PRAHA.

PRAHA.
Nevím, proč tolik mám to město rád! Pro jeho krásu stále nově mladou, pro kouzlo podvečerních promenád, kdy stíny tajemné se na vše kladou. Pro naděje a snění o štěstí, pro pyšné cíle, které máme rádi, pro měkkou něhu divné bolesti, jež teple láská roztoužené mládí. Pro skony, které slzu vynutí, pro hněv, jímž trestí nelítostní bozi, pro velké touhy zvolné hynutí, jež zlekanému srdci krutě hrozí. Pro květy, které časně uvadly, a pro jiné, jež ani nerozkvetly, pro hvězdy, jež se v řece zrcadlí do hlubin spouštějíce odlesk světlý. 46 Pro bezděčnou a skromnou tragiku, jež v ruchu dní se nehledána kryje, pro drobné lásky snivých básníků, pro velikého žití symfonie. Pro bídu, která v skrytu živoří, pro svaté ohně, které dole planou, pro majáky, jež hoří po moři své volajíce lodím „Na shledanou!“ Pro ptáka píseň a pro slunce svit, pro záští, které nečekaně raní, pro tiché plavby nerušený klid, a pro konečné náhlé ztroskotání. 47 JAROSLAV LEDEČ:
HŘÍCH.
Rozkvetlá louka v slunečním jasu a nad ní tisíce bělásků. Od malého potůčku bylo cítit zavlhlou vůni, v níž se koupalo nejvíce motýlů. – Loukou chodili každodenně milenci, za ruce se vedli a jakoby se vznášeli nad trávami žhoucími intensivní zelení, protože paprsky slunce se lámaly v tenkých lístcích plných chlorofylových zrníček. Slunce jim svítilo plnými proudy v rozjásané obličeje a oni, když se chtěli vzájemně podívat do očí, z nichž by vyčetli závratné radosti a nekonečné štěstí, museli se obrátiti. U vody se zastavili zčervenalí chůzí a blízkostí svých mladých těl. Cítili, že jest ještě něco v nich mimo neukojitelné touhy se spatřiti každodenně a dívati se do očí, něco, co musí přijít jako bouře, jako vichřice, jež je srazí k zemi. Utrhli si pruty a smáčeli je v potůčku. Pruty vytáhli, zatočili jimi kolem sebe a se smíchem jako děti a s úžasem v oku pozorovali, jak každá kapka je maličkým sluncem, tryskajícím žhavou bělostí, jež okamžiky se zakmitla sedmi barvami. – A ani slunce není čisté – zahovořila s lítostí – tak docela čisté a bílé. Stačí kapka vody a možno takový teplý, bílý, živý paprsek rozdělit v tolik mrtvých, neškodných barev. 48 Chtěla bych, aby slunce bylo veliký, bílý oheň, na který bychom se nemohli nikdy podívat a který bychom jenom cítili svým životem, aby slunce bylo teplé světlo, takové čisté a bílé, nijak rozložitelné obyčejnou kapkou vody. – Chtěla smočiti pruh a při tom si stoupla na kraj dlouhých, bílých šatů, jež se umázly o zvlhlou hlínu. Měla sněhové šaty s černým pasem. Byla jako bělásek. Rozčeřili vodu pruty, stříkali na sebe duhové kapky, brali se za ruce a tiskli se k sobě nějak jinak než dříve. Krev v cévách zpívala o velkém, vášnivém snu. Slunce ji rozproudilo. Cítili v sobě prudkou sílu, životodárnou energii, jež dráždila nervy. Z dotyků cítili jemné vibrace vášně. Před očima viděli něco červeného. Hřích se vkrádal... Vkrádal se jako dvě velké, chlupaté ruce, v rudých, v širokých rukávech, jež řasnatými záhyby lehtaly na temeně hlavy a na šíji jako roj mravenců. A ruce, suché a rozpálené svými tlustými prsty jezdily po celém těle, hned ve slabinách, na ramenech, nohách, hned stiskly krk, až dech uvázl a slzy vyhrkly. Sálalo z nich horko, jež mučilo tělo. Ruce se zdály rozpálenými kleštěmi. Teď už slunce neviděli – Zapadalo – Západ byl krev a zlato. Vrcholky stromů se rozhořely. Vůně lučních jetelů prudce stoupla 49 do vyhřátého večera. Běláskové se již houpaly pod listy a stébly. Ticho usínajícího dne cvrčkové rozpletli na tisíce kaskád svých bezstarostných tónů. Milenci se vraceli ulekaně domů a byli jako spití. Mlčeli –
*
Milenci chodili stále po rozkvetlé louce. Den jak den se dívali do slunce, líbali se plaše a tiskli si ruce. Nyní odvážili se i přes potok. Oba vždycky zčervenali, protože hoch, když pomáhal dívce přeskočit, dotkl se lehce svými prsty jejich ňader. Oba dva uchvátilo něco jako stud, ale přece každodenně přeskakovali potok. Tisíce bělásků rozletovalo se nad vlhkou loukou. Často jako děti se za nimi honili, ale neubližovali jim. Hovořili o nich žvatlavě a prali si býti motýli. Bělásci létali kolem nich jako okřídlené pohádky. Ten sladký život! Ona motýl i on. Byla by celá bílá s zelenavým nádechem pylu, on by měl na každém křídle černou skvrnu. Medu by se nassáli a jitřní rosy napili, opojné vůně by dýchali a v slunci by se koupali vysoko, vysoko, nad stromy, nad lesy, nad horami... Z očí jim svítily horoucí sny – Vše se jim zdálo jasnější a teplejší.
50 Dva motýli, kteří se dostali z chomáče ostatních, letěli rychle za sebou v křivých čarách jako opilí. Narazili na jejich obličeje, až pyl křídel se rozletěl jako nepatrné jiskřičky. Klesli k zemi, vzchopili se a zas prudce vzlétli. Oba pustili se za motýli, aniž věděli proč, divoce, až šíleně, se zuřivou touhou je lapit a rozmačkat bílými dlaněmi. Hnali se a jeden zadržoval druhého, aby se předstihli. Chytali se za ramena, za šat, skoro hrubě, vášnivě, jako dva zápasníci o velkou cenu. Cítili, že vzduch, ten čistý vzduch rozzářený bílým sluncem je prosycen pohlavím a vášní. Ohnivý, chlípný sameček pronásledoval samičku, která mu prchala, aby chlípnost jeho roznítila a zvětšila sladkost spojení. Naposled běláskové vzlétli jako vymrštěni a prudce pak klesli do vonících trav. Milenci se zarazili udýchaní a rozpálení. Motýlové vysílení vášní a zapleteni do trav třepetali křídly, až zase bílý prášek jejich křídel se rozletoval a usazoval na lístcích trávy. Dívce hořely oči. Skočila na párek motýlů a malými krůčky je vztekle rozdupala. Nic z nich nezbylo, jen rozdupaná hlína se černě šklebila. A slunce zakryly dvě velké, horké, chlupaté ruce v rudých rukávech, jež řasnatými záhyby lehtaly na temeně hlavy a na šíji jako roj mravenců. Křečovitě se rozplakala –
51 Dusný večer se rozložil plný teplých proudů vzduchu a vůní. Zahořklý dech olší bylo cítit nejvíce. Den pomalu umíral ve vlhkých parách. Ve vzduchu jakoby cosi plakalo, bolest se vznášela a hysterické smíchy proudily dusnem. – Mysterie vydechující budoucí bouři. Milenci se dnes jaksi opozdili. Ale ne, zúmyslně přišli pozděj, k večeru, kdy motýli už spali. Oba byli nemluvní, vážní, skoro zemdlení. Nervosně se pohybovali a v očích hořela touha. Nechodili už v slunečním jasu, tiskli se večer mezi olše. Vřelá krev přeplňovala jejich obličeje. Skráně žhnuly, rozpálená víčka těžce přivírala oči. Hořelo v hlavě. Ničeho neviděli. Suché, horečné rty líbaly vášnivě, bez rozmyslu, všude, tělo, vlasy, šat a zas se přissály k sobě, div nepraskly překrvením, hloub vnikaly, k zubům se přitiskly, dál do úst, k jazyku – Objímali se celými těly, horečně, nervosně k šílenství. A na zemi klesli do trav jako vilní běláskové. Nepustili se, jako zakousnuti do sebe. Ruce jí stiskly hrdlo. Vykřikla bolestí a vášní. Šílenství – – – – – – – – –
52 Pláč bez slz. Spíše pláč a smích drobounký, ulekaný, jako když voda kape. Zničili tenkráte bělásky. Teď zákon je přemohl. Velký, čistý zákon! A druhý zákon, lidmi vytvořený, hrozil za setmělými obzory. Závratná propast bezedného šílenství se rozevřela před nimi. Veliké, ohyzdné ruce zajásaly vítězným gestem. – – – – – – – – – Rozkvetlá louka v slunečním jasu a nad ní tisíce bělásků. Děcko jak slunce krásné s rozzářenýma očima tleskalo radostně malými, hedvábnými dlaněmi a honilo motýle, kteří tvořili bílé, mihotavé chomáče. To mnoho samců se ucházelo o jednu samičku. Zrůžovělé, svěží tílko dítěte se třepalo ozářeno sluncem ve vysokých travách. Nejkrásnější lidský květ to rostl uprostřed louky. A v největším jasu stála matka bílá a čistá.
53 PROF. FR. DRTINA:
O VÝZNAMU ČESKÉHO NÁRODA V KULTURNÍM VÝVOJI LIDSTVA. (Úryvek z přednášky.)
Každý národ tvoří organickou součást společnosti lidské, přispívá svým dílem a svou prací k obohacení všelidských kulturních statků. Dle toho odhaduje se jeho platnost, důležitost a význam. Buďme toho pamětlivi, že kulturně lidstvo moderní tvoří jednotný celek. Jednotný základ společné kultury máme i v antice, zvláště v Helladě. Tam koření naše věda, umění, filosofie. K tomu přičinil Řím formu státní i zřízení právní. Jednotná římská říše světová – Imperium Romanum – soustřeďovala již jednou politicky, sociálně, hospodářsky a kulturně lidstvo kolem středozemského moře ve všech třech dílech starého světa usedlé. Přijetí křesťanství a ustanovení katolické církve byl první velkolepý pokus o ujednocení vnitřní, duchové, tehdejšího lidstva. Soustřeďující tato tendence vyvolala reakci a snahu naproti celku uchrániti samostatnost jednotlivých částí, individuí i národů. Individualismus je znak charakteristický a společný renesance i reformace ve stol. XV. a XVI. Rozdvojení světa křesťanského na katolický a protestantský je důsledek tohoto individualismu stejně jako probuzení myšlenky 54 národnostní, kult vlastní národní bytosti, pěstování mateřského jazyka. Vývojem jednotlivých národností v 18. a 19. stol. vidíme, jak množí se stále kulturní majetek evropského lidstva. Romané, Germané a Slované hlásí se dnes k společné práci na díle všekulturním a všelidském. l malí národové silou myšlenky národnostní nabývají vědomí o vlastní oprávněnosti k životu a významu svém pro celek evropského lidstva a společné kulturní úkoly. Národ český – to poučení poskytují nám naše dějiny – stál na výši svého vývoje tehdy, když češství znamenalo sílu mravní, myšlenku pokroku, náboženské povznesení, kdy národ usiloval, pracoval a trpěl za svobodu svědomí, kdy české myšlenky vnikaly v evropský svět a tam s údivem a porozuměním byly přijímány. – Je to doba, kdy naše reformace (husitství) a Jednota českých bratří tvoří dle Palackého vrcholný bod našeho národního vývoje. Komenský a Palacký jsou mi předními hlasateli přesvědčení o všelidském úkolu našeho národa. Komenský byl duch universální a přece skrz na skrz český. Vroucí jeho cítění národní je posvěceno humanitním přesvědčením ve smyslu života jednotlivcova i národního. Píše česky, protože píše svému národu, touží po tom, aby jazyk český byl vzděláván, povzbuzuje malátné a volá ke krajanům svým „by národ český neplazil se za národy ostatními, ale před 55 nimi aby kráčel uvědoměle na dráze pokroku všelidského.“ Škola mu je dílnou lidskosti a člověk má prospívati službou svou společnosti lidského pokolení. Odtud skvělé uznání všelidského významu Komenského jak jej vyjádřil německý myslitel Leibniz v památných svých latinských verších. Ke Komenskému odkazuje a s ním v kulturním poslání českého národa se shoduje náš Palacký. I on hledá smysl českosti. V souhlase se svou theorií božnosti, jež je mu vnitřní živnou silou lidstva a znamená účast člověka i národa v božské přirozenosti, odlesk božské bytosti v člověku, vytýká Palacký důrazně ve svých Dějinách, že to byla idea života křesťanského ve sporu a zápase s protivou života skutečného, která nedávajíc ukojení hluboce nábožnému srdci starých Čechů – vedla je vždy k pokusům novým o uskutečnění její ve společnosti lidské. A ve své známé řeči ve „Svatoboru“ ukazuje Palacký k Bratrské Jednotě a připomíná, že „kdykoliv jsme vítězili stalo se to převahou ducha, nikoliv fysickou mocí,“ a že smysl života českého má záležeti v jaré nadšenosti ducha pro ideje mravní zachovalosti a vyšší osvětě. Národu svému připomíná největší historik a spolu prvý politický vůdce, že budoucnost si zabezpečí, bude-li duchem vítěziti a vévoditi v zápase prozřetelností mu uloženému.
56 Stejně jako Komenský i Palacký spolu v souhlase s velikými humanisty své doby shrnuje svůj názor životní slovy, že „nejsvětější povinností člověka je býti člověkem“ a „stejné právo všech k ušlechtilé lidskosti, že je zákon boží.“ Počátek našeho národního obrození v nové době je tedy dán jednak vzpomínkami na kulturní minulost naši, jednak účinným působením současného humanistického osvícenství ve druhé polovině osmnáctého století. Obrození naše národní děje se působením čistého lidství, přirozených člověckých práv, zásadami pravé humanity jak ji formuluje francouzská revoluce a jak pro ni horují náš Dobrovský, Kollár, Šafařík. Na ně zajisté mimo historické vzpomínky působí současné humanitní idee jako je vyjadřují Kant, Pestalozzi a zvláště Herder, kterého Palacký přímo nazývá: „posvěceným knězem čisté lidskosti.“ Je to významné: Právě německé osvícenství sloužilo našim předkům při buditelském jich usilování: Německá filosofie odvděčila se tak za velké služby, které český národ za doby reformace myšlence humanitní posvětil. Je významno, že největším ctitelem našeho Komenského byl Leibniz, a že vnuk Komenského Jablonski stal se předsedou berlínské akademie věd. Vidíme tedy, že ze dvou součástí skládá se kulturní podstata moderního češství:
57 Národ český v mravním a kulturním svém usilovaní i dnes opírá se o ideály českobratrské minulosti a humanitní usilování doby osvícenské. Harmonické sloučení povahy a rozumu člověka je nám i dnes dle Palackého základem kulturního vývoje.
58 R. CHŘADA: