MINIATURA.
O starém parku se mi zdává v dětských snech,
v němž stulen dřímá zámek barokní,
o tmavých alejích, jichž kmeny objal mech
objetím sešlých žen, když v touze bigotní
k povadlým ňadrům tisknou amulet
modlitbou vroucí v němém úžasu.
V jich starých korunách vzpomínka prchlých let
guirlandy jmelí těžké spjala v okrasu
v červenci květů medem vonících,
v jichž sladkém výparu v poledni únavy
zástupy zpitých hmyzů jemně bzučících
své slaví orgie.
A výdechy intimních altánů
ve stínu pinií a střemchy rozvité
vroubené terassou z omšených balvanů,
77
divokým revovím diskretně zakryté,
mé nervy dráždí echem hovorů,
jež všeptala sem touha retů žíznivých
z rokoka zjevů divných úborů
v bělostných parukách a vlečkách šustivých. – –
Teď vítr tady hvízdá v skulinách,
když zalehne sem někdy z rákosí
vzpomínkou černých vod v slavnostních hodinách
rozkvětu stulíků, jež večer orosí
chladivou slzou proudů zčeřených
hedvábným křídlem něžných ephemér
a perleťovým veslem rybek stříbrných
ve vábnou souhru elastických sfér.
Nad temnou tůní pyšný gloriet
se lehce zachvívá ve věnci balustrád,
dívá se v růží záhony, kde vodomet,
déšť chrlí měnivý, jak šumný vodopád
v pohorských úvalech.
Je ticho pusté kol, že slyšet vlastní krok,
když zabloudí v tu zmlklou samotu
své žaly pochovat. – Pak teskno celý rok
zas kout ten zkolébá v hlubokou dřímotu.
Jen zahradník zde starý časem usedne,
svou bílou hlavu skloní v myšlénkách
a vzpomíná. – Tu park své oči pozvedne
v zvědavém vzrušení, kdo smělý ruku vztáh
do zmlklých houslí strun.
78
ALEXIS: