MARNĚ.
Již nemožno se navrátit! –
Žloutnoucí alejí po cestách zapadlých
stín dlouhý ulehl a stesk se rozplakal,
kde dříve jásot zněl a zvonil smích,
tíž lehla dusivá a vítr rozmetal
hnijící listí.
A marno již je vzpomínat! –
Po lukách uvadlých hasnoucích ohňů dech
se plíží zahořklý a v lesích zamžených
zní dutě bludný krok a duše v úzkostech
se touhou zachvívá a hledá v barvách mdlých
paprsek slunce.
A kdosi v dálku zavolal! –
Jak výkřik zoufalství to znělo žíznivý,
jenž v mlhách utonul a echem zlomený
do černých zapad brázd. – To vášnivý
byl výkřik života, když zmíral zkosený
v podvečer zrání.
E: pk; 2006
79