ČEKANKY.
Obloha modrá jest a dole odlesk její
na vodě stlumen hrá a jako zaklet sní
ve květech čekanek, když chladné větry vějí
a z hrdel ptačích píseň rozloučení zní.
A touhou, pozdní již, se květy chvějí
na zemi chladnoucí, když mají zmírat s ní.
Kvetou-li tesklivě, ne v trpké beznaději –
čekají na prudký žár předposledních dní.
Obloha modrá je i vzduch je zamodralý,
však v čekankách je něha modra skrytá,
v nich sliby očí ženiných se rozehrály.
Jde poutník kolem nich a pohladí je dlaní,
i motýl zlíbá je, jak naposled tu lítá,
a země slova důvěrná jím šeptne v umírání.
JARO TROJAN: