PALOUKY.
Palouky melancholické jsem viděl v slunci kvést,
srpnových odpůldní ztlumený refrain zmíral v trávě,
a stvolů zvlněním opodál hlučných cest
vzruch bludných chvil šel měkce, kolébavě.
67
Bříz zlaté kadeře se zachvěly, jak vítr z lesa vpad
v kopretin zátoky a výkřik zazněl v dáli,
churavých nadějí zas rozkvétal nám sad
a vlahé ruměnce si šťastné zítřky lhaly.
Lem tišin zasněných se třpytil v zášeří,
revolty zpitých much bušily v unavené stíny,
těch samot království dech vášní nezčeří
výčitkou zoufalou, ni gesty slavnostními.
A západ skloněný své sítě rozvěsil,
rubíny pohárů zaplály nad obzoryobzory,
zlých smutků přívaly bouřily zmatkem žil
a parfum rozkladu se snesl v zadýchané póry.
Z palouků melancholických se vracím v dědiny,
vřes žhavé polibky mi něžně vrhl v tváře,
tma tiše padala v rozběhlé pěšiny,
kraj dřímal zatopen v snů zamodralé páře. –
68
JAN TROJAN:
POLIBEK.
(Ze „Subiektivních povídek“.)
Sedával na březích zvlněných moří metajících klasů zabořen v měkké koberce dusivých thymů,rhytmů, ubledlý, s žhavými máky na povadlých lících.
Bílé cesty svítily v dálce svůdnými zážehy magických očí lákajíce malomocné poutníky k neohraničeným toulkám. A daleko v kvetoucích lukách třpytivý pás zčernalých vln chvěl se sluncem v zladěné souhře neklidu a chvatu.
Hlučící ulicí přicházel z dusného města zemdlen vášnivými polibky hořícího vzduchu, těžkého písní stísněných odpůldní a s zoufalým gestem vrhal se v naparfumovanou koupel rozpálených mezí plných modrých vítodů a kopretinových slunéček, jichž okvětí líbal vzrušen vlhkými doteky nedočkavých retů.
To byly chvíle očekávaných příchodů klidných hodin, když v delikátních akkordech vracely se s rozkvetlých strání do modravých luk a v stíny zčernalých façad.
Den ze dne je čekal s nepoddajnou houževnatostí naivní útěchy, každé jitro, doufal, že otevře brány tichým jich krokům. Snad zítra, zítra, volalo to v něm vždy, když vracel se soumrakem utýrán a zlomen hovorem zoufale sdílných samot.
Od podzimu tak shasínal. S tichou tragikou žloutnoucích alejí přiletl smutek zamyšlených
69
dní a závratná propast osudných hodin zasvítila v nepřátelských tmách zelenýma očima. A sžíravý plamének rozhořel se v churavých prsou – –
Nikdy nezapomene hrůzy bezohledné chvíle, jež oznámila mu tvrdě a s výsměchem neúprosné příští cynické heredity.
Veliká rudá vlna přivalila se tehdy prudce a znenadání a přívalem krvavé zátopy zaplavila vyděšené smysly. Moře rozbouřených tepen rozhučelo se v jeho skráních záchvatem neočekávaných vichřic, když táhnou průvanem tmavých půlnocí a srdce zabušilo úzkostnými údery poplašných zvonů. Bílé přítmí vsálo se v rozšířené zornice strhaných očí. – Vše vůkol splynulo v neujasněnou spleť mlhavých představ – – –
A veliké, rudě ohnivé slunce roztančilo se v tmách splynulých dálek závratným úprkem... Chtěl se vzchopiti a divým gestem rozraziti přilnavý závoj zastiňující vyhlídky v široké kraje. Rozletěli se k náhle vyvstalým cílům nedočkavým chvatem, daleko, za obzory.
– – – Žíznivý výkřik zbavil jej dechu.
Probudil se z těžké, malátné mdloby.
Stáli nad ním všichni s hlubokou bezradností v zoufalých pohledech. Mrazivá soustrast kanula s hledaných jejich slov mdlými krůpějemi marných nadějí.
Cítil tehdy, jak se mu všichni odcizili.
70
Malomocná jakási hrůza usadila se v pozorných jejich gestech a ztlumené kroky volaly k němu hlasitou jistotu blížících cílů.
Nekonečné dny zapadaly bez hlesu v propasti závratných nocí. Tiše nahlížely do oken velikýma, modrýma očima zjasněných perspektiv a smály se harmonickým smíchem.
Kruté hodiny bez začátku i konce tvrdě odbíjely v starých, památných hodinách choulících se v imtimnímintimním koutě sšeřené komnaty. Zatínal zuby a hlavu v podušku zabořil, aby neslyšel protivného zvuku plížícího se stesku. Tíha nevyplněných úkolů vsunula se v řetězy horečných myšlenek, v nichž tonula celá jeho bytost – –
Přešel melancholický podzim zahradami v šelestu zlatových závějí bez nadějí a zjasněných barev.
Modré nebe slunného jihu radili lékaři s neurčitými úsměvy v zvážnělých pohledech; ale on zamítl v nevysvětlené úzkosti bodavých předtuch.
S vločkami prvních sněhů přilétly soumraky zimních noci bezútěšných, se zádumčivými písněmi neukojených větrů. Morosní nechuť pronikla znavené údy.
Na stole v záplavách podivných léků mdle leskly se hřbety odložených knih.
I ty se mu znechutily.
Churavé myšlenky v silhuetách zlověstných ptáků usadily se na uprášených jejich deskách a svítily pichlavýma očima. Den ze dne střídaly
71
se zdlouhavé návštěvy. Tlumené šepoty tajemných tváří a upjatých hovorů uváděly jej v zoufalost.
Vždy řidčeji přicházela jeho žena. A vždy zděšenější byl její útěk. Nenáviděla jeho chorobu, věděl to jasně. Byla příliš bezohledná ve výkřicích raněného života.
Smutné oči její mluvily zastřenou výčitkou zklamaného mládí a neukojených snů. Chvěl se před těmi pohledy, jež pálily požáry čekajících vášní. A reflex modravě lesklých vlasů omamoval jej smyslnou vůní zvlněných tvarů a měkkých doteků.
Miloval ji neschopen revolty uraženého zoufalství zdolán výdechy rozkládající se bídy. Volal ji v hluchých hodinách houstnoucího šera, když fantomy předrážděných nervů věšely se v stíny nehybných stor. Volal ji bezmocnými výkřiky hrůz překonán mukami sžíravých samot. Marně a bez vítězství.
Veliký, bolestný odpor usazoval se v zemdleném mozku jako ošklivý brouk a zvolna napouštěl svými žahadly lačné myšlénky. –
A závist rozžíhala v dálkách své smuteční lampy. –
S pozdním jarem vrátily se síly churavému tělu a slunečná píseň zavolala jej v rozkvetlá luka. Intimní hovory osamocených toulek šuměly vlahými křídly slibů a zjasněné touhy. A sladké výpary zvlněných lánů voněly nedočkavým rozpjetím žíznících žen, zadýchaných
72
záchvaty nezvyklých chtění a bezstarostných zítřků. Přivykal znenáhla nadějím. – – –
Vyšel dnes s pocitem blízkého vítězství.
Omamující úpal v těžkých sférách lehal v přetížené klasy potácející se v předtuchách kvapících sklizní.
Melancholické sloky subtilních pěvců chvěly se na stéblech schýlených trav, čekajících stíny vychladlých večerů.
Šel obtížen mukami bolavých nálad; z města, jež rušilo nenasytností zvědavých pohledů a zvonilo písní života a síly.
V duši klíčila naděje neznámou silou nových vegetací.
Zadíval se k městu. Vybíhalo ostře do polí bělavým pruhem koketní villegiatury s věncem zahrad a zelených sadů. Světlé postavy míhaly se po bíle vysypaných stezkách kol rozkvetlých záhonů v lehoučkém rozletu mládí a štěstí.
U parku smála se otevřená okna v zářícím průčelí patrové vilky. Štíhlá postava ženy mihla se ve vlnách vykasaných záclon.
Zachvěl se silným návalem krve. – – –
Břitké tony rozvlněné klaviatury vyrazily prázdnem stísněné atmosféry a úryvky žhavých melodií zalétaly až sem v odlehlé cesty. Smělá improvisace zoufalých výčitek zvonila do kraje spádem uvolněných jezů. Cosi, jako známý motiv udeřilo jej v tvář a měkká slova rozšeptaných rtů hladila jej v intimním vzrušení.
To v mlčícím pokoji plakala jeho žena vibrujícími akkordy rozteskněného klavíru.
73
„Vítr navštívil zapadlé samoty“, hrály bílé ruce, „a otevřel průvanem okna. Bílý pták přilétl z rozkvetlých strání a zazpíval v tesklivých slokách. Přilétl smutek, napadal smutek“, letělo v hlasitém refrainu těžkých slok. Na chvíli ticho. – Pak jako v náhlém záchvatu paroxysmu divoký vodopád dlouho tlumených vášní rozhučel se kovovým zvukem rozbouřených strun a mohutným tokem řítil se v otevřený kraj.
Kvapem rozpálených smyslů udýchané tony zaplavily zemdlené dálky. – –
Poslouchal s vypoulenýma očima. Jakási úzkost usadila se v rozšířených zorničkách.
Ucítil náhle těžký výdech tuberos. – – –
Krutý výsměch tušil v těch tónech.
Neviditelné údery bílých rukou dopadaly v rozžaté skráně. – – –
Vzchopil se jako probuzen z jasných visí opojných nocí. Hloubka ukončených cest rozšklebila se náhle před ním v dotěrné blízkosti.
Cítil drsné záchvěvy řítících se výšin, s nichž nedávno přehlížel hrdé stavby svých světlých plánů.
Tíha náhlého ztroskotání zalehla jeho smysly.
Po vonících mezích rozběhl se šíleným chvatem tam, kde hřmělo to nezkroceným smutkem.
V rozkvetlé zahrady vpadl jako prudká vlna, když zabloudí k vyhřátým břehům.
Ticho bylo již v zjasněných oknech; jen průvan houpal se lehce v zvlněných stórách.
74
Stanul v záhybu rozběhlých cest s hořící krví v rozbouřených žilách, udýchán kvapem nedočkavých kroků.
Vysoký altán stál v rohu zahrady, diskretně zahalený těžkými věnci divokého vína. Vážná clona širokých listů zachvěla se nad jeho vchodem, jak odvály ji chvějící se ruce.
A širokou pěšinou ubíhala jeho bílá žena schýlená, s žhavým ruměncem v nejistých pohledech. Svěží polibky v nich hořely prudké, nenasytné.
Bezmocný vzdor jej omámil náhlým záchvatem žalu a lítosti – – – – – – – –
Přikročil k ní v strnulém výsměchu vztýčené hrůzy. Objal ji prudce, bez rozmyslu, v náhlém rozmachu uvolněných vášní. A lačnými rety vsál se jí v líce. – – Zajásal šílenou rozkoší. – – – – – – – – – – – –
Bílé dlaně udeřily jej v oči.
Klesl podlomen přívalem náhlého vzrušení.
Chtěl vzkřiknouti.vzkřiknouti, divoce, vítězně. – Jen zasípal. – Hlas utonul v propastech krvavých zátop. – –
75
JARO TROJAN: