych vítězil, než zazní moje hrany, kdy nakloním se uvadlý jak tráva k travám. Jsem dědic těla otcova, jsem dědic bolu jeho, i jeho zanícení mám pro krásu živou. Jsem štěpem, přesazeným v samotu ze sadu rodinného, v mých větvích vítr hrá svou píseň zádumčivou. 31 A s otcem ctím jen to, co zve se: moje cesta, z propastí země zvedám pohledy se k výším. Jak kroky noci moje stlumená jsou gesta, když promluvím, hlas otcův ve svém chvít se slyším. Jsem zajat, pokyne-li ruka měkká, však sladké zajetí, ač těžce, přece lámu. Přes slávy tržnice můj pohled lehce těká, i přes svůdný lesk polodrahokamu. Lán, zděděný a nikdy neprodaný, to jsem já, věčná vegetace touhy. Až kdysi uslyším znít svoje hrany, tehdy den nový pozdravím a život dlouhý. 32 QUIDO MARIA VYSKOČIL:
PTAČÍ SRDCE.
Malý lístek způsobil Richardovi veliké překvapení. Neznámá ruka položila ho za jeho nepřítomnosti na psací stolek a to tak, aby ho ihned spatřil, jakmile vejde do dveří. Roztrhl jej poněkud nedočkavě a přelétl chvatně jeho obsah. Nestálo tam více, než: „Očekávám Vás dnes po deváté večerní!“ a v rohu stručná adresa. Richardovi zajiskřily se oči. Znal dobře útlé to písmo na malé, tuhé navštívence. Znal i odesílatelku, studentku Kamilu Kovářovou, s níž po léta se stýkal. Seznámili se na studentském výletě, kde ho rázem zajala svojí štíhlou postavou a něžnou, trochu polekanou tváří. Myslil tenkrát, že snadno si ji přikloní a upoutá.... on, Richard Vild, známý dobyvatel ženských srdcí. Přesvědčil se však záhy, že jeho zkušenosti tentokráte selhávají. Slečna Kamila alespoň dosud všechny jeho útoky odrazila šetrným, ale rozhodným způsobem. A přece – nebylo odvážného výrazu v těch modrošedých očích, jež byly plaché a nesmělé. Nebylo násilného pohybu v těch krásných pažích, jež mohly okouzlit svým objetím. Nějaké tklivé tajemství leželo patrně za těmi rudými, nevášnivými rty.... na dně srdce životem neukojeného.
33 Tak myslil Richard Vild a nezvyklý uvažovati dlouho, počal ihned s pátráním. Jako věrný stín plížil se za slečnou Kamilou do jejího bytu „u Karlova“, v tiché té čtvrti, v níž věčně zápasí život se zánikem. Hodiny prochodil pod jejím osvětleným oknem slídě, zda nepřijímá nějakých návštěv. Pátral i čekal bez výsledku. Skoro půl roku. Teprve pak podařilo se mu vypátrati, že slečna Kamila často, když Praha se zcela zatmí, odchází ze svého domu, aby zmizela v spleteništi malostranských uliček, opřádajících Janský vršek a nevrátila se odtud dříve, dokud jitřní slunce nezhlédne se v zrcadle vltavském. A dům, v němž ztrácel se směr jejích rusalčích kroků... ach ano, zdaž to nebyl právě onen, do něhož zvala dnes Richarda žlutá, tuhá navštívenka? Tenkráte, když se Vild přesvědčil, že záhadná jeho přítelkyně žije pod dvěma různými jmény, na dvou různých místech, jeho záměry a cíle znovu nějak se skřížily a zauzlily. Jaké mohly být příčiny, jež podnítily mladou dívku k podivnému tomuto počínání? Kdo k ní přicházel, či na koho čekávala po celé noci v odlehlém tom domku na svahu Jánského vrchu? Tak tisíckráte ptal se Richard Vild, téměř nemocně rozdrážděný nemožností získati srdce mladé té ženy, jejíž bledá, nemocná krása lákala ho stále opojněji.
34 Znám vaše tajemství! Poddejte se! řekl jí jedenkrate, když ji zastihl za časného jitra umdlenou a vysílenou vraceti se nábřežím k domovu. Podívala se na něho ulekaně. Posílila tím jen jeho odvážlivost. – Jste krásná, hodna veliké lásky! Nevím.... ale snad planete marně pro nemožný cíl. Škoda toho horoucího ohně. Hle, mé srdce shoří rádo v něm, pokynete-li – – – Teprve nyní odpověděla: – Bude-Ii kdy potřebí veliké oběti a velikého odhodlání, snad vás uposlechnu a zavolám. Je-li vaše láska tak opravdová, může mi býti jedenkráte lékem ve chvíli nejtrapnější. – Nikdy vás nepřestanu milovati – řekl tehdy Richard Vild a jeho přesvědčení bylo vážné a poctivé... Od té doby uplynul téměř rok, v němž Richard Vild zřídka jen sešel se se slečnou Kovářovou. V té době umřela jí matka, otce již před lety ztratila, a tak ocitla se slečna Kamila v životě téměř bez přítelíčka. Malého dědictví, jehož se stala vládkyní, použila k výzdobě svých pokojů, což, jak sama se přiznala Richardovi, bylo jedinou její slabostí. Jinak, jak se zdálo, nic se nezměnilo ve způsobech vnějšího jejího života. Dny ubíhaly jako noc před východem slunce, aniž by jejich chvat přinesl splnění Richardových tužeb.
35 Přestával již skoro doufati, neboť jeho přítelkyně v poslední době zmizela mu s očí. Toulala se trochu po světě – neklidná duše, srdce ulekané. Snad prchala před vlastní touhou, snad zúmyslně hledala nové dojmy, jež by byly silnější její bolesti. Richard nezvěděl – – – Ale právě ta nemožnost dosíci jí zvětšovala jen jeho žádostivost – Ptal se po ní, psal na místa, kdež doufal ji nalézti – – – Nenalezl. Vzdával se již téměř všeho pátrání, když náhle malý ten lístek znovu rozčeřil nitro Richardovo sotva se klidnící. Byl tak v prvé chvíli překvapen neočekávaným tím vyzváním, že nedovedl ani zatajiti své radosti před svými domácími – – – – Nemohl vydržeti v dusném pokojíku, v němž voněly poslední hyacinty. Oblékl se tudíž – pozorněji než jindy – a vyšel ven. Den byl volný a radostný. Vild kráčel zvolna nábřežím podél řeky. Podobala se v záři jarního slunce jediné zátopě vyleštěných drahokamů. Kvetly právě agáty a bílé jejich hrozny byly rovny drahocenným krajkám vonícím mladým roztouženým dívčím tělem. Plné jaro bylo všude znát. Zdálo se také Vildovi, že všichni, kteří kolem něho přešli, usmívají se a jsou šťastni. Jako on – – –
36 Rozjařen a netrpěliv zároveň, snažil se všemožně ukrátiti si hodiny do večera... Unaven poněkud vlastním svým vzrušením i mdlobou jarního vzduchu, vešel konečně do kavárny Slavie, aby si prohlédl denní listy. Známý číšník donesl mu jich celou kupu. Probíral je zvolna jeden po druhém, jen aby si zkrátil čas, jenž nikdy nepřipadal mu tak nekonečný jako dnes. V kterémsi illustrovaném listu pražském zahlédl křiklavý obrázek, představující vraždu z nešťastné lásky a skoro v téže chvíli zrak jeho utkvěl na svatebním oznámení dra Viléma Lachmanna se slečnou....., kteří právě dnes oddáni byli v chrámu páně atd. Richard usmál se podivné té shodě obrazu a oznámení... Jak vše v lhostejném životě svobodně vedle sebe bylo položeno! Láska a smrt! Vítězství a zoufalost...? A onen Vilém Lachmann... pravda, zdaž to vlastně nebyl jeho bývalý spolužák z university, hranatý, snědý hoch, jehož silná ramena a vášnivý chrup tak přitažlivě působily na neklidná srdce malých posluchaček? A hle! On dnes již vede si svoji ženu do svatebního pokoje... a zde, ten bohem nadaný Richard Vild shání se po pošetilých dobrodružstvích, z nichž se tak záhy vystřízliví... Chacha! Zdaž to nebylo směšné... Chacha! Tam svatba kamarádova, zde krvavý obrázek služky z předměstí zabité řeznickým tovary- 37 šem... A nad tím vším svatá jediná, nekonečná láska – – – Chacha... Veselou noc, pane doktore Viléme Lachmanne! – – – – – – – – – – – Táhlo k osmé, když Richard Vild vyšel ze svého domu, aby navštívil slečnu Kamilu Kovářovu... Přešel Karlův most a sestoupil na Malou Stranu, kde rychle utichal podvečerní ruch. Známými uličkami, jichž křivolaká síť obepíná Jánský vršek, došel k hledanému domku. Poprvé pozorněji si ho povšiml. V prvém patře za spuštěnými storami zářila světla. V pokojích slečny Kamily. S rozechvěným srdcem vystoupil Richard po dřevěných schodech a zaklepal. Slečna Kovářova sama ho přišla uvítat. V tlumeném světle vysoké stojací lampy její štíhlá postava, zahalená v řasnatý bílý šat, zdála se ještě rozkošnější. Její tvář byla bledá, zkrásněná podivuhodně vnitřním rozechvěním, jež marně snažila se zastříti. – Jak jste hodný, že jste přišel – vítala srdečně svého hosta – přála jsem si ještě s vámi promluviti, než odtud odejdu... – Vy opouštíte Prahu? – zeptal se překvapeně. – Ano... což na tom divného... Leč dosti o tom.... nyní.... snad později více... –
38 Uvedla Richarda do svého pokoje, v němž s nejvybranějším vkusem upraven byl malý stůl v rohu, blíže velikého zrcadla. Podivil se, jak vše zde bylo jemně zladěné. Dřevoryty v temných rámech. Nábytek zvláštní vkusné jednoduchosti. Umělecké drobnosti, jež vyplňovaly hlazený ochoz krbu i každou volnou plošinku. Na stole mezi kyticemi a vzácnými stříbrnými příbory, lákala drahá vína a vybrané zákusky. – Přála bych si být dnes velmi, velmi veselá – přiznávala se slečna Kamila. – Proč? – Neodpověděla, jen do útlých číší vína nalila a vybídla Richarda k přípitku. – Na krásné sny! – vykřikla. – Na krásnější skutečnost! – odpověděl. Víno zakypělo, číše zacinkaly. – Buďme tedy veselí – přisvědčoval Richard Vild. Zasedli ke stolu. Venku panovalo ticho. Jen zdaleka, jako zalehlé, nesly se sem fanfáry vojenských polnic. Rozhovořili se záhy srdečně a bez ostychu. Slečna Kamila vypravovala o svých cestách a studijních pracích. Toužila býti rozmarná a vnitřně uklidněná, ale její společník záhy postihl, že marně snaží se udržeti duševní rovnováhu. V prvých dvou hodinách, jež spolu prožili, opanovala se ještě plnou měrou. Ale pak jakoby síly její byly vyčerpány.
39 Vyskočila náhle ze svého křesla a uchopila nic netušícího Richarda hebkou svojí rukou: – Neslyšíte! – ptala se vyděšeně. – Kočáry hrčí na cestě vzhůru k chrámu. – Zakýval záporně hlavou. – Je klid kolem i v ulicích – upokojoval ji. – Jaká domněnka jen vás tak podráždila? – Vrátila se opět ke stolu. Otevřeny nové láhve, pohárky znovu naplněny. Leč při prvém přípitku útlá číš vypadla z ruky slečny Kamily. – Nyní připíjí jejich štěstí a já -- zavzlykala zoufale... – Neslyšíte, Richarde, jak zvoní poháry?.. Můj něžný umíráček... Od té chvíle nebyla k upokojení; a když půlnoc se blížila, její zoufalé rozechvění podobalo se záchvatu šílené.... Nedovedl ji uklidnit. Podléhal bezmocně jejímu rozechvění. Přál si konečně odejít, ale ona ho náhle vzala za ruce a vedla do vedlejšího pokojíku, v němž bylo tak temno, že nerozeznal ani nejbližšího nábytku. Zde usedla pak těsně vedle Richarda, rozdrážďujíc ho svými horečnými pohyby. – Co to vše znamená? – vypravil konečně ze sebe. Usmála se: – Bojíte se mne? – ptala se a nečekajíc odpovědi, dodávala: – Ovšem, nikdy jste mne nepoznal v této podobě. Ale vím, že jste toužil po mně. Nuže, ano, vez- 40 měte mne dnešní noci, v níž prohrávám vše. Leč vyslechněte dříve moji povídku... – Jakou povídku? – – O ženě s ptačím srdcem. – – Zní to tak podivně – pronesl, ztráceje rozvahu na blízku rozkošného toho stvoření. Odpověděla: – Je to však velmi prosté. Slyšte jen: Mladá žena, která mohla mít dvanáct milenců, nedovedla získat ani jediného, jejž skutečně milovala. Neměla prostě odvahy říci mu, čím trpěla, a on nevěřil mrtvému dopisu. A přece ubohá ta duše učinila vše, aby ho přilákala. Zařídila si odlehlý byt, přijala neznámé jméno... a po celý rok... večer co večer čekala v něm svého milence, upokojujíc těšivě bázlivé své ptačí srdce: „Nepřišel-li dnes, zítra, zítra jistě přijde.“ Ale ten, kterého vyčkávala s takovou věrností, nepřišel nikdy – Slzy vytryskly jí z očí. Richard Vild cítil nesmírný soucit se svojí přítelkyní, leč nevěděl dosud, koho mínila svým vypravováním. Na vzdálené věži bila půlnoc. – Co mám učinit, abych uklidnil ubohé ptačí srdce? – zeptal se. Místo odpovědi dvě bílé ruce strhly ho do vášnivého víru a horké rty v blízkosti jeho tváře zadýchly: – Vem si mne, vem! – Ho- 41 řící jakýs vzduch ošlehl Richardovy svaly a sežehl poslední úsilí jeho rozvahy. – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Nesvěřila jsem ti závěr podivné své příhody – pronesla konečně Kamila, když Richard Vild chystal se k odchodu. Neodpověděl, jen zrakem blouznivě roztouženým hleděl na její útlou postavu, jež hořela před chvílí ještě na jeho srdci jako vonná oběť na oltáři Venušině. Políbila ho na rty, aby ho rozčarovala. Usmál se blaženě: – Kéž bys byla mou pro celý život...! – Zakývala nejistě půvabnou svojí hlavou a pronesla tiše: – Je čas, abychom se rozloučili. Číše jsou dopity. Má povídka je ukončena. Ptačí srdce je mrtvo – – – (Hlas jí prochvěl zoufalou bolestí): – A ten, na něhož jsem čekala marně po celý rok, a jejž jsem milovala tou nejbolestnější láskou, dostupnou toužící ženě – dnes... právě dnes slavil svoji svatební noc. Nedovedla jsem býti sama v chvíli pro mne tak beznadějné... a proto jsem zavolala po tobě. Přišel jsi, obětavý a milý... a já jsem ti vděčna za tvoji lásku. Leč více již dáti, není v mé moci. Buď šťasten a najdi v životě odměnu za dar věrné své vroucnosti.... Richard Vild chtěl odmítnouti nezaslouženou laskavost její vděčnosti, ale ona pokynula mu prosebně, aby odešel. Políbil tedy její ruce a 42 opustil zamyšlen dům podivného toho dobrodružství – – – – – – – – – – – Tiché sny toulaly se opuštěnými ulicemi malostranskými. Na řece pluly protáhlé odlesky nábřežních světel, podobné zlatým sloupům nedostižného paláce na dně vltavském. V nejbližších hodinách počaly blednout daleké obrazy hvězd. Richard Vild dosud však neulehl... Vzpomínal a budoval plány v budoucnost – – – – – – – – – – – – – – – – Netušil, že osud roztrhá jejich jemné předivo dříve, než se pokusí o jejich ztělesnění – – – – – – – – – – – – – Následujícího jitra našli ustrašení domácí malého domku bílou, krásnou mrtvolu slečny Kamily Kovářové. Na zakrvácených ňadrech jejích leželo prostřelené svatební oznámení doktora Viléma Lachmanna se slečnou – – – Ďáble!
V předvečer Máje r. 1909.
43 ANTONÍN VESELÝ:

JAROSLAVA.
Vítám tě, ženo, jako země vítá jaro, na stromech sítě větví lovily marně v zámoří, teď je tam plno lístečků jak zlatých rybiček, po nichž jak dítě s třepetavýma ručkama slunce zahoří. Nad lány s otevřenými brázdami skřivan letí a jeho píseň jak tvořící se krystal třpytí se, a zítra budou tančit mladinké břízy po stráních, a pohled v údolí se bude zračit v bledém tyrkyse. Kolik mi louka květin přinese? – Ach nevím, nevědět kolik, je pro mne velkou radostí, vím, potok s blatouchy se zastavil, nebe zrcadlí, čisťounkou pěnou pomněnky postříkal – to všechno z hravosti. Vítám tě, ženo, jako země vítá jaro, proto žes’ mladinká jak bříza, čisťounká jak pěna v potoce, protože hlas tvůj je třpytivá píseň skřivana, protože rty tvé, ach bože, jsou zralé ovoce.

NAD PŘÍSTAVIŠTĚM KRÁS.
I.
V zavřené pěstce jako v květu anemonky libella Radost v mušelínu křídel spí, ve splavu vlasů utonuly jantarové sponky, zalknuté plavce haluz bezu v očích uzdraví. 44 Charybdo, dítě! lodivod a básník pláče, nad ztroskotaným srdcem modré nebe vlá, na rosách v lupení jas vzbudil duhové své hráče, s myrtoví úst tvých filomela zpívala. Hle, petrklíče, fialky a ručky tvoje, v nichž celý svět a život jako by se třás, v kaštanech, v mladých břízách stojím jako u příboje: sen města dole, přístaviště našich krás. II.
Jsi celá teplá, tak cele přítomná, víš, že ty stožáry dole vlají k odplutí, že stromy zarůstají v našem objímání, že všechny jasmíny vykvetly v našem prolnutí? Mně oddaná a všemu světu cizí, víš, že sen přístavu třese se nám u nohou, že celá země pozdravena tebou, v pel proměnila hroudu moji ubohou? 45 JOSEF ROSENZWEIG-MOIR:

PRAHA.
Nevím, proč tolik mám to město rád! Pro jeho krásu stále nově mladou, pro kouzlo podvečerních promenád, kdy stíny tajemné se na vše kladou. Pro naděje a snění o štěstí, pro pyšné cíle, které máme rádi, pro měkkou něhu divné bolesti, jež teple láská roztoužené mládí. Pro skony, které slzu vynutí, pro hněv, jímž trestí nelítostní bozi, pro velké touhy zvolné hynutí, jež zlekanému srdci krutě hrozí. Pro květy, které časně uvadly, a pro jiné, jež ani nerozkvetly, pro hvězdy, jež se v řece zrcadlí do hlubin spouštějíce odlesk světlý. 46 Pro bezděčnou a skromnou tragiku, jež v ruchu dní se nehledána kryje, pro drobné lásky snivých básníků, pro velikého žití symfonie. Pro bídu, která v skrytu živoří, pro svaté ohně, které dole planou, pro majáky, jež hoří po moři své volajíce lodím „Na shledanou!“ Pro ptáka píseň a pro slunce svit, pro záští, které nečekaně raní, pro tiché plavby nerušený klid, a pro konečné náhlé ztroskotání. 47 JAROSLAV LEDEČ:
HŘÍCH.
Rozkvetlá louka v slunečním jasu a nad ní tisíce bělásků. Od malého potůčku bylo cítit zavlhlou vůni, v níž se koupalo nejvíce motýlů. – Loukou chodili každodenně milenci, za ruce se vedli a jakoby se vznášeli nad trávami žhoucími intensivní zelení, protože paprsky slunce se lámaly v tenkých lístcích plných chlorofylových zrníček. Slunce jim svítilo plnými proudy v rozjásané obličeje a oni, když se chtěli vzájemně podívat do očí, z nichž by vyčetli závratné radosti a nekonečné štěstí, museli se obrátiti. U vody se zastavili zčervenalí chůzí a blízkostí svých mladých těl. Cítili, že jest ještě něco v nich mimo neukojitelné touhy se spatřiti každodenně a dívati se do očí, něco, co musí přijít jako bouře, jako vichřice, jež je srazí k zemi. Utrhli si pruty a smáčeli je v potůčku. Pruty vytáhli, zatočili jimi kolem sebe a se smíchem jako děti a s úžasem v oku pozorovali, jak každá kapka je maličkým sluncem, tryskajícím žhavou bělostí, jež okamžiky se zakmitla sedmi barvami. – A ani slunce není čisté – zahovořila s lítostí – tak docela čisté a bílé. Stačí kapka vody a možno takový teplý, bílý, živý paprsek rozdělit v tolik mrtvých, neškodných barev. 48 Chtěla bych, aby slunce bylo veliký, bílý oheň, na který bychom se nemohli nikdy podívat a který bychom jenom cítili svým životem, aby slunce bylo teplé světlo, takové čisté a bílé, nijak rozložitelné obyčejnou kapkou vody. – Chtěla smočiti pruh a při tom si stoupla na kraj dlouhých, bílých šatů, jež se umázly o zvlhlou hlínu. Měla sněhové šaty s černým pasem. Byla jako bělásek. Rozčeřili vodu pruty, stříkali na sebe duhové kapky, brali se za ruce a tiskli se k sobě nějak jinak než dříve. Krev v cévách zpívala o velkém, vášnivém snu. Slunce ji rozproudilo. Cítili v sobě prudkou sílu, životodárnou energii, jež dráždila nervy. Z dotyků cítili jemné vibrace vášně. Před očima viděli něco červeného. Hřích se vkrádal... Vkrádal se jako dvě velké, chlupaté ruce, v rudých, v širokých rukávech, jež řasnatými záhyby lehtaly na temeně hlavy a na šíji jako roj mravenců. A ruce, suché a rozpálené svými tlustými prsty jezdily po celém těle, hned ve slabinách, na ramenech, nohách, hned stiskly krk, až dech uvázl a slzy vyhrkly. Sálalo z nich horko, jež mučilo tělo. Ruce se zdály rozpálenými kleštěmi. Teď už slunce neviděli – Zapadalo – Západ byl krev a zlato. Vrcholky stromů se rozhořely. Vůně lučních jetelů prudce stoupla 49 do vyhřátého večera. Běláskové se již houpaly pod listy a stébly. Ticho usínajícího dne cvrčkové rozpletli na tisíce kaskád svých bezstarostných tónů. Milenci se vraceli ulekaně domů a byli jako spití. Mlčeli –
*
Milenci chodili stále po rozkvetlé louce. Den jak den se dívali do slunce, líbali se plaše a tiskli si ruce. Nyní odvážili se i přes potok. Oba vždycky zčervenali, protože hoch, když pomáhal dívce přeskočit, dotkl se lehce svými prsty jejich ňader. Oba dva uchvátilo něco jako stud, ale přece každodenně přeskakovali potok. Tisíce bělásků rozletovalo se nad vlhkou loukou. Často jako děti se za nimi honili, ale neubližovali jim. Hovořili o nich žvatlavě a prali si býti motýli. Bělásci létali kolem nich jako okřídlené pohádky. Ten sladký život! Ona motýl i on. Byla by celá bílá s zelenavým nádechem pylu, on by měl na každém křídle černou skvrnu. Medu by se nassáli a jitřní rosy napili, opojné vůně by dýchali a v slunci by se koupali vysoko, vysoko, nad stromy, nad lesy, nad horami... Z očí jim svítily horoucí sny – Vše se jim zdálo jasnější a teplejší.
50 Dva motýli, kteří se dostali z chomáče ostatních, letěli rychle za sebou v křivých čarách jako opilí. Narazili na jejich obličeje, až pyl křídel se rozletěl jako nepatrné jiskřičky. Klesli k zemi, vzchopili se a zas prudce vzlétli. Oba pustili se za motýli, aniž věděli proč, divoce, až šíleně, se zuřivou touhou je lapit a rozmačkat bílými dlaněmi. Hnali se a jeden zadržoval druhého, aby se předstihli. Chytali se za ramena, za šat, skoro hrubě, vášnivě, jako dva zápasníci o velkou cenu. Cítili, že vzduch, ten čistý vzduch rozzářený bílým sluncem je prosycen pohlavím a vášní. Ohnivý, chlípný sameček pronásledoval samičku, která mu prchala, aby chlípnost jeho roznítila a zvětšila sladkost spojení. Naposled běláskové vzlétli jako vymrštěni a prudce pak klesli do vonících trav. Milenci se zarazili udýchaní a rozpálení. Motýlové vysílení vášní a zapleteni do trav třepetali křídly, až zase bílý prášek jejich křídel se rozletoval a usazoval na lístcích trávy. Dívce hořely oči. Skočila na párek motýlů a malými krůčky je vztekle rozdupala. Nic z nich nezbylo, jen rozdupaná hlína se černě šklebila. A slunce zakryly dvě velké, horké, chlupaté ruce v rudých rukávech, jež řasnatými záhyby lehtaly na temeně hlavy a na šíji jako roj mravenců. Křečovitě se rozplakala –
51 Dusný večer se rozložil plný teplých proudů vzduchu a vůní. Zahořklý dech olší bylo cítit nejvíce. Den pomalu umíral ve vlhkých parách. Ve vzduchu jakoby cosi plakalo, bolest se vznášela a hysterické smíchy proudily dusnem. – Mysterie vydechující budoucí bouři. Milenci se dnes jaksi opozdili. Ale ne, zúmyslně přišli pozděj, k večeru, kdy motýli už spali. Oba byli nemluvní, vážní, skoro zemdlení. Nervosně se pohybovali a v očích hořela touha. Nechodili už v slunečním jasu, tiskli se večer mezi olše. Vřelá krev přeplňovala jejich obličeje. Skráně žhnuly, rozpálená víčka těžce přivírala oči. Hořelo v hlavě. Ničeho neviděli. Suché, horečné rty líbaly vášnivě, bez rozmyslu, všude, tělo, vlasy, šat a zas se přissály k sobě, div nepraskly překrvením, hloub vnikaly, k zubům se přitiskly, dál do úst, k jazyku – Objímali se celými těly, horečně, nervosně k šílenství. A na zemi klesli do trav jako vilní běláskové. Nepustili se, jako zakousnuti do sebe. Ruce jí stiskly hrdlo. Vykřikla bolestí a vášní. Šílenství – – – – – – – – –
52 Pláč bez slz. Spíše pláč a smích drobounký, ulekaný, jako když voda kape. Zničili tenkráte bělásky. Teď zákon je přemohl. Velký, čistý zákon! A druhý zákon, lidmi vytvořený, hrozil za setmělými obzory. Závratná propast bezedného šílenství se rozevřela před nimi. Veliké, ohyzdné ruce zajásaly vítězným gestem. – – – – – – – – – Rozkvetlá louka v slunečním jasu a nad ní tisíce bělásků. Děcko jak slunce krásné s rozzářenýma očima tleskalo radostně malými, hedvábnými dlaněmi a honilo motýle, kteří tvořili bílé, mihotavé chomáče. To mnoho samců se ucházelo o jednu samičku. Zrůžovělé, svěží tílko dítěte se třepalo ozářeno sluncem ve vysokých travách. Nejkrásnější lidský květ to rostl uprostřed louky. A v největším jasu stála matka bílá a čistá.
53 PROF. FR. DRTINA:
O VÝZNAMU ČESKÉHO NÁRODA V KULTURNÍM VÝVOJI LIDSTVA. (Úryvek z přednášky.)
Každý národ tvoří organickou součást společnosti lidské, přispívá svým dílem a svou prací k obohacení všelidských kulturních statků. Dle toho odhaduje se jeho platnost, důležitost a význam. Buďme toho pamětlivi, že kulturně lidstvo moderní tvoří jednotný celek. Jednotný základ společné kultury máme i v antice, zvláště v Helladě. Tam koření naše věda, umění, filosofie. K tomu přičinil Řím formu státní i zřízení právní. Jednotná římská říše světová – Imperium Romanum – soustřeďovala již jednou politicky, sociálně, hospodářsky a kulturně lidstvo kolem středozemského moře ve všech třech dílech starého světa usedlé. Přijetí křesťanství a ustanovení katolické církve byl první velkolepý pokus o ujednocení vnitřní, duchové, tehdejšího lidstva. Soustřeďující tato tendence vyvolala reakci a snahu naproti celku uchrániti samostatnost jednotlivých částí, individuí i národů. Individualismus je znak charakteristický a společný renesance i reformace ve stol. XV. a XVI. Rozdvojení světa křesťanského na katolický a protestantský je důsledek tohoto individualismu stejně jako probuzení myšlenky 54 národnostní, kult vlastní národní bytosti, pěstování mateřského jazyka. Vývojem jednotlivých národností v 18. a 19. stol. vidíme, jak množí se stále kulturní majetek evropského lidstva. Romané, Germané a Slované hlásí se dnes k společné práci na díle všekulturním a všelidském. l malí národové silou myšlenky národnostní nabývají vědomí o vlastní oprávněnosti k životu a významu svém pro celek evropského lidstva a společné kulturní úkoly. Národ český – to poučení poskytují nám naše dějiny – stál na výši svého vývoje tehdy, když češství znamenalo sílu mravní, myšlenku pokroku, náboženské povznesení, kdy národ usiloval, pracoval a trpěl za svobodu svědomí, kdy české myšlenky vnikaly v evropský svět a tam s údivem a porozuměním byly přijímány. – Je to doba, kdy naše reformace (husitství) a Jednota českých bratří tvoří dle Palackého vrcholný bod našeho národního vývoje. Komenský a Palacký jsou mi předními hlasateli přesvědčení o všelidském úkolu našeho národa. Komenský byl duch universální a přece skrz na skrz český. Vroucí jeho cítění národní je posvěceno humanitním přesvědčením ve smyslu života jednotlivcova i národního. Píše česky, protože píše svému národu, touží po tom, aby jazyk český byl vzděláván, povzbuzuje malátné a volá ke krajanům svým „by národ český neplazil se za národy ostatními, ale před 55 nimi aby kráčel uvědoměle na dráze pokroku všelidského.“ Škola mu je dílnou lidskosti a člověk má prospívati službou svou společnosti lidského pokolení. Odtud skvělé uznání všelidského významu Komenského jak jej vyjádřil německý myslitel Leibniz v památných svých latinských verších. Ke Komenskému odkazuje a s ním v kulturním poslání českého národa se shoduje náš Palacký. I on hledá smysl českosti. V souhlase se svou theorií božnosti, jež je mu vnitřní živnou silou lidstva a znamená účast člověka i národa v božské přirozenosti, odlesk božské bytosti v člověku, vytýká Palacký důrazně ve svých Dějinách, že to byla idea života křesťanského ve sporu a zápase s protivou života skutečného, která nedávajíc ukojení hluboce nábožnému srdci starých Čechů – vedla je vždy k pokusům novým o uskutečnění její ve společnosti lidské. A ve své známé řeči ve „Svatoboru“ ukazuje Palacký k Bratrské Jednotě a připomíná, že „kdykoliv jsme vítězili stalo se to převahou ducha, nikoliv fysickou mocí,“ a že smysl života českého má záležeti v jaré nadšenosti ducha pro ideje mravní zachovalosti a vyšší osvětě. Národu svému připomíná největší historik a spolu prvý politický vůdce, že budoucnost si zabezpečí, bude-li duchem vítěziti a vévoditi v zápase prozřetelností mu uloženému.
56 Stejně jako Komenský i Palacký spolu v souhlase s velikými humanisty své doby shrnuje svůj názor životní slovy, že „nejsvětější povinností člověka je býti člověkem“ a „stejné právo všech k ušlechtilé lidskosti, že je zákon boží.“ Počátek našeho národního obrození v nové době je tedy dán jednak vzpomínkami na kulturní minulost naši, jednak účinným působením současného humanistického osvícenství ve druhé polovině osmnáctého století. Obrození naše národní děje se působením čistého lidství, přirozených člověckých práv, zásadami pravé humanity jak ji formuluje francouzská revoluce a jak pro ni horují náš Dobrovský, Kollár, Šafařík. Na ně zajisté mimo historické vzpomínky působí současné humanitní idee jako je vyjadřují Kant, Pestalozzi a zvláště Herder, kterého Palacký přímo nazývá: „posvěceným knězem čisté lidskosti.“ Je to významné: Právě německé osvícenství sloužilo našim předkům při buditelském jich usilování: Německá filosofie odvděčila se tak za velké služby, které český národ za doby reformace myšlence humanitní posvětil. Je významno, že největším ctitelem našeho Komenského byl Leibniz, a že vnuk Komenského Jablonski stal se předsedou berlínské akademie věd. Vidíme tedy, že ze dvou součástí skládá se kulturní podstata moderního češství:
57 Národ český v mravním a kulturním svém usilovaní i dnes opírá se o ideály českobratrské minulosti a humanitní usilování doby osvícenské. Harmonické sloučení povahy a rozumu člověka je nám i dnes dle Palackého základem kulturního vývoje.
58 R. CHŘADA:

LIST Z VENKOVA
Je právě poledne. A prší do rybníka. Čtu Ibsena. Toť vše, co děje se. A tím bych mohl skončit dnes svůj list, nejvýš, snad ještě připsat dojem svůj: že pohřbívám své kdysi – naděje. Leč jiná věc mi náhle napadla, a ta má stránku, kterou zajímá. My o tom kdysi spolu mluvili. I tehdy bylo všude deštivo, Vám Brand se líbil (inu, jak by ne?!) A jezy zpívaly, ach, jezy zpívaly, a s hlukem vpadaly do hudby mlýnských kol. My tehdy o tom spolu mluvili: o vodopádu, který hrnul by spousty svých perel ke dnu propastí, však který mlčel by a duši zarazil bílého ticha mdlými přívaly... 59 – Jak s prsty, jež na strunách omdlely, a nedohrály slavné sonaty a bez modlitby chvíle poslední ledové na smrt svoji čekají – zatím co virtuos v rtech hoří polibky, ve hloubkách srdce krví čerstvých ran a v duši touhou mužsky jíti v před polibky probíjet se, ranami, až k cíli, kde lze sobě poplakat – tak tehdy v žití jsem si připadal, má ruka jeho struny svírala. Já nevím ovšem, kterak bylo Vám, však zdálo se mi v duchu oba dva že navzájem jsme sobě slíbili, že budem čekat. Na co? Na koho? To říci těžko – tehdy bylo mi. Však dnes to vím. A to je právě věc, jež nyní mi tak náhle napadla. (Jen ještě slovo. Komparace má se neshoduje ve všem do slova, tak zvláště v pláči, jak přec znáte mne, jsem nikdy nebděl snad a pláču-li, pláču jen pro úplnost svého osudu. To ještě patří sem. A k věci teď.) My zřeli zpět a z bodu onoho je věru pěkná po nás vyhlídka. Za jeden rok se lecos změnilo. Vy redaktora svého našel jste i milenku, jež dvacet nemá let. 60 Však jednou věru vzpomenete si na tyto řádky, které vědomněvědomě Vám nyní říkají: ten jeden rok definitivně stočil osud Váš; nic nelze přidat a nic odvolat. Už jiný nebudete nikdy víc; co napíšete; tisknout budete a životní svou práci svedete k větší neb menší dokonalosti. A ve své ženě ženu znavíte. Neb šerá mátoha to procitla ve hrudi Vaší k žití ohřátáohřátá, ta v prsa tluče se: hle rytíř jsem. Já za Vás cítím ji dnes poznovu. Vy božstvím lásky dnes ji zovete. A já mám tudíž právo čekati, že na mé dvéře jednou z večera svou pevnou pěstí bušit budete: „Oh, otevřete milý příteli! Jsem unaven cestami dlouhými, jakož i lásky věčným blouděním. Je tolik rozmilá. Zná hladit po vlase! Má duši ve zracích! Je moje jediná! Jen trochu málo u Vás posedím. Však slyšte, příteli, jsem nečistý po dlouhé cestě své. A zítra za rohem Vašeho domu, dostavit se mám. Teď vzpomínám! Kde je náš vodopád? Jen trochu omýt se by vzpružilo... Jen trochu nohy spláchnout vlnami... 61 A vidíte, Váš přítel milený by do dveří Vás pustit nemohl, jen do klíčové dírky říkal by Vám teskné své z hrdosti vyznání: „„Bláhový, který právě v chvíli té na vodopád náš vzpomenout jste moh! Ten kdyby byl, co daná illuse by nikdy lavoirem nesměl být pro Vaše nohy těžké blouděním. To byl by hrob, jenž slovem nezradí. Byl by to hrob pro naše štěstí. Neb to celé naše štěstí nesmírné utonout může v jedné krůpěji, žiješ-li sám a sobě tváří v tvář, svůj počátek a plánů vlastních zmar, hned začátečník ve hře o svou smrt, hned virtuos na strunách života. – Ten vodopád by mlčel na věkyvěky, neklidné slunce když by plálo v něm, i v divokých tmách slova neřek by, kde rozumní, když právě neusnou, tak jako Vy teď, hýří občansky a smějí se své vlastní podobě... I je mi hořko z Vaší žádosti... a smutno je mi... z Vaší radosti...““ Toť tedy resume: dost ušel jste. A s chvatem času by jste držel krok, Vy stále delší kroky činil jste, a stále kroky svoje střídavě jste vyměřoval dál a dál a dál, 62 a někam v konec přece došel jste. Leč jak jste spěchal, vypadalo to právě tak, jako kdyby kulhal jste, a stačit nemoh svými silami... Já zatím ani o píď nehnul se. Jen málo vzrost jsem; a můj horizont své barvy bolestné dál protáh k západu. Já balvan času na svá prsa strh... Nic nevonělo na něm, nehřálo, co kvetlo, kořen mělo ohyzdný, jen smutek jeho kraje obrůstal, a místa měl, kam padnout bylo lze... To nejkrásnější bylo na tom všem. A čerta! Nechme stranou vodopád. To nešťastná jen byla myšlenka bez vztahu k nejbližšímu osudu. Já zcela jinak chtěl ji vyjádřit, neb příliš čistá, svatá zdála se; však tak se stává: že i svatá věc se vyslovením v směšnou obrátí. Já chtěl bych reálněji mluviti. Ó, příteli, ač vždy jsem člověk byl, od doby nějaké jsem také muž. A stále týž, mám zrak, jenž chmurný sic, však vidí do věcí, jak všechny stvořeny: Tož ten je mého zraku úsudek: Na hmotě kvetoucí vše děje se, a z částí na duši. A celá věc 63 je rozdělena tak, že hmota je podkladem všeho; duši zbývá tu, jen vydat to, čím sama trpěla. A prostřed toho, co zvem vesmírem, kde nabýt tvaru možno vteřinou, žiješ-li sám a sobě tváří v tvář, můžeš svou věčnost lehko vypočíst: je jako kořist zlého anděla; viděla křídla z bláta zrozena... A proto příteli, můj promiňte mi ton, jímž dnes jsem Vás v svém listě častoval; Vy odbyl jste si zkoušku zralosti, jste uznán pro dnes s dobrým prospěchem, a já se k tomu dívám lhostejně... Venku je stále stejně. Prší tam, je sychravo, místy i zoufalo. To ne však z nechutí nad ztraceným, spíš z šíleného blaha nad klíčem, jenž k tajemství byl náhle nalezen. Až sejdeme se – možná, brzo už – pak povím Vám víc. Dnes pak na pamět Vám kladu ještě plnou víru svou, že ráj to je, na nějž my čekáme, ten ráj že stále však je hvězdám blíž, než vlastnímu našemu rozumu... 64 ADOLF HEYDUK:

OTÁZKY K BOHU.
Já posud věřím, pochybuji však a v pochybnosti té už nemám klidu; proč, jsi-li spravedliv, vždy na opak a ustavičně křivdíš mému lidu? Proč nemluvíš, když zkroušeně vždy víc Tě volá ustavičně bez odvety? Či vyhasla již zář Tvých zřítelnic, že nevidíš ty křivdy vzešlé lety? Proč netrestáš a sílíš zas a zas jen naše rozlícené tyratele, proč s nimi spolčuješ se každý čas, když hrůza v líce naše slzy stele? Proč do rukou jim tlačíš ostrou zbraň a do srdce jim metáš jedné hady, proč věčné trní pro naši máš skráň a zradou sledovat nás dáváš všady? Proč dáváš v požitek jim otcův luh, proč osévati naše rodné lány a stale odvracíš se stále hluch, proč stále hlubšími jsou naše rány? 65 Jsme vinni-li, proč’s stále nesmířen a nemáš klidu pro ty strasti lidu, proč máme býti nepřátelům v plen, jak ondy milený Tvůj národ židů! Či máme bloudit, hynout také tak a honěni být z vlastních ondy prahů, má věčně krví podlit být náš zrak, od ďábly vyškolených cizích vrahů? Já věřím posud jiných za tisíc, leč za tisíce jiných žalem hynu! Ó vyjdi, vyjdi konečně nám vstříc a zapomeň už trestat naši vinu! Ó zapomeň, než uchvátí nás vzdor a srdce naše hněv, jež teď už reptá; kdo dlouhá staletí nes duší spor ten po smíru se věru více neptá! Ten lhostejně jde na smrt, v klidný hrob a nejrychleji odejití touží; i život náhle odkopává rob, když moří jej a hněte jen a souží! Nač slyšet ustavičně pout svých zvuk, nač ustavičně řetězů svých hrany? Ať konec jednou pověčných těch muk, nechť s klidem vejdem navždy do Nirvany! 66 JARO TROJAN:

KLÍČENÍ.
Modlitbu velkou vzkřik jsem v suggesci své síly do pustých úvalů v dnech vyzrazených tajemství těhotné země mořem míz a ohně v svaté chvíli smyslných odeurů a profanace panenství. Modlitbu pýchy vzkřik jsem v pohanském svém chtění u nohou model krvavých v rozmachu smyslů žhavých a víry těla, oslepen snem velkých předurčení, proroctvím nervů přepjatých v hodinách přemítavých. Soumrakem zdání zatopen v předvečer velkých visí propastí hněvy slyšel jsem zapadat v echu časů, a svědectví jsem vydal zvučné blížících se krisí v předtuchách klíčení a vůně obtěžkaných klasů. A trofej vítěznou jsem sklonil nad menhiry zvrácených království a k zvučné písni zmaru v strun jemném zladění jsem rozchvěl chtivě věštné lyry a víno ohnivé naléval do pohárů. K hostinám spjatých těl rozkoší půlnocemi hlas věštců mystických až zavolá mě snem, somnambul půjdu tichý zatopenou zemí, kraj zachvěje se probuzených vášní paianem.

PALOUKY.
Palouky melancholické jsem viděl v slunci kvést, srpnových odpůldní ztlumený refrain zmíral v trávě, a stvolů zvlněním opodál hlučných cest vzruch bludných chvil šel měkce, kolébavě. 67 Bříz zlaté kadeře se zachvěly, jak vítr z lesa vpad v kopretin zátoky a výkřik zazněl v dáli, churavých nadějí zas rozkvétal nám sad a vlahé ruměnce si šťastné zítřky lhaly. Lem tišin zasněných se třpytil v zášeří, revolty zpitých much bušily v unavené stíny, těch samot království dech vášní nezčeří výčitkou zoufalou, ni gesty slavnostními. A západ skloněný své sítě rozvěsil, rubíny pohárů zaplály nad obzoryobzory, zlých smutků přívaly bouřily zmatkem žil a parfum rozkladu se snesl v zadýchané póry. Z palouků melancholických se vracím v dědiny, vřes žhavé polibky mi něžně vrhl v tváře, tma tiše padala v rozběhlé pěšiny, kraj dřímal zatopen v snů zamodralé páře. – 68 JAN TROJAN:
POLIBEK. (Ze „Subiektivních povídek“.)
Sedával na březích zvlněných moří metajících klasů zabořen v měkké koberce dusivých thymů,rhytmů, ubledlý, s žhavými máky na povadlých lících. Bílé cesty svítily v dálce svůdnými zážehy magických očí lákajíce malomocné poutníky k neohraničeným toulkám. A daleko v kvetoucích lukách třpytivý pás zčernalých vln chvěl se sluncem v zladěné souhře neklidu a chvatu. Hlučící ulicí přicházel z dusného města zemdlen vášnivými polibky hořícího vzduchu, těžkého písní stísněných odpůldní a s zoufalým gestem vrhal se v naparfumovanou koupel rozpálených mezí plných modrých vítodů a kopretinových slunéček, jichž okvětí líbal vzrušen vlhkými doteky nedočkavých retů. To byly chvíle očekávaných příchodů klidných hodin, když v delikátních akkordech vracely se s rozkvetlých strání do modravých luk a v stíny zčernalých façad. Den ze dne je čekal s nepoddajnou houževnatostí naivní útěchy, každé jitro, doufal, že otevře brány tichým jich krokům. Snad zítra, zítra, volalo to v něm vždy, když vracel se soumrakem utýrán a zlomen hovorem zoufale sdílných samot. Od podzimu tak shasínal. S tichou tragikou žloutnoucích alejí přiletl smutek zamyšlených 69 dní a závratná propast osudných hodin zasvítila v nepřátelských tmách zelenýma očima. A sžíravý plamének rozhořel se v churavých prsou – – Nikdy nezapomene hrůzy bezohledné chvíle, jež oznámila mu tvrdě a s výsměchem neúprosné příští cynické heredity. Veliká rudá vlna přivalila se tehdy prudce a znenadání a přívalem krvavé zátopy zaplavila vyděšené smysly. Moře rozbouřených tepen rozhučelo se v jeho skráních záchvatem neočekávaných vichřic, když táhnou průvanem tmavých půlnocí a srdce zabušilo úzkostnými údery poplašných zvonů. Bílé přítmí vsálo se v rozšířené zornice strhaných očí. – Vše vůkol splynulo v neujasněnou spleť mlhavých představ – – – A veliké, rudě ohnivé slunce roztančilo se v tmách splynulých dálek závratným úprkem... Chtěl se vzchopiti a divým gestem rozraziti přilnavý závoj zastiňující vyhlídky v široké kraje. Rozletěli se k náhle vyvstalým cílům nedočkavým chvatem, daleko, za obzory. – – – Žíznivý výkřik zbavil jej dechu. Probudil se z těžké, malátné mdloby. Stáli nad ním všichni s hlubokou bezradností v zoufalých pohledech. Mrazivá soustrast kanula s hledaných jejich slov mdlými krůpějemi marných nadějí. Cítil tehdy, jak se mu všichni odcizili.
70 Malomocná jakási hrůza usadila se v pozorných jejich gestech a ztlumené kroky volaly k němu hlasitou jistotu blížících cílů. Nekonečné dny zapadaly bez hlesu v propasti závratných nocí. Tiše nahlížely do oken velikýma, modrýma očima zjasněných perspektiv a smály se harmonickým smíchem. Kruté hodiny bez začátku i konce tvrdě odbíjely v starých, památných hodinách choulících se v imtimnímintimním koutě sšeřené komnaty. Zatínal zuby a hlavu v podušku zabořil, aby neslyšel protivného zvuku plížícího se stesku. Tíha nevyplněných úkolů vsunula se v řetězy horečných myšlenek, v nichž tonula celá jeho bytost – – Přešel melancholický podzim zahradami v šelestu zlatových závějí bez nadějí a zjasněných barev. Modré nebe slunného jihu radili lékaři s neurčitými úsměvy v zvážnělých pohledech; ale on zamítl v nevysvětlené úzkosti bodavých předtuch. S vločkami prvních sněhů přilétly soumraky zimních noci bezútěšných, se zádumčivými písněmi neukojených větrů. Morosní nechuť pronikla znavené údy. Na stole v záplavách podivných léků mdle leskly se hřbety odložených knih. I ty se mu znechutily. Churavé myšlenky v silhuetách zlověstných ptáků usadily se na uprášených jejich deskách a svítily pichlavýma očima. Den ze dne střídaly 71 se zdlouhavé návštěvy. Tlumené šepoty tajemných tváří a upjatých hovorů uváděly jej v zoufalost. Vždy řidčeji přicházela jeho žena. A vždy zděšenější byl její útěk. Nenáviděla jeho chorobu, věděl to jasně. Byla příliš bezohledná ve výkřicích raněného života. Smutné oči její mluvily zastřenou výčitkou zklamaného mládí a neukojených snů. Chvěl se před těmi pohledy, jež pálily požáry čekajících vášní. A reflex modravě lesklých vlasů omamoval jej smyslnou vůní zvlněných tvarů a měkkých doteků. Miloval ji neschopen revolty uraženého zoufalství zdolán výdechy rozkládající se bídy. Volal ji v hluchých hodinách houstnoucího šera, když fantomy předrážděných nervů věšely se v stíny nehybných stor. Volal ji bezmocnými výkřiky hrůz překonán mukami sžíravých samot. Marně a bez vítězství. Veliký, bolestný odpor usazoval se v zemdleném mozku jako ošklivý brouk a zvolna napouštěl svými žahadly lačné myšlénky. – A závist rozžíhala v dálkách své smuteční lampy. – S pozdním jarem vrátily se síly churavému tělu a slunečná píseň zavolala jej v rozkvetlá luka. Intimní hovory osamocených toulek šuměly vlahými křídly slibů a zjasněné touhy. A sladké výpary zvlněných lánů voněly nedočkavým rozpjetím žíznících žen, zadýchaných 72 záchvaty nezvyklých chtění a bezstarostných zítřků. Přivykal znenáhla nadějím. – – – Vyšel dnes s pocitem blízkého vítězství. Omamující úpal v těžkých sférách lehal v přetížené klasy potácející se v předtuchách kvapících sklizní. Melancholické sloky subtilních pěvců chvěly se na stéblech schýlených trav, čekajících stíny vychladlých večerů. Šel obtížen mukami bolavých nálad; z města, jež rušilo nenasytností zvědavých pohledů a zvonilo písní života a síly. V duši klíčila naděje neznámou silou nových vegetací. Zadíval se k městu. Vybíhalo ostře do polí bělavým pruhem koketní villegiatury s věncem zahrad a zelených sadů. Světlé postavy míhaly se po bíle vysypaných stezkách kol rozkvetlých záhonů v lehoučkém rozletu mládí a štěstí. U parku smála se otevřená okna v zářícím průčelí patrové vilky. Štíhlá postava ženy mihla se ve vlnách vykasaných záclon. Zachvěl se silným návalem krve. – – – Břitké tony rozvlněné klaviatury vyrazily prázdnem stísněné atmosféry a úryvky žhavých melodií zalétaly až sem v odlehlé cesty. Smělá improvisace zoufalých výčitek zvonila do kraje spádem uvolněných jezů. Cosi, jako známý motiv udeřilo jej v tvář a měkká slova rozšeptaných rtů hladila jej v intimním vzrušení. To v mlčícím pokoji plakala jeho žena vibrujícími akkordy rozteskněného klavíru. 73 „Vítr navštívil zapadlé samoty“, hrály bílé ruce, „a otevřel průvanem okna. Bílý pták přilétl z rozkvetlých strání a zazpíval v tesklivých slokách. Přilétl smutek, napadal smutek“, letělo v hlasitém refrainu těžkých slok. Na chvíli ticho. – Pak jako v náhlém záchvatu paroxysmu divoký vodopád dlouho tlumených vášní rozhučel se kovovým zvukem rozbouřených strun a mohutným tokem řítil se v otevřený kraj. Kvapem rozpálených smyslů udýchané tony zaplavily zemdlené dálky. – – Poslouchal s vypoulenýma očima. Jakási úzkost usadila se v rozšířených zorničkách. Ucítil náhle těžký výdech tuberos. – – – Krutý výsměch tušil v těch tónech. Neviditelné údery bílých rukou dopadaly v rozžaté skráně. – – – Vzchopil se jako probuzen z jasných visí opojných nocí. Hloubka ukončených cest rozšklebila se náhle před ním v dotěrné blízkosti. Cítil drsné záchvěvy řítících se výšin, s nichž nedávno přehlížel hrdé stavby svých světlých plánů. Tíha náhlého ztroskotání zalehla jeho smysly. Po vonících mezích rozběhl se šíleným chvatem tam, kde hřmělo to nezkroceným smutkem. V rozkvetlé zahrady vpadl jako prudká vlna, když zabloudí k vyhřátým břehům. Ticho bylo již v zjasněných oknech; jen průvan houpal se lehce v zvlněných stórách.
74 Stanul v záhybu rozběhlých cest s hořící krví v rozbouřených žilách, udýchán kvapem nedočkavých kroků. Vysoký altán stál v rohu zahrady, diskretně zahalený těžkými věnci divokého vína. Vážná clona širokých listů zachvěla se nad jeho vchodem, jak odvály ji chvějící se ruce. A širokou pěšinou ubíhala jeho bílá žena schýlená, s žhavým ruměncem v nejistých pohledech. Svěží polibky v nich hořely prudké, nenasytné. Bezmocný vzdor jej omámil náhlým záchvatem žalu a lítosti – – – – – – – – Přikročil k ní v strnulém výsměchu vztýčené hrůzy. Objal ji prudce, bez rozmyslu, v náhlém rozmachu uvolněných vášní. A lačnými rety vsál se jí v líce. – – Zajásal šílenou rozkoší. – – – – – – – – – – – – Bílé dlaně udeřily jej v oči. Klesl podlomen přívalem náhlého vzrušení. Chtěl vzkřiknouti.vzkřiknouti, divoce, vítězně. – Jen zasípal. – Hlas utonul v propastech krvavých zátop. – –
75 JARO TROJAN:

JARNÍ MOTIV.
Ve smíchu jarních vod zlákaných kouzlem modrých dálek a v míze puklých vrb, jež vlny měkce hladí prchavým polibkem, vonícím teplem vzkvetlých strání, je slyšet vášeň hřmít a šumět píseň mládí v jásavých akkordech. V zapadlých úhorech, s nichž sněhy odešly jak přelud, tlí závoj pavučin zažloutlých dlouhým steskem po reji teplých dnů zvířených plesem bujných hmyzů zbuzených novým jitrem, zpitých zlatým leskem slavnosti vzkříšení. Špinavé kaluže jak světla vyčítavých očí po cestách rozjetých se lesknou v dusných mdlobáchmdlobách, nad nimi v aleji pupeny plné šťáv a síly své šumí tajemství, jež v květů svatých dobách zahoří vítězstvím. 76 V snách stojí zvlhlý les a v dáli kopce kouří v mlhách, v úvalech ručej řve a v kaskádách se tříští o šedé balvany, jež věnce lišejníků spjaly v předvečer svátku pramenů, v nichž tiše prýští potoky mladých krás. Je všude slyšet smích a hýřit nedočkavé jaro, zem otevřená chví se, v naději se vzpíná, den čistých slibů vzplál nad krajem bílým světlem rána, rozkoší voní krev, smyslná píseň hřímá vlnami mladých vod.

MINIATURA.
O starém parku se mi zdává v dětských snech, v němž stulen dřímá zámek barokní, o tmavých alejích, jichž kmeny objal mech objetím sešlých žen, když v touze bigotní k povadlým ňadrům tisknou amulet modlitbou vroucí v němém úžasu. V jich starých korunách vzpomínka prchlých let guirlandy jmelí těžké spjala v okrasu v červenci květů medem vonících, v jichž sladkém výparu v poledni únavy zástupy zpitých hmyzů jemně bzučících své slaví orgie. A výdechy intimních altánů ve stínu pinií a střemchy rozvité vroubené terassou z omšených balvanů, 77 divokým revovím diskretně zakryté, mé nervy dráždí echem hovorů, jež všeptala sem touha retů žíznivých z rokoka zjevů divných úborů v bělostných parukách a vlečkách šustivých. – – Teď vítr tady hvízdá v skulinách, když zalehne sem někdy z rákosí vzpomínkou černých vod v slavnostních hodinách rozkvětu stulíků, jež večer orosí chladivou slzou proudů zčeřených hedvábným křídlem něžných ephemér a perleťovým veslem rybek stříbrných ve vábnou souhru elastických sfér. Nad temnou tůní pyšný gloriet se lehce zachvívá ve věnci balustrád, dívá se v růží záhony, kde vodomet, déšť chrlí měnivý, jak šumný vodopád v pohorských úvalech. Je ticho pusté kol, že slyšet vlastní krok, když zabloudí v tu zmlklou samotu své žaly pochovat. – Pak teskno celý rok zas kout ten zkolébá v hlubokou dřímotu. Jen zahradník zde starý časem usedne, svou bílou hlavu skloní v myšlénkách a vzpomíná. – Tu park své oči pozvedne v zvědavém vzrušení, kdo smělý ruku vztáh do zmlklých houslí strun. 78 ALEXIS:

MARNĚ.
Již nemožno se navrátit! – Žloutnoucí alejí po cestách zapadlých stín dlouhý ulehl a stesk se rozplakal, kde dříve jásot zněl a zvonil smích, tíž lehla dusivá a vítr rozmetal hnijící listí. A marno již je vzpomínat! – Po lukách uvadlých hasnoucích ohňů dech se plíží zahořklý a v lesích zamžených zní dutě bludný krok a duše v úzkostech se touhou zachvívá a hledá v barvách mdlých paprsek slunce. A kdosi v dálku zavolal! – Jak výkřik zoufalství to znělo žíznivý, jenž v mlhách utonul a echem zlomený do černých zapad brázd. – To vášnivý byl výkřik života, když zmíral zkosený v podvečer zrání. E: pk; 2006 79