DĚDICTVÍ.

DĚDICTVÍ.
Čas zamyšleně jde, neb léta dozrávají, co v slunci kvetlo laškujíc, se v plody mění. Var krve slibuje, že šťastným lze být v ráji, učinit tělem sen, v noc přilákat svit denní. Chléb vezdejší, skryt v kamenité líše, se vzdává rameni, jež s hroudou zápolilo. Z nesmírných rozloh tajemství, v své pýše se roztoužené srdce na vždy opojilo. A cítím: k zemi milostné jsem přikovaný, kde otec zvolna umírá, já, dědic, vstávám k dílu, bych vítězil, než zazní moje hrany, kdy nakloním se uvadlý jak tráva k travám. Jsem dědic těla otcova, jsem dědic bolu jeho, i jeho zanícení mám pro krásu živou. Jsem štěpem, přesazeným v samotu ze sadu rodinného, v mých větvích vítr hrá svou píseň zádumčivou. 31 A s otcem ctím jen to, co zve se: moje cesta, z propastí země zvedám pohledy se k výším. Jak kroky noci moje stlumená jsou gesta, když promluvím, hlas otcův ve svém chvít se slyším. Jsem zajat, pokyne-li ruka měkká, však sladké zajetí, ač těžce, přece lámu. Přes slávy tržnice můj pohled lehce těká, i přes svůdný lesk polodrahokamu. Lán, zděděný a nikdy neprodaný, to jsem já, věčná vegetace touhy. Až kdysi uslyším znít svoje hrany, tehdy den nový pozdravím a život dlouhý. 32 QUIDO MARIA VYSKOČIL:
PTAČÍ SRDCE.
Malý lístek způsobil Richardovi veliké překvapení. Neznámá ruka položila ho za jeho nepřítomnosti na psací stolek a to tak, aby ho ihned spatřil, jakmile vejde do dveří. Roztrhl jej poněkud nedočkavě a přelétl chvatně jeho obsah. Nestálo tam více, než: „Očekávám Vás dnes po deváté večerní!“ a v rohu stručná adresa. Richardovi zajiskřily se oči. Znal dobře útlé to písmo na malé, tuhé navštívence. Znal i odesílatelku, studentku Kamilu Kovářovou, s níž po léta se stýkal. Seznámili se na studentském výletě, kde ho rázem zajala svojí štíhlou postavou a něžnou, trochu polekanou tváří. Myslil tenkrát, že snadno si ji přikloní a upoutá.... on, Richard Vild, známý dobyvatel ženských srdcí. Přesvědčil se však záhy, že jeho zkušenosti tentokráte selhávají. Slečna Kamila alespoň dosud všechny jeho útoky odrazila šetrným, ale rozhodným způsobem. A přece – nebylo odvážného výrazu v těch modrošedých očích, jež byly plaché a nesmělé. Nebylo násilného pohybu v těch krásných pažích, jež mohly okouzlit svým objetím. Nějaké tklivé tajemství leželo patrně za těmi rudými, nevášnivými rty.... na dně srdce životem neukojeného.
33 Tak myslil Richard Vild a nezvyklý uvažovati dlouho, počal ihned s pátráním. Jako věrný stín plížil se za slečnou Kamilou do jejího bytu „u Karlova“, v tiché té čtvrti, v níž věčně zápasí život se zánikem. Hodiny prochodil pod jejím osvětleným oknem slídě, zda nepřijímá nějakých návštěv. Pátral i čekal bez výsledku. Skoro půl roku. Teprve pak podařilo se mu vypátrati, že slečna Kamila často, když Praha se zcela zatmí, odchází ze svého domu, aby zmizela v spleteništi malostranských uliček, opřádajících Janský vršek a nevrátila se odtud dříve, dokud jitřní slunce nezhlédne se v zrcadle vltavském. A dům, v němž ztrácel se směr jejích rusalčích kroků... ach ano, zdaž to nebyl právě onen, do něhož zvala dnes Richarda žlutá, tuhá navštívenka? Tenkráte, když se Vild přesvědčil, že záhadná jeho přítelkyně žije pod dvěma různými jmény, na dvou různých místech, jeho záměry a cíle znovu nějak se skřížily a zauzlily. Jaké mohly být příčiny, jež podnítily mladou dívku k podivnému tomuto počínání? Kdo k ní přicházel, či na koho čekávala po celé noci v odlehlém tom domku na svahu Jánského vrchu? Tak tisíckráte ptal se Richard Vild, téměř nemocně rozdrážděný nemožností získati srdce mladé té ženy, jejíž bledá, nemocná krása lákala ho stále opojněji.
34 Znám vaše tajemství! Poddejte se! řekl jí jedenkrate, když ji zastihl za časného jitra umdlenou a vysílenou vraceti se nábřežím k domovu. Podívala se na něho ulekaně. Posílila tím jen jeho odvážlivost. – Jste krásná, hodna veliké lásky! Nevím.... ale snad planete marně pro nemožný cíl. Škoda toho horoucího ohně. Hle, mé srdce shoří rádo v něm, pokynete-li – – – Teprve nyní odpověděla: – Bude-Ii kdy potřebí veliké oběti a velikého odhodlání, snad vás uposlechnu a zavolám. Je-li vaše láska tak opravdová, může mi býti jedenkráte lékem ve chvíli nejtrapnější. – Nikdy vás nepřestanu milovati – řekl tehdy Richard Vild a jeho přesvědčení bylo vážné a poctivé... Od té doby uplynul téměř rok, v němž Richard Vild zřídka jen sešel se se slečnou Kovářovou. V té době umřela jí matka, otce již před lety ztratila, a tak ocitla se slečna Kamila v životě téměř bez přítelíčka. Malého dědictví, jehož se stala vládkyní, použila k výzdobě svých pokojů, což, jak sama se přiznala Richardovi, bylo jedinou její slabostí. Jinak, jak se zdálo, nic se nezměnilo ve způsobech vnějšího jejího života. Dny ubíhaly jako noc před východem slunce, aniž by jejich chvat přinesl splnění Richardových tužeb.
35 Přestával již skoro doufati, neboť jeho přítelkyně v poslední době zmizela mu s očí. Toulala se trochu po světě – neklidná duše, srdce ulekané. Snad prchala před vlastní touhou, snad zúmyslně hledala nové dojmy, jež by byly silnější její bolesti. Richard nezvěděl – – – Ale právě ta nemožnost dosíci jí zvětšovala jen jeho žádostivost – Ptal se po ní, psal na místa, kdež doufal ji nalézti – – – Nenalezl. Vzdával se již téměř všeho pátrání, když náhle malý ten lístek znovu rozčeřil nitro Richardovo sotva se klidnící. Byl tak v prvé chvíli překvapen neočekávaným tím vyzváním, že nedovedl ani zatajiti své radosti před svými domácími – – – – Nemohl vydržeti v dusném pokojíku, v němž voněly poslední hyacinty. Oblékl se tudíž – pozorněji než jindy – a vyšel ven. Den byl volný a radostný. Vild kráčel zvolna nábřežím podél řeky. Podobala se v záři jarního slunce jediné zátopě vyleštěných drahokamů. Kvetly právě agáty a bílé jejich hrozny byly rovny drahocenným krajkám vonícím mladým roztouženým dívčím tělem. Plné jaro bylo všude znát. Zdálo se také Vildovi, že všichni, kteří kolem něho přešli, usmívají se a jsou šťastni. Jako on – – –
36 Rozjařen a netrpěliv zároveň, snažil se všemožně ukrátiti si hodiny do večera... Unaven poněkud vlastním svým vzrušením i mdlobou jarního vzduchu, vešel konečně do kavárny Slavie, aby si prohlédl denní listy. Známý číšník donesl mu jich celou kupu. Probíral je zvolna jeden po druhém, jen aby si zkrátil čas, jenž nikdy nepřipadal mu tak nekonečný jako dnes. V kterémsi illustrovaném listu pražském zahlédl křiklavý obrázek, představující vraždu z nešťastné lásky a skoro v téže chvíli zrak jeho utkvěl na svatebním oznámení dra Viléma Lachmanna se slečnou....., kteří právě dnes oddáni byli v chrámu páně atd. Richard usmál se podivné té shodě obrazu a oznámení... Jak vše v lhostejném životě svobodně vedle sebe bylo položeno! Láska a smrt! Vítězství a zoufalost...? A onen Vilém Lachmann... pravda, zdaž to vlastně nebyl jeho bývalý spolužák z university, hranatý, snědý hoch, jehož silná ramena a vášnivý chrup tak přitažlivě působily na neklidná srdce malých posluchaček? A hle! On dnes již vede si svoji ženu do svatebního pokoje... a zde, ten bohem nadaný Richard Vild shání se po pošetilých dobrodružstvích, z nichž se tak záhy vystřízliví... Chacha! Zdaž to nebylo směšné... Chacha! Tam svatba kamarádova, zde krvavý obrázek služky z předměstí zabité řeznickým tovary- 37 šem... A nad tím vším svatá jediná, nekonečná láska – – – Chacha... Veselou noc, pane doktore Viléme Lachmanne! – – – – – – – – – – – Táhlo k osmé, když Richard Vild vyšel ze svého domu, aby navštívil slečnu Kamilu Kovářovu... Přešel Karlův most a sestoupil na Malou Stranu, kde rychle utichal podvečerní ruch. Známými uličkami, jichž křivolaká síť obepíná Jánský vršek, došel k hledanému domku. Poprvé pozorněji si ho povšiml. V prvém patře za spuštěnými storami zářila světla. V pokojích slečny Kamily. S rozechvěným srdcem vystoupil Richard po dřevěných schodech a zaklepal. Slečna Kovářova sama ho přišla uvítat. V tlumeném světle vysoké stojací lampy její štíhlá postava, zahalená v řasnatý bílý šat, zdála se ještě rozkošnější. Její tvář byla bledá, zkrásněná podivuhodně vnitřním rozechvěním, jež marně snažila se zastříti. – Jak jste hodný, že jste přišel – vítala srdečně svého hosta – přála jsem si ještě s vámi promluviti, než odtud odejdu... – Vy opouštíte Prahu? – zeptal se překvapeně. – Ano... což na tom divného... Leč dosti o tom.... nyní.... snad později více... –
38 Uvedla Richarda do svého pokoje, v němž s nejvybranějším vkusem upraven byl malý stůl v rohu, blíže velikého zrcadla. Podivil se, jak vše zde bylo jemně zladěné. Dřevoryty v temných rámech. Nábytek zvláštní vkusné jednoduchosti. Umělecké drobnosti, jež vyplňovaly hlazený ochoz krbu i každou volnou plošinku. Na stole mezi kyticemi a vzácnými stříbrnými příbory, lákala drahá vína a vybrané zákusky. – Přála bych si být dnes velmi, velmi veselá – přiznávala se slečna Kamila. – Proč? – Neodpověděla, jen do útlých číší vína nalila a vybídla Richarda k přípitku. – Na krásné sny! – vykřikla. – Na krásnější skutečnost! – odpověděl. Víno zakypělo, číše zacinkaly. – Buďme tedy veselí – přisvědčoval Richard Vild. Zasedli ke stolu. Venku panovalo ticho. Jen zdaleka, jako zalehlé, nesly se sem fanfáry vojenských polnic. Rozhovořili se záhy srdečně a bez ostychu. Slečna Kamila vypravovala o svých cestách a studijních pracích. Toužila býti rozmarná a vnitřně uklidněná, ale její společník záhy postihl, že marně snaží se udržeti duševní rovnováhu. V prvých dvou hodinách, jež spolu prožili, opanovala se ještě plnou měrou. Ale pak jakoby síly její byly vyčerpány.
39 Vyskočila náhle ze svého křesla a uchopila nic netušícího Richarda hebkou svojí rukou: – Neslyšíte! – ptala se vyděšeně. – Kočáry hrčí na cestě vzhůru k chrámu. – Zakýval záporně hlavou. – Je klid kolem i v ulicích – upokojoval ji. – Jaká domněnka jen vás tak podráždila? – Vrátila se opět ke stolu. Otevřeny nové láhve, pohárky znovu naplněny. Leč při prvém přípitku útlá číš vypadla z ruky slečny Kamily. – Nyní připíjí jejich štěstí a já -- zavzlykala zoufale... – Neslyšíte, Richarde, jak zvoní poháry?.. Můj něžný umíráček... Od té chvíle nebyla k upokojení; a když půlnoc se blížila, její zoufalé rozechvění podobalo se záchvatu šílené.... Nedovedl ji uklidnit. Podléhal bezmocně jejímu rozechvění. Přál si konečně odejít, ale ona ho náhle vzala za ruce a vedla do vedlejšího pokojíku, v němž bylo tak temno, že nerozeznal ani nejbližšího nábytku. Zde usedla pak těsně vedle Richarda, rozdrážďujíc ho svými horečnými pohyby. – Co to vše znamená? – vypravil konečně ze sebe. Usmála se: – Bojíte se mne? – ptala se a nečekajíc odpovědi, dodávala: – Ovšem, nikdy jste mne nepoznal v této podobě. Ale vím, že jste toužil po mně. Nuže, ano, vez- 40 měte mne dnešní noci, v níž prohrávám vše. Leč vyslechněte dříve moji povídku... – Jakou povídku? – – O ženě s ptačím srdcem. – – Zní to tak podivně – pronesl, ztráceje rozvahu na blízku rozkošného toho stvoření. Odpověděla: – Je to však velmi prosté. Slyšte jen: Mladá žena, která mohla mít dvanáct milenců, nedovedla získat ani jediného, jejž skutečně milovala. Neměla prostě odvahy říci mu, čím trpěla, a on nevěřil mrtvému dopisu. A přece ubohá ta duše učinila vše, aby ho přilákala. Zařídila si odlehlý byt, přijala neznámé jméno... a po celý rok... večer co večer čekala v něm svého milence, upokojujíc těšivě bázlivé své ptačí srdce: „Nepřišel-li dnes, zítra, zítra jistě přijde.“ Ale ten, kterého vyčkávala s takovou věrností, nepřišel nikdy – Slzy vytryskly jí z očí. Richard Vild cítil nesmírný soucit se svojí přítelkyní, leč nevěděl dosud, koho mínila svým vypravováním. Na vzdálené věži bila půlnoc. – Co mám učinit, abych uklidnil ubohé ptačí srdce? – zeptal se. Místo odpovědi dvě bílé ruce strhly ho do vášnivého víru a horké rty v blízkosti jeho tváře zadýchly: – Vem si mne, vem! – Ho- 41 řící jakýs vzduch ošlehl Richardovy svaly a sežehl poslední úsilí jeho rozvahy. – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Nesvěřila jsem ti závěr podivné své příhody – pronesla konečně Kamila, když Richard Vild chystal se k odchodu. Neodpověděl, jen zrakem blouznivě roztouženým hleděl na její útlou postavu, jež hořela před chvílí ještě na jeho srdci jako vonná oběť na oltáři Venušině. Políbila ho na rty, aby ho rozčarovala. Usmál se blaženě: – Kéž bys byla mou pro celý život...! – Zakývala nejistě půvabnou svojí hlavou a pronesla tiše: – Je čas, abychom se rozloučili. Číše jsou dopity. Má povídka je ukončena. Ptačí srdce je mrtvo – – – (Hlas jí prochvěl zoufalou bolestí): – A ten, na něhož jsem čekala marně po celý rok, a jejž jsem milovala tou nejbolestnější láskou, dostupnou toužící ženě – dnes... právě dnes slavil svoji svatební noc. Nedovedla jsem býti sama v chvíli pro mne tak beznadějné... a proto jsem zavolala po tobě. Přišel jsi, obětavý a milý... a já jsem ti vděčna za tvoji lásku. Leč více již dáti, není v mé moci. Buď šťasten a najdi v životě odměnu za dar věrné své vroucnosti.... Richard Vild chtěl odmítnouti nezaslouženou laskavost její vděčnosti, ale ona pokynula mu prosebně, aby odešel. Políbil tedy její ruce a 42 opustil zamyšlen dům podivného toho dobrodružství – – – – – – – – – – – Tiché sny toulaly se opuštěnými ulicemi malostranskými. Na řece pluly protáhlé odlesky nábřežních světel, podobné zlatým sloupům nedostižného paláce na dně vltavském. V nejbližších hodinách počaly blednout daleké obrazy hvězd. Richard Vild dosud však neulehl... Vzpomínal a budoval plány v budoucnost – – – – – – – – – – – – – – – – Netušil, že osud roztrhá jejich jemné předivo dříve, než se pokusí o jejich ztělesnění – – – – – – – – – – – – – Následujícího jitra našli ustrašení domácí malého domku bílou, krásnou mrtvolu slečny Kamily Kovářové. Na zakrvácených ňadrech jejích leželo prostřelené svatební oznámení doktora Viléma Lachmanna se slečnou – – – Ďáble!
V předvečer Máje r. 1909.
43 ANTONÍN VESELÝ: